NOCI U MOŘE
[89]
Když stíny noční stlumí moje hoře,
v svých snech se vídám na pobřeží moře,
jak druhdy skrytý noci perutěmi
jsem sedal, jeho divů svědek němý.
Vše, co jsem viděl, snil a pozoroval,
třpyt vln, rej mraků a v nich luny ovál,
zář hvězd i plachta, jak se v dálku ztrácí,
se nyní v písních v mysl moji vrací;
a zřím je zas, to moře neobsáhlé,
a cítím, čím jest duši mojí sprahlé,
a děkuju mu za to, čím mi bylo,
když v časech zlých mne všecko opustilo.
A zřím za sebou v dálce přístav stmělý,
v mhách domy města, věže citadely,
před nohou svojí tůně, propasť, věčnosť;
tmou noci zvedá se z ní nekonečnosť
a na ústa mi prst své hrůzy klade.
A ticho, tma a zapomnění všade;
jen v oblacích cos chvílemi se mihne,
jak vlna vlnu, oblak druhý stihne;
to křídla andělská tam mraky plují
a noci vidění mi odhalují.
*
[91]
Dnes šero k zemi klesnouti se bojí;
dlím na břehu a poslouchám ruch dvojí:
tu oceán, tam hučí město za mnou,
a sveden stínů večera hrou klamnou
můj duch, jenž ve všem hledá tajů rysy,
hluk oceánu s hlukem města mísí,
hlas člověka zde mate s boha řečí...
I slyším chaos, stále větší, větší,
a vše zní, z moře volá, pláče, stená,
vzdech, nářek, jásot, ryky beze jmena,
po dlažbě kroky, drsný rachot vozů,
šum zástupů, vše splývá ve lomozu,
jak stoupá dav a jak se valí děla;
v to větrů ston, když obloha se stměla,
a bouře letí a vlna se zvedá,
a vesla zvuk, jež mlhou cestu hledá,
a vření dna a hromu hovor ze sna...
Ó hymna vznešená, ó vřava děsná,
ó chorál valný, řeč chaosu prvá,
čím žije člověk a čím božství trvá,
vše v této vřavě pojí se a splývá.
Čím v této bouři tys, má písni snivá?
I nevím sám, zde v stínech sám stín tmavý,
který z těch hlasů jediný jest pravý,
zda božství řeč, v níž veleba a vláda,
či člověka ston, který sní a bádá,
a zdá se mi, že oba teprv spolu,
ryk vítězství, ston zápasů a bolů,
hrom bouřící a píseň dívčí sirá
jsou v objetí svém hymnou všehomíra!
*
92
Mrak stržen jako plachta dolů visí.
Já pod ním sám, jak na Pathmu Jan kdysi
se dívám, kterak moře v barvách hraje,
jak zlatý paprsk v stínech umíraje
tu rubíny tká vlně do kadeří,
tam smaragdem hrá, tu ji zlatem čeří,
a sním jak Jan a zřím všech věcí ke dnu.
Mně škeble zázrak jest, již v písku zvednu,
a racků tlum, jak prostorem se vznesli,
svým letem mému duchu dráhu kreslí.
Zde tu svou skálu, kol níž vlny ječí,
mám za trůn Pythie, když jatá křečí
tvář boha zřela ve oblacích páry.
Lesk jitra v očích, v srdci slunce žáry,
zde světu dím ve samotě své chudé:
„Myslící duše má svůj Pathmos všude!
*
Vždy stejným rhytmem vlny spějí k břehu,
tam rozbijí se a v zpátečním běhu
zas vlnu tvoří, která rostouc letí
a nové vlně padne do objetí
a rozstříknou se obě v divé srážce.
Nad nimi maják, pouti jejich strážce,
se mračí v dáli napínaje paži,
a příval vznikne, roste a se sráží,
a vlny duní, burácejí, hřmějí,
a tůně vrou a úskalí se smějí.
Teď tichá pláň, však tu v ní bod hle malý,
a z bodu vloček, vlna dál se valí,
a z vlny proud a z proudu příval celý,
93
břich jeho temný, hřeben stříbroskvělý,
jak apokalypsy drak bájný vzrůstá,
chce maják spolknout, otevírá ústa,
chvost rozepne i dvě obrovské dlaně,
a hvězdy svítí v temném jeho chřtáně,
a v těle jeho tisíc hromů duní.
Blíž letí k skále, letí, juž jest u ní,
ji otáčí svým gigantickým chvostem,
a jedna rána – a jen škeblí skvostem,
jí pokryl lysou leb – co zpět se vznáší,
jest pěna jen, jež démanty se práší.
*
Já znal jsem ho. Zde smutný rok a celý
u cizích lidí trávil osamělý,
lhostejný malým, velcí se mu smáli,
a většinou ho všichni přezírali.
Však čím byl menším ve svém povržení,
tím více zjevů vídal ve svém snění,
tím více písní klíčilo mu v hrudi.
Řeč lidí raní jej a smích ho studí.
Jest karneval, vše k plesu, k smíchu volá,
kol něho davy vrou a hrčí kola;
slyš, hedváb šustí, oko plane maskou,
číš hoří vínem a ret hoří láskou.
„Jdem do plesu a nepřijdem až za dne,
sem dejte plaid, snad sníh do rána padne;
dnes noc jest vaše, spěte podle chuti!“ –
A odešli – on k úsměvu se nutí,
a vstal pak a šel pozorovat moře:
– – – – – – – –
94
A jeho dumy, zápasy a hoře,
co lkal a toužil, čím mu srdce bilo,
kol něho vše se v jednu hymnu slilo,
i jásal do vln a do větrů sváru.
A krása, kterou tušil v každém tvaru,
teď před ním stála v paprscích a nahá.
I ptal se větrů, kam jde jejich dráha,
i ptal se vln, kde zřídlo jejich skryté,
a duše jeho, poupě porozvité,
teď byla růží, na niž vesmír celý
se usmíval a na niž, zlaté včely,
se sletly hvězdy z noci diadému.
Vše zářilo a vše mluvilo k němu,
teď titan byl, teď král byl ve svém snění.
– – – – – – – – –
A s jitrem když zas přišlo probuzení
a schvátil stud ho, posměch, trud a hoře,
zas vstal jen a šel pozorovat moře.
*
Zda uvidím vás ještě, valné vody?
Ó jaký souzvuk, jaké luzné shody
v tom nalezám, co moje srdce cítí
s tím, váš co mluví klid i vlnobití!
Ať o skály se rozrážíte v hněvu
jak tercín spády v Danteově zpěvu;
ať purpurem pláň vaše usmívá se,
jak Homera duch hrál by nad ní v kráse;
ať v záři hvězd jste mlčelivy, klidny,
ve vráskách vln jen úsměch luny vlídný;
95
ať zkalena tůň vaše neprůzračná,
ať archipely tvoří ve vás mračna: –
vždy miloval jsem vaši mhavou dáli.
Ó jak mi často slzy v očích stály,
jak často bolesť, hněv i trpkou ztrátu
jsem do vašeho pohřbil majestátu,
vám svěřil vše, sny nejkrásnějších chvílí,
vy jako děcko jste mne skonejšily!
Jak často u vás v tiché noci dómu
při hudbě proudů, vzdálených to hromů,
noc rozžala mi v hrudi krásy plamen
a hvězdný plášť mi hodila kol ramen
a v písně střásla bájných květů deště...
Zda uvidím vás, valné vody, ještě?
*
Ó západy, ó večery! Co krásy
se kloní k vlnám z každé stínů řasy
a honí po paprscích zmírajících
a roní v duši melodií snících!
Hra oblaků, vln barvy, obzor hnědý,
ve vodě rýhy, vesel třpytné sledy,
na nebi proudy azuru a nachu!
Hle, mořský orel v jednom křídla vzmachu
vzlet’ do výše a hvězdou se juž třpytí!
A pohleď dolů, co tam škeblí svítí;
mníš, že bys mohl ke dnu dosáhnouti!
Zas křídel ruch, – hle, ve své dlouhé pouti
nad tebou labutí jde karavana,
jak aureola z vodních růží stkaná,
96
obloukem letí, stále výš a dále,
juž ztrácí se a na majáku skále
teď usedla si jako turban bílý.
Mha vstala z vod, nad stožáry se chýlí
a barvy blednou, v smutný šer se matou.
Jen v dálce ještě jako hvězdou zlatou
cos klikatě se nad vodami mihá –
to koráb jest! – mé oko v dál jej stíhá;
juž zmizel též! Zda duch můj za ním pluje,
či s labutěmi v skalách přenocuje?
Livorno, 28. srpna 1875.
97