XII.
Causerie o dvou maskách.
(Psáno k otevření divadla v Libni.)
(Vystoupí Thalie v dlouhé říze, v ruce drží dvě masky tragedie a komedie, kol hlavy má vavřínový věnec, za ní Žertovná osoba v šatu bajazza s čapkou a rolničkami.)
Thalie
(mluví k sobě obě masky v své ruce pozorujíc):
Ve vás, ó masky, vše, co mám, se skrývá:
Hněv, který zuří, úsměv, který zpívá,
sny Hamleta i Falstafovy šprýmy,
tragika, pathos s harlekýna rýmy,
zjev minulosti, budoucna sen ztmělý,
ba vše, čím trpí, jásá člověk celý.
Tak symboly jste veškerého žití,
jít k zpovědi jest na svou tvář vás vzíti,
tu, jež se mračí, jak tu, jež se šklebí,
tu, která šlape prach, tu, jež hřmí k nebi,
tu, která žertuje, jak tu, jež kárá.
151
Žertovná osoba:
A celkem je to zas jen fraška stará!
Nic božského, jen pouhá kratochvíle,
při níž lze po večeři trávit chvíle
a zapomníti starosti své všední,
jež nosí život stále zde den ke dni.
Nač na koturn se zpupně vypínáš?
Lze prostým být, když něco říci máš.
Dnes nemilujem pós a deklamací.
Thalie:
Mlč, každý rád se v mladosti sny ztrácí.
Žertovná osoba:
Ty tvoje, které davu přeochotně
v plen podáváš, dnes zvětraly již notně.
Thalie:
Ty lživé snad, leč ty, v nichž pravda hárá,
ať zpívá, směje se, ať hřmí či kárá,
jsou nesmrtelné zrovna jako člověk.
Jdu v jeho stopách a vše sbírám pro věk,
co v jeho ňadrech velikého zrálo,
co rozmarem se hravým v tváři smálo,
čím žil a rost, co záští v něm, co lásky,
jak v zrcadle jsem spjala v ty dvě masky,
jež v ruce mám, co myslí, chce a cítí,
když pravda, v tom jest celé jeho žití;
152
když chce, ať třeba sobě vysměje se,
vždy pravda silnější jest, vichrem v lese
zní její hlas nad vřavu efemerní
a pochopí ji všichni, kdo jí věrní.
Žertovná osoba:
Máš pravdu snad, s tebou se nechci příti.
Mně stačí moje efemerní žití,
lič spády Osudu, jenž soudí, dáví,
mně milejší mé rolničky chřest hravý,
zvlášť v zmatku tom, jenž světem nyní vládne,
kde není škol, ni pout, ni uzdy žádné,
kde obecenstva vkus je děckem módy,
kde verš i prósa jsou jen plny vody.
Ó, znám to dobře, až je mi to k hnusu.
Máš odvahy, se tomu svěřit vkusu?
Hleď sílu míti též, kaž, volej, hlásej!
jdi řezat copy, s paruk všech prach střásej,
chci rád pomoci tobě v díle krásném...
Ve každém tvůrčím okamžiku šťastném,šťastném
dej volnost herci jako básníkovi,
jen takto můžeš vykouzlit svět nový,
když ten, jejž značí masky v ruce tvojítvojí,
mně zdá se zastaralým...
Thalie:
Nuže k boji!
Jen bojem osvědčí se zdatnost, síla.
A Musa nová, jak ta, která byla,
153
si ještě rády nad hotovým dílem
své ruce dají... Sen můj se svým cílem
se potkal již. Neb žití do zrcadla
se noří, sebe víc nechť zchladlá
a suchá srdce novým vzplanou jarem,
v tom kouzlu našem novém vždy, byť starém.
Neb člověk rád vždy v zrcadle se vidí.
Žertovná osoba:
Tak půjdem v novou dráhu. Ó, kéž řídí
nás dobrá hvězda a vždy v přístav pravý.
Mně úsměv stačí – ty vem vínek slávy!
154