X.
Causerie o flirtu.
Seděla dáma v coupé,
a sotva vlak se hnul,
já v apatii tupé
jsem blíž k ní přisednul.
My horami jsme jeli,
kol přírody plál vděk;
můj pohled padl smělý
na dámy živůtek.
Jen lehký flor jí halil
na bílé šíji sníh,
zrak diskretně se dálil
níž, kde co pohled stih’.
A dlouho jsme již jeli:
těch divů přírody
zde kynul prales celý,
ó, moře lahody!
I děla, točíc ke mně
své hlavy ovál blíž:
„Ó, čarovná to země!“ –
A já se sklonil níž!
„Ten ledovců sníh bílý,
s těch růží nádechem!“ –
147
já mlčel, zrak se chýlí
však jinam – ret jest něm.
– „Tu hlubou zříte rýhu
v těch bílých stržích hor?“
A já zřel v okamžiku,
kde končil zrádný flór.
Já chytal již – v tom jícen
tunelu objal nás –
žel, blesk – a nenasycen
jsem v světlo patřil zas.
Jen z dáli, hodně z dáli
jsem tknul se kolena,
vlak hvizd a skrze skály
se nesla Ozvěna!...
Teď písní si čas krátím,
v tom ráji hor a niv,
neb na stanici zatím
má dáma slezla dřív...