NA BĚLOHORSKÉ PLÁNI.
V dál táhne se jak lebka obrovitá,
na které všecky vichry slaví sjezdy;
tam břevnovského kláštera zeď kmitá
a v dálce chmurný letohrádek Hvězdy.
Vždy smutno zde; tu nezatiká ptáče,
jen vítr zatočí se žalným kvilem;
a sem tam v nízkých keřích smutně pláče,
než usne v starých zdech neb v lomu bílém.
I v parném létě vše tu mrtvé, němé,
stín chládku nedá lesa na pokraji,
a řídkou trávou, kterou plaše jdeme,
vzpomínky dávných dějů přelétají.
Však nejsmutněji zde jest v listopadu,
kdy přelétavé mhy zde hrady staví,
i kámen slzí v podzimkovém chladu
a kročej poutníka se nezastaví.
91
Za mračny vran kdy havranů se stáda
sem přiženou a svět se v stíny halí,
a měsíc, umrlec, se dívá v lada
a za ním černá Noc se tiše valí.
Ó, prchej, poutníku zde opozdilý!
Vím, krokem každičkým že zdá se tobě,
zem otvírá se, hnát z ní čouhá bílý
a lebky okraj neb čelisti obě.
A v dálce z hrobů zvedají se ruce
a větrem divoce kdos jimi lomí,
a slyšíš krok v dál ženoucí se prudce
a pod zemí cos, vzdálené jak hromy.
A přes kláštera Břevnovského hradbu
sem mrtví dívají se v hřbitov větší,
kde celý národ losu děsnou klatbu
si odpykal, než dokrvácel v křeči.
Ten hovor mrtvých pouze vichr stihne,
jak fantasma se hatí, vře a choulí,
a freskou tou se celý národ mihne
jak věčný galejník na noze s koulí.
92