DAŇ ZE ŽIVOTA.
– F. X. Svobodovi. –
Je daň, již každý platit musí,
ji z života i smrti platí,
ať trpkost nejvíc při tom schvátí,
ať srdce nejvíc puká v kusy.
Jen vědět při tom aspoň jedno,
zda marné není, co se splácí,
zda Věčnost z toho něco vrací?
Ó, sfingy taji! Hrobů ledno!
Tak jdou ti, kdo nám život dali,
jak odešli též jejich otci,
jak přišlipřišli, rovněž znikli v noci,
nás v stejný los tu zanechali.
Ó, děsný koloběhu věčný,
v němž smrti život ruku dává,
co štěstí, bída, pád i sláva?
Změn řetěze ty nekonečný!
26
To všecko víme. V změně steré
zde odehrává se to denně,
a divno přec, že při té změně
se slza každému v zrak dere.
Co všední, to je náhle svaté,
smrt jako porod, nás když tklo se,
cos roste z toho v slzí rose,
a bol to léčí v duši vzňaté.
Tak málo víme, málo známe,
jen cítíme, v tom chorovodu,
jejž tká smrt s žitím z rodu k rodu,
vždy účast – nechť i plachou – máme.
27