báseň bez názvu

Jaroslav Vrchlický

I.
Smutně k nebi vypínal své věže, mocné věže zámek Svojanovský, smutně k nebi zřely tvrdé valy, smutně hovořily staré lípy k příkrým stráním u cest úvozových, smutně v starých lípách tikal ptáček, smutně voda tekla ze studánky pod hradem, a smutně hleděl v dálku o svou píku bradu opíraje šedý zbrojnoš, a roh hlasatelův, když se musil rozehráti vzduchem, smutně zvučel údolím i hradem. V hradě všichni chodili jak stíny, [5] rytíř mlčky hleděl do poháru škubaje vous černý, nepěstěný, paní hradu vzdychala a štkala, sotva slzy tajíc, chodbami se stínem vlékla, i důstojný plebán vážněvážně, smutně hlavou pokyvoval; slova těchy, jimiž jindy plýtval, jako z obavy mu vázla na rtech, jak by bál se více rozjitřiti nežli skonejšiti jimi bolest otce, matky i celého hradu. A když roh se rozhlaholil v dálku, první u okna stál špičatého, pátraje, čí příchod as roh hlásal, jestli přece nezjeví se posel, jenž by zprávou třeba nepatrnou světla paprsk hodit mohl do tmy, na hradě jež všecky Svojanovském pojala v svou děsnou černou loktuš, v které hrozila je zardousiti. Ale darmo, z třicíti všech poslů, jež v kraj vyslal rytíř Svojanovský, ani jeden posud nevrátil se, jak by všecky pohltila země. Hodina tak tekla po hodině, v nářku matka, v němé dumě otec hlavy věšeli ve pustém smutku. Takto prchnul den, noc prchla prvá po té ráně, jež tak zle je stihla z nenadánínenadání, jak blesk s nebe sjíždí. V úsvit jitra lenivý a šerý, posel za poslem se začal vracet, 6 na každém však bylo vidět z dálky, jak se blížil, nepřichází s dobrou, každý v strachu k zemi chýlil hlavu, předstoup každý ostýchavým krokem před rytíře i před jeho paní, kteří nedočkavě vstříc mu vyšli, plaše jektal, vázl v řeči, umlk’; v posled s pláčem klesl na kolena, obou nohy žalně objímaje, hlásil marný výsledek své cesty, výzvědů svých, svého doptávání. Nikde, nikde, nikde nebyl viděn jejich Jeník, ani pastýř v luhuluhu, ani rolník v poli nezahléd’ jej, že by kolem šel svým lehkým krokem, u žádné on chýše nestavil se, nezaklepal na žádné též okno. KrátceKrátce, nikde v kraji po něm stopy, v kraji, kterým jindy probíhal se dobře známý všem, rád všemi vídán, nebo milý hoch byl kučeravý, prostoduchý, ke všem přívětivý, žádnou pýchu nehostil v svém srdci, družný k děcku nejnižšímu z lidu, s ním rád zásoby své sdílel malé na mlskách i hračkách. – Pryč byl, zmizel... Jako stíny za poslem tak posel vraceli se tiše z komnat hradu, nebo každým naděj byla menší, ale každým větší bylo hoře. V divoký pláč vypukla v sled matka, lomíc rukama a skácela se 7 v mdlobě, sotva že ji zadržely služné ženy ve ochotnou náruč. Rytíř zděšen vyskočil, sňal přilbu s římsy zdobné velikého krbu, křiknul: „Mého vyveďte mi koně, sám chci vyjet, hledat svého synka, provázet mne bude ruka boží!“ Rukou nekynul ni plebánovi, který v obě dlaně složiv skráně, zadumán se tulil, schoulen sedě ve výklenku u hradního okna. A již jako vichr duněl pádný jeho chodbami krok ohlas budě, a již rozlehlém zněl po nádvoří jeho hřebce cval, jímž tepal půdu, a již tichem síně bylo slyšet s věže zatroubení hlasatele, kterým pána odjezd pozdravoval, slyšet bylo visacího mostu zaskřípání, kopyt úder slabší, stále slabší o kamennou půdu, stlumenější na dřevěném mostě, zmírající v husté lučin trávě... V lože uložili bědnou matku; u okna jen zůstal sedět plebán, plebán Petr, seděl stále schoulen ve výklenku špičatého okna v těžké dumě bez rady a slova. Zle se trudil v dobrém srdci plebán, jestli že kdo, nejvíc rád měl hocha; maličkého hýčkal na kolenou, s větším v příkopech si hradních hrával, 8 stavě domky mu, neb hbitou rukou různé jemu hračky vyřezával, loďky z kůry, malé větrníčky, s valů hradních draka jemu spouštěl, vždycky ochotný a shovívavý k rozmarům všem synka, jedináčka. Prvním počátkům též abecedy učil jej a jako pohádkami pomalu jej hravě zasvěcoval v taje víry zbožných jeho předků. Ó, jak uměl plebán vypravovat! Jeníkovi často snivé oko žárem vzplálo, dech se utajoval, nikdy nechtěl pohádek mít konec, stále škemral, úpěnlivě prosil. Často plebán nevěděl si radyrady, a když v dětské ukládal jej lůžko, svatě slíbit musil mu a znovu, zítra ráno zas že začne nitku pověsti své tkáti, dnes kde přestal. Darmo, dlouho usnout nemoh’ Jeník, oživnuly postavy vše z bájí: reci, obři, víly, kouzelníci, plašíce mu spánek pryč s mdlých víček. Na to všecko pomyslil teď plebán, ve výklenku sedě hradních oken s hlavou vloženou v své obě dlaně. V hloubi duše svojí tázal sebe, není-li sám poněkud tím vinen, co se stalo v Svojanovském hradě? Vyčítal si, jestli vyprávěním nerozehrál a nenapjal příliš 10 rozlet obraznosti v snivé mysli dumavého, chápavého synka? Jedno nejvíc hnětlo jeho duši, svědomí v ní pobuřujíc spící. Vypravoval – není tomu dlouho – potulný kýs zbloudivší sem zpěvák, pohostěn za zpěv svůj plnou číší, z Francie když Německem se stočil, na vlastní prý oči že byl svědkem, 11 z města jednoho jak zástup dětí na výpravu křižáckou se vybral; ubožátka, chtěla pomáhati statným rekům ze všech zemí světa, Turkům vyrvati hrob Spasitele, osvobodit svatý Jerusalem! Táhly, hlavně žalmy zpívajíce, v dětském výzbroji svém pod korouhví zcela jako velcí, zadní nesly potraviny v uzlíkách, však víra, pevná víra s mužným odhodláním plála z očí všem nebeským ohněm. A to všecko hochu vypravoval dobrý plebán – což jestli též Jeník nevydal se na podobnou cestu? Povstal plebán a zamířil k truhle, v které Jeníček své choval hračky, otevřel ji, polekán zřel ke dnu, vskutku, běda, výzbroj chyběla tu, v které sobě hrával na rytíře: z plechu krunýř, štít i lehký mečík, malá přilba s dlouhým vlavým perem; plebánu se bleskem rozsvítilo v staré hlavě, cítil, on jest vinen hocha útěkem... Co dělat nyní? Ruce k nebi zved’ – kles’ na kolena, dlouho modlil se. Noc zatím snesla k zemi se, a v oknech vzplála světla, na valech stráž dvakrát vyměněna, než se starý rytíř domů vrátil. Nesňal přilbu, neodepjal krzno, klesl v křeslo u velkého krbu jak dub podťatý a těžce vzdychl. 12 Jediný vzdech, v něm však bylo všecko: „Ztracen, ztracen! Smiluj se, můj Bože!“ Osykou se v koutku třásl plebán, ale mluvit obával se, – mlčel. [13] II.
Dobře uhod’ v hloubi srdce svého otec plebán. Prchl malý Jeník. Oko písně, která všecko vidí, stihlo jej, šlo celou cestu za ním; tak můž’ píseň nejlíp vyprávěti o osudech jeho dobrodružných; k poslouchání kdo má dobrou vůli, k vám si může, děti, přisednouti; nerada vždy píseň mluví v prázdno. Bylo asi krátce po poledni letního dne, v slunci celá země koupala se, ve komnatě hradní k truhlici když Jeník přiblížil se, tající vše hračky jeho dětství, otevřel ji, klekl k ní a dlouho vybíral vše, co dle soudu svého na dlouhé moh’ potřebovat cestě. Úmysl v něm dávno uzrál pevný, provést, co mu tajně v duši zrálo, připojit se ke výpravě dětí, které táhly v dálný Jerusalem, vyrvati hrob Svatý z rukou Turků. Málo ptal se v dětinské své mysli, zdali stačí na to jeho síly, jeho zkušenost a jeho zdraví. V nadšení svém nepřemýšlel ani, kterým směrem má se pustit z hradu, nepomyslil, kdo jej bude živit celou cestou, kdo jej bude šatit, až mu setlí šaty sešlé časem. Nepomyslil, v chvatu vybral z truhly 14 dětskou výzbroj, vánoční dar otcův, oblekl se i opásal mečem, zavěsil si štít a vtlačil přilbu s perem vlavým zlaté na kučery a již z komnaty ven vyplížil se a na oko zcela bezstarostně jako jindy chodil po svých toulkách, proběh’ chodby hradní, vyšel z brány, u mostu se octl zvedacího, před nímž na lavici hlásný Jehoň hověl sobě pod košatou lípou, se psem starým Štěkem u svých nohou. Do slunce pes mžoural i pán jeho. Jeníček byl obou dobrý přítel, ale přece nechtěl žádat starce, by most pouze k vůli němu spouštěl. Štěkovi též vyhnouti dnes přál si, nebo věděl, jistě šel by za ním a se jeho nespustil již více. Proto v hradní odbočil on příkop, kde si často dlouhé hrával chvíle, vysoké kde rostly pampelišky, lobečku též trsy s dutým stvolem, z kterých často píšťalky si řezal v změti bujné, vlnící se trávy. Tam si zašel, odtud pozor dával, až se první najde příležitost, padací most kdy zas spustí Jehoň. Nikdy ještě čas mu nebyl dlouhý jako tenkrát! Jak mu srdce bilo! V dálce kterak pátral nedočkavě, schýlen celý přes záprseň valů, vyzíraje, zdali cestou z lesa nezahne vůz nebo chodec k hradu. 15 Celý kraj však v poledním spal slunci, v jeho ohni tiše stály hvozdy, nepohnul se strom ni trávy stéblo, tiše čněly k nebi klasy v polích, jenom v lípách cesty úvozové svou hrál cvrček do much a včel shonu. Hurá! na pokraji stráně lesní teď se zjevil kůň, vůz těžký za ním s bílou plachtou, dobře znal ty fůry, vezly mouku na hrad Svojanovský z mlýnce, jenž stál na ručeji horském pár set honů odtud v tiši lesní. Těžce do kopce se táhly vozy; dlouho trvalo to Jeníkovi, nežli zbrojnoš roh nasadil k ústům, a most nežli spustil starý Jehoň. Konečně když vozy vjely v bránu a se z hradu všecka sběhla čeleď, v špižírny by snesla těžké pytle, Jeník využil té vhodné chvilky, za zády již proklouz’ skládajících, zvedací most přeběh’ jako vítr a již pod volným stál božím nebem. Tak jest ptáku, který kleci unik’, ten se jistě nerozhlíží dlouho, kterou snět má dřív si vyvoliti, na který má dříve skočit kámen, ale přímo letí, jen když letí, pije, loká blankyt, jas a světlo! A tak rovněž hbitým krokem Jeník běžel, až se za ním zamkly lesy. 16 Ó, té krásy v stínu lesních samot! Ač byl často Jeník hostem hvozdů, ať již s otcem neb s plebánem hradním, nikdy krása jich jej nepřemohla, jako poprv sám když v nich se octnul. 17 Vše mu bylo netušeným divem. Chvíli stanul a něm patřil kolem, potom z hloubi sobě oddechuje, na vývrať si used’, v hustém mechu která trčela a v bujné trávě. V husté stíny vkrádalo se slunce, kreslíc prstenů sta zlatých na zem, ty se proplétaly mezi sebou a se třásly, tisíc zlatých šipek slaly v tmu, jež tisíc měla očí neprostupných, v dálku lákajících... Květů zástupy se smály v trávě, ty jak zvonce a ty jako terče, drobné kalíšky a celé trsy, s dlouhým vlasem chvějících se travin, s tučným listem netřesku a lopuch. Ostružiny míchaly své hloží v ostny šípků, zelené jichž plody žlutě nádechem a do purpuru barvily se v neprostupné spleti. Taje nahoře a taje dole, kde se jenom zastavilo oko! V lesa pozadí se tměly skály, v stínech stály strmící a příkré, sem tam paprsk zlatý osamocen v tmavé jich se zabodával rýhy, jak by divné písmo po nich kreslil, staré kmeny vzpínaly k nim páže plné hnizd, jež tiše kolébaly. Z hloubi odkuds ozvala se žluva hvizdem flétny, ob čas ťuknul datel v kůru stromu, celá prška jehel na hlavu se snesla Jeníkovi, bezvětří ač plné vládlo kolem; 18 udivený zvedl hlavu vzhůru, s výše stromů házel rudý vever jehličí naň, semínek déšť drobný z velké šišky, kterou vykusoval. Mih’ se šerem jako rudý paprsk, kejklíř lesa s větve ku větvici hbitě skočil, bleskem oct’ se dole, stulen ku borovic kůře rudé, že jej bylo těžko rozeznati od stromu, pak vyhoup’ se a zmizel. Nad kapradím velké páví oko míhalo se, náhle zastavilo těkavý svůj let, že mohl Jeník dobře vidět pel a purpur křídel, chtěl je lapnout, obloukem však luzným vzneslo se mu nad hlavou a zniklo v šeru větví v blankytovém nebi. A ten vzduch, ta sladká vůně všudy! Jeník poznal výdech pryskyřice, znal jej z dlouhých večerů, kdy v zimě starý Jehoň při hořícím krbu louče řezal do zásoby, k této vůni mnoho jiných pojilo sese, jakby čichal medu celé plásty, silný výdech doušky mateřiny, trpký oddech balšámu a rmenu, těžký výpar ostře opojivý tisícerých neznámých mu bylin jako máty, divokého kmínu. V ticho lesa ztrnulé a hlubé ob čas padlo cos jak oddechnutíoddechnutí, táhlý, dunivý zvuk – matka země jak by ze sna oddechla si, úzkost sevřela tu prsa Jeníkovi, 19 tak že prudce vyskočil a v útěk dal se hbitý, doupňáků smích ze skal jak by za ním jeho strachu smál se. Příkrou stezku bylo nyní slézat Jeníkovi, vzhůru vinula se jako pentle, ale sypká byla, sotva v půdu že zasadil nohu, štěrk se drobný pod ní válel s pískem, s námahou že zabořoval paty, výš se drápal, těžce oddýchaje. Nejednou mu kořen trčel v cestucestu, jako velký had se vzdorně týčil, bylo přeskočiti neb jej podlézt, jindy vskutku malý hádek hnědý před ním přehoup’ se a zmizel v houšti. Stále výš a výše spěla stezka, konečně se na vrcholu hřbetu octl Jeník spocený a zmdlený... Rozhled kolem kynul velkolepý, kde zrak utkvěl, lesy jen a lesy vlnily se po obzoru dálném, černé blízko a modravé v dálce, svěží tady, posupné tam mračno, rozložené v dálku vlnily se, slavné jako moře nepřehledné, v měkkých liniích se rýsovaly, tady lnouce těsně ku obzoru, a tam výseky se pasek smály. Strmé stráně uléhaly k sobě, a tam v dálce na úbočí jedné při posledním ozáření slunce, 20 které zvolna jako velká lampa sklánělo se v mráčky fialové, jež se tměly na západní straně, velký hrad stál... Jak se zachvěl Jeník! Otce jeho hrad, hrad jeho rodný, starý Svojanov! Jej z také dálky posud nikdy nezřel, a tu divný 21 pocit schvátil srdce pacholíka, nový pocit nesmírného stesku hruď mu sevřel, vztáhl v dálku ruce, jak by blíž chtěl slákati ten obraz, který jako z páry tkán a mlhy tam se vznášel na pozadí nebes. Kdyby mohl – nebýti té dálky – kterak by se vrátil, vrátil domů! Viděl v duchu, starou jizbu šerou přísným krokem kterak otec měří, čechraje vlas, chvílemi i bradu, viděl matku, kterak strojí na stůl k večeři, co starý plebán vchází s vlídným pozdravem, jak v zvyku míval, každodenně večer u nich hostem. Roztesknil se hoch, ba zaplakal si, ale síla jeho vůle byla větší. Že by trpět mohla tolik matka, nepostihl v dětském nerozumu, otce starost nepřipustil sobě, bývalť po dny dlouhé otec z domu, a pak chuť a touha dobrodružství, schvátila jej jako mladé víno. Před ním v ráz myšlénka jeho stála, osvobodit památný hrob Krista, nebýt posledním v té snaze druhých, vidět při tom cizí, dálné země, o nichž pouze slýchal od plebána neb čet v knihách věci přepodivné. A tak v boji krátkém sporných citů mladý hošík do dálky se díval. Zatím v páry fialové kleslo zlaté slunce... jak by závoj stínů 22 přes krajinu hodila čís ruka, barvy zkalily se, zbledly, zhnědly, lesy ztměly se, Svojanov v dálce strašil černem valů svých a věží, splýval v dálku, do temna se halil jako přízrak – zahoukala sova mezi klestem, první signál noci, po ní začly ozývat se zvolna různé hlasy podivné, jichž posud neslyšel, tu zahvízdnutí táhlé, kroky cupavé, tam štěk a vytí. Úzkost stáhla srdce Jeníkovi, poprv hleděl tváří ve tvář noci sám a v lese... neviděl víc cesty, jal se hmatat, zachycovat stromů, chytat větve, které jakby živy, zdálo se, že jemu nadbíhají nebo číhají naň lstivě vzadu, aby po něm sáhly drzí rukou. Přes kořeny klopýtal i kámen, několikrát sřítil se a chvíli jak by padal, hloub se sunul, těžká křídla často slyšel měkce letět, nad svou hlavou šustěti tak temně, na velikého že ptáka hádal, který asi vyletoval z hnízda, po kořisti pátraje a lupu. Či snad samé noci černá křídla se to žalně nad ním rozšuměla bloudícím a znaveným již? Hladu zvolna též se začal ostrý osten ozývat v něm; v celém odpoledni mimo několika malin lesních nesvlažil ret stálém na pochodu, 23 nebo vyšel krátce po obědě a teď dlouho kráčel, a noc byla v celé hrůze kolem šírá, dlouhá... Nejdřív myslil, že si lehne někde, o kámen kde opřít moh’ by hlavu a tak přespat dlouhý čas až k jitru, ale bázeň před divokou zvěří a víc před hady strach bránil tomu, tak že raděj slední napjal síly, umíniv si dále kráčet nocí, ale zvolna, tiše, opatrně. Takto slezl stráně druhou stranu a šel údolím, jež v dál se táhlo podél jakés vody, v které hvězdy třásly se svým mihotavým zlatem. Soudit moh’, že skláněla se půda v hlubší údol, který víc se stmíval, chutě kráčel, když v tom rudé světlo tmou se kmitlo – zastavil se... čekal... Světlo stálo pevně v jednom bodu, nechvělo se ani... jistě chata, obydlená chata, když tam svítí. Ani dlouho Jeník nepřemýšlel, chutě dal se na pochod blíž k světlu a již zatlouk’ na dubové dveře. [24] III.
Nepozvedl ruky k druhé ráně, velkým se mu rozčilením třásla, když tu spatřil, kterak světlo v okně posud jak bod pevný nepohnuté zachvělo se, změnilo své místo, na mžik pohlceno stínem stěny, a již v tom se rozletěly před ním z kořen dvéře. Nejdříve co postřeh’, dlouhý byl a přepásaný habit, 25 jak jej nosí bratří řeholníci, které vídal chodit po almužně aspoň jednou za rok na Svojanov. Na habitu vlnila se brada, divná směs to popelavých vousů místy sem tam promíchaných žlutí. Velká hlava skoro chundelatá pevně seděla si v mocných plecích, oko bystré, šedivé a malé z houštin brv se usmívati zdálo, zdravá tvář a silně opálená zdravím dýchala a velkým klidem. Hořící louč ve žilnaté ruce třásla se mu. Svítil ve tvář hochu, potom couvl jako zmaten, úsměv brzy zmizel s dobrácké mu tváře, blíž když přihled ku výzbroji hocha. Viděl únavu a zmalátnělost v této postavičce drobné chlapce; nejasného něco tušil, v mysli srovnati co posud nedovedl, a tak dlouho, snad až příliš dlouho s loučí v ruce v hocha polekanou tvář se díval. „Vítej božím jmenem!“ řekl v posled, zašeptal to spíše, žilnatou pak hochu podal ruku, ved jej do vnitř chudé svojí chaty, kynul, by sed na otýpku klestí blízko stolu, zavřel potom dvéře, závorou je pevně zatarasil, když byl dříve zatknul, jak byl vstoupil, hořící louč ve dřevěný svícen. Potom usedl si na své lože, z trávy suché, kryté hrubou houní, 26 ruce složil na mohutných prsech a pak ve tvář hoška zadíval se, trochu jako otec, trochu soudce. Jeník seděl na otýpce klestí, dětský oštěp svůj i štítek malý do koutka ve stínu dveří složil, jako by se za svou výzbroj styděl, pouze mečík na kolena kladl přilbu sňav si, hraje s jejím perem. Rozpaky své zmoci nedovedl, úkradkem se díval k poustevníku, ale sám se neodvážil slova, neosloven posud. Povstal stařec, sáhl nad své lože, jakous římsu nahmatal tam, s římsy krajáč sundal plný mléka, v malou nalil misku sněhobílý, chladící mok svěží, přikročil pak hbitě ku pařezu, jenž mu stolem byl, tam sáhl pro chleb, ulomil kus jeho černý, hrubý, ku bílému přiložil jej mléku a pak stále beze slova, tiše chlapci obé podalpodal, chleb i mléko. Po obojím chvatně sáhl Jeník, a jak bral to z poustevníka ruky, maně se tu náhodou jak v letu svezly jeho rety k ruce kmeta, dotkly se jí v tichém políbení, ale vroucím, plném vřelých díků. Sílu vděčnosti té, toho citu cítil stařec – tiše odtáh’ ruku 27 a jí přejel ve úsměvu vlídném hocha tvář i kučeravé vlasy. „Pij a jez!“ pak šeptnul, „to jest první, o tom dalším více povíme si, do jitra dost času máme k tomu.“ Potom used opět na své lože proti hochu, s pařezu vzal ředkev s kusem chleba, též si mléka nalil, aby Jeníku byl společníkem v chudém kvasu. S radostí se díval, kterak mléko s černým chlebem mizí. Několikrát kývl dlouhou bradou, pak ji pohladil si naposledynaposledy, a když viděl, hoch že s jídlem hotov, s lože svého blíž se sklonil k němu, pevně bodaje zrak v oko chlapce o boky pak opřel ruce obě a pak pravil: „Vítej božím jmenem!“ „Amen,“ vzlykl Jeník rozpačitě. – „Odkud cestou, jaké naše jmeno, co tu chceme?“ – Jeník zbled a mlčel. – „Co se tají, chodívá vždy s čertem, ale nechci, hochu, tomu věřit, k tomu jsi mi příliš dítě – viď že? Podle šatu – vidím velmi záhyzáhy, za tebe že musím odpovídat, – z panského jsi rodu. Viď, mám pravdu? Však ty zbraně tvoje jsou přec hračky?!hračky?!“ 28 Při tom okem změřil pohrdlivě, rytířskou zbroj skrytou v stínu dveří. „Nu, chceš mlčet pořád? Toho zanech, o krok dále bychom nedospěli, a nechť pravil jsem, že noc je dlouhá, chci přec vědět, komu chata moje podá úkryt, s kým mi sdílet lože. Nuže, hochu, zanech ostýchání a mluv přímo – Mlčíš? Zardíváš se? Či mám já dřív se ti představiti? Mně to jedno – nehanbím se za nic, aniž čeho přede světem skrývám, proto každému zřím pevně v oči, s každým směle mohu promluviti bez falše a zrady, staročesky. Mlčíš stále? Tedy nechceš mluvit? Asi máš své příčiny, že mlčíš. Na mně tedy, abych dříve mluvil, odvahy ti dodal. – Když ty mně ne, já sám chci se tobě představiti. V celém kraji říkají mi Matouš, otec Matouš – mám-li pochlubit se, ač to nerad dělám, – „svatý“ Matouš – zvlášť když někoho v mé hříšné ruce boží ruka ozdravěti ráčí. Hlouposti! Ty nerozumíš tomu... Dvacet let již tady poustevničím velmi těsně při hranicích českých, Bohu sloužím svými modlitbami, byliny a různé květy sbírám, jimiž neduhy vše léčím v kraji; maličkosti, viď – leč Bůh zří všecko, měří všecko podle dobré vůle, účtuje pak s věčným shovíváním. 29 Pohleď kol, co, hochu, vidíš tady, to je všecko práce mojí ruky, řezbařím – to klekátko tam v stínu i ta dýně vyhloubená v láhev, jest vše práce mojí tiché prázdně. Lid mne zná; ví každý o Matouši, radím všem, jak mohu, slovem, skutky – Teď víš všecko, tož se proto nediv, o tobě že rád bych něco zvěděl, za svou upřímnost že tvoji žádám. Odkud a kam, rytířku můj čacký?“ Úzkostlivě Jeník hryzl rty své, tiše slova k odpovědi skládal, dříve však než do věty je srovnal, opět již se ozval otec Matouš: – „Nuže, s pravdou ven a hezky rychle! Odkud jdeme?“ ,Z hradu Svojanova!...‘ pravil Jeník málomocně, zvednuv k poustevníku modré svoje oči. – „Svojanova? Znám to soví hnízdo, výborně též znám i jeho pána – jeť pan Bořek po celém znám kraji.“ – ,To můj otec!‘ šeptl plaše Jeník. – „A tys utek’? Proč jsi utek’, chlapče? Spáchals něco, že se trestu bojíš?“ – ,Utek’, otče, ryzí řekls pravdu, nespáchal nic posud, leda to jen, že jsem utek’...‘ V slzách hlas mu selhal. 30 – „Matce utek’, dobrému též otci, v starosti již o tebe se trudí... Tuze hezky provedeno, chlapče, znamenitě věru, provedeno!... To je as na Svojanově zmatek, jedináček ten tam, fuč – zem spolkla mazánka! Nu vyved’s pěkný kousek. – Ale, zapomněl jsem něco, milý hochu, jak pak jmenuješ se?“ – – ,Jeník!‘ – „Jeník! Nuže, Jeníčku můj milý, poslyš, krátce řeknu ti, máš velké štěstí, že’s mou chatu našel v lesní tíši. Divoké dost vůkolní jsou lesy, nebezpečí sterých středem kráčels, ani nevíš... – Stalo se, co stalo. Však já zítra s tebou vypravím se na Svojanov, vlastní rukou chci tě tvojí dobré odevzdati matce, v náruč tvému pečlivému otci, kterého znám dobře dlouhá leta, jejž si vážím pro vše jeho ctnosti rytířské, neb jest on chudých otec, opuštěných paveza a slunce, silný v boji, neleká se vrahů, velký lovec v tváři Hospodina – veliký rek osvědčený v bojích. K vůli otci, k vůli tvojí matce rád své s tebou sdělím lože chudé, nakrmím rád a napojím tebetebe, a když zde se vyspíš do růžova, na Svojanov již si odvedu tě, blažen v duši nad záchranou tvojí!“ 31 – ,Ale, otče, já však nechci domů!‘ skoro v slzách plaše namít’ Jeník. – „Nechceš domů? – Nová kapitola!“ zvolal otec Matouš, mocně plácna přes kolena svoje plochou dlaní. – „Nechceš domů – a proč, synáčku můj?“ Váhal hezkou chvíli malý Jeník, krutý boj se rozzuřil mu v ňadrech, má-li říci pravdu poustevníku, má-li pečlivě v svém skrýti ňadru, čím jen dýchala a žila posud řadu neděl mladá jeho duše. O své tajemství se začal báti, žárlivě je posud střežil v srdci, najednou je celé nechtěl říci, aspoň po částech chtěl si je dáti skoro násilím rvát kus po kuse. Z druhé strany špetka zvědavosti hnala jej, by něco napověděl, toužil znát, co řekne Matouš tomu, a tak váhavě, hlas jemu chvěl se v odpovědi pracně sestavené. – ,Nechci zpátky! – Do světa chci, otče, vidět cizí kraje chci a lidi, o kterých mi čítal plebán Petr, o kterých mi otec vypravoval‘...vypravoval...‘ – „Cizí kraj a cizí lidi? K tomu času dosti, hošku, míti budeš trochu pozděj“ – usmíval se Matouš – 32 „Ani chmýří netklo se tvé brady, jakpak medle stár jsi?“ – ,Dvanáct roků.‘ „Maminčiných hleď se chytit sukní! Cizí kraj a lidi! Neslýcháno! V těchhle letech sedat za pekelcem a se učit, poslouchati otce, učitele, matku, to je, hochu, pravé cestování... Vidím jasně, 33 že jsi málo zkusil za první den svojí pouti. – Nenajít mé chaty, však bys jinak mluvil – Nechme toho... Vidím, svírá mdloba tvoje oči, půjdem spáti, tady sobě schrupneš, zasteskne se tobě po mamušce i po milém otčíkovi k ránu, a než vstane na blankytě slunko, cizí kraj a cizí lidé dávno vykouří se tobě z bujné hlavy. Se mnou půjdeš na Svojanov zpátky, cestou kratší, než jsi bloudil včera, dovedu tě v náruč dobré matky, přiložím též přímluvy své slovo, aby nepohněval se pan otec pro ten přehmat ztřeštěného mozku, pro ty chvíle zmatku, smutku, slzí, které nastrojil tvůj hloupý útěk. Hajdy na lože, já nemám peřin prachových a nemám hedváb na přikrývce, mám jen sprostou houni, ale pod tu s čistým lehám srdcem. Skrč se v koutek, místa máme oba, ale dříve, dovol, pomodlím se.“ A než tato dopověděl slova, viděl Jeník, kterak na klekátko v hloubi jizbičky kmet složil údy, hlavu opřel v mozolné své dlaně a se dlouho z celé duše modlil. Maně klesl Jeník na kolena vedle lože, odříkal, již uměl, krátkou modlitbičku a se vhoupnul jedním skokem v lože poustevníka. 34 Ale k spánku nemoh’ zavřít očíočí, i když domodlil se otec Matouš, a se v habitu svém k němu stulil, aby v mžiku zdravým usnul spánkem. Jeník nespal, nové vždy a nové myšlenky mu rojily se hlavou, honily se jako nebem mračna, střídaly se jako pršky v dubnu, splítaly se jako klubka hadů, jež zřel jednou vyhřívat se v slunci, v úvozové cestě kamenité, nepravých jež granátů jsouc plna, od Hartmanic běží k Svojanovu. Záhy vytušil svou dětskou myslí zdravou moudrost v říze drsné řeči, kterou hlásal jemu otec Matouš, cítil, kdyby teď řek’ pravý důvod cesty svojí, pochodil by hůře; viděl v duchu, jak by ruce spráskl dobrý stařík, vyvalil naň oči, mysle v duchu: Ten se jistě zbláznil! Ale z druhé strany přece nemoh’ lehce tak své myšlenky se vzdáti, v příliš svůdných tančila mu barvách před vzníceným okem jeho duše; ba, co teď se dobře navečeřel a si v houni hověl, měkkém lůžku, v bezpečí se cítě v chatce, v suchu, jinak zase všecko viděl kolem, v jiném světle nežli otec Matouš. Náhle zdálo se mu zbabělostí, kdyby ráno dal se odvést domů jako zběh a na konec měl prosit... 35 Ó, ne, nikdy... Však on rozmyslí vše, noc je dlouhá, pevný jeho záměr. Na lůžku tak vedle poustevníka v myšlenkách se zmítal malý Jeník. Neslet spánek na zmdlená mu víčka, spíše palčivost jak těžká můra sedla na ně. Rozhlížel se po tmě, hledal okénko a hledal dveře, napínaje do tmy bystré oko. Dlouhá byla noc a spěla zvolna nad lesy a poustevníka chatou. Mohla půlnoc být, kdy zved se vítr, zaleh v stěny chaty, řinčel v okno, krátce jen, by kdesi zdřímnul v skalách, ale brzy začlo pršet, kapky bily v okna, šumíce v svém pádu, došková je střecha stlumovala, tak že hlukem nebyly, spíš hudbou, v tvrdý spánek sladce konejšící. Otec Matouš užil této hudby do sytosti, jak to zdravý chrapot dokazoval; ale Jeník nespal, ať se, jak chtěl, obracel a zmítal. Hudba kapek v tichu doznívala okénkem i chaty skulinami, vycpávky kde mechu povolily, a se vytrolily hlodem času, bledý, bílý, vítězný svit vnikal. Den se hlásil, skočil s ňader noci jako zdravý klučík zlatovlasý; brzy ozvali se v lese ptáci, nejdřív jednotlivým slabým tikem, 36 brzy potom celou písní zvučel kolem háj... Již odhodlán byl Jeník, přemyšleno, rozhodnuto zrale, nezradí svou myšlenku, neb dobrý Matouš jistě by ji nepochopil, nádavkem se ještě vysmál jemu. Celý svět zas v růžových zřel barvách, jak by silného se napil vína, jak by lákalo jej nové jitro v novou pouť a nová dobrodružství. Posilnil jej tak pruh světla bílý i šum hvozdu z venčí i zpěv ptačí, tolik bylo jarosti a síly v těchto zvucích, tolik vzletu, kouzla, že dál musil, odsud rychle. Prchne. Vyskočil a tiše přes Matouše, který v spánku blažen usmíval se, přelez – dále po špičkách se kradl v tichou jizbu zaplavenou jasem. Rychle sebral, co odložil z šatu, i své zbraně, mečík pouze v chvatu přehled’, neb se za otýpku svezl, na níž seděl, přilbu vtlačil v čelo, tiše odšoup závoru a vděčný spolu plachý ještě vyslal pohled k otci Matoušovi. Tento v spánku jako pivoňka se lesknul v tváři. Jak jen musil, aby protáhnul se, dveře otevřel – a již stál venku v plné kráse velikého hvozdu, po ranní jenž pršce vstříc mu šuměl, a jej vítal zvuky svými všemi. Jeden skok a zmizel v hloubi lesní. 37 IV.
Ve výklenku špičatého okna v Svojanovské staré hradní jizbě stanul Petr plebán v zamyšlení. Nepokojný zrak mu těkal v dálce, k obzoru až obejímal stráně rozvlněné ponurými lesy. Zasmušen byl plebán v hloubi duše; takto denně žít a býti svědkem hoře, které jeho panstvo kruší, nemoc’ pomoci a cítit při všem jistou velkou spolučást zlé viny, sudba krutá, která jej to stihla! Jako stín se plížil vedle panstva, stokrát na rtu vyznání již maje, jímž chtěl ulehčit své rozbolněné smutné duši, obava však vždycky zadržela mu jez výmluvnosti, pečeť položila na rty jemu, tak že mlčel – pouze vzdych jen z hloubi. Čím však dál přemýšlel o té věci, tím víc cítil vinným se, že jeho vyprávění, pověsti a báje hocha svedly ke útěku z domu. A tak denně rostla jeho muka, v noci chudák ani spáti nemoh’, málo jedl, jen se tiše modlil. Jednou z rána v posled rozhodnul se, muce svojí že udělá přítrž, na kolena padne před rytíře, obejme též nohy paní hradu a se vyzná zkroušeně z své viny. 38 Ale sotva ráno viděl bledou utrápenou tváři svého pána, sotva pohled při mši v hradní kapli v kalné pláčem oči paní hradu, rázem ztratil odvahu a neměl síly mluvit při snídani po mši. Tak dnes opět s pevným předsevzetím, které obnovil zas u oltáře, vinu svoji vyznat pánu svému, vstoupil v síň a postavil se k oknu, čekaje na příchod svého panstva, přemýšleje, jak by nejlíp začal, by hněv páně neuvalil na sese, a přec všecko řekl, co jej hněte. Vstoupil rytíř, paní hradu za ním, oba jak vždy mlčky sedli k stolu, mlčky též sed’ plebán na své místo, mlčky jedli, co podáno na stůl. Když si poprv zavdal rytíř vína, plochou rukou černý si vous utřel, pravil k choti: „Tak den míjí po dni, o Jeníku posud žádné zprávy, a mne začíná to v srdci mrzet, že jsem druhého dne nejel dále, že jsem v hoři svém se vrátil domů. Stihnouti jej byla možnost větší tenkrát, nežli se dnes naskytuje, blíž byl hradu, oč je teď již vzdálen. Zabírá to celé moje noci, co je lepší, takto v hoři tupém seděti zde jako sůva noční, lkát a vzdychat? Tímto nevrátí se. 39 Teď chci jednat, ozbrojím dva oře, věrného k nim vezmu sluhu Víta, na cestu se dáme řádně znovu, prohledáme kraje kolem hradu, dle potřeby dál pak zajedeme, z Čech přec nebude až dosud Jeník. Cestou spíš se potká mnohý chodec, vyptáme se pilně, popíšem jej, tisíc by v tom ďáblů jenom bylo, aby marná naše byla snaha. Doma dřepět jen a stále kvílet, malou těchu podá, žádnou naděj. Paní Háto, tlumoky dva připrav, oře dva ať Vít vyzbrojí chvatně, Svojanov ať za zády již máme!“ Pravil a zlost novým douškem spláchnul. – „A mne nechat chceš tu o samotě?“ zavzdechla si smutně paní Háta. „Mám tu utrápit se opuštěná? Ne jen hoška, mám i muže ztratit? Rozmysli to dobře, milý pane, co svět polkne, s těží vydá opět, jen kdo doma zůstává, jest v klidu.“ – „Hoho, paní,paní,“ odpovídal Bořek, „neslyšel jsem ještě, medný koláč někomu že s nebe padl do úst jeho bez práce a přičinění. Pojedem a nechť i jedem darmo, nemůžem si aspoň vyčítati lhostejnost a babské otálení. 40 Nasadit chci všecko pro Jeníka i svůj život – Staň se vůle boží!“ Při těch slovech povstal plebán Petr, ruce obě na své hrudi skřížil a zrak v slzách maje, vroucně pravil: „Mocný pane, dovol, bych směl třetí výpravu tvou s Vítem doplniti, učiň mi to, pane, mne vem s vámi!“ Zajíkal se, jeho hlas se třásl. – „Se mnou, Petře – co pak jsi se zbláznil? Nenahlížím důvod prosby tvojí, naopak jsem myslil, bys tu zůstal s paní Hátou, těchou byl jí v hoři moudrým slovem zkušené své rady. Jistě dobře nerozmyslils v duši, jakou potíží je taká cesta. Starý muž jsi, zvyklý na pohodlí, teď ty dlouhé jízdy celodenní a těch různých hospod nedostatky,... ne, ne, kněže, to pro tebe není, stačíme již na to my dva s Vítem. Však když marná bude naše snaha, třeba s prázdnou vrátíme se domů a pak spolu nějak zbytek žití strávíme, jak zalíbí se Bohu. Ne, ne, Petře, zůstaň s paní Hátou.“ Cos chtěl odpovědít Petr plebán, z hlásnice když rohu zvuk se snesl, 41 k sluchu všem, i vyskočili k oknu, aby zřeli, kdo se blíží k hradu. „Potulný mnich jakýs, podle šatu žebrá asi,“ poznamenal rytíř. – „Měl bych znát ho,“ odpovídal plebán, cloně, patře v dálku, oko dlaní, „ba že znám ho, kořínkář to Matouš. Velmi muž ten oblíben jest v lidu, mnohé vyhojil prý svojí radou, zkušený jest ve sbírání bylin, hodný staroch – mně však vždycky zdál se trochu“ – Při tom odmlčel se plebán, jen se prstem lehce čela dotknul – „A jest knězem?“ ptá se paní Háta. – „Knězem? Nevím, ale poustevničí dlouhá leta, ve úvalu lesním, na hor druhé straně má svou chatu. Za Hlásnicí zrovna nad potokem, sbitou z klad a vycpanou kol mechem. Po vsích zná jej každé dítě, pane, z lidu nejeden mu říká svatý pro zázračné lečby, které koná, však již zde jest sám...“ A vrzly dvéře a v nich objevil se otec Matouš, rukávem své ošumělé kutny stíraje pot s vysokého čela. 42 Vstříc mu postoup rytíř. – „Dobré jitro, vzácné panstvo!“ zahovořil Matouš, „požehnání boží tomu domu i všem bydlícím v něm dobrým lidem. Kořínkář jsem, dobře vím, že nikdo nestůně zde v Svojanově hraděhradě, a přec musil jsem vás vyhledati, nebo jestli nestůňou vám těla, stůní duše – co, že nemýlím se?“ Při tom paní Hátu změřil zraky. „Stůní duše, paní urozená.“ – „Ty snad věděl bys o Jeníkovi?“ zvolal rytíř, paní Háta vzkřikla, v dlaně svoje chytíc oba spánky. – „Svatý bože! Ty víš něco o něm?“ – „Rychle, mluv již!“ pobízel jej Petr. – „Vím a nevím. Nejdřív musím říci, nejvíce že na sebe se zlobím, a své strašné ospalosti klnu, která mohla tomu dopustiti, že mi uprch’ – Stalo se však, stalo.“ – „U tebe byl? Dobrý, věčný bože! Vypravuj!“ z tří úst se neslo síní. V křeslo usedl si otec Matouš, by vše vypověděl, co mu známo a co vám již prozradila píseň. 43 – „Nešťastníku, jak’s jej mohl pustit? Ó, že lépe nehlídal’s ho, chatu že jsi nezamk’ neb nestřežil lépe! Jej mít, držet, sdíleti s ním lože, cítit jeho dech! – To hrozné, hrozné!... Co vše bych ti dal, co vyžádati bys moh’ sobě, kdybys byl jej přived’ zdravého, jak vyšel!“ kvílel rytíř. – „Však si, drazí páni, nemyslete, jak jsem ztrnul, probudiv se z rána, vida pelech prázdný po svém boku. Ani křížem jsem se nepožehnal, nepoklek’, ba ani neumyl se, nevzal do úst, vyrazil ven z chaty a již letěl – brzy však jsem stanul. Běžet – to se řekne – kterou stranou? Proběháš den, nalapáš jen stíny, řekl jsem si, lépe jíti na hrad a tam věrně vypovědít všecko, však pan rytíř zkušený pán, moudrý, lepší najde cestu – šel jsem domů a tu před odchodem na Svojanov zahlédl jsem toto státi v koutě jizby svojí!“ – Za ňadra si sáhl, vytáh’ plechový a krátký mečík. – „Jistě zapomněl jej při útěku, as jej znáte...“ S pláčem padla matka na tu hračku, počala ji líbat v slzích dešti: „Jeníčku můj zlatý, dobré dítě! Malý jedináčku, za poklady veškerého světa 44 nedám tuto hračku, díky, otče, ani nevíš sám, cos přines’ matce!“ Dojat každý stál. Ku oknu rytíř odvrátil se, aby utřel slzu, jež mu násilím se z očí drala, zdrcen u stolu stál Petr plebán, vida potvrzenu svoji vinu. „Chtěl prý vidět cizí kraj a lidi,“ tak to aspoň řekl Matoušovi... Dlouhá chvíle rozpaků a hoře... – „Jasně vidím nyní,“ pravil rytíř, nalévaje vínem číš a tuto podávaje otci Matoušovi, „nezviklá nic mé již odhodlání, díky, otče, za vše tvoje zprávy, vyjedu dnes ještě za Jeníkem.“ Prudce na to škubnul sebou plebán, divoce se vrhl na kolena, ruce obě vztáhl ku rytíři i ku paní Hátě, z prsou jemu dral se výkřik, „Pane, dobrý pane, vezmi s sebou mne, chci tvůj být sluha, od tvého se nechci hnouti boku, pokud nepřivedem’ opět chlapce do náruče jásající matce. Ty mne, pane, musíš s sebou vzíti, já mám právo na to, odpykati chci tak aspoň částečně svou vinu, ano vinu, nač dál zapírati?“ 45 – „Vinu, otče?“ vzdychla paní Háta. – „Vinu, vinu?“ opakoval rytíř. – „Ano, vinu, největší svou vinu, já to byl, jenž Jeníka jsem svedl naukami a svým vyprávěním, líče jemu cizí kraj i lidi, že v něm nezkrocená vzplála touha viděti a poznati sám všecko, na vlastní se oči přesvědčiti, zdali pravdou zvěsti mé i řeči. Ba mám tuchu – vyznávám to v pláči – zdali nedal do Svaté se země, nebo slyšel z úst mých vyprávětivyprávěti, jak i děti chopily se zbraně zachrániti toužíce hrob Krista víře pravé, dobýt Jerusalem! Z mých úst všecko toto zvěděl Jeník a já obavu mám, ku východu že se vydal až do Svaté země. Proto, abych z části aspoň, pane, odpykat moh’ vinu, jež mne tíží, s tebou musím, Tobě chci být štítem na cestě i nebezpečích, s tebou pátrati chci, snášet žár i zimu i vše dlouhé cesty nepohody, jen tě prosím, pane, již svol k tomu, bych směl s tebou, viz mne na kolenou, v slzách prosím!“ Naklonil se rytíř, zvedl plebána a vroucně objal. – „Tys to dobře myslil, milý otče, ale často úmysl se zvrací proti vůli. Ano, chceš-li, pojďme!“ 46 A pak obrátil se k Matoušovi, mozolnou mu potřásaje rukou: – „Třebas nepřiveds’ mi chlapce, otče, aspoň svojí posílil jsi zprávou moji vůli a mé odhodlání. O jedno jen prosím tebe vlídně: Odjedem-li z hradu já i plebán, ostane tu zcela o samotě paní Háta, dobrá žena moje. Sama dosti bolesti má, časem moh bys na svých toulkách k Svojanovu obrátiti unavené kroky, dát si spustit most a zaklepati, přinést radu svou a dobré slovo. Žena toho víc má zapotřebí, zvlášť když trpí a je opuštěná. 47 Uděláš to?“ – „Pane, z celé duše,“ pravil Matouš, líbaje mu ruku. – „A teď, paní, zavolej mi Víta, jménem Páně my tři vyjedeme!“ [48] V.
Tak pan Bořek, rytíř Svojanovský, s Petrem plebánem a sluhou Vítem opustili starý hrad a jeli v daleký svět za Jeníka stopou. Dobrý otec Matouš kráčel vedle, aby k první zavedl je stopě, v chatě vlastní na úpatí horstva, za kterým hrad Svojanov se zvedá. 49 Minuli stráň, kterou namahavě slezl Jeník, cestou úvozovou objeli hvozd celý, jímž on prošel, v brzce stihli chatu kořínkáře, otevřel jim, rád je pustil do vnitř. S velkým srdce pohnutím pan Bořek zastavil se nad otýpkou klestí, na níž Jeník seděl celý večer, s Matoušem svůj hovor zapřádaje; mlčky pozoroval chudé lože, na kterém noc poslední on přespal, dřív než svět jej pohltil v své bezdno. „Nemůž’ ještě příliš daleko být,“ těšil Matouš, kyna k odpočinku vzácným hostem – „doufám, stihnete jej dosti brzy – jediné v tom vadí, jako já že nevěděl jsem, kterým odsud směrem pustiti se v hvozdy, rovněž nevíte... v tom prst jen boží může na pravou vás cestu vésti. Mohu říci, byliny jak sbírám pro své nemocné, kraj znám tu celý. Žádného tu není nebezpečí, lid je dobrý, ochotný a řádný, za tuláky cizí ovšem těžko zaručit se – někdy pět, šest hodin lze tu lesem jíti, sotva potkáš človíčka – a věru ten zlý není. Přijde na to, kterou cestou dal se Jeník v chvíli, když z mé vyšel chaty. Určiti to nelze – nezbývá tu nežli v zdařbůh pustiti se poutí, všady stavět se, kde stopa lidská, všady vyptávat se, hledat, pátrat. 50 Dej vám nebe k tomu vytrvalost, v zátiší svém chci se za vás modlit.“ Pravil a pak ještě před rozchodem poslední jim zásoby své nabíd’, krajáč trochu nakyslého mléka s chleba zbytkem – usedli a jedli, a pak pevně stisknuvše mu ruku, vyjeli, ať Pánbůh provází je! 51 Všichni mlčky jeli as pět hodin. Na uhlíře pouze narazili, který pálil u cesty svůj milíř. Zarazili koňů cval a jali vyptávat se, jestli – dva dny tomu – neprošel tu kučeravý hošík v šatu panoše. – Muž u milíře, neuznal je hodny odpovědi, něco do zubů jen zamručel si, rukou mách’, dál nestaral se o ně. „Z úslužného nejsi řezán dřeva,“ pravil plebán. – – „Možná, že je Němec a nám nerozumí,“ pravil rytíř. „Co s ním dále?“ Na to bodnul koně v prudší cval a dále jeli hvozdem, který bez konce teď zdál se býti, celý rozvlněn až ku obzoru. „V první krčmě, kterou stihnem cestou, přespíme,“ děl rytíř, „buď toto, kde buď, uvidíme, co dá nové jitro!“ A zas jeli dlouhých lesů klestem, Morava kde s Čechy objímá se, křivolakou cestou po hranici. Směrem jihovýchodním se dali na zdařbůh. Modřínu husté větve šlehaly je nejednou v tvář, zpola krytou hledím přilby, vedle sebe nebylo lze jeti, husté stromy stály těsně řadou. Tak jen stručné slovo padlo. Do večera jeli, rudá záplava až po západu 52 začla zapalovat kmeny v lese, že jak rudé sloupy v stínech stály, ba i jehličí se zdálo hořet, jakby tisíc šklebných trpaslíků nítilo v něm oheň ku večeři. Stíny dloužily se, rostly stále, svit se menšil, brzy zahrnula černá tma je všecky tři, jak jeli. Náhle jakby jedné vůle kynem, zastavili v cvalu svoje koně. – „Kdyby Vítek vylézti chtěl na strom, snad by přehled získal po krajiněkrajině, tuším, zde se celá níží půda; jel jsem tudy jednou, málo honů krčma stojí zrovna na rozcestí, v které bychom mohli přespat k ránu.“ Takto zahovořil rytíř Bořek, ruče již se Vítek na kmen drápal, na nejvyšší modřín vedle cesty. – „Na to dřív jsme měli pomysliti,“ skromně podotk’ Petr, „pro tmu sotva něco rozezná Vít“ – V tom již s výše modřínu hlas Víta oznamoval: „Výborně jsi uhod, drahý pane, celý hvozd se sklání v úžlabinu, a tam, cesty kde se protínají, i v tom temnu ostře rýsují se, ba svou bělostí až v lese straší, stojí chata, ano rozeznávám slabý zážeh světla v její oknech, rychle na kůň, však již dostihnem’ jí!“ 54 Slezl rychle, opět sedl na kůň, ostruhou též každý svého pobíd’, a již jeli tam, kde svah se nížil. Brzy stáli před chatou, však v okně zatím zhaslo světlo blikající. – „Buď šli spat anebo se nás bojí,“ pravil rytíř, „my se nebojíme, vždyť jsme tři a dobře ozbrojeni, Vítku, slez a na vrata jim zabuš!“ 55 Stalo se, leč ticho. „Zabuš hlasněj! a když nepomůže zabušení, na okno jim zařinč’, spáče zburcuj, nebo mám-li celou říci pravdu, hladov jsem, a rovněž otec plebán nezhrdnul by číší medoviny, byť ji zakousnout měl tvrdým chlebem.“ – „Boží pravda!“ přisvědčoval plebán, „však on Vít náš sám by dal si říci!říci!“ – „Nezapírám,“ Vít děl, dále buše. Za vraty v tom bylo slyšet kroky, potom závory ruch posunuté, a hned chraptivý hlas zazněl drsný: – „Kdo tak pozdě v noci tady bouří? Teprv před chvílí jsme lehli v lože, a pak nevím, bude-li tu místa...“ – „To se shledá všecko! jen již otevř!“ zvolal Bořek, jenž se lehko nelek’. – „Dobré slovo, dobrý peníz k němu všecko zmohou, viď, že řek’ jsem pravdu?“ – „Svatou pravdu, urozený pane,“ pravil krčmář, otvíraje vrata, spatře jezdce tři na silných koních. – „Nedivte se, že jsme šli již spáti, zřídka lesy zabloudí sem chodecchodec, a když, je to sotva prostý kramář, chudý žid neb žebrající mníšek, nejvíc tulák nebo pytlák škůdný, drzý kejklíř – ale také panstvo vítat, zvyklá není moje krčma. 56 Pohodlí tu naleznete málo, ještě pro jednoho takhle v jizbě,“ – při tom oko tázavě se svezlo po Bořkovi, neb v něm viděl vůdce výpravy té – „ostatní dva v kolně musili by přespat“...přespat...“ – „Uspoř řečí!“ Bořek zakřik jej, „jen jdi a posvěť!“ V záři mohutné a silné louče, rudým jež vše polévala svitemsvitem, na pozadí lesa, mezi vraty ostře rýsoval se ten sbor mužů; krčmářova hlava chundelatá, páně Bořkův štíhlý vzrůst a statný, nachýlená záda plebánova i nos ostrý v oholené tváři, Vítkův lepý zjev jak mladé jedle. Louče rudý zážeh, čechrán větrem, po šatech a zbraních jezdců těkal, a těch zbraní dobře vším’ si krčmář, bylť v tom znalcem, na rytíře hádal s družinou, a hned byl úctivějším, v chůzi hbitějším, vlídnějším v slově. Chodbou na úzký je vedl dvorek, na němž různé bedny různých tvarů tměly se a žoky. – „Co zde chováš?“ ptal se rytíř. „Cestující kupci často zboží mi tu nechávají, za obchody když se jinam stočí.“ A již uváděl je dovnitř krčmy. 57 Nízká, klenutá to byla jizba, začazená do půl velkým krbem, s dvěma stoly hrubě stesanými, s trnoži a v koutě s nalévárnou za zábradlím, konvice a číšky kde se leskly měděné a z cínu. V svícen na stůl zatknul krčmář louč svou, a pak obrátil se k nalévárně, dones’ číše a džbán medoviny, chleba pecen z pola vykrájený, na míse pak dobrou půlku kýty. – „Všecko, co má dům, rád panstvu podám!“ S úklonou to pravil nemotornou, s úsměvem, jenž měl je okouzliti. Usedli a do jídla se dali, pokud pecen chleba stačil s kýtou, medovinou chutě zapíjeli. – „Krčmáři, moh’ připravit bys lože!“ děl pan Bořek. „Cestou unaveni jsou mí druzi, zvlášť ctný otec plebán; pod kulnu jim ustel, já zde s tebou ještě krátce prodlím, vážné slovo promluvit chci s tebou o samotě. Dones ještě konev medoviny, sobě číš též přines, pak chci dobře jídlo ti i nocleh zaplatiti podle toho, s jakou upřímností vstříc mi půjdeš, rozuměl’s mi, brachu?“ Rozcenil svá velká ústa krčmář, ku zemi až ohýbaje záda, a když se stalo, jak velel rytíř, 58 který stiskl ruku plebánovi na dobrou noc a pokynul Vítu, pozorně by střežil spánek Petrův, s krčmářem sám used’ blíže krbu. Sám číš nalil jemu, když se zdráhal, a již začal se ho vyptávati, zdali – asi dva neb tři dny tomu – nepřišel sem útlý bledý hošík v hávu panoška a s dětskou zbrojí? Krčmář zamyslil se, vzpomínaje... – „Věčný Bože, co tu přejde lidu,“ pravil posléz, „kdo by moh’ to všecko přehlížet a udržeti v hlavě, vzácný pane!“... – „Kdybys nepovídal, na jazyk sám nešlapal si darmo, před chvílí, když otvíral’s nám vrata, „zřídka lesy zabloudí sem chodec,“ doslova tak’s řekl, milý kmotře, 59 a teď najednou je krčma tvoje průchodem snad celičkého světa? Jdižiž, myslíš-li, že tak jsi chytrý, pak se mýlíš“ – – „Inu,“ pravil krčmář s potutelným úsměvem v své tváři, neztráceje klidné rovnováhy, „řekl jsem, však vlastně chtěl jsem říci: také panstvo, jako vy dnes, zřídka krčmy mojí že překročí práhy; leda kupčík, mnich, potulný kejklíř, ovšem – ano, ale o tu chasu, z které výdělek jest nepatrný, co dím, žádný, leda „naděl pán bůh!“bůh!“, velmi zřídka bývá tady nouze. Právě – včera, tuším, – ano, včera sešlo se tu lidu... těžko míti všecko na paměti, milostpane!“ – „Nuže, nehartusím, dám ti času, rozpomeň se,“ naléhal pan Bořek, do kapsy sáh’, váček vyňal, peníz velký, zlatý z váčku – „osvěž pamět!“ s úsměvem děl, jej mu podávaje. Rozcenil se ještě více krčmář, potom náhle uhodil se v čelo, vyskočil. „Ba skoro mně již zdá se, urozený pane,... máte pravdu!... taký hošík, jak jste popisoval, nedávno – tak asi tři dny tomu, mezi hosty připlet se mi tady... Ano, malý panoš... v dětské zbroji, ale víte... proto příliš péče 60 nemohl jsem věnovati jemu, jednak že tu velký shon byl hostů, a pak hoch že nebyl sám... že přišel ve staršího muže společnosti, jenž s ním stále mluvil a zaň platil celou útratu i nocleh... Ano, jak bych oba před sebou teď viděl“...viděl...“ – „Nemoh’ staršího bys popsat muže?“ ptal se Bořek, rozrušen až v duši. „Těžko – nejspíš řek’ bych kejklíř chudý, jakýs tulák“ – „Zaplatil ti dobře?“ – „Čerta platil! Ráno odcházeje – počkejte – mně strčil tento peníz. Kde jen mám ho? – Snad jsem dal ho ženě...ženě...“ (při tom jal se hrabat ve všech kapsách). „Přece nedal – tu jest! Při tom žvanil, jak to umí taková již cháska, o veliké ceně této mince, že prý budu na ni pamatovat, jest prý dotýkána od papeže, a bůh sám ví, od koho ji dostal... Samé tlachy – nechtěl jsem se hádat, peníz vzal – má cenu? – Ani nevím, vy snad lépe rozumíte tomu a mně povíte to, vzácný pane!“ Chvatně sáhl po minci pan Bořek, obrátil ji. – Sotva blíž však oko 61 upřel na ni v chvějném svitu louče, hlasně vzdych’ – však rychle v ňadrech zdusil pohnutí... zas lhostejně se tvářil. Dvakrát znovu obrátil ji... hleděl... – „Víš,“ – děl krčmáři – „bez ceny není, křestní peníz to, do vínku kmotr děcku taký v upomínku dává“...dává...“ Vracet chtěl jej v ruku krčmářovu. „Ochoten jsem, odstoupit jej pánu, jakou, rcete, můž’ mít cenu pro mne?“ pravil krčmář, nevztahuje ruky po penízi. – „Vezmu, co mi dáte... přijdu aspoň k svému, oč jsem přišel neznámým tím noclehářem, pane!“ „Abych něco udělal ti k vůli,“ děl pan Bořek, vytahuje měšec. „Dvakrát tolik dostaneš, co platí, spokojen jsi? Věřím, brachu milý, dolej číši, jdi a nech mne spáti.“ Učiněno, jak poručil rytíř, ale na práhu když vycházeje s loučí v ruce dobrou noc přál krčmář, pravil k němu Bořek, který minci na ňadrech skryl v kapse u kabátce: „Nevíš, kterou cestou dal se ráno onen člověk?“ 62 – „Kdož to může vědět’vědět’, já se na to, věřte, nevyptával.“ – „Nuže, jdi.“ – „Dobrou noc, vzácný pane!“ Odešel. Když sám se octnul Bořek, sáhl v záňadří a vytáh’ peníz, v svitu louče dlouho naň se díval, jak by nemohl se nasytiti díváním... pak jemu zrak se zkalil, jakby mlha na oči mu padla, peníz v dlani drže, seděl, vzdychal: „Dobrý Bože, všady přijdu pozdě... Pozdě – pozdě... Jeníčku můj, kde jsi? Tys byl zde, to zjevno – pouze stopu nechal jsi... i za tu díky Bohu...“ Líbal peníz ve návalu slzí, sám byl v jizbě, moh’ si zaplakati. [63] VI.
Časně ráno, dřív než zapěl kohout, probudili Vítek se a Petr, nebo dobře, unaveni cestou, po celou noc spali. Ale rytíř přecházel již velkým krokem jizbu, nedočkavý příchodu jich. Špatně za to on spal, sotva k ránu trochu trhaně a nepokojně zdřím’ si. Velká starost tížila ho v duši, v které ustavičně plány tvořil, nové vždy a zavrhoval staré o postupu další svojí cesty za Jeníkem, synáčkem svým drahým. Nyní teprv maje v ruce svojí peníz křestní, nechtěl ustoupiti od myšlenky svojí provedení, najít hocha za pomoci boží. Ba ten peníz zárukou mu zdál se úspěchu být. Krátce posnídáno, při čemž Bořek řekl plebánovi vše, co v noci zvěděl od krčmáře. „Podle toho,“ děl své řeči v konec, „vše se mění, doufám, že to uzná otec Petr při moudrosti svojí. 64 Prosím jej, by s Vítkem na Svojanov hned se vrátil, jednak paní Hátu sdělením mým může potěšiti, že mám za Jeníkem jistou stopu, nebo nyní jediné mi zbývá, stihnout potulného toho muže, od Jeníka jenž má tento peníz; jednak – řeknu pravdu otevřeně –“ pravil, k Petrovi se obraceje, „nač máš, otče, truditi se cestou v stáří svém, při chatrném svém zdraví? Lépe budeš k ruce paní Hátě pomocí i vlídné těchy slovem. Vrať se s Vítem; budu cítiti se volnějším, dle potřeby spíš zrychlím koně cval, jsem v plné, mužné síle, netřeba mi pomoci jest cizí, všady provlíknu se s vůlí boží.“ Mlčky plebán na peníz se díval, jejž mu podal rytíř. Poznával jej, v nitru svém též uznal důvod páně, odpor klást se ani neodvážil, a tak v krátce všecko ujednáno. Vítek s Petrem na zpáteční cestu vydali se, pohnut objal rytíř plebána i Vítovi stisk ruku, nebo Bůh ví, kdy se uzří opět, jak se uzří. – Vše jest v ruce boží. A na práhu krčmy rytíř stoje, v dálku ještě přilbou svou jim kynul, pozdravy své ještě opakoval paní Hátě... Znikli v hloubi lesa 65 a tu Bořek platě krčmářovi, ještě jednou jal se vyptávati po tom muži, s Jeníkem jenž přišel, zdali by si nemoh’ připomenout, podle čeho jen by moh’ jej poznat, zda-li něco zvláštního snad v tváři, něco nápadného na svém šatu neměl, v pohybech svých nebo chůzi. Zaslechla to žena krčmářova, která ještě všecka rozcuchána, vstoupla v jizbu, vstala z lůžka právě. „Což ten hloupý něco pamatuje?“ místo muže začla hovořiti. „Což jsi zapomněl, či nevším sobě, že byl jednooký? Že přes oko černý obvazek měl přidělaný, který nesundal si ani v noci? A ten jeho nos – můj věčný Bože! – sto let živa, viděti jej budu, v ráz bych poznala jej za půl věku podle nosu, žádný orel nemá háku většího a pak to oko, co mu zbylo, – taký zvláštní pohled, jak by v středu jeho pavouk seděl, jen se pokřižovat a jít dále.“ – „A což oblek,“ vyptával se rytíř, „ovšem ten se snadno změnit může, ale přece, ký byl oblek jeho? Vzpomeňte si.“ – „Jako by stál v okně, tak jej vidím, urozený pane! Špičatý měl pomaštěný klobouk s dlouhým, rudým perem, všecko druhé 66 černé na něm, kabátec i vesta, spodky rovněž, boty shrnovačky, a jak pil, když ruku zvedl s číší, na pravé své ruce neměl malík, měl jen krátký pahýl místo prstu. Ale vše to neviděl ten hlupák,“ ve smíchu se obrátila k muži, v rozpacích jenž vedle přešlapoval. – „Inu,“ koktal, „ty zas vidíš všecko, proč bys byla ženou, ochechule, já měl s hosty práci – táhni po svých!“ – „Proto hádati se nebudete!“ pravil rytíř, zkonejšit je chtěje, potom hojně ženu podaroval za vše zprávy, jež mu vzácny byly. 67 Jistě nyní pozná muže toho, jakmile jej někde v světě stihne, mezi tisíci by chtěl jej poznat. A již na svého se vyšvih’ koně a spěl dále. Brzy krčma za ním, a on v cvalu přemýšleti musil, jak se mnoho přes noc změnit může. Ovšem sám byl, však se cítil silným, pevnou víru v Boha měl, v svůj osud, velkou v srdci lásku k Jeníkovi, nerozbornou vůli vykonati do krajnosti, co kdy umínil si. Zbraň měl dobrou, peněz dosti v míšku, a tak skoro vesele a volně popoháněl koně černým lesem. Brzy kraj se měnil. Husté hvozdy začly řídnout, ustupovat na zad, sem tam vesnička se objevila v sadech skrytá, ztonulá v nich celá, o samotě po tom bílé dvorce v dlouhých pláních úrodných a svěžích. Tyto, čím dál v jízdě pokračoval, ustoupily řadě dlouhých vinic táhnoucích se vedle jeho cesty. Ba i v města vjížděl, větší, menší, do rány jak padla mu a všady pilně pátral, do všech vstoupil chrámů, dobře prohléd’ vše, kde trhy byly, i kde jaký sběh’ se lidu příval. Leckde přespal, tady zle, tam dobře, několikrát sáhnout musil k meči, 68 mnohý pobuda když odvážil se cestu jemu zaskočit, prch’ každý, dřív než vytáh’ meč neb oštěp sklonil. Nevěděl sám, kolik dnů již takto stále k jihu řídil svého koně, když tu jednou úžlabinou lesní zaslech’ tepot kopyt tvrdou půdu, 69 zvědav asi, kdo to před ním jede, pobod’ svého oře a tu brzy spatřil, kde byl lesní cesty záhyb, před ním na koni že jede rytíř. Dohonil jej, když se pozdravili, uvolnili oba trysk svých ořů a již svorně jeli vedle sebe. Jména řekli si i znaky štítů. Cizí rek byl Polák, proto snadno Bořek rozuměl mu, rád v své duši. Nad Vislou měl statky i hrad rodný, v erbu jestřába měl s bílou hvězdou v černém poli, Szimko nazýval se. Cestou se vším Bořkovi se svěřil, čím jej stihl závistivý osud. Mladou ženu ztratil, nade všecko miloval ji, dlouho se jí dvořil, s překážek stem bojoval a posléz, když ji v dům svůj uvést mohl paní, po krátkém jen štěstí pěti roků zemřela mu i s jediným děckem v strašných bolestech. Sám zůstal v světě, zoufalství jím začlo lomcovati, černým objevil se jemu život, plavbou bez mety a bez přístavu, zhořklo vše mu a tak odhodlal se zbytek jeho věnovati Bohu, vypraviti se do Svaté země, kříž kde v těžkém boji o hrob Krista znovu zmítá sese, a tak tam jede. V Marsilii má se připojiti k vojsku křižáckému, jež svou bullou svatý Otec, Inocenc to třetí, svolal z Uher, Francie i Němec. 70 Uherský král Ondřej má být vůdcem nové výpravy té; již teď proudem rytířstvo se valí ze všech zemí a se hlásí pod korouhev Krista. V Meraně anebo v Marsilii setkají se vojska, na svůj plášť tam připne kříž si. Hotov jest, svůj život dáti v sázku, beztoho jest ztracen smrtí choti jeho, jejíž obraz stále v před jej žene neúnavně, vyhledati hrob si v Svaté zemi. Dojat všecko vyslechl pan Bořek a již mezi řečí napadlo mu jeti s Szimkem jako věrný bratr dále vždycky, stále na jih dolů, ano, kdyby celou neměl cestou po Jeníku další stopy najít, třeba do Svaté se pustit země. Ale posud neřek’ slova z toho, co mu zatím uzrávalo v srdci. Večer teprv, nejbližší když v krčmě oba sesedli se ku večeři, při poháru uvolněn mu jazyk, a když připili si vínem oba na bratrství věrné v zlu i dobru, svěřil se mu se vším, co jej tíží, od krbu co rodného jej hnalo i od boku milé jemu Háty. Vypověděl synka svého osud, jak jej hledá, kterak málo ještě docílil. Tu zamyslil se Szimko, pevně tiskna podanou mu ruku. V dalším vyprávěl pak rozhovoru, jak to možno, co se jemu stalo. 71 Mluvil jako v božském vytržení, líčil, kterak může duši schvátit touha, které nelze odolati, připojit se ke svatému voji, který táhne za Kristovým hrobem. Před zimou jak ptáci slétají se, tak prý ze všech zemí táhnou reci, zachváceni nenasytnou tužbou, ostnem pobádáni plným taje. Mnoho on mu o tom říci může, neb již dlouho stopuje běh věcí, které v Čechách k němu nedonikly. Jako nákaza je tento zápal, zmocní se i žen, ba ano dětí. Tuhle nedávno prý ve Francii prý se shluklo hochů třicet tisíc. Vendomský je vedl mladý pasák jménem Štěpán – zázračný hoch byl to. Z Německa jich přišlo dvacet tisíc, s mladším hochem v čele, s Mikulášem; ku Brindisi táhli, zakotviti zde se chtěli, ale biskup města v ornátě svém zastoupil jim cestu, otcovským k nim vlídně mluvil slovem, k pláči dojal je, na slovo jeho že se ihned obrátili domů. Ale co jich zahynulo cestou hochů, děvčat, ubožáčků malých! Ale tajný mohutný ten zápal posud v srdcích neutlumen hoří, tajuplným vlivem dál se nese, hory přeletí na křídle slova, padne v srdce a je nítí v oheň. Jistě tak i bylo Jeníkovi! 72 Slyšel cosi o tom vyprávěti, a byl schvácen myšlenky té silou jako druzí ve Francii, v Němcích. Což ty děti po něčem se ptají? Což ty děti měří čas a prostor? Ba jsem jist, že jako slepí spějí, nevědouce, kam jdou, v zhoubu jistou! Jen hrob Kristův! stále zní jim v uších, před zraky jen mají Jerusalém! „Ano, pane,“ pokyvuje hlavou, končil Szimko, „je to jako nemoc, i já jsem ji prodělal, teď jedou za svým cílem, byť to stálo život!“ Domluvil, a jako by si řekli, zvedli oba číše s rudým vínem, přiťukli a připili si oba. – „Nuže, bratře,“ pokračoval Polák, „chceš-li trudy cesty sdílet se mnou, buď mi vítán, nejsi nijak vázán. Zdaří-li se tobě najít hocha, můžeš klidně odjeti s ním domů k dobré choti, ku rodnému krbu. Nenajdeš-li, půjdem dále spolu věrně, jak v tom bude vůle boží. Ale hledat pilně budem oba. Čtyři oči vidí líp, dva meče rovněž více svedou. Budem pátrat pilně oba, jak jsi mi vše popsal, snadno můžem’ cíle dospět záhy. Jisto jest, že ve přístavním městě, 73 nebo tam, kde křížácké se sbory setkat mají, velký sběh jest lidu ze všech končin celé šíré země. Bez slavností hlučných, her a pitek nemůž’ obejít se taký odjezd celé výpravy; vše spěje k jihu, žoldák potulný i drzý kejklíř, školák cestující, mnich i kupec. S orly lítává též leckdy havěť škůdných ptáků, dlužno popatřiti mezi ně blíž. Ten jde za výdělkem, za kořistí mrzkou jiný běží, kde k ní právě příležitost vhodná. Nechci podezřívat supa tvého, jenž ti unes milé holoubátko, ale, abys, milý, věděl o všem, svět je zlý, v něm ještě horší lidé. Neřek’ bys, že obchod vedou s dětmi, ti je zmrzačí a s nimi potom světem toulají se, žebrajíce, soucit budí v srdci dobrých lidí mrzáčků těch zjevem žaluplným; jiní opět, když se zmocní dětí, cizím prodají je jednatelům, kteří zavezou je do otroctví za moře, až třeba do Asie k službám ve haremech Mosleminů. O velikém štěstí můžeš mluvit, jestli muž ten, v jehož ruce padl Jeník tvůj, byl spravedlivým mužem s kusem srdce pod kejklíře krznem. Však dle toho, jak jej popisuješ, sám bych, bratře, o tom pochyboval, nikdy nemám rád ty znamenané, 74 a ten, pravíš, na očích i ruce dvakrát znamenán jest prstem božím. Dvakrát mít’ se na pozoru třeba, ale brzy sami uvidíme. V Meraně již u vévody Otty sraziti se mají první davy, k nimž my bychom přidali se oba, a tam v málo dnech již dorazíme. Ale vida, noc nás překvapila, třeba časně vstávat, ranním klusem dohoniti, co jsme zameškali.“ Oba vstali, zazvonily číše. [75] VII.
Ale ani v Meranu ni jinde, k rostoucímu křížáků kde pluku nové vždy se přibíraly voje, nezdařilo Bořkovi se ani jeho druhu Szimkovi, by stopy našli toho záhadného muže, Jeníkův jenž v hrsti držel osud. Proto s vojskem spěli dál a dále, stále rostoucím jak valná řeka, která cestou sbírá proudy steré, na veletok zvolna rostouc poutí. Co vše viděl v táboře tom Bořek, až mu žasem přecházely oči! Co tu vojska z různých zemí cizích, pestrých krojů, nádherných co zbraní, krásných ořů s přebohatou zdobou, zlata, stříbra, drahých krumplování, různobarvých, různotvárných štítů, s erby podivnými cizích zemí: z Uher, Němec, Polska, Italie, z Francie a Španěl, z Portugalska, od Rýna tak jako od Dunaje, od Temže až k Rhoně, ku Tibeře! 76 Co tu řečí! takto asi zvučel starý Babel, v rozkaz Hospodinův, když v něm nastal všechněch řečí zmatek. Nechť však sebe více různili se, jedno v svorný poutalo je celek i směs jejich krojů a jich zbraní: veliký kříž barvy purpurové na prsech, ať zlatém na krunýři, na hrubém ať krzně zbrojnošově, na plášti, kde pravé skryto rámě mečem mává nebo drží oštěp. Tentýž kříž plál na čabrakách koní, tentýž chvěl se sterých na praporech, které vesele se třásly vzduchem. Tento vítězný znak Spasitele všecky bratřil, všecky pojil v celek, jemuž nevadila různost řečí ani mravů. Jaká vřava pestrá, z rána po noc signálů co třeskných sterých trub a rohů, ku modlitbě večerní neb ranní zvoucích voje! Jaký život v táboře a stanech! Vedle vojska, rytířů a sluhů, co sem divné jen se chasy sešlo, divných řemesel a povolání, mužů, starců, junů, žen i dětí. Co tu mnichů neznámých mu řádů, holobradých, s hustým plným vousem, různých talárů a pestrých komží, biskupů, co prelátů a kněží! Táborem co protáhlo jich denně s křížem výše k nebi napřaženým, 77 kázajících, házejících podpal v srdce davu, nadšení a smělost! Tamo mezi stany třikrát denně mnich čet’ bullu papežskou, již vydal roku třináctého v Lateranu svatý Otec, zván Innocenc třetí. Odpuštění smrtelných všech hříchů v pádu smrti všem se slibovalo, kteří vzali kříž, v zem Svatou táhli. Třikrát denně poslouchaly davy, slovem papežovým spíjely se mezi stany, ve stanech pak vínem. Co tu pištců jen a bubeníků, harfeníků potulných, z všech zemí kejklířů, co tuláků jen, kteří v kapsách neměli nic nežli kostky a hrou v stanech protloukali život, co tu divných, nalíčených ženských v pestrých úborech všech různých končin! Často hudbou, kázáními, křikem, láním, smíchem zaléhaly uši, davy stále rostly, vřava s nimi. A to všecko táhlo k Brundusiu starých, vloditi se mělo v jeho starém přístavu, by do Asie převezli se. Nový tady život. Mnohý kupec jaksi pod záštitu připojil se k voji křižáckému se svým zbožím, však též jiné živly mísily se v míchanici pestrou Vlachů, Řeků, Arabů i Turků. 78 Poprvé zde Bořek viděl moře, v modři své jak do dálky se táhlo, velké, smavé na pohled v svém klidu, ale děsné v bouřích svých až k smrti. Za městem a blíže ku přístavu táborem se rozložilo vojsko, 79 aby jednat mohlo s majiteli různých lodí, ochotni již byli – rozumí se, za dobrý že peníz – přepraviti všecky dlouhou plavbou, však prý jistou, ku Asijským břehům. Bílé stany spjaty v polokruhu, v dál se táhly jako valná stáda bílých labutí a kajek řadou, za nimi se táhly rychlo zbité boudy krčmářů a výčepníků italských a rýnských vín a zboží všeho druhu, nápojů a krmí, nebo tento obr mnohohlavý chtěl též jíst a píti, chtěl se bavit. Křížem krážem každičkou dne dobu Bořek s Szimkem prošli celý tábor, sem tam bully naslouchali čtení, ku zábavě přihlédali davů, pod večerem při pochodní žáru na tančící dívali se dívky, na vojíny, kteří v kostky hráli na bubnech, na kejklíře a pištce, kteří o závod tu zápasili o groš z nejrůznějších konců světa. Oba bystře napínali zraky, hledajíce záhadného muže podle známek, které udal Bořek. Darmo posud, až tu jednou večer druha svého Szimko zatáh’ v taji za kabátce rukáv a děl tiše: „Hleď, ten kejklíř právě přistoup’ k stolu, vidíš, orličí nos má jak dravec, 80 jednooký, přes druhé má pásku černou jako celý jeho oblek, pozor jen dej, až pozvedne ruku! Hle, teď pije – vidíš – sčítej rychle jeho prsty, malíček mu chybí! Vítězství – my máme svého ptáčka, teď jen pozor, uklouznout nám nesmí!“ 81 – „Ví Bůh věčný,“ odpovídá Bořek, „kterak naň se hodí ten můj popis, úzký klobouk valně pomačkaný s rudým perem, boty shrnovačky, můžeš pravdu mít, ba máš ji jistě, to jest on, ten neznámý, ten lupič mého synka. Všecko souhlasí tu, jenom chlapce nezřím... to je divné... – Ale za to medvěda má, pohleď, za sebou jej vleče na řetěze s opicí, jež s ramen jeho skáče a se pitvoří – těch tenkrát neměl. Pohleď, bubínku se nyní chytil, hraje k tanci medvědu, jenž hloupě skáče sem tam podle taktu hudby, vidíš zjevně, v bubínek jak bije, do opravdy, že mu chybí malík? Ano, on to, pochyby již není!“ Nespustili oba očí s muže, který v bubínek tlouk medvědovi, jemuž s paže opice se mihla smělým skokem na šíj medvědovu, co vždy zástup doprovázel smíchem, pokřikem a hlučným tleskem dlaní. – „Ano, on to,“ pravil tiše Bořek, „ale divno, s sebou nemá hocha.“ Slední rána když dopadla v buben, obratně jej medvěd chytil v pracky a šel vybírati mezi zástup; stříbrňáků i měďáků liják jen se hrnul ve špičatý klobouk 82 s rudým perem, který nastavoval jeho majitel, jenž ukláněl se s divným úsměvem svým posluchačům. Tváří v tvář když Bořkovi se octl s Szimkem, který stál vše pozoruje, každý v klobouk větší hodil peníz, a co s díkem klaněl se jim kejklíř, šeptl Szimko: „Rcete, dobrý pane, kde bych mohl promluviti s vámi mezi čtyřmi očima?“ – „Co libo?“ dosti nestydatě odsek’ kejklíř, „vidíte přec, jak mám času málo, nekažte mi obchod“ – Dál chtěl jíti, ale Bořek zastoupil mu cestu. „Času máme dost až po produkci, zatím toto vemte za záruku naší dobré vůle.“ Při tom hodil zlatý peníz kejklířovi v klobouk. – „Jsem vám k službám, až na konci stanů, tábora až na severním kraji jest má bouda, v které přenocuji se zvířaty svými, tam vás čekám, ku večerní modlitbě jak zazní trouby povel,“ odpověděl kejklíř. „Platí,“ pravil Szimko, „ujednáno, nebudete toho litovati, my se oba jistě dostavíme, vážného cos na srdci zde leží příteli.“ – „Nuž dobrá, přijďte jistě!“ 83 A již zmizel v davu, podávaje špičatý svůj klobouk s perem rudým na vše strany; klaněl se, kde dostal, velkopansky tvářil se a s hlavou hrdě vztýčenou tam odvracel se, kde byl nepovšimnut. Lidu vlna brzy spolkla jej i se zvířaty, dál jej nesouc mezi hlučné davy. „Podivno mi, že jen hocha nemá,“ šeptal Bořek; tuším,„tuším, nové spády chystá osud zkoušenému srdci.“ – „Sečkej trochu, však se dozvíš pravdy,“ pravil Szimko. Odešli v své stany. Sotva večerních trub dozněl hlahol po táboře, jenž se začal tmíti, sem tam pouze strážných ohňů světla s bdělou stráží prokmitala v dálku, Szimko s Bořkem stany opustili, k severnímu tábora pak cípu pospíšili, jak jim udal kejklíř. Brzy našli z prken sbitou boudu, v které kejklíř se zvířaty svými přenocoval, špinavý jen hadr oponou jí sloužil místo dveří. Vstoupili hned do špinavé díry plné divných nástrojů a šatů, beden, žoků; na bidle blíž stropu hověla si opice a medvěd na řetěze u dveří se krčil, jediná louč ve dřevěném svícnu matné světlo sila v šerý prostor, 84 osvěcujíc fantastickou směs tu přeletavě, u hrubého stolku seděl kejklíř jednooký, v kostky sám hrál s sebou, by si chvíli zkrátil. Povstal prudce, sotva vešli dovnitř, lek’ se, když zřel oba vstupovati, neřek’ slova, přistrčil jen jednu prázdnou bednu, místo židle nabíd hostům jí, pak uklonil se málo a ret ve podivný úsměch zkřivil. Bořek used, Szimko zůstal státi u dveří blíž, jako by stál stráží. Chvíli seděli tak proti sobě; medvěd sotva cizí muže postřeh’, jal se vrčet v koutě, jedním skokem opice se s bidla snesla, na roh stolku sedla, prackou škrabala se, šklebem pitvorným se na ně ceníc. Bořek na celém se třásl těle, mocně jemu srdce bilo v ňadrech, cítil, před svým osudem že stojí konečně! Zde nemohlo být mýlky, dle popisu všecko souhlasilo. Zadíval se mlčky v jedno oko kejklířovo, v kterém seděl pavouk, krčmářka jak v lesích o něm řekla, a pak zvolna ze záňadří vyňal křestní peníz Jeníkův a natáh’ dlaň s ním blíže k oku kejklířovu, co mu z hrdla těsně sevřeného bolestně se tato drala slova: – „Znáš ten peníz?“ 85 Kejklíř jen se ušklíb’, nedav odpovědi, za kabátec sáhnul, jakby skrytý nůž tam hledal. „– Já se ptal, proč mlčíš?mlčíš?“ větším hlasem zvolal Bořek. Postřeh’ ruky hnutí, sáhl na meč. „S takou nezačínej, my jsme dva a ozbrojeni lépe, po dobrém hleď spíš se vyrovnati, nechci skrblit, jenom pravdu pověz. Znáš ten peníz a pak, kde máš hocha!hocha!“ – „Co vám po tom?“ odsek’ drze kejklíř, „radil bych vám, jestli s touto písní začít chcete, radš se ohlédnouti na stranu, kde tesař nechal díru. Vy že dva jste? Co, my tři jsme tadytady, a když hvizdnu – nesahal jsem pro nůž, dobrý pane, pouze pro pišťalku – v mžiku na vás celý tábor svolám, ani rudý kříž vás neuchrání na prsou a plášti, nás tu více“...více...“ – Po„Po dobrém ti radím,radím,“ pravil Bořek, zanech„zanech výhrůžek a měj se k řeči, kde máš hocha?hocha?“ „Řek jsem: Co vám potompo tom? Můj byl – majetek, a s tím si dělá každý, co chce, kterak se mu zlíbí.“ – „Je mi po něm, vždyť jsem otec jeho!“ Mlčky zaťal kejklíř zuby, hnul se na stranu, kde přivázaný medvěd 86 divně kňučel, jako by snad cítil, nebezpeč že hrozí jeho pánu. U dveří však pozved’ Szimko oštěp a křik hlučně: „V ráz potvoru zbodnu, jestli napadne ti, odvázat ji.“ Couvnul kejklíř. Bořek vytáh měšec a jej hodil na stůl povržlivě. „Nechci více za to, než tři slova. „Kde jest chlapec!“ Tři sta je tam skudů. Odpověď tvá přece za to stojí! Jest-li však se budeš zdráhat mluvit, jako psa tě ubijeme tady! Bůh mi svědkem, ani brvou nehneš, bídný zloději a vrahu dětí!“ Sesinal ve tváři kejklíř, povstal, ruku na srdce si položil a pravil: „Nejsem, pane, vrah, též zloděj nejsem, kdo by přinutil mne k odpovědi, kdybych nechtěl? Zapru, že znám peníz, zapru všecko, zapru, vaší řeči že bych rozumněl – co vezmete si? Ale že jsem krajan váš, ač kejklíř, poctivec že jsem, chci mluvit s vámi. Ryzí pravdu chci vám povědíti, chudák jsem, však nedotknu se měšce, pokud byste plně neodvolal zloděje a vraha!“ Sedl opět, oddech’ si a začal vyprávěti: „Neukradl vašeho jsem syna, v náruč sám mi vběhl v černém lese, 87 z Čech když k jihu cesta má mne vedla; já jej našel v lese zmořeného, on sám s prosbou uchýlil se ke mně o přispění v hladu svém a bídě. To jest všecko. Nu, vzal jsem ho s sebou, chudák sám a v nejbližší když krčmě platit měl jsem a sám bez groše byl, on sňal s krku dobrovolně peníz, který v ruce máte, bych jím platil. Hoch mne více nechtěl opustiti, zvlášť když slyšel, ku jihu že táhnu za křížákykřížáky, a tak šli jsme spolu. Večer po vsích já jsem provozoval všelijaké kousky, které umím, bedlivě mne hoch váš pozoroval a tu napadlo mi, abych z něho pomocníka časem vycvičil si. Krátce před tím vlastní hoch mi zemřel a ten vycvičen byl náležitě, dobrou oporou mi byl v mé psotě. Ale záhy seznal jsem, váš Jeník těla soustavy byl velmi křehké, inu právě, k tomu neobratný, příliš neobratný, přemet jeden nesved’, na hlavu se postaviti, čirou jemu bylo nemožností; na prsou hned pálilo jej, v boku, v zápěstí hned vyvrknul si ruku – nebylo to možno začít něco těžšího s ním; o jeho šlo zdraví. Nedivte se, břemenem že brzy stal se mi, má bída stále rostla... Přesto dál jsme svorně putovali, až když dospěli jsme Brundusia, 88 vhodná nadešla mi příležitost, krátkou cestou zbaviti se chlapce...chlapce...“ „Tys jej zabil, chlape!“ zahřměl Bořek. – „Nezabil, já nejsem vrahem, pane, jsem jen chudý, povržený člověk, já ho prodal“...prodal...“ – „Tedy prodán, prodán! Do otroctví prodán přehanebně!“ Zaštkal Bořek, dlaněmi tvář clonil, a skrz prsty tekly jemu slzy bohaté jak hrachy... „Prodán, prodán! Jeníčku můj, toť tedy tvůj osud! Prodán do ciziny, do otroctví! Oč by lepší byla smrt, můj hochu!“ Chvíli bylo ticho v boudě, vzdechy rytíře jen zněly v pausách tichem, z venčí od ohňů zněl signal stráží, louč v dřevěném svícnu zhasínala. Mlčel Bořek s Szimkem, mlčel kejklíř, otce bolem sám byl mocně dojat. „Teď mluv, chlape, komu jsi jej prodal, jenom to mi řekni a my půjdem.“ Po chvíli děl odmlčení Bořek. – „Ano, prodal – nedivte se – z bídy“...bídy...“ koktal kejklíř – „Však jsem sobě pomoh’, koupil medvěda si cvičeného s opicí, teď vydělávám s nimi.“ Kejklíř děl to, necítě, že otci každým slovem zarývá hrot v srdce. 89 – „Komu jsi jej prodal?“ zahřměl rytíř, převrh stůl a vrh se na kejklíře, mocně zatínaje silné prsty v jeho hrdlo a jím divě třesa. „Chladný zůstaneš tu pod mou rukou, bídný Jidáši a sprostý vrahu!“ Na celém se těle třásl kejklíř. – „Pusťte, povím – jen mne nevražděte, všecko povím!“... Nepustil však Bořek svoji kořist, uvolnil jen prsty, aby mohl mluvit kejklíř. 90 – Nuže! Zahřměl znova Bořek: „Zpovídej se!“ – „Já jej prodal,“ koktal siný kejklíř, „já jej prodal, pane, za sto realů tady v Brundusiu, jakýs Kislar, poturčenec, má zde obchod s dětmi, které posílá pak do Asie... Doptáš naň se snadno, Kislar aga říkají mu... má krám u přístavu, ale pusť mne – nebo zajdu... pusť mne!“ Pustil na ta slova prsty stuhlé s hrdla kejklířova rytíř, kynul soudruhovi, jenž stál blíže dveří, neřek víc a vyrazil v noc černou, věrný Szimko běžel jemu v patách. [91] VIII.
I v sny lidské zaletět’ můž píseň, jako slunce starých všecko vidí: tak v sen pana Bořka nahlédnula a teď poví, co se jemu zdálo po té hrozné noci, kdy byl v mdlobě nalezen na břehu moře v písku, roztahuje v pláči obě ruce v dálku sinou, koráb kde se ztratil, unášeje kořist Kislar agy k břehům Asijským. Jen věrný Szimko vytrval s ním, byl mu v noci strážístráží, a když dnít se začlo, sebral lidi, kteří vložili jej na nosítka, do hospice u svatého Jana, pro cizí jenž poutníky byl vztyčen, přenesli jej. Vlídný patriarcha rád mu poskyt přístřeší a lože, věrný Szimko pro lékaře chvátal. On však snil a toto se mu zdálo: Velká dlouhá pláň se táhla v dálku nedozírnou, on tou kráčel plání, znaven chůzí byl již, zdálo se mu, že tak bloudí nejmíň tisíc roků, 92 Jeníčka že svého všady hledá pořád marně... pláň se dále táhla v sypkém písku žhavá, nedozírná... Myslil ve snu: nedojdu již konce, beztoho již ztraceno je všecko, buď mé dítě kdesi mrtvo leží, kořist vlků, šakalů a hyen, zavřeno buď kdesi na východě, mrzké služby koná násilníkům, pro mne jistě ztraceno je pro vždy. K čemu tak jsem dlouhou podnik cestu? Doma strachy a v úzkosti chví se paní Háta a schne otec plebán, vyhlížejí denně v boží jitro. Nechte tohotoho, obě dobré duše, jděte raději se pomodliti nejen za Jeníčka, také za mne, jenž tu šlapu sypký, horký písek, umdlévaje, skoro k zemi padám... abych v brzku kořistí též stal se divé zvěře. Bůh mi nepomohl, ni ten svatý kříž, jejž hrdě nesu na prsou i plášti! A má pravdu věčný soudce tamo nad oblaky, že mnou pohrd v bezmezné své lásce, nebo z čistého já nevzal srdce jeho kříž a nevydal se na pouť, nýbrž ze sobectví, abych synka spíše najít moh’, kryt znakem jeho. Nuže nutno tiše trest svůj nésti, šlapat písek horoucí a sypký, v dálku tratící se, jak to moře, po kterém mně ujel Kislar aga se sladkým mým hochem. Inu, děj se vůle boží! 93 Jeho sen se změnil: V bitvy vřavě viděl sebe náhle, tisíc Turků valilo se k němu, doráželi křivou šavlí, řvouce Allah! naň – on sám byl v této vřavě v bílém plášti se svým rudým křížem. Nadlidskou v tom cítil v pažích sílu, oštěp nasadil a v dav se vrhnul, kácel, bodal psy ty nevěřící, napichoval jak na rožeň krysy... Začli scvrkati se, někam mizet, v tisíc pitvor se mu proměnili, šklebících se, titěrných až běda, potom v bubliny, v prach, do tmy prchli... Náhle sám stál na vysoké skále nad tou plání, kudy kráčel dříve, však zjev jakýs bílý skloněn nad ním rukou svou mu ukazoval v dálku, pro jas nemohl mu patřit v tváře, ale cítil božství, jak stál při něm. A z té mhavé nedozírné dálky sem se valil celý zástup dětí v bílých šatech, věnce z rudých růží na prstencích vlásků kadeřavých jen se třásly, v rukou nesli palmy, v tvářích radost, úkoj, vyplnění všech snů dětských, a ten valný průvod víc a víc se blížil k této skále, na které on stál s tím světlým stínem. Prostorem v tom stříbrem zněl hlas tklivý: „Maličkých vy nechte přijít ke mně, nebo jejich království mé bude!“ 94 A stín světlý roztahoval páže a se skláněl s usmíváním k dětem, které z čisté lásky, s vírou v srdci, ať se jak chce moudrý tomu směje, toužily hrob Kristův osvobodit posvátný a vejít v Jerusalem. Děti splývaly v tom bílém stínu, jako bílé růže tratily se, jako vločky křišťalného sněhu, jako bílých andělíčků davy, jak je vídá prorok v snech svých věštích. A tu náhle poznal, jasně viděl Jeníka v těch bílých dětí středu, s druhými on blížil se v to světlo a jak jiné objalo ho světlosvětlo, až v něm zmizel. Velké „alleluja!“ zadunělo s hůry, pocit blaha projel spícím, procit’ s hlasným vzdechem. Otevřel zrak – kol jej nechal těkat, nikde moře, nikde písek břehu, pouze bílé stěny hospitalu sem tam kropenkou a křížem prostým ozdobené, na loži on ležel čistě bílém, ve výklenku okna Szimko stál se starým patriarchou. Tiše hovořili, zbystřil sluch svůj, patriarchy zaslech tato slova: „Zlo i dobro, věřte, milý pane, protiváhu drží sobě stále v celém světě podle vůle boží. 95 Jest-li pohan tropí zlo či křesťan, ono zlem zůstává proto stejně, dlužno bojovat s ním proto stejně vlastní jeho protivou, tož dobrem. To má zásadazásada, a když jsem viděl, že zde poturčenci, Turků horší, děti kupují a do otroctví v Asii že obchod s nimi vedou, vzniklo ve mně pevné předsevzetí, děti od nich kupovati zpátky a je vracet, uloupené dobru, dobru jedinému, jímž jest Kristus. A když zřel jsem, málo tomu roků, celé spousty dětí sem se hnáti, v dětské důvěře ta ubožátka chtěla vyplout na daleké moře za tím hrobem Krista, moudrým slovem zachránil jsem sta jich a sta jiná od zlých zpět jsem získal překupníků, proti zlu tak bojoval jsem s dobrem. Včera ještě jakýs Kislar aga, velký taškář, v Brundusiu známý, prodal dětí mi as devadesát, ovšem musil jsem je přeplatiti o to dvojnásobně, zač on koupil. Možná dost, že hoch jest mezi nimi, ať si otec, jak jen probudí se z mrákoty své, vyhledá sám synka. Rád mu vydám jej a bez haléře, leda jest-li chtěl by z dobré vůle přispět dárkem na mé dílo dobra. Však spí posud, necháme jej spáti, neb vždy spánek nejlepší jest lékař.“ 96 – „Myslím, že by, otče, lépe bylo, co se odvážím vám navrhnouti. Přítel peníz křestný přechovává na svém srdci, nechte kolovati tento peníz mezi dětmi v tichu, však on Jeník, je-li mezi nimi, hned jej pozná a sám přihlásí se“se.“ – „Výborná to rada, pane, věru,“ nábožný děl na to patriarcha, „Nuže, jděte, přibližte se tiše, sejměte mu hezky opatrně s ňader peníz, jen ho neprobuďte. Sami potom provedem váš návrh. Pokud spí, je líp tak, k čemu darmo buditi v něm naděj, kdyby, nedej Bůh to, nebyl hošík mezi dětmi!“ Bořkovi jak nyní bylo! Myslil, že mu praskne mozek, pukne srdce, ale pevně sevřel ústa svoje, pevně víčka očí, cítil ruku přítele, jak odnímá mu peníz, slyšel kroky, jak s ním vzdaluje sese, a teď nejtrapnější přišla chvíle čekání, zda mezi dětmi Jeník? Není-li, pak umřít! – slyšel kroky, slyšel hovor utlumený – nemoh’ déle vydržeti překážku svou, oči otevřel – ó věčný Bože! před ložem stál Szimko s patriarchou, a ten za ruku ved’ jeho synka. Výkřiky dva, na srdci měl hocha, teď byl blažen, nyní dospěl cíle! 97 Nevím věru, k čemu vyličovat moře radostí a moře blaha, které z duší proudilo jimi denně? Nyní rychle na Svojanov, rychle potěšiti dobrou matku v hoři s otcem plebánem! Jak zaplesaly hradu staré zdi, když vrátili se, každý ví, kdo nosí v zdravé hrudi lidské srdce. Můžeš zmlknout, písni! E: jj + sf; 2004 [98]
Básně v knize Svojanovský křižáček:
  1. báseň bez názvu