Symfonie (1878)

Jaroslav Vrchlický

Diplomatická verze Ediční verze
SALONNÍ BIBLIOTÉKA
ČÍSLO V SYMFONIE
V PRAZE NAKLADATEL J. OTTO KNIHKUPEC 1878
[I] SYMFONIE
BÁSNĚ JAROSLAVA VRCHLICKÉHO
V PRAZE NAKLADATEL J. OTTO KNIHKUPEC 1878
[1] Knihtiskárna: J. Otto v Praze.
[2] POSVĚCUJU PANÍ SOFII PODLIPSKÉ
[3]
HLAS V POUŠTI
[5] Svůj hvězdný pohár noc mi k ústům kloní, můj duch na práhu stojí v život jiný; kol hlavy mojí staré báje zvoní. Dech noci padá v srdce mého stíny jak v čerstvé hroby z ruky přátel kvítí, jak hlohu bílé růže na ruiny. I skloním hlavu; slyším půlnoc bíti – však zároveň ó jaká píseň snivá! teď žalné vzdechy, teď zas vlnobití, Teďteď zvonů souzvuk, večer když se stmívá, šum stromů, noc když pláštěm svým je skryje, a náhle jásot, kvil a bouře divá! Ne vlny pláč, když o břeh skalný bije, ne vichru hněv, když probudí se v lese, ne rozpoutaných živlů symfonie: Ta hymna v dál se nad svět spící nese jak triumfu zpěv ode pólu k pólu, tak letí, hvězdy blednou, zem se třese... [7] Ta divná píseň z nadšení a bolu a z vzdechů, kletby, jásotu a hoře, v ní Bůh a Eblis líbají se spolu; Vv ní prales šumí, v ní burácí moře, v ní starých bohů kácejí se tróny... viz, v jejích tonech vzchází lidstva zoře! Co svaté háje lkaly u Dodony a čím se v Delfách rety země chvěly, když ze slují dým vystupoval vonný; Coco přísným hlasem Eumenidy pěly, když před křížem své Olymp čelo sklonil a Zevu z ruky bleskné padly střely; Ii kletby Kaina, jejž hřích světem honil, pláč lidstva před potopou na útěku, čím v slunce vzchodu Memnon v poušti zvonil; Coco prorok viděl na své pouti v Mekku, čím stenal Faust, jenž kráčel mořem bludů, i Ahasver, jenž bloudil mořem věků; Vztekvztek Samsona, když rozmachem lvích údů třás’ paláci, pláč proroků i dumy, i cynický smích Diogena v sudu: Vše v této písni stená, pláče, šumí, lká, volá, vzdychá, zápasí a hřímá... Kde básník jest, který jí porozumí? 8 Toť píseň lidstva! V ní ta vůně dřímá, jíž květy snů a tužeb jeho planou, v níž lidský duch i Boha obejímá! Já slyším ji – a moje slzy kanou... *** Kam ona tajemná se píseň valí? kde její cíl? kde ztichnou tyto zvuky, to proudění, vír vzdechů neustálý? Zda zápasících srdcí bouřné tluky, zda myslících hlav záchvěvy a snění, zda žíznících rtů prahnutí a muky Bez odměny, bez vlahy, vyslyšení, bez útěchy, bez cíle, bez přístavu by mohly klesnout v propast zapoměnízapomnění? Nač velduch světa oděn v světů slávu, by andělů svých pluky hostil v ráji, by tato píseň zanikla v let davu? Čím v práci ducha lidské mysle plají, vše věčným jest! Tvé vzdechy anděl sbírá, je andělové v onu hymnu tkají, Jenžjenž od věků nad prázdnem všehomíra se mocně valí rovna oceanu, v tu věčnou hymnu, která neumírá! 9 Kdo zabuší dřív na edenu bránu, zpěv andělský, či nářky milionů? Kam jde ta píseň? Myslíte že k Pánu? Já pravím ale: K lidstva pantheonu! *** Ó věčná hymno! Tvoji první sloku lkal Adam, vyhnán od zápraží ráje, do ňader Evy hořkou slzou v oku. Tvým tonem hory zvučely a háje, když Hellady svět padnul v rozvaliny, jím stenal v cirku barbar umíraje! Ó jaký div, když ztajen v noční stíny tě básník slyší, jak se valíš vzduchem, že v jeho duši povstává svět jiný! Ó jaký div, že náhle tvorčím ruchem se chvějí ňadra jeho, spánky buší, že slzná rosa třpytne v oku suchém! A tvoje tony když mu padnou v duši, že všecky jeho písně tvým jsou echem, že v tobě vše, co žádá, chce a tuší! Ó písni lidstva, jak máj vonným dechem zem v ráj promění, strhá pouta z řeky, strom květy pokrývá a skálu mechem: 10 Tak srdce moje, tvými zpito vděky, pták báječný svých křídel duhy střásá, čím jemu smrt, čím prostory, čím věky? Jen v tobě život, vykoupení, spása, květ nadějí, plod činů, slávy tucha, duch, jenž jest pravda, srdce, jež jest krása! Ó triumfe! Ó mysterium Ducha! *** On přichází! Ó čiňte stezky přímé! Ó dobou adventu jest naše doba! Jak v kolébce, on v hrudi vaší dříme! On, který nevíneví, co jest smrt a mdloba, v trůn nebes změní Promethea skálu a nachem ráje zjasní rány Joba. Pod jeho okem Dante v chmurném žalu dá ruku Shelleymu, své peklo zboří, a oba světlem půjdou k idealu! A jako fénix vlastním ohněm shoří on nadšením, co tísnilo jej, stráví, by v nové kráse vzletl k světla moři. Ne Memnon víc, ni pustiny keř žhavý, on člověku se lidským ozve slovem, a pouze básník bude kněz mu pravý. 11 Ó století, na které v lesku novém on zlatá křídla svého příští složí, by zem obrodil v světle myšlenkovém, Zdazda poznáš jej? Krásnější z ruky boží než druhdy vyšelvyšel, svého ducha květem se blíží, maje hvězdy za podnoží! A „Ecce Homo!“ podruhé zní světem! *** Ó básníku, jejž času vlnobití sem vrhlo na stráž budoucnosti nové, ten krásný sen kdy přestane snem býti? Či pouze ty ve zoři červánkové se kolébáš a vidíš jitra divy, co ještě v tmách se brodí národové? Či pouze tvůj dech ve nadšení živí ten oheň Vesty na oltáři krásy, a v stínech blesky tvůj zrak vidí snivý? Jest jitro juž? jsou naplněny časy? jsme hodni slavit Ducha slavné příští? jsme otužilí zírat v slunce jasy? Snad místo blesků se jen meče blyští? a co ty zoveš červánkovým nachem, jsou pouze krve brody na bojišti? 12 Tlum žebrákův jde posud lidstvo prachem a v propasti svých záhad darmo spouští svit myšlenky! Zda nechvěješ se strachem, Žeže zpěv tvůj bude pouze hlasem v poušti, jenž bludičkou se mihne na močálu jak luny paprsk v lesa temném houští? Kam potom půjdeš?....... .......Dále k idealu! Marano, 28. srpna 1875.
13
HORROR VACUI
[15] Den v únoru byl chmurný, truchlivý. Kraj smutný, kol jen pole daleká černými pruhy lnula k obzoru, jenž v tmu se nořil stále houstnoucí. Mha věšela se v kusech velikých na holé snětě stromů u cesty. Vždy tmavší obzor byl, vždy pustší kraj. I vír usnul v keřích bezlistých, snět nehnula se v olověném vzduchu, jenž úžil dech můj kruhem železným. Já krok neslyšel vlastní nohy své, ni srdce tluk, jež v prázdných ňadrech mých se v popelnici němou změnilo. Ó kéž by v žluté trávě na mezi a v suchém listí spícím pod stromy, neb v holých větvích zahrál větru dech! Byť lehkým křídlem třeba krkavec, ta černotmavá vzduchu myšlenka, svá křídla táhnul v letu posupném nad tmavým borem – věštec neštěstí! Byť na mýtině třeba zavyl vlk a jeho oka smaragdový lesk byť mlhou kmit jak hvězdy bludná zář! [17] Jen ruch, jen pohyb, známku žití jen, jen vědomí, že v šírém prostranství mám bytost příbuznou, jež myslí, chce a cítí jako já – jen vědomí, že ona velká, valná příroda, jež halí tvář teď v smutku škrabošku, jest více nám než chladnou macechou, jen vědět to!... tak ale kráčet sám, a stále bdít nad výhní myšlének, z níž létající jiskry zoufalství na mozek srší deštěm ohnivým, jít bez cíle a nemít před sebou jen obzor v mlze, z které hvězdný lesk mdlým kmitem třpytne ve tmy oceán: ó to jest víc než v snění hlubinách se vnořit ke dnu tajů duševních a vzbouřit lva, jenž tiše posud spal, zván věčností v svém spánku hlubokém a zoufalstvím, když hřívou potřásá... Tak šel jsem sám. – Na tichou mysl mou myšlénka stará slétla jako sup, jenž zahnav stádo ptačí havěti vítězným okem měří kořist svou a lačný zobák noří v krve proud. Ta stará myšlénka, jež dlouhý čas kdes číhala a teď jak zákeřník vší tíhou hrozné, bezdné hloubky své mne sevřela... Ó volej o pomoc! Ten vzduch je mrtvý, zem se nepohne – 18 co zbude ti, než vžíti se v svůj stav a myslit dál, ať přijde cokoliv! A já jsem snil. – Kol pustá byla zem, po šírém světě lidé vymřeli, kraj zdivočel, kol hloží s kamením. Vše živé zhaslo. – V nebes azuru ztuh’ v chvalozpěvu skřivan jásavý, proud v žulu změnil vlny šumivé, i moře vyschlo. – Žralok beztvarný nad shnilou kapraď zahrad podmořských vzpjal tlamu prahnoucí a skloniv ji v klín posledního z lidí živoucích ston slední vmísil v smrtný jeho dech. Vše zhynulo. – Ve hrozné chvíli té jen můj duch živ byl v starém vědomí, jen v něm plál požár starých myšlének. On viděl zemi, druhou matku svou, jak žití proud ji v prsu kamení, on viděl éther, jehož synem byl, jak zmírá v žluti jedovatých par a tratí se v tom hrozném bezvzduší, jak duše útlá ptáka uniká, jejž pod vývěvy neúprosné sklo ku zkouškám vědy zavřel učenec. On viděl, kterak v hrozném prostoru se koule země rychle kutálí bez času, cíle, bez světla a tmy. On zřel, nad jejím pustým okrajem jak zhaslé slunce děsnou zvedá tvář podobnou výhni, uhlí vyhaslé 19 v níž rudožlutým stlívá popelem; tu slunce vyšlo jako jindy též i zapadlo dle starých zákonů, a duch můj ptal se, nač ta stará hra! On viděl měsíc s tváří umrlou, bledou jak pažit svadlý v jeseni a jak upíra chmurný obličej. On viděl přes něj stíny běžeti i světla proudy z hasnoucího slunce, jenž ozářily v rychlém přeletu v něm sluje, skály, sopky vyhaslé, i rozšklebený jícen ztemnělý, v němž hory lávy zkamenělé juž,juž jak bílé zuby z dálky svítily. On viděl, v letu zářném, kvapícím jak z moře tmy vyšlehla kometa a na chvíli se zahleděla pevně v tvář zkamenělou země opuštěné, však zmizela v tisíci paprscích. On viděl, s výše tmy do hloubky tmy kol pusté země tiše, posupně jak padá hvězda jedna za druhou, jak ve orloji kola zubatá, jak na růženci rudé korále. On viděl též, na pustém pohoří té pusté země jak usedla smrt, jak zlomivši své kosy břítký hrot svých hodin písek rozsypala v tmu a v pláči teskném oči zakryla: to viděl vše a udiven se ptal: Nač tyto světy? – Nač ta pustá zem? 20 Kdo valí tmou ty hrůzné kolosy, kdo na vahadlech uklání je v rej? Nač kdys byl člověk? – Jeho úmrtím zda jedna hvězda běh svůj promění? Zda v světě nebyl mušce podoben, jež sedla na míč pohozený v kout! A ruka dítek v závod hrajících když míč vyhodí v prostor modravý, kam odletne ta muška ubohá! Ó v jaký asi všehomíra kout jest hozen míč, jejž zemí jmenujem? A člověk na něm, mušky bídnější, ten měl své děje, na něž hrdým byl, měl hrady, města, lodě, zákony, i ve slávy lesk věřil budoucí, stvořil si boha pro slasť útěchy, a by zapomněl smutný osud svůj, tu jezdil, bádal, ryl a maloval, psal, měřil, stavěl, aby bořil zas! A k čemu vše? – Já domyslet se bál... Nač zjevila se Gangu nad proudy tvář přírody ve božství paprscích? Nač v hájích ctěn byl Zevs a Irmensul? Nač slepý věštec zpíval o Troji? Nač Marius lkal v rumech Carthaga? Nač pyramidy stavěl Farao? Nač božství vdechl Scopas v dláto své? Nač Hellespontu vlny těkavé jste zulíbaly Leandrovu plec? Nač tady kříž a tam zas půlměsíc? Nač sny a tuchy kraje lepšího, 21 když v srdce hloubi všem jest psána smrt? Tak ptal se duch můj pustým nad světem a cítil juž, jak hřívou potřásá lev – věčnost ve snu, v bdění zoufalství! Tak snil můj duch. – Zatím krok nohy mé štván vírem snů a představ zběsilých se blížil k městu. V mlze večera, v tmě soumraku přede mnou leželo jak starých časů kolos báječný. Hle, tmavá brána kterak zeje v tmu jak černý krater sopky mlčící; lamp rudý kmit, jenž plane po různu jak doutnající jiskry z popele, jenž neprůhledným, hustým deštěm svým, tož skutečností – zvolna zasype sny, mládí, štěstí, ctnost a nevinnu! Já prošel branou – v světle nejistém se mihlo kol mne ostří bodáku, s nímž přecházel tu vojín ospale. Já ulicí šel – tmavou, truchlivou kol městských hradeb jednotvárné zdi; teď ještě roh – a tam hle náměstí, ty věže znám – i tam ty paláce... Vždy více světel v zrak mi sálalo, vždy věčí ruch a šum mi v ucho bil, jak vlna bije v škebli na břehu. Teď rostla vřava, hovor zmatený, vždy víc a více bouřný rostl dav; 22 tu píseň zní, tam vzplane pochodeň a z dálky hučí řada kočárův... Ó teprv nyní sobě vzpomínám, že všemohoucí kníže Karneval svým žezlem dneska mávnul naposled! Ó mocný pán to, boha mocnější! Těch málo jest, jímž v nepokojný sen nehraje souzvuk jeho rolniček! Pod soudce vážnou sedne paruku, i v kněze talár vejde řasnatý; v kmit korálů se ztají skleněných, jichž leskem tlumí mladá grisetka svých útlých ňader bouřné vlnění. A starší dámě dobré pověsti pod kamelie lístek usedne, jež z jejích černých vlasů vyzírá jak z tmavých listů zralá jahoda. Ba vloudí se i v jizbu básníka a rýmem písně zvoní v jeho sny! – Sem v podloubí! – Sem za sloup soucitný! – a teď v to moře, v dav ten bouřící leť oko mé – jak racek v příboj vln! Na nebi tma, ni hvězdy jediné. Na zemi světlo. – Steré pochodně zde chtějí slunce žárem zahanbit. Jak okouzlen zřím na vír těkavý, jenž roste, dělí, pojí, míhá se, jenž mluví rykem, aby smíchem zmlk’. Tu sprostý lid, jak právě od práce jej vede kolem matné nohy krok; 23 jak přítomnosti palná otázka pěsť pod halenou leží zaťatá. Tam kočárů dav. – Řady lokajů, z nichž každý v kroji barev křiklavých vyčnívá nad vůz jako čínská věž a kolébá se jako pagoda. Hle, ze kožichů jejich huňatých, z klobouků ploských, z dlouhých kabátů s vším obarveným, lesklým barbarstvím, zda s mraznou tváří tupý středověk všech stavů rovnost ve tvář nebije? Juž vystupuje panstvo z kočárů, hle, viz jen paní pestrou směsici! jak osedlal si každou Karneval! Té z oka svítí, té zas vrkočem, jenž vzdorně unik’ stužce sametu se rozpustile houpá nad čelem. Té čtverák s hrdla stáhl hermelín a výše zvedá kyprý, nahý prs; té, v naušnice kalich ukrytý okrouhlé, plné líbá rameno, a té, jež chtěla hustým závojem buď zahanbiti plachou zvědavost, buď skrýt svou touhu dnešní orgie, té na stupátku vozu pozvedá šat sametový vícvíc, než sluší se, a útlé nožky tvarem kouzelným v dav lidu hází jiskry zápalné. Ó smyslnosti moře kypící, i ty máš víry, ty máš prohlubně, však perla v nich se nikdy nezrodí! 24 Lid pomalu se tratil z ulice a brzy stál jsem v tichém loubí sám. Ó náhodo! tam temný, chmurný dóm své věže vznášel v mračnou oblohu, jim naproti ve světla paprscích plál před orgií palác nádherný jak nevěsta před nocí svatební; a zde, ve stínu stál jsem básník sám, k chladnému sloupu horkou tlače skráň. V tom chrámu bůh – v palácu bláznů rej – a v hlavě mojí děsná myšlénka, již mohl zplodit s těmi blázny bůh a na kterou moh’ Satan hrdým být! Ta za mnou šla jak za rafijí stín a teď zde v chrámu temném pozadí v paláce zoři, jenž se světlem smál, pod věčným nebem v mraku mlčícím v mé srdce lačný zatínala spár... V bludiště její, v chodby mlhavé, kde hasne kahan zvaný rozumem, teď padlo světlo proudy sterými. Však světlo ne; – to zvučné hudby jek v mé ucho padl hlučnou fanfarou. Teď začal tanec! – běsná orgie! Hle, jak se černé stíny míhají po stěnách dómu! Jaký pestrý vír! Ó směšná hro! – tam blázen tančící po bohu hází lehkým stínem svým, a bůh to trpí – snad si myslí, chrám 25 že státi bude ještě s bohem svým, až zmizí člověk a s ním jeho stín. Však nad věžemi jeho pomalu se táhnou mraky, jak by věděly, že stejně bude vítr v plachty jich své písně hvízdat, až ten hrdý dóm i s bohem klesne, jenž tam vévodí... Ó stíny na zdi v hravém přeletu! Což jsem já víc, jenž sleduji váš rej! Ó hrozné prázdno nebes nade mnou! i hvězdy z hrůzy před ním halí tvář, a mně se zdá, že každá černá věž teď na mne sahá rukou obrovskou! Teď v hustější se uzel zaplítá ten běsný vír. – Juž číše zkáceny! Juž hasnou světla! – tanec rychlejší! Od bujných boků pryč ten pestrý cár! od prsou pryč těch krajek ozdobu! Víc do kola a z kola v objetí! Hle – juž splynuly stíny na stěně v tmu jedinou – slyš smích, a šum, a bouř. A nebe jen a já jsme viděli, jak nad palácem v mraku sklonil se v náručí Baccha Messaliny stín! A prázdno v duši, prázdno nad sebou jsem domů šel a v jitra červánek jsem v těžkých mukách duše ztrápené psal tyto verše věčnosti – a sobě! V Praze, v únoru 1874.
26
Z DENNÍKU ASKETY
[27] I. I.
 Mé srdce stráň jest pustá, kamenitá – leč tam přec v skalách jeden kvítek malý, jej nemohly přec zdusit moje žaly... Jak v duše hloubi roste, voní, zkvítá! A z citů svatých mocné harmonie přec jeden tón zní ducha mého šerem jak hudba zvonů tichým svatvečerem, a v duši mojí nesmrtelně žije. Mé nitro spráhlo dávno na Saharu – leč v palném písku pramínek zbyl jeden, ten v trpké sny mé kouzlí mládí eden a lesní chládek v myšlenkovém žáru. Já bděním zhasil očí jiskry svaté, já v tahy přísné smrt nakreslil postem – leč přece radost bývá u mne hostem a v sny mne zkájí čarovné a zlaté. [29] I svatých vášní žáry bleskojasné, jež k velkým činům srdcem mladým chvěly, juž lhostejnosti zhasly na popeli – leč jedna jiskra nikdy neuhasne. A darmo víra, darmo zákon volá: Vyrvi ten květ a stav ten citu pramen, ohluš ten tón a znič ten vášně plamen a srdce tvé buď pustina jen holá! Já nemohu! – Já klesám ve zápase, já musím ctíti hlas, jenž mluví ke mně, jenž z dálky, z blízka, jasně a zas temně mi v lásce kyne: Člověkem buď zase! II. II.
 Když po půlnoci v zamyšlení dumné se z říše zjevů ducha povzlet níží, tu v myšlenek mých zrcadle se zhlíží zjev tajemný a brzy stojí u mne. A šepce ke mně: „Ty jsi hledal boha, tvůj život celý trpká zkouška byla; leč vyznej sám, jak pravda tobě milá, kdy blíže jemu stála tvoje noha, Óó pověz jenom, kdy jsi byl mu bližší, zda v klínu matky v děcka luzném snění, či zde v samoty přísném uzavření, kde srdce vzdech se novým vzdechem tiší? 30 Rci, k němu výš kdy srdce tvé se neslo, zda v šeru háje, v drozda písni tklivé, či v stínu této klenby zádumčivé, kde „memento“ jest jedině tvé heslo? Kdys líp jej tušil, vínek růží spjatý kdy věnčil pohár a planoucí skráně, či v noční době když ku chrámu bráně ti v píseň sov zní vichr ledovatý? A rájem nebes kdy se na tě smával zda z chmurné malby, z rozhlodané lebky, či z oněch očí, nad nimiž vlas hebký před časem dávným s tvojím vlasem hrával? Nač cizí s lidmi, cizím jsi též bohu? Nač zavrhl jsi lidský pohled vlídný? Či mníš, tvůj život žalostný a bídný že vykouzlit můž rajské růže z hlohu? Když temno sil jsi – jak chceš hvězdy žíti? když plel jsi květy – jak smíš doufat v ráje? Ó vrat se v život dřív, než umíraje vyznáš, jak marným bylo tvoje žití! Ač tekou slzy mé, ač rdím se v studu, když rozvažuju tato slova děsná, přec volno mi, jak budil bych se ze sna, jak v slunce pravdy vznášel bych se z bludu. 31 Já chci zas žíti! Moje slzy kanou... Snad budou ty mým nejkrásnějším činem, snad ty mne smíří s minulosti stínem a nad mým hrobem hvězdnou září zplanou! III. III.
 Kdys k večeru jsem dlouho v sadě bádal; a jak nade mnou k lístku lístek v loubí, tak myšlénka se s druhou v duši snoubí, až s měsícem se spánek ke mně vkrádal. A dávno co juž pohřešil jsem bolně, tlum zjevů divných do kola se míhal, jich němou hru zrak udivený stíhal a v jejich sledy unest dal se volně. Tu obrazy jsem v krátce rozeznával: Zas mladík stál jsem žití na rozcestí, v mé mladé hlavě sláva, krása, štěstí, v mém bujném srdci bouřných citů nával. A tenkráte juž v prvním srdce ruchu nad bezúčelnou, tajnou žití bájí jsem hledal mír, hned v luhu, v horách, v háji, hned v umění, hned v přítelově duchu. Však odevšad jsa pochybnostmi štvaný nezkojen lásky blahodárnou mocímocí, co nedal den, to urvat chtěl jsem noci a místo léku jed jsem vlíval v rány. 32 Když jednou zas mne vášně plamen ničil, tu octl jsem se před kláštera branou, jenž tajemně v noc letní, hvězdotkanou svých věží chmurných temný prapor vztýčil. Jak město boží stavba ta se tměla, po řimsách pestrých hvězdné svity hrály, s nich sochy svatých tázati se zdály, proč jejich klid má noha ruší smělá? Co zrak můj kolem bloudil těkající, ó bože, co tam za mříží se leskne?!... Juž rozeznávám, jak jen měsíc bleskne, tam stojí anděl bledých, vábných lící. Vlas černý splývá nad průhlednou skrání, to bůh sám ví, čím oko jeho dýchá, to děcka sen, to pláň jezera tichá, to hvězdný svit, to matky požehnání! Hle anděl míru, po němž duch můj zmírá, za nímž se nese každý cit a hnutí, nuž za ním, za ním třeba v zahynutí! Na bránu buším, ta se otevírá – A vkročím. – Po zděch svity luny hrály... a běžím chodbou ztemnělou a dlouhou, a běžím hnaný bolestí a touhou – leč každým krokem anděl mizí v dáli. 33 Jen temnem za ním bílý šat se kmitá. Tu s koncem chodby zahrada se snoubí, tam anděla zřím ve růžovém loubí, jak zadumán z imortel věnce splítá. I rychle za ním běžím do aleje kol soch a kaplí, musím – musím k němu! Co květy mně, co vlny vodojemu, v jichž dumný pláč své stříbro měsíc leje? A v chodeb stín zas noha má se šine. Tu zavál šat... Zda teď svou tužbu zkojím? Teď ještě krok – a v středu chrámu stojím, a s oltáře mi bledý anděl kyne. A náhle varhan akkord čarotklivý můj výkřik zdusil, v to neznámé hlasy... po mramorových sloupech luny jasy – já nevěděl, zda mrtvý jsem či živý. A na oltář se vrhnu ku anděli, kol chví se stěny – oltář mizí v šeru, dál v zoufalosti na stupně se deru, kde v sloupech dýmu jeho šat se bělí. Hle, za oltářem úzké pnou se schody, tam anděl zmizel – dále za ním, za ním! Nechť vzduch se třese hned ztajeným lkáním, hned jak by hřměly padající vody. 34 Vždy výše, výše anděl spěje vzhůru... Můj pospěch plaší sovy, netopýry. Konečně světlo – kolem obzor širý a zrak se ztrácí nebes do azuru... Vidím, že stojím věže na pavlánu, svět pode mnou tak daleký a malý, hvězd oblouk výš tak smělý, neskonalý, jak pojil by se na věčnosti bránu. I dýchám umdlen vánek noci svěží, zrak udiven se v šero noční topí... Leč kde můj anděl? – Nikde po něm stopy, kol němý stín jen pyramid a věží. A polekán když kolem jsem se díval a duch se ztrácel ve propasti bezdné, tu jemným kouzlem na mne v záři hvězdné výš na blankytu se anděl usmíval. To on, to on! – Juž zmizel v modré dáli... Tam tedy mír... leč kde jest k němu cesta? Já jednu vím, a nechť i bůh mne trestá, nechť věčné trýzně plameny mne pálí – – On výše letěl – já poletím dolů! Co život mi, v němž všechny růže svadly? Vzplaň, myšlenko! – Krok jeden přes zábradlí a konec bouřím, snům a všemu bolu! 35 A letím juž... Kol hlavy mé se blýská, jak v moře padám v hromů burácení, a živě cítím, kterak po kamení má teče krev a hlava má se tříská. A v bouři, zmatku, směsi neobsáhlé šat anděla má mroucí ruka třímá, v mé ucho trouba věčných soudů hřímá... V to mlha kol – a já se vzbudil náhle. Kol večer byl tak jemný a tak snivý, ve větvích hrála. červánková zoře, z aleje ztmělé zvonek volal k hoře a z chrámu varhan zvuk zněl čarotklivý. A v srdci mém tak volno a tak milo, na růže zkvětlo mých bolestí hloží, vím konečně, kde pravda a mír boží – leč cesty k nim nenajde lidské dílo. Vím, za hrobem že s nimi nás bůh spojí, že práce ducha není marnou bájí; bůh vyplní zvěst o ztraceném ráji, to práce jeho... my hledejme svoji! IV. IV.
 Po noci probděné mdlý dlouhým postem jsem vyšel v pole – jaro bylo právě... v květinách motýl, zlatá muška v trávě a v srdcích lidských radost byla hostem. 36 Tu slzičky a zvonky nad skalami se chlubily, co rosy do nich spadlo... Ó pravdu máte, srdce moje zvadlo, však za to hlava květe šedinami. A podél cesty k lesu jabloň planá se čerstvým sněhem mladých květů leskla, slyš, po chvilkách si pěnička v nich steskla, a zvon pěl z dálky první pozdrav rána. Co po travinách rozsypala rosy zde láska boží věčná, neobsáhlá – Ó proč má duše na pustinu zprahlá o jednu krůpěj bez naděje prosí? Proč hluchý sad mi, proč jsou smutny lesy? Ó rychle zpět! Ten jara dech mne dusí! Mé slabé srdce vyznati se musí, že závidím přírodě její plesy. Závidím květu, že se v slunci houpá, závidím vlně, že do dálky spěje, závidím slunci, že se zlatem skvěje, i vlašťovce, že křídlo v modru koupá. Chci bouř a noc! – Leč kolem jaro pučí, na skráň mou prší květy jabloňové, můj hněv s mou kletbou tají v slzy nové, div srdce mé se v píseň nerozzvučí. 37 V myšlenkách stojím, a mé nitro tuší, že, kdo chce jaro v plné poznat kráse, kdo po bohu a po přírodě ptá se, dřív musí všecky ve své nosit duši! V. V.
 Dál bílá stezka v šerý háj se ztrácí, ve výši skřivan jak myšlenka boží, po lučinách se rolníků shon množí, já kráčím kolem, žehnám jejich práci. A vejdu v les. – Ó vítejvítej, klenbo stinná! Ať hymny tvojí šumný proud a plný skonejší bouřné ducha mého vlny, ať na minulost srdce zapomíná! – Tu vedle cesty zřel jsem dítě malé, hedbávné vlásky kolem bledých líček, ten modrý zrak a nad ním stíny víček, ten retů nach... Ó kouzlo neskonalé! Tak vážně s květy ručky jeho hrály, můj slyší krok a plaše hlavu zvedá, jak planá růže zardí se tvář bledá, a v oku tom se všecky ráje smály. Já zastavil se. – ZmlkniZmlkni, palná touho! Já musil líbat čílko jeho bílé, já musil v líček tahy prostomilé se zahleděti dlouho, dlouho, dlouho! 38 Já líbal dítě – chvíle blaha sladká! Tak bylo asi v ráji prvním lidem, tak s vášně chvatem a hned s blaha klidem své první dítko prvně líbá matka! Ó dětská tváři, nevinnosti zřídlo, ty zdroji míru, kniho věčných tajů! Jen pohled v tebe, a juž kouzlem májů vře, plá a květe, co v mé duši stydlo. V mém nitru bouře, na mém čele vrásky tvé úsměvy zas v poklid zkolébaly, a rtové tvoji zase vylíbali v mém chorém srdci paprsk věčné lásky. Ó jak ho střehu! V noční dumné snění v něm tvoje milá tvář se ke mně sklání, jak hvězda lásky, anděl smilování, jak úsměv blaha, slovo odpuštění! Ó jistě kdyby v této dětské tváři smrt dala mi své chladné políbení, hned v ucho mé by znělo rájů pění a duch by procít v nadpozemské záři! VI. VI.
 Zde blaho více pro mne nerozkvěte, ba modlitba, dřív balsám mojí duši, i zvonu zvuk mne v myšlenkách mých ruší a výčitkami nitro moje hněte. 39 A když se měsíc v moje okna vkrádá, tu mním, že Kristus hrozí na mne s kříže, že stěny cely mé se sunou blíže a vysoký strop tiše na mne padá. Jen jedno přání ještě před svým skonem! Však nesplní se – marné pomyšlení! – vždyť života číš přes kraj se mi pění a srdce tluk jest pohřebním mně zvonem. Mé srdce siré k smrti otrávené tam snad by ještě znova ozdravělo, kde Alpy vznáší královské své čelo ve smělém vzdoru v nebe zachmuřené. Kde větry vyjí, kde bystřice horlí, kde lavina se v ledných slujích kryje, tam, kol Bernarda posněžené šíje, by myšlenky mé létaly jak orli! Tam sněžných obrů dostoupil bych skráně a zřel, jak planou červánkovým zlatem, či jak své hlavy kryjí mlhy šatem a v blescích září na oslavu Páně... Tam slétaly by ke mně divné zjevy, tam k srdci mému mluvily by hvězdy, tam v bouři s duchy slavíval bych sjezdy a duši skájel jejich čarozpěvy. 40 Tam blíže nebi skály na okřídlí bych v život zíral, jeho stesk a zmatky, tam naposled se vesnil v mladost zpátky a opojil se božství prvozřídly... Až jednou bratři bouřné po vichřici by nalezli mne klečícího tiše, tvář ozářená blažeností dýše, však srdce ztuhlé – slza zmrzlá v líci... * Co z myšlenek a snů těch neumírá, to každý nejlíp cítí v duši svojí – Můj zpěv byl tón, jenž nelad v souzvuk pojí, a růže, která věnec uzavírá. V Praze, v květnu 1873.
41
PRASKLÁ STRUNA
[43] Tu píseň opakuj! – mně tak jest milá, mých vášní jak by moře rozpoutané, i láska má, mé mládí promrhané, má poesie v ní se zrcadlila. Tu píseň opakuj! A ona vstala; v svém bílém šatě, jenž jí vlál kol ramen, než dívce spíš se duchu podobala, jenž v noci nazved’ náhrobní svůj kámen. A sedla k pianu a nad klávesy se jako motýl její ruka mihla, za písní její zpět má duše tíhla, já viděl domov, slyšel rodné lesy. A ona hrála – Štěstí! sny! o mládí! – – – – – – – – – – – – – – – – – – Já viděl zase park ten zasmušilý, kde luny paprsk padá na kapradí, kde bříza s olší nad vrbu se chýlí, kde za večerů noci červencové, tmou neproniklou propletených snětí, jak zlatý dešť roj třpytných brouků letí, kde porouchané sochy mramorové v svých rukou drží staré, prázdné vásy, [45] kam jeseň s deštěm svadlé listí hází, kde veverka se houpá na haluzi, květ čilimníků s květem bílých hlohů kde splítá větve, by ti bránil v chůzi, kde zpívá pták a voní květ jen bohu, kde i ta srna, která je tu doma, jen bázlivě se blíží ke prameni, kde v myšlénkách se bojíš pohnout rtoma, bys přírodu snad nevyrušil v snění, kde pevně věříš, při měsíčném světle že najada se k zřídlu plaše blíží, i kapradí že zlatem hoří zkvětlé, a nebe s hvězdami se k zemi níží. – A ona hrála. Lásko! tuchy! klamy! – – – – – – – – – Byl večer po bouři tak vonný, smavý; na známé lávce seděli jsme sami, květ jasmínu se vinul jí kol hlavy, on vůní těžký, ona myšlénkami. A každý list se děšťnou vláhou lesknul, vzduch jasný byl a rosa hrála v mechu, kdes v dálce smutně skalní holub stesknul. Já ruku její do svojí vzal v spěchu a prosil, svoje vlasy rozpuštěné by nechala přes moji hlavu splývat, než hvězdný závoj noc nad námi sklene, bych směl se v její velké oko dívat, a prosil....prosil... Leč v tom divý ton a cizí vpad’ v melodii – z dum jsem zvednul čelo. 46 Jak v klavíru to děsně zahučelo! Kol zachvěla se jizba; strop i stěny jak srdce, když v něm každá naděj mizí. To praskla struna. Píseň nedohrála a klesla zpět nakloníc hlavu v snění na bílou ruku, šat jí spadl s ramen, než dívce spíš se duchu podobala, jenž spouští za sebou svůj hrobní kámen. Ji dojalo též prasklé struny chvění a mně tak bylo – ne jak struna pouhá, leč jak by mukou puklo – srdce ženy. A stará ve mně vzbudila se touha a staré vzpomínky se nesly hlavou, jak jedno srdce vášní spornou vřavou se zachvělo a puklo v divé tísni, jak tato struna pod mé lásky písní. Ó musila to býti píseň divá, že zachvělo se v bouřném jejím víru tvé útlé srdce, holubičko snivá, a puklo jak ta struna na klavíru! Ó musila to býti píseň děsná, že letla za mnou k idealů výším, že mladosti mé zbudila mne ze sna, že v pustých nocích svých ji posud slyším! Ó musila to býti píseň hrozná, že po letech mi slzy v oko nutí, že po letech v ní s hrůzou srdce pozná, že klam jest vše a trud a zahynutí! 47 Ó nyní chápu rozkoš Don Juana, ký ples ta srdce v objetí své lákat, a když jsou v prachu drze pošlapána, jich stopy líbat, hořce pro ně plakat; Óó nyní chápu, lože Marketčino když Faust uviděl, proč se zachvěl bázní, proč věčně kypí v duších lásky víno, proč pod šedinou ještě srdce blázní! – Nad vášně potupoupotupou, vy holubice, hasnoucí hvězdy pošinuté z dráhy, ó srdce žen, vy citů popelnice, vy zřídla plná útěchy a vláhy; Vyvy smírčí oltářové našich hříchů, vy prasklé struny na klavíru boha, svět hodí vám jen halíř svého smíchu, za vaši lásku pošlape vás noha. A vy jen jste ta oběť neustálá, jež v celém světě ku Pánu se vznáší, z vás také lásky žhoucí plamen sálá, že neví bůh, jak zplatit lásku vaši! – – – – – – – – Tak snil můj duch a prasklé struny chvění v něm stále znělo trpkou beznadějí. – A ona? – hlavu na mne kladla v snění a hořké slzy tekly přes tvář její... V Maraně, v září 1875.
48
SOUD
[49] To bylo v Apeninách; skalné srázy nad námi rostly v strmé, kolmé stěny, pod námi padal přes kamení ručej, jilm obrovský, jenž v přirozený oblouk se skláněl nad ním, zdrtil ve svém běhu, a stupně, které pracně ruka lidská v skal vydlabala vzdorující žebra, smyl k nepoznání hlodající vlnou. Kol pusto vše, jen časem kusy štěrku, jež cestou noha pošinula v propast, v skal ňadra bily stále slabším zvukem. Kol pusto vše, jen v milionech růží, jež přírodě ze skrání šedých skalin se růžovými rozlévaly proudy, jak z hlavy starce – básníka sny lásky, se na mne smálo mladosti mé kouzlo. Žár slunce rostl; od rána jsme jeli ve mrtvém parnu němí jak ty skály, a nikdo neptal se, kde ku noclehu nám rozprostře noc plachty svojich stínů. Krok mezků slábnul, bílá pěna tekla po uzdách jejich – stanem krátkou chvíli a dále zase jednotvárným krokem. [51] Za skály rohem vyhouplo se pero, za perem klobouk, a juž dlouhý průvod nám spěje naproti. Na mezcích sedí ve zdobných sedlech snědé, krásné ženy, za uzdu mezky zvolna vedou muži; vše ozbrojeno, z daleka se svítí jich dlouhé pušky, vykládané nože. Jak v pouště snu vše kolem nás jde mihem, jen pero ještě za skalinou kývá a zmizí též – to sporé byly zbytky cigánů španělských; snad vracejí se, kde mezi lvy spí Alhambra sen věčný v svých bájích zakleta, jež v květné moře se nad ní slily, nad Arkonou jihu. Dál sami zas – příkrejší stále stezkou. Hle, v srázné výši pod skal oblouk smělý kdos přibil na kmen uschlé akacie obrázek Panny. Jistě jakýs lupič před výpravou ten zbožný skutek spáchal, neb sotva kdo by odvážil se vzhůru. U cesty leží starý piferaro, nic nedbá, slunce ve tvář že mu praží a vetchý klobouk se širokou střechou že svalil se mu dávno s čela v rokli; spí tiše, byť i našich mezků kroky jej postrčily dále na kraj skály. A zas jde smutně dále cesta naše, jen skály kol, jen strmé stezky po nich, jen modré nebe s hárajícím sluncem. 52 V hor úvale s vyhlídkou na pohoří, jež stupňovitě sklánělo se níže, o skálu opřen starý chrám nám kynul, v tak divném slohu, jak by národové, jež v dějin proudu tímto spěli krajem, ve stavbě jeho nechali své stopy. Ten oken oblouk, onen portál sklenul a jiný věž teď polo rozbořenou. Jak smutný byl ten chrám v hor pusté tiši, na černé skále vydán žárům slunce! Kol nízké hradby stálo nízké křoví, z kterého sem tam křivý strom se zvedal. V stín keřů těch jsme zabočili s mezky. Já rozhlednul se krajinou a nebem, a smutné skály jen a modrý blankyt, tak temně hluboký a nekonečný, v cit teskné bázně vnořily mou duši. Mne smutně dojme vždy chrám opuštěný v hor úbočí neb lesa tklivé šeři. Ta příroda, která jej obklopuje, svou věčnou krásou více k duši mluví než chudý kostel – stopa lidské ruky. Ty valné skály v nahé velebnosti chrám zastíní; kdo na nich rozpjal křídla své duše v let, v chrám umdlený se vrátí, a v šedých zděch, na rozpukaném prahu si k němu sedne jenom žal a nuda, cit zklamání, že příroda tak velká v svých zázracích a člověk že tak malý. Chrám takový v skal rozervaných směsi, kde živlů boj kdys v plné síle zuřil, 53 jest pouze svědkem lidské marnivosti, jež touží všady vrýti svoji stopu. Ba, jeho osud mnohem smutnější jest než stromu, který v dlouhé stepi stojí; sem ptáci sletnou s písní švítořivou, zde v západ slunce bludný poutník stane, a rozhledna se po krajině kolem v krov jeho větví jako ve klín matky se uloží a sladkým zdřímne spánkem. Tak dumal jsem, co moji průvodcové na sedlech mezků unaveni spali ve stínu chrámu. – Já jsem vešel do vnitř. Chlad ovanul mne. Jak hrobová plíseň to dýchalo z těch zvětralých zdí šedých. Vše chudé bylo, všecko v rozvalinách. Bez svící oltář, bez obrazů stěny, však zdálo se mi pod tou práznou klenbou, jež bez sloupů se vypínala vzhůru, že cosi velkého a neznámého jak boha dech se vznáší v pološeru. Sed’ k oltáři jsem na zbortěné stupně a hlavu opřev o andělů křídla, jež v němém hoři nad oltářem zpustlým se vznášeli, jsem zadíval se k stropu. Soud poslední byl vymalován na něm bez umění, však onu hrubou ruku ved’ genius, v těch gigantických tvarech těl demonů i ve andělských tlupách, jež bojovaly s nimi, ve hře světla, jež pronikalo chaosu tmy mračné, 54 ve sporu živlů, v zápasení tvorů duch mluvil k tobě, byť i řečí drsnou, jak mluví stavby kyklopské, jak mluví hrom v propastech a v hlubinách svých moře. A dlouho jsem se díval na ty fresky, jež ovanul čas mrazem dechu svého, a v divné snění myšlenky mé tály. Moc víry zas mne ovanula divem, a s hrůzou všecky procítil jsem muky, v nichž u Bethlemu ve své skalné sluji se druhdy zachvěl Jeroným, lev pouště, jenž z pravěku dob zbloudil do křesťanství. Mne ovanuly hrůzy oné chvíle, kdy lidstvo věřilo, říš tisícletá že v sklonu juž a poslední soud blízký. Já viděl okem Jana, avšak duchem jsem cítil smrtelným. Vše hvězdy zhasly, zem chvílemi se otřásala v hloubi, hor obrové se trůnů věčných ledů se skláněly, a propasti a rokle je pohřbily v svém zívajícím jícnu. Po městech, vsích jen děs a hrůza vládla, vše tlačilo se v chrámy opuštěné, vlas rvaly ženy s hlavy, muži pěstí své skráně bili polibkům jen zvyklé; však darmo lkali – chrámy padly na ně. Svou kořist hroznou vychrlily hroby a v jednom víru točily se kolem tu nahé kostry a tam nahá těla. Zem otevřela pokladů svých skrýše: co zasypáno věčným pískem pustin, 55 zas oživlo a tlačilo se ke dni; tu objímaly vzdálené se věky, chrám gothický kles’ v rumy kolossea a v podzemní sluj na druidský oltář se pošinula Indů šklebná modla. Vše v zmatku jednom, v trosky opuštěné, kde v morném vzduchu člověk mřel i zvíře, teď rozlilo se s hrozným jekem moře, a jeho pláč, ó běda! přehlušily svým břeskným tonem trouby archandělů. Proud mého snění ustál. V mojí duši zas starý demon trapných pochybností svou hady ověnčenou hlavu vztýčil a zasyčel: „Zas v starých bájí sítě se zaplítáš, o třtino hnaná větrem? Kus oprýskané malby na zdi chrámu tě přesvědčí, pár veršů staré bible, kde v dobách dětství čítals s duší zbožnou, tvůj změní soud, jejž v nocích dlouhým bděním jsi vystavěl a s jehož strmé výše jsi rozhlížel se hrdě všehomírem? Ó jak jsi bídný, kterak zhrdám tebou!“ Tak promluvil a zase v hluchý spánek se uložil za polštář vzav mé srdce; já opět sám tu v pustém chrámu seděl, zas myšlénky mé letly výše k stropu a snění mému rostla dračí křídla a pomalu se kladla na mou duši. 56 I volal jsem: „Jen jiskru světla, Pane, jen pravdy krůpěj v této valné poušti, jíž písek roste v sloupy nad mou hlavou a ňadra moje pálí jako Samum! Jsou tedy lží sny prorokův a věštců? v lži celé věky brodily se v nářku? v lži lidský duch se potácel a svíjel, a v záchvěvech co muky svoji tvořil, jest novou lží, an ze lži vzalo původ? Jest báseň Danteho jen pouze básní? Či ona pravda, které obětujem svůj celý život, sama lží jest rovněž? Snad jiný věk, co my jsme vybádali, svou chloubou zvali a svým vykoupením, jen smíchem zplatí, pokrčením ramen? Zda nových stezk v tom hledat bude moří? Či vztýčí staré chrámy, snahy naše a zápasy a tuchy nazve bludem? A velkolepá ta myšlénka soudu, jež v srdce moje černé stíny metá i nyní, kdy jest vybledlým juž květem, jak plála, když v opojný její kalich duch Jeronýma vnořil chmurné křídlo? Ó nikoli! ta nemůže být bludem, jest příliš velkou, než by mohla klamat; snad symbolem jest, záhadnou snad runou, již na hrob svého ráje člověk vyryl – v ten blahý čas, kdy vše mu bylo básní?“... Tak ptal jsem se. – Tu náhle zdálo se mi, že anděl, k jehož usedl jsem nohoum, na čelo moje sklonil zlatou peruť, 57 a cítil jsem, jak zvolna nové snění se rozlilo zas proudem přes mou duši. Kraj uviděl jsem na pobřeží moře pln bujné zeleně a srázných strží, z jichž slují čněly věkovité cedry, kol ovinuté révy svěžím listím, a svlačců řetězy, jež v hloubku spěly jak vodopády zelené. Směs divá tu rostla květů barev čaruplných, v skal rozvaly svůj příboj hnalo moře a deštěm lastur polévalo břehy. V té chvíli bylo všecko jako v spánku, bez života. Klid tajemný a hrozný se díval z těchto zelenavých strání, z těch němých cedrů i jich vlhkých stínů. Dech pantheismu zdál se chvěti kolem těch ohromných a rozházených skalin, nad valným mořem táhnul v zlaté páře a v srdce lidské stoupal němou hrůzou. Kde skaliny se obracely k moři, jsem vystupovat viděl divný průvod: Jak celý národ opouštěl by domov; směs podivná! Na bedrách nesli muži v hlíněných vázách tichý popel otců a matky v plenkách stenající děti. Též starce viděl jsem; šli tiše, smutně jak na popravu se skloněnou hlavou; ti nesli modly ze dřeva a z bronzu – snad kněži byli to; ti dlouhé nože a pádné mlaty z basaltových skalin – 58 snad bojovníci byli. Krásných dívek též řada šla, na hlavách měly věnce, však ztrhaný zrak buď se tajil v důlkáchdůlkách, buď zimničně plál ohněm chlípné vášně. Šli pomalu. Juž dostoupili skály, kol na moře a zem se rozhlíželi, však s okem suchým, s netečností v tváři. Kmet vyšel z davu ztepilého vzrůstu, vlas šedý větrem hrál i dlouhá brada se čeřila mu ve stříbrných vlnách; šat brokatový halil jeho údy, pln divných cetek, šnur a talismanů, nůž posázený drahokamů třpytem se houpal jemu na zlaceném pasu, roh obětní se tajil v řasách řízy. To velekněz a první vůdce kmenu. Stál mezi nimi – slyšel jsemjsem, co mluvil: „Před tváří země, oblohy a moře k vám naposledy pravím: Není bohů! Vše blud a šalba, kterou stkal si člověk, by sebe těšil jak nemocný stařec, by sebe děsil jako slabé děcko. Jen příroda jest veliká a hrozná, k nám lhostejná; zde vizte její poklid, jak směje se to moře, zem i nebe ve muky vaše! Nevím, k čemu člověk má žitím hnát se jak zvěř vyplašená. Vše dojde k cíli, kondor ve svém letu, blesk v pádu svém a v proudění svém vlna, 59 jen člověk bloudí. Nedozvíš se k čemu. Jsme hříčkou cizích mocí, či svou vinou ta pouta vlečem? Pouze smrt je pravdou. Co život dal vám? Boj a přesycení! Hněv přírody jest dán vám do kolébky, vše zhnusí se vám, píti z lebky vrahů, zvěř honit v lesích, honěn nepřítelem na tělech mrtvých tančit v pustém reji, a obětovat bohům, kterých není, noc za nocí spát v rákosové chatě a z dlouhé chvíle býti otcem nových a stejně bídných tvorů. Jaká bída! Tak život váš jde k stáří nudným krokem, a nyní teprv nová začne trýzeň: žen kypré prsy budí závist ve vás, a páže mužů smějí se, jak v mdlobě své rozpínáte ruce ku modlitbám. Jen zhynutí, jen záhuba jest pravdou! A mám-li zhynout, k čemu očekávat své vykoupení, když je mám v své dlani? Nač otálíte? bojíte se bohů? Zde vyzývám je, jsou-li mezi námi, ať v moři, zemi, vzduchu, srdcích našich, ať větry ozvou se, ať blýskavicí! ať zničí mne! Já směju se jich moci! Já čekám – ticho – – Jste juž přesvědčeni? Kdo odpověděl? – Kol jen hluché skály a tiché moře, blankyt nekonečný o zničení svém přemýšlejí v smutku. Teď bohem vaším jest jen přesycení, a tomu třeba vzdorovati – smrtí! 60 Jsme její děti. Nuže tedy k matce, jen smrt jest život, smrt jest vykoupení!“ Jak domluvil, nůž z pasu svého vytrh’ a nad hlubinou nakloniv se rázem jej v ňadra vrazil – ticho – vlna krve vous stříbrolesklý zbarvila mu nachem a mrtvé tělo skácelo se v propast; a za ním, běda! muži, starci, ženy, vše v jedné směsi vzájemně se vraždí, o stěny skal tam drtí matky děti, muž vráží ženě lesklý ocel v ňadra, zkad jeho dětem tekla žití vlna, kmet buší modlou v svraštělé své spánky, ten popelnici k srdci tiskne v pláči a s ní se v propast vrhá jedním skokem. Juž k vraždění jim nepostačí meče, krev teče po skalách a mrtvol stohy se bělí na pokraji černých tesů i černé moře zbarveno juž krví. Vše vraždí se. Jen jeden stojí stranou a v oku slzu a myšlénky v duši se dívá, kterak řádí chlípnost smrti a přesycení mezi jeho bratry. On mladý byl, on věřil ještě v lásku, on čekal od ní víc než závrať smyslů, on u té sfingy, kterou zveme život, jen viděl ňader svůdnou, hebkou vlnu, lví spáry posud ušly jeho zraku. 61 A hůře ještě, v jeho duši padla, ó poesie! krůpěj tvého jedu, v žen kráse viděl více nežli tělo a v přírodě víc než jen luh a moře. On sám tu zbyl, zde, pustém na pobřeží, kde mroucích ston jen rušil děsné ticho. Sed’ na kámen a zadíval se v dálku a čekal na noc – nevímnevím, co chtěl od ní. A ona přišla, posupná a chmurná. Hvězd záři skryla strhanými mračny, a jestli nahoře se kmitla hvězda, tož leskla se tak zoufale a kalně jak strhaný zrak, který hasnul dole ve tváři mroucích plné tmavých stínů. Zde seděl on v myšlénkách sklopiv hlavu, zde v středu mrtvých soudruhů a bratří. On nevěděl, že nočním, teplým vzduchem nad ním se točí krkavci a káně; on nevěděl, že tichým krokem plíží se ku mrtvolám stádo lačných vlků; on nevěděl, že nad ním zvedá měsíc svou bledou tvářtvář, jak sesinal by žalem, že v lidské krvi dnes se musí zhlížet. On nevěděl, že tma povstala z roklí, na černou skálu sedla proti němu a přísné oko hluboké a snivé že upřela naň, položivši tiše prst stínů na svá mlčenlivá ústa. On nevěděl, že zvěř se osmělila, on neslyšelneslyšel, jak supi křídly bijí, 62 jak hnědý šakal s hyénou se sváří a pláče jako zabloudilé dítě. On neviděl, že vlci k jeho nohoum se plížili, krev černou lízajíce, jež zbarvila mech, pokropila trávu. Jej nevšímli si, myslili snad v bázni, že anděl smrti mdlý po také práci to usedl si mezi žeň svou hojnou v plášť zahalený mlčení a noci. Tak seděl dlouho; aj, tu meteorem, jenž tryskne tmou ve snopech bleskných jisker, myšlénka létla snivou jeho duší, na skráň mu sedla, v mozek jeho vťala své ostré spáry. – Děsná, velká chvíle! Myšlénka soudu vznikla v jeho duši. I zajásal tu ku mračnému nebi zrak v slzách zvedaje: „Ó díky, díky! Soud jediný jest věčným bohem světa. ,Ty budeš souzen!‘ jediný jest zákon, hráz jediná, jíž nedotknou se časy. A kdo tvým soudcem? Vlastní srdce tvoje! Ti bídní přede mnou zde v krvi vlastní se odsoudili sami; ona chvíle, kdy vraždili se – byla chvíle soudu. A kdo tvým soudcem? Vlastní žití tvoje! Ó myšlénko! zda tolik trudů třeba, bys v srdce lidské sklenula si mosty? Však žiješ, žiješ, z této lebky mojí jsi z varu lávy vzletla! Žiješ! žiješ! 63 Mnou lidstvu dána na trůn jeho bohů, ba, co víc platí, na trůn jeho srdce. Zřím v budoucnost. Věk mnohý přijde temný, kdy edenská tvá pronikavá záře se ztají v symbol mnohé tklivé báje; zřím v budoucnost, kdy na tvém zlatém ohni se budou zhřívat velduchové lidstva, jenž tušit budou veliký tvůj význam, jenž zahalí tě v háv své fantasie, bys bouří věků přešla snadněj k vnukům. Zřím v budoucnost, kdy jediná ty velká šťastného lidstva budeš náboženstvím! Ó jak jsem šťastným, že tě mohu myslit a poznat, chápat ve původní kráse! Chci světem jít, chci hlásat pravdu tvoji a v žití sklon se nechat soudit tebou! Ó blažený věk, bez šperku a zdoby kdy vzejdeš lidstvulidstvu, jako mně jsi vzešla!“ A zmizel v skalách. Myšlénka však jeho ta létla věky....věky... Procitnuv jsem viděl na stropě chrámu chmurný symbol její a v hrudi svojí jasnou její pravdu. V Maraně, v květnu 1876.
64
DUCH SAMOTY
[65] V hor úkrytu a v borů tišině, kam sotva táhlý, drsný orla skřek s oblačných výšin k uchu zalétá, o sdrcený kmen jedle ztepilé tam opřen stojí v tichém zadumání... Když v poledním les dříme úpalu, tu na květnatý mechu koberec rád pohrouží zrak bystře těkavý, a v lístkách mechu, sporé travině, ty věkostálé stihá zákony, jimž příroda své bytí děkuje. Tu lesní květy smáčí perlami, tu na motýla, který raněný zlatého slunce šípem poledním ve kapradině usnul rozkvětlé, umrlčí lebky kreslí podobu. Tu zlatou mušku z tenat vyprostí, tu modrý zvonek v mechu narovná, jejž čilé srnky noha těkavá v pospěchu ryčném k zemi sklonila, tu pavučiny nitky stříbrné [67] od větve k větvi rukou obratnou v síť pravidelnou lehce zaplétá. Však náhle, když mu večer mlhavý se skrání srazí slunce, korunu: tu práce jemu teprv nastává. Buď na blankytu temně zardělém zažíhá hvězdic věčné pochodně, buď v květný kalich ambru zamyká, by z jitra květy vonným výdechem vzduch osvěžený milo sladily. Též často v šedé mlhy závoji nad skálu skloněn po ní rozvádí břečtanů svěžích tmavé lupení, neb sází v holá čela balvanů netřesku růže věčně zelené. A když se noci hvězdovatý plášť na bedra jeho skloní úslužně, když noční stíny jemu na čele měnivé luny spojí zápona, říš všehomíru nyní prolétá a trne příroda, když dotkne se úvalů spících roucha jeho lem. Co jemu člověk, země veškerá? co bolů našich stesky malicherné? co hvězdná říš, co moří hlubiny? co myšlenky, v jichž víru závratném se rozum chvěje jiskrou v popeli? To vše on jasným okem prohlédá, vše záhady a všecka tajemství tu před ním leží – otevřená kniha! A její listy když on obrací, 68 to po nebi se valí hromů hlas, a když blesk tříští stromů vrcholy, on v knihy této desky skalnaté své runy vrývá, písmo věčnosti! Ruch světa lačný jest mu otravou, a tak jen zřídka rád se přidruží ku smrtelníku; ba již vyplašen jsa krokem jeho z tiché zádumy motýlem prchá v říši oblačnou. Jen někdy snění věštce, básníka, rozvlní hrotem krásy duhovým, a jiskru věčnou z oka božího, jež v mladých ňadrech tiše dřímala, rozžehne v plápol mocně velebný. Ó blahý ten, kdo jeho vedení své fantasie orlí svěřil let! On k výšinám ji stále obrací a zlatým klíčem citů pravdivých odmyká říši věčných idealů. Zas jindy vstoupá v srdcí hlubiny až tam, kde svěží pramen člověctví své vlny roní v běhu krystalném; tu v zapomnění tichém usedá a věčné pravdy jasnou pochodní hned osvětluje účel člověka, hned stezky hledá k jeho splnění. A hořký kalich trpkých zneuznání, jejž často básník na dno vyprázdní, on nevadlými věnčí růžemi a věčné slávy sladí nektarem. 69 Tak mně se zjevil v borů zátiší a v blescích nade šumnou bystřicí mně ukázal svou převelebnou tvář. Ó praduchu, jenž větrů rozmachem i vůní květů mluvíš k duši mé, tys pozvednul mne z prachu všednosti a vytknuls cíl mi skoro nedostižný, před nímž se chvěji pouhou myšlenkou! Tys oživil mou vůli schvácenou, a struny srdce dávno zalehlé jsi znova projel mocným akkordem, a posud často v divém nadšení když v slzách tichnu, sám ty místo mne perutí do nich bušíš hvězdnatou! Tys naučil mne znáti cesty cíl, tys zatřás’ mnou, když v plané nečinnosti jsem v bolu marném dny své ubijel! Tys ukázal mi, píseň lahodná, kterou se chvěje hrdlo slavičí, že sestra jest mých zpěvů blouznivých, a že můj duch, ta jiskra zářivá, jest částí celé, velké přírody, jež ve přerodu stále měnivém jest odleskem jen věčné boží tváře! Tys učil mne, že vody, pralesy i stráně v šperku pestré jeseně, i nebes štít planoucí hvězdami, ať jasný již, neb v bouře rozruchu, jsou duše mojí skvoucím údělem, v jichž symfonie hrůzovelebné 70 smím mísiti svých zpěvů žal i ples! Tys prodchnul bytost mou, ať radost již života mého trní proplétá břečtanem touhy, lásky růžemi, aneb ať smutek v náruč rozpjatou mne obejímá věncem pelyňku a v rány srdce kape zeměžluč. Můj zpěv se stále k tobě obrací; ty při mně stůj v života neshodách, ty v smrti zatlač oko hasnoucí, a nad hrobem kdys – až již v rozvalu stát bude kámen mojí památky a nápis zmizí ruky přátelské – ty nasyp růží v stíny rozvalin, a chudý kámen oviň břečtanem a v tichém šeru zídky hřbitovní slavíka usaď s celou rodinou, by aspoň ten svým sladkým prozpěvem k mé duši mluvil v tichém roztoužení! V Šumavě, v srpnu 1874.
71
NAD PROUDEM PANARU
[73] Jak často, řeko divá, u tvojích balvanů a temných slují, kde ozvěna se skrývá, nad nimiž v mraku orli poletují, jsem v zamyšlení stával a k horám díval se, zkad z věčných sněhů, své kolébky, se proud tvůj dolů řítí, jak v divém běhu vod zpěněných nával do skalných pere břehů, jak zkonejšen v důl – věrný obraz žití – se béře rovinou; a v požehnaném běhu tu lučin smáčí zeleň plnokvětou, kde ode stromu k stromu rév dlouhé řetězy své živé věnce pletou, tu běží kamením a tu se plíží v písku, tu v močálech se skrývá, v hře jeho vln se ptáče na křovísku, hrot štíhlé věže, štíty starých domů i smutná cypřiš zhlíží; i pestrá ještěrka, jež na slunci se zhřívá a štěrkem blýskne svými šupinami, tu bázlivě se blíží, tu zastaví se, tu se míhne v křoví jak prsten smaragdový [75] a chytrým okem svým zdí starých skulinami se divá dolů ke mně, až zmizí, jak by zhltila ji země; vše, celý kraj, vzduch svěží, vonný, světlý, i nebes azur, nad horami páry, kam za orlem myšlénky moje letly, bol cypřišů i révy husté loubí, a v rozvalinách mnohý klášter starý, kde mysl má se s minulostí snoubí, běh lidských dějů, duchů sny a boje i život všehomíra, v němž jako krůpěj vlastní duše moje se vznáší, žije, zmírá: vše, během času co v můj zpěv se slilo, jak často, řeko šírá, ve proudu tvém se věrně zrcadlilo! Jak často jsem se tázal v zamyšlení, co vedlo mne k tvým břehům čarokrásným, proč v kraji tom, jenž ráje odlesk pravý se usmívá svým nebem věčně jasným, můj duch ve starém snění se starým bolem upomínek baví? Proč kalím vzdechy svými ten vonný vzduch, proč toužím svými zpěvy zas dále, dále v neznámý kraj jiný; dřív Alpy chtěl jsem, teď zas Apeniny! Ó kdož mi jednou zjeví, kdy perutěmi mdlými má divá touha zastaví se v běhu a haluz květoucí si najde ku noclehu?! 76 Proč rovněž zde, kde staré slávy rumy se přísně mračí mezi bujným býlím, proč v stínu olivy jak v stínu sosny v dlaň těžkou hlavu chýlím a s duší svou se hádám vlastní o sny, můj starý vzdech, jenž ňadra darmo tlumí, ve starých chrámů pusté bije stěny, by jako doma zhynul bez ozvěny? Ó dobře vím, kdo svatých zpěvů zřídlo v své vlastní duši nemá, ten darmo závidí mohutné orlu křídlo, pro toho step jest němá, a tomu ocean své neodkryje taje, ni kvetoucí jich ráje! a darmo prales věncem vonné chvoje jej bude obejímat, a vodopád své zápasy a boje v sluch polekaný hřímat! Ó dobře vím, že nadšení žár v hrudi se blesky ducha jen a vlastní silou vzbudí! A přece touha divná, tajuplná mne hnala od severu; tak hvězdy nutí to, by zaplanuly v šeru, tak spěchá k moři vlna. A darmo ptám se nyní, když laur mé čelo stíní, zda k jihu spěl jsem jako laštovice, když přiblíží se zima? Či kraj ten kouzelný, pln lesku, vůně, zpěvů tak hluboce mou rmutnou mysl jímá, 77 že luzné sny v mou duši čarujíce ráj plných vábných zjevů mne chtějí přemluvit, bych bol svůj zapomenul, bych s okem veselým a s vyjasněným čelem chrám nových nadějí a nové lásky sklenul v svém srdci osiřelém? Či ony otázky, pod jejichž těžkou vahou duch zachvívá se jako vichrem třtina, zde pozbývají síly? Či pochybností žár zde uhasíná? Chtít vidět pravdu nahou, a v nocích bezesných po všehomíra cíli se ptáti hvězd a stínů, noc v mukách strávit a den v palném snění, mřít na rozcestí a přec toužit k činu, číš urvat retům, když se nejvíc pění: to vše, čím záhy na severu stárnem, zde nočním přeludem jest, sněním blázna, jenž v namahání marném chce vzletnout k nebesům nad Alp skaliska srázná? A přece v tobě, země čarokrásná, na výsluní tvém Dante rozprostíral svá křídla tmavořasná, a všecken bol, jenž srdce jeho svíral, i bídu lidstva, jež ho nejvíc hnětla, i lásku k vlasti, která v jeho hrudi jak bouřná řeka vroucí lávy tekla, i svatý hněv, jejž nevděk lidský vzbudí, i plamen nadšení, s nímž v žár věčného světla spěl jako prorok na ohnivém voze, 78 nes v chmurné kruhy pekla! Tvým jesti také synem Michel-Angelo, mezi duchy titan, jenž velikosti své obrovským stínem zastíní všecky hory, jež ční ku obloze z tvých, Italie, požehnaných vlastí, a nikdo jako on tak přísným okem, jsa pochybnostmi, utrpením zmítán, se nezadíval děsných do propastí, nad nimiž věčnost majestatným tokem své tiché vody valí. On žitím nesmrtelným, silou, ohněm lásky i hluché prodchnul skály, však tak se zadíval v noc všeho žití, že nikdy neroztály ve sladký úsměv tahů jeho vrásky! A dávno tomu není, co zrak sklopený k zemi tvých sosen cypřiší a oliv alejemi ve tichém zamyšlení tvůj Leopardi spěl, on, jemuž písně řítí se z bolné hrudi ručej bouří štvaný přes stromy zkácené a přes balvany, nad kterým krouží v nedohledé výši sup – zoufalství, jenž letí v mraku nudy! A pod tím nebem, jež se smutku rouhá, přec svírala jej palná, divá touha, již sotva smrt utišíutiší, hlod nejistoty, život jednotvárný, i klamající, třpytná hvězda slávy, a všecky ony bludy, 79 o pravdu zápas marný, i láska nešťastná, jež muky v duši hází, že hned nám spánky vrou plamenem lávy a hned nás srdce ledem pólu mrazí. Hle, tak i vzduch tvůj vonný, pln zpěvů veselých a pln luzného třpytu, ve srdci žalu neutiší stony a nestaví proud rozbouřených citů, ba mezi tvojí krásou v tvých ruinách, kde minulosti dechem jsou dotýkány skráně poutníkovy, kde ověnčeny býlí bujnou řasou spí staré sochy báječného světa, nad květoucími rovy víc immortel se v růží věnce vplétá, a smutná cypřiš hlubším stená vzdechem. Tak rovněž v duši mojí se ona stará bolest neukojí, ni moře rozbouřené, ni tichá step, ni hory osněžené mé srdce nevyléčí! Proud bolesti mé stále věčí, věčí se přes mou hlavu žene a s lidstva bídou roste jako v jaře, když brodem servaným se řeka valí, jak Alpské stráně moře mlhy halí – však nad nimi pol spočívajíc v páře se vznáší slunce! Tak z mlhy těžkých bolů mně píseň nad čelem stká božství aureolu! V Maraně, v květnu 1875.
80
HELENA
[81] I. I.
 Když druidský kněz ve svatý háj vstoupil, na omšený dub zavěsil svou harfu, kles’ na kolena před božstvím a v prachu svou zakryl tvář a ve hlubokém tichu jen mlčením ve svaté bázni slavil, co nelze pojmout smrtelníků slovem. A jestli v dumné pralesů těch šero sjel větrů dech, on cítil příchod boha, však mlčel stále; – v moře rozbouřené své modlitby, svých plesů, svojí úcty svou duši vrh’ jak plavec kotvu ke dnu. Tak, Heleno, když poprv jsem tě spatřil, má píseň, motýl věčně těkající kol květů krásy, prchla vyplašena; já mlčky jen se díval na tvé čelo a v tvoje oči, a když úsměv snivý mi zvěstoval, že andělská tvá duše na tvoje rety vstříc jde srdci mému, já mlčel zase... Nebo, rci, kdo může svou duší pojmout nekonečnost? Písní [83] kdo může urvat svatý oheň krásy? Kdo nádheru hor ověnčených sněhy a pouští valný, neobsáhlý prostor a dráhy hvězd a dálku oceanu můž’ vylíčiti zpěvem? Srdce ženy, jež nad moře, nad oblohu a světy jest hlubší, větší, plné hvězdných stínů, kdo ocení? Já v němém pokoření jsem sledoval, co nelze říci slovem, tvou postavu, tvé úbělové čelo, tvé oči, z nichž se tvoje duše dívá, kýms modrým snem, tvé dlouhé, tmavé vlasy i smutný tvůj a mlčelivý úsměv. Leč doma často v bezesných svých nocích, když temná nebesa mé duše stíny hvězd protkávala mihotavým stříbrem, tu často v ucho věrné družky svojí, tu samotě jsem žaloval své dumy a ptával jsem se neslyšený tebou: „V můj osamělý život čím tys, ženo? Kdo hodil tebe v cestu mého žití jak skvostný květ? Zda andělům snad z rukou tvá duše padla, bílá kamelie? Mám zvednout ji a ozdobit jí skráně své poesie? Či jen pouze vůní mám oblažit svou unavenou duši a nedotknutou v bezúhonné kráse ji nechat těm, jichž spanilou je sestrou?“ Ó Heleno! ta snivá, jemná vůně, 84 jež z prvních fijalek se řine tiše, mne nejala jak vůně tvojí duše, sen panenství, jímž kmitá úsměv lásky. Já nikdy tvoje nepolibil čelo, ni ruku netisk’ tobě, jen v tvém oku jsem hledal dlouho zašlou svoji mladost; a vše když spalo, tu má poesie, jak víla hor, když měsíc do skal svítí, svůj svrhla šat a v tůň mořského oka, v tvou étherickou vnořila se duši. Ó jaké divy, jaké skvostné perly tam viděla! – však neutrhla jedné, ve svaté bázni naklonila hlavu jak druidský kněz v háji před svým božstvím. Teď vzdálen tebe často na tě myslím, a zavzdechnouti v taji jen tvé jmeno, tu slyším sosen šum a píseň drozdů, tu cítím vůni jalovce a chvoje, tu zřím, jak měsíc dlouhé pruhy táhne a jak se třpytí po mlčícím sněhu... II. II.
 Sen nesmrtelné krásy často dotknul se duše mojí, ať v pralesů šeru jsem poslouchal, jak mísí v žalmy sosen se zádumčivá píseň ptáka v keři, 85 ať na pobřeží moře s větry v závod nad hřebeny vln divě rozpěněných jsem vesel těkal s mořskou vlašťovicí, ať z rumů starých, zapomněných hradů jsem plašil stáda havranů a kání, ať v zadumání často o půlnoci v mé prosté jizbě narudlý svit krbu se díval se mnou v zpěvy Ossiana: vždy v jako lehké, průsvitavé mlze sen krásný mih’ se před znaveným zrakem, já chtěl jej ale celý obejmouti, jej nesmrtelný smrtelnou svou páží, jak, poupě nebes, by pad’ na mé srdce. Já zbloudil za ním v prales poesie, a léta jdou, co toužím, hledám, volám, a náhle nyní, nevím, zda mám věřit, má Heleno! on kyne mi z tvé tváře jak ztracený ráj, jak vzpomínka vonná. Když na tě zřím, jak unavený vedrem bych usednul si v chládek pod kaskadou, jež v milionech brillantových slzí do mechu prší a na svěží zeleň. Ó sne můj čaruplný! v ňader dmutí, v tvém pohledu, v tvém úsměvu, v tvé chůzi se lije na mne harmonie světa, tvé každé hnutí tak mou duši jímá, jak zřel bych růže květů sněhobílých se v zlatém vzduchu houpat na jabloni, jak v horách v jeky vodopádu hlasné ze vzdálené vsi po západu slunce zvon svatvečera spěl by k mému uchu. 86 Tvá bytost étherická, plná bájí a luzných snů a lahody a těchy, se zjevovala jistě Platonovi ve průvodu myšlének jeho věčných. Tys jako modrá květina se chvěla nad ložem Novalise, mořem věčna když před lety jsi letla zářnou hvězdou, tu za oasu v této dlouhé pouti jsi vyvolila duši Rafaela. Ó nedivím se více, tolik něhy že z jeho duše proudilo se valem; neb tam jest lehko nesmrtelným býti, kde tvoje krása rosou jest i sluncem. Ó Heleno! jak věčné lampy světlo, jež před oltářem zlatým svitem hoří, proniká stěny úbělové vázy, až v růžového nachu dlouhé proudy se noří oltář, strop i stěny chrámu: tak duše tvojí nesmrtelná krása proniká útlé tvary tvého těla, vše na tobě oblévá divným kouzlem, tvůj úsměv krášlí, hoří ve tvém oku, že vliv a kouzlo, blahá tucha krásy se kolem tebe na vše strany vlní, že každý, kdo tě spatří, okouzlený se přizná rád, že nejhroznější trudy, smrt nejtěžší a zapomnění věčné by nesl rád za stisknutí tvé ruky, jež provázel by úsměv tvojích očí. 87 Juž ustávám v svém snění. Chci jen mlčkymlčky, jak v zvyku mámmám, tvou pozorovat krásu, jak bezstarostně kolem nás se vznáší; chci těšit se, že smím tě obdivovat a tušit, v tobě moje sny a touhy, můj celý život, moje poesie, že spějí v domov, vracejí se k zřídlu. Livorno, v únoru 1875.
88
NOCI U MOŘE
[89] Když stíny noční stlumí moje hoře, v svých snech se vídám na pobřeží moře, jak druhdy skrytý noci perutěmi jsem sedal, jeho divů svědek němý. Vše, co jsem viděl, snil a pozoroval, třpyt vln, rej mraků a v nich luny ovál, zář hvězd i plachta, jak se v dálku ztrácí, se nyní v písních v mysl moji vrací; a zřím je zas, to moře neobsáhlé, a cítím, čím jest duši mojí sprahlé, a děkuju mu za to, čím mi bylo, když v časech zlých mne všecko opustilo. A zřím za sebou v dálce přístav stmělý, v mhách domy města, věže citadely, před nohou svojí tůně, propasť, věčnosť; tmou noci zvedá se z ní nekonečnosť a na ústa mi prst své hrůzy klade. A ticho, tma a zapomnění všade; jen v oblacích cos chvílemi se mihne, jak vlna vlnu, oblak druhý stihne; to křídla andělská tam mraky plují a noci vidění mi odhalují. * [91] Dnes šero k zemi klesnouti se bojí; dlím na břehu a poslouchám ruch dvojí: tu oceán, tam hučí město za mnou, a sveden stínů večera hrou klamnou můj duch, jenž ve všem hledá tajů rysy, hluk oceánu s hlukem města mísí, hlas člověka zde mate s boha řečí... I slyším chaos, stále větší, větší, a vše zní, z moře volá, pláče, stená, vzdech, nářek, jásot, ryky beze jmena, po dlažbě kroky, drsný rachot vozů, šum zástupů, vše splývá ve lomozu, jak stoupá dav a jak se valí děla; v to větrů ston, když obloha se stměla, a bouře letí a vlna se zvedá, a vesla zvuk, jež mlhou cestu hledá, a vření dna a hromu hovor ze sna... Ó hymna vznešená, ó vřava děsná, ó chorál valný, řeč chaosu prvá, čím žije člověk a čím božství trvá, vše v této vřavě pojí se a splývá. Čím v této bouři tys, má písni snivá? I nevím sám, zde v stínech sám stín tmavý, který z těch hlasů jediný jest pravý, zda božství řeč, v níž veleba a vláda, či člověka ston, který sní a bádá, a zdá se mi, že oba teprv spolu, ryk vítězství, ston zápasů a bolů, hrom bouřící a píseň dívčí sirá jsou v objetí svém hymnou všehomíra! * 92 Mrak stržen jako plachta dolů visí. Já pod ním sám, jak na Pathmu Jan kdysi se dívám, kterak moře v barvách hraje, jak zlatý paprsk v stínech umíraje tu rubíny tká vlně do kadeří, tam smaragdem hrá, tu ji zlatem čeří, a sním jak Jan a zřím všech věcí ke dnu. Mně škeble zázrak jest, již v písku zvednu, a racků tlum, jak prostorem se vznesli, svým letem mému duchu dráhu kreslí. Zde tu svou skálu, kol níž vlny ječí, mám za trůn Pythie, když jatá křečí tvář boha zřela ve oblacích páry. Lesk jitra v očích, v srdci slunce žáry, zde světu dím ve samotě své chudé: „Myslící duše má svůj Pathmos všude! * Vždy stejným rhytmem vlny spějí k břehu, tam rozbijí se a v zpátečním běhu zas vlnu tvoří, která rostouc letí a nové vlně padne do objetí a rozstříknou se obě v divé srážce. Nad nimi maják, pouti jejich strážce, se mračí v dáli napínaje paži, a příval vznikne, roste a se sráží, a vlny duní, burácejí, hřmějí, a tůně vrou a úskalí se smějí. Teď tichá pláň, však tu v ní bod hle malý, a z bodu vloček, vlna dál se valí, a z vlny proud a z proudu příval celý, 93 břich jeho temný, hřeben stříbroskvělý, jak apokalypsy drak bájný vzrůstá, chce maják spolknout, otevírá ústa, chvost rozepne i dvě obrovské dlaně, a hvězdy svítí v temném jeho chřtáně, a v těle jeho tisíc hromů duní. Blíž letí k skále, letí, juž jest u ní, ji otáčí svým gigantickým chvostem, a jedna rána – a jen škeblí skvostem, jí pokryl lysou leb – co zpět se vznáší, jest pěna jen, jež démanty se práší. * Já znal jsem ho. Zde smutný rok a celý u cizích lidí trávil osamělý, lhostejný malým, velcí se mu smáli, a většinou ho všichni přezírali. Však čím byl menším ve svém povržení, tím více zjevů vídal ve svém snění, tím více písní klíčilo mu v hrudi. Řeč lidí raní jej a smích ho studí. Jest karneval, vše k plesu, k smíchu volá, kol něho davy vrou a hrčí kola; slyš, hedváb šustí, oko plane maskou, číš hoří vínem a ret hoří láskou. „Jdem do plesu a nepřijdem až za dne, sem dejte plaid, snad sníh do rána padne; dnes noc jest vaše, spěte podle chuti!“ – A odešli – on k úsměvu se nutí, a vstal pak a šel pozorovat moře: – – – – – – – – 94 A jeho dumy, zápasy a hoře, co lkal a toužil, čím mu srdce bilo, kol něho vše se v jednu hymnu slilo, i jásal do vln a do větrů sváru. A krása, kterou tušil v každém tvaru, teď před ním stála v paprscích a nahá. I ptal se větrů, kam jde jejich dráha, i ptal se vln, kde zřídlo jejich skryté, a duše jeho, poupě porozvité, teď byla růží, na niž vesmír celý se usmíval a na niž, zlaté včely, se sletly hvězdy z noci diadému. Vše zářilo a vše mluvilo k němu, teď titan byl, teď král byl ve svém snění. – – – – – – – – – A s jitrem když zas přišlo probuzení a schvátil stud ho, posměch, trud a hoře, zas vstal jen a šel pozorovat moře. * Zda uvidím vás ještě, valné vody? Ó jaký souzvuk, jaké luzné shody v tom nalezám, co moje srdce cítí s tím, váš co mluví klid i vlnobití! Ať o skály se rozrážíte v hněvu jak tercín spády v Danteově zpěvu; ať purpurem pláň vaše usmívá se, jak Homera duch hrál by nad ní v kráse; ať v záři hvězd jste mlčelivy, klidny, ve vráskách vln jen úsměch luny vlídný; 95 ať zkalena tůň vaše neprůzračná, ať archipely tvoří ve vás mračna: – vždy miloval jsem vaši mhavou dáli. Ó jak mi často slzy v očích stály, jak často bolesť, hněv i trpkou ztrátu jsem do vašeho pohřbil majestátu, vám svěřil vše, sny nejkrásnějších chvílí, vy jako děcko jste mne skonejšily! Jak často u vás v tiché noci dómu při hudbě proudů, vzdálených to hromů, noc rozžala mi v hrudi krásy plamen a hvězdný plášť mi hodila kol ramen a v písně střásla bájných květů deště... Zda uvidím vás, valné vody, ještě? * Ó západy, ó večery! Co krásy se kloní k vlnám z každé stínů řasy a honí po paprscích zmírajících a roní v duši melodií snících! Hra oblaků, vln barvy, obzor hnědý, ve vodě rýhy, vesel třpytné sledy, na nebi proudy azuru a nachu! Hle, mořský orel v jednom křídla vzmachu vzlet’ do výše a hvězdou se juž třpytí! A pohleď dolů, co tam škeblí svítí; mníš, že bys mohl ke dnu dosáhnouti! Zas křídel ruch, – hle, ve své dlouhé pouti nad tebou labutí jde karavana, jak aureola z vodních růží stkaná, 96 obloukem letí, stále výš a dále, juž ztrácí se a na majáku skále teď usedla si jako turban bílý. Mha vstala z vod, nad stožáry se chýlí a barvy blednou, v smutný šer se matou. Jen v dálce ještě jako hvězdou zlatou cos klikatě se nad vodami mihá – to koráb jest! – mé oko v dál jej stíhá; juž zmizel též! Zda duch můj za ním pluje, či s labutěmi v skalách přenocuje? Livorno, 28. srpna 1875.
97
ZPĚV V JESENI
[99] I. I.
 Zda viděls, nad lesy jak do výše se vzpjali a k jihu končinám jak létli jeřábi? Můj zrak spěl za nimi, neb na svá křídla vzali i moje naděje i vesny půvaby. Zda viděls, v údolu jak léto v umírání chce v spěchu vyzdobit svou rakev poupaty? Ó čím byl nivám květ, čím srdci lásky plání, když snové mladosti jsou s květy rozvaty! Zda viděls, révy peň jak objímá strom holý a s hrozny plnými se houpá na kmenu? Hle, z těchto zlatých zrn zdá neplá v tvoje boly květ s vůní zašlých jar, svět snů a plamenů? Co zbylo nám, se ptáš, když srdce trudem spjaté na věnce hřbitovní tká snů svých lupínky? Nuž, rychle zprahlým rtům dej hroznů víno zlaté a duši truchlící dej víno vzpomínky! [101] II. II.
 A věren geniu, jenž posud ved’ mne žitím, číš vínem naplním a hýřím v starých snech, a cestu vzpomínek dum posypávám kvítím a hledím do krbu, jenž září v plamenech. A zvedám pohár svůj – hle, v barvách duhy hraje, s ním plesá duše má jak skřivan v azuru, a dávno pohřbené a oplakané báje juž noří perlami se z jeho purpuru! A slzy bolesti, jež na dno číše klesly, se lesknou démanty a hoří rubíny. Ó proti poháru, jejž ruce ke rtům vznesly, jak malicherny jsou všech moří hlubiny! Jen v číši slunce spí! Nuž ať v mé nitro bije a strhá ohněm svým snů závoj mlhavý! ať tobě písní mou, o duchu poesie, ve hymnu vítězném své zahřmí pozdravy! Buď věčně požehnán, jenž nad propastmi nitra jsi rozbil světlo své jak nad vlnami bůh, jenž blesky myšlének nám chystáš příchod jitra, kde v stínu palem tvých si zdřimne lidský duch! 102 Buď věčně požehnán, jenž k idealu drahou ve mlhách před námi jdeš sloupem ohnivým, jenž krásu, dceru svou, nám ukazuješ nahou, rty její nachýliv k rtům našim žíznivým! Buď věčně požehnán, jenž lásky křídlo bílé jak vějíř perlový nám skláníš ku čelu a růže k poháru a cypřiš ku mohyle, a slávu, fenixe, nám vzkřísíš z popelů! III. III.
 Teď lásce číši mou! Nač brániti té slze, jež v pohár skanula jak perla zářivá? O minulosti sny před zrakem mojím v slze na moře vzpomínek se všecko rozplývá! A ze dna poháru, jenž temným nachem hoří, hle, vidím pomalu všech rajských vděků pln ten obraz čarovný, jenž zázračně se noří tu vlas, tam rameno jak Afrodité z vln. Ty oči vlhky jsou, jak z něhy oceanu by rosou sladkých tuch je večer porosil, ty ruce pnou se výš, jak retů sladkou manu by chtěly vstříc mi nést, jak zpěv můj vyprosil. 103 Ó sladká vílo má, jež z poháru se noříš jak ze kalichu květ, rci, svými rameny zda ty mne objímáš, v mé duši písní hoříš? rci, jsou to tvoje rty, či vína plameny? IV. IV.
 A nyní číši vám, vy soudruhové mládí, vy věrní v radostech a věrní v zoufání! Ó nechť čas před námi jak Mazeppy oř pádí, přec ve prach nestrhne nám růže na skráni! My ruce dali si a se životem v boji druh druhu podal štít a byl mu podporou, ve krásy zenithu nad námi slunce stojí, když jiným jeho zář se tají za horou. Sám sedím u krbu – leč nikoli, jste u mne; nuž pohár zvedněte, jenž znova ohněm vzplál, ať v této písni mé jak v pěně vína šumné ve světla paprscích náš vzplane ideál! Jsme všickni na moři a do tmy hlas náš letí, druh volá na druha a čeká odpověď... Ó písni, pro ně jdi! i bouři ve zápětí spěj šípem zlaceným a holubicí leť! 104 Ať všecky uvidím, ty s štětcem a ty s dlátem, sem s tichou myšlénkou ať sednou k ohni blíž, ať odlesk jejich snů jim zaplá v oku vzňatém, jak lákal z popele by vil a skřítků říš. I mrtvé pozvu sem, ať všickni jsme tu spolu; pryč s duše všednosti, pryč s čela hrobů prach! ať blesky pohárů nám stkají aureolu a blesky myšlének nás vznesou v hvězdný nach! V. V.
 Nuž vzhůru k obloze! Čím jsou mi vazby těla? Já neznám smrti hlod, já neznám zhynutí! Mně jest, jak hudba sfér by nad mou hlavou zněla, já letím hvězdám vstříc na bílé peruti. Má duše na vlnách jak lotosu květ bují, z ní vůně, láska má, se vznáší výš a výš, kol moje myšlénky se točí, poletují jak pestří motýli ku hvězdám blíž a blíž! Má duše, prprslekpaprslek se v modrém vzduchu houpá a vidí, co sní květ na dně v svém kalichu, čím třtina zastená, když břehu vlna skoupá ji ústy vlhkými chce zlíbat po tichu. 105 Má duše réva jest, po kmenu lidstva vzhůru se vine, proplítá svým svěžím lupením, a roste výš a výš až nebes do azuru, svět blaží chladem svým a hvězdy nadšením! A všecky písně mé, jež posud v nitru spaly, jak hrozny bohaté se lesknou zlatem v ní, a vyzpívané juž se ptačím křídlem vzpjaly a krouží ve výši a jejich hymnus zní! Jsem tvým, ó přírodo! v tvůj éther květ můj spěje! ó země, v hrudi tvé tkví moje kořeny! a slunce z číše své dešť blesků na mne leje a měsíc tichými mne zlatí plameny! Jsem tvým, ó přírodo! tak věčně na tvém lůně bez žalů, naděje, bez tuch a rozmarů chci spáti věčný sen, má duše jen jak vůně ať letí ze květů a jak blesk z pohárů! V Maraně, v září 1875.
106
MOR
[107] I.
KRČMA V PŘÍSTAVU. KRČMA V PŘÍSTAVU.
 Břeh druhdy zvyklý plavců sladké stanci se otřásal jak pod ranami hromů a lkal a úpěl v živlů divém tanci. Zdi přístavu a v dálce šiky domů tmou šeřily, pak maják na obzoru a černé tesy srázných, skalných lomů. Teď bílý pruh! – to vlny vzrostly v horu, jež valí se; do tmavého jich klína lil maják zář jak jiskry meteoru. Sám vznášel se tu jak sloup Hospodina nad vřavou vln, jak Promethea plamen, jenž v nejděsnějších bouřích nezhasíná. Viz svazy jeho obrovitých ramen! Toť titan, jehož skráň se v mraku skryla, dešť bleskných jisker srší její kámen. [109] A vlna rostla, juž se převalila – sto hromů jak by shluklo se v tu vřavu; bouř přeletla a bílá pěna zbyla. A maják zase plápolavou hlavu výš povznášel; jak v klidné svojí zoři by na bedrách nes’ ducha věčnou slávu. A přec můj zrak se smutně ve tmu noří, při každé ráně zachvějí se rety: jak asi těm, jenž zbloudili dnes v moři! Snad vyjeli si nové hledat světy a u brány teď posledního stojí... Ó nadšení, ó ducha bouřné vzněty, Óó myšlénko, již člověk léta kojí, by jedna noc tě pochovala navždy! A já jsem cítil hořkost v duši svojí. Či není v moři života z nás každý též bludný plavec? Hledáš cestu k míru, a vyhneš-li se jícnu samovraždy, Zdezde bouřnou nocí v snů a vášní víru, tu padneš náhle v propasť resignace a nenajdeš přec smyslu ve všemíru. A tvoje tuchy, zápasy a práce čím potom jsou? Měls maják v této pouti, když zaplál ti, proč uhasl tak v krátce? 110 Zda bohem zvals jej, to ho málo rmoutí; vždy vlny budou hřmět kol tvého člunu, blesk svítit v hrob a větry v plachty douti. Chtěls slunce mít, a pohřešíš i lunu i hvězdy zář, a s Faustem budeš klíti svou myšlénku, svůj štětec i svou strunu. A vzdorně řekneš: Nač to celé žití? nač tato dlouhá cesta k idealu, když břeh té cizí země nelze zříti? Když s lety roste břímě našich žalů, když ztrácíme i slední naděj v zoři, když chceme ráj a sotva najdem skálu? A pohroužen tak v lidstva věčném hoři já místo stesku záviděti nyní jsem počal těm, jenž zabloudili v moři. Co dal mi život? Hořká duma stíní skráň mou jak mlha; v květu svého mládí zřím místo rosy poesie – jíní. Kol cesty své jen slyším sykot hadí a mého zpěvu strunu přetrhanou jen Smrt ku tanci šklebným larvám ladí. Z mých očí jestli ještě slzy skanou, v číš z lidských hnátů Satan sám je schytá, mně píti dá – a ušklíbne se stranou. 111 A opiem své vlastní muky spitá má fantasie vztáhne křídlo dračí a s bouří jako padlý anděl lítá. Oj, divý let! se stíny duchů kráčí a s fantomy – bachantka zdivočelá! a brzy chví se s Magdalenou v pláči, Aa věří zas a doufá! – Rána z děla! Slyš, ohlas její jak přehlušil bouři, šum vln – teď zase druhá zahučela! Zdi přístavu se zamihnuly v kouři a maják sám ve náhlém dýmu hávu na chvíli svoje bleskné oko mhouří. Loď zabloudilá jede ku přístavu, či tone již? – Teď náhle utišení, jak míru anděl slet’ by v živlů vřavu. Teď třetí zase padla v moje snění, víc světel blesklo na obzoru v dáli. Loď zachráněna – ne, to klam víc není! Leč s novou bouří v nový hon se vzpjaly mé myšlénky; ten zmatek ve přírodě tak byl jim vhod, že z jizby ven mne hnaly. Ta noc tak byla s životem mým v shodě, ta zbloudilá loď tak mou sestrou byla, že v plášť zahalen vydal jsem se k vodě. 112 Tu nová smečka lítých vichrů vyla, já s nimi zápasil jda podél břehu, nad který v celou stěnu mha se slila. Tu vlny, jež nad hory vzrostly v běhu se rozrazivše na skal štítu tuhém tmě rouhaly se úbělem svých sněhů. Jak Lear jsem kráčel břehu pustým pruhem, na místo šaška jeho ironie při procházce té byla mojím druhem, Aa pravila: „Slyš, brachu, půlnoc bije, a teď juž cítím této pouti prosu, pojď hledat střechy, jež nás v bouři skryje! Či v sváru vln a větrů ve hlomozu chceš poznat boha hlas, jenž mluví k tobě, chceš nahlédnouti v klubko lidských losů? Věř nebo zoufej, vítěz, klesej v mdlobě, tím živým slzu nezastavíš v tváři a mrtvým neukrátíš spánek v hrobě. Dál příroda jde, rodí, staví, maří, a věru líp než mozku tvého plísní tvá myšlénka, tmou okno krčmy září. Tam pifferara naslechneme písni, tam uzříš spilou námořníků chasu, v jich křiku zapomeneš, co tě tísní. 113 Či s bouří snad chceš dát se do zápasu? Vždyť s životem jsi podlehl v té seči. Sem pohár jen a smutek pošli k ďasu!“ Zas rána z děla a bouř stále větší, též kapky deště houstly v náhlý příval, i poslech’ jsem, ač v citu divé křeči. Pot s deště proudy přes tvář moji splýval; i vrazím v krčmu, když tu v divém křiku ten klel, ten smál se a ten zas zpíval, z ní valil se dav spitých námořníků. 114 II.
STARÝ OBRAZ. STARÝ OBRAZ.
 Je vylákala v přístav rána z děla. Sám stojím prosté krčmy na zápraží u vchodu jizby, jež se kouřem tměla. Dým tabáku se výše k stropu sráží, kde na řetěze prostá lampa čadí, spí v okně maják s plamennou svou paží. Jen z dálky slyšíš bouř, jak struny ladí k novému tanci. V písni této zvoní vše sny a tužby ztraceného mládí. V před postoupím; kmet, jenž se nad krb kloní, bez říkání mi nalévá číš vína, i usednu a němě zírám do ní. A jako ten, kdo těžce rozpomíná se na minulost, zavírám své oči, mně táhne duší její hudba líná. Jen hřbitovy, kam v myšlénkách duch vkročí, jen zápasy, co vidí, unavený; jak – tryskla slza moje pod obočí? 115 Tvář pozvednu, kol začasené stěny; číš pozvednu, v níž víno krví plane, a cítím zas, že nemá život ceny. A nežli pohár ke rtům zvednu, skane má slza tam, to slza žalu rmutná; dej, Satane, ať hned se jedem stane! A piju. Jak to víno trpce chutná! tak zrovna, jak to světem potácení, kde marnou tužbu honí naděj smutná. I zírám v pohár, jak se rudě pění, i v srdce své, ten podzimní lad holý, a klesám opět v staré zamyšlení. Tu k stěně zbloudil zrak přes prázdné stoly. Tam visel obraz začazený, tmavý, juž bez rámce a bůh ví z jaké školy. Však podivný, pln pomatené vřavy, lidí i běsů, zřím naň v dumě snivé a jeho divná skupení mne baví. Juž rozeznávám tváře jednotlivé, a nežli dým se ztratil mému oku, stál celý přede mnou v své hrůze živé. Ó kdyby Callot stoup’ teď k mém boku a zaměnil svůj štětec slovy mými, neb Dante kdyby dýchal v moji sloku, 116 Čiči ještě lépe – co zde s písně rýmy? Mít strunu Tartiniho, na níž hrával sám Satan trilky zvuky šílenými! Ó hudbo, taji! tvojich tonů nával když lkal a jásal, burácel a hřímal, u brány věčna nejblíž duch můj stával. Tu křídlem ohně světy obejímal, rost v démona a hned zas v snivém tichu na říze boha bílou růží dřímal. Tu se Satanem vyznával svou pýchu, s padlými duchy bloudil kol bran ráje a zase úpěl a se svijel v smíchu. Tys zářné slunce, kterým na květ zraje to nejtajnější srdcí lidských hnutí, tys řečí duchů, tys edenu báje! Ó zni, jen zni! v tvých tonů obejmutí číš poesie zvedám, ať z ní piju buď věčnost svousvou, neb svoje zahynutí! Jsou tony též, co z duše svojí liju, mně celé nebe velikou jest lýrou, spit vesmírem ji v hvězdné struny biju. A píseň má zní světa stepí šírou, ať stená, jásá, modlí se neb rouhá, ať vzdorem dýše aneb těší vírou. 117 Ať bolesť, zoufání, ať naděj, touha v ní ozývá se, vždycky chvění její skal věčnosti jest ozvěna jen pouhá. Ó hudbo, písni! Vaše tony znějí, šíp ohnivý jest v ruce mojí pero, nuž fantasie kasej sukni k reji! Tvé vnady zvýší jizby této šero! – Síň na obraze byla středověká; v ní v krojích starých divných osob stero. Zřím na obraz – a duše má se leká; dva muži v středu tiše v šachy hrají a kol nich zástup na hry konec čeká. Ten, co byl stolu levém na pokraji, v plášť temně rudý halil svoje tělo; byl jako Satan, jak se líčí v báji. S kloboukem pero kohoutí se chvělo, pěsť mocně tiskla jílec u kordiska a v oku celé moře zloby vřelo. Jak v letních nocích když se mocně blýská, ač není slyšet při tom hromů hlasy, ďas ušklíbá se, figuru jak získá. Ten, co s ním hraje, jun jest vzácné krásy; šat rytířský; přes tvář, jež bledá strachy, se rozlévají v zlatých proudech vlasy. 118 A ďas a rytíř hrají spolu v šachy, a jun se blíže tiskne k šachovnici a k ďasu přes stůl letí zrak mu plachý. A stále roste bledost v jeho líci. Zas figura! ó zápasení běsné! v dlaň darmo tiskne hlavu klesající. Však divná hra! Viz figury ty děsné, z nich každá tvář má těch, co kolem stojí; jak prohraje, z nich jeden mrtev klesne. A na obraze vzadu zřím, jak rojí se davy v zmatku, vynášejí těla, a chvějí se a trnou v citů boji. A stále hrají; studený pot s čela si rytíř stírá, demon ušklíbá se; blíž přihlédnu – hle, za Satanem bělá Se v ruce s lukem, v roucha dlouhé řase Smrť kostnatá a hrozná, sinobledá; snad ví, že bude brzy po zápase. Však nad junem se bílá peruť zvedá, u sloupu stojí jeho anděl za ním – ó modlete se, snad mu zhynout nedá! Však nadarmo své písni déle bráním: u vchodu číhají dva černí draci, síň ozývá se nářkem všech a lkáním. 119 Šklebí se démon, jun se v dumy ztrácí. A zase tah! Zas jeden mrtvý z davu, jak figuru vzal Satan, v prach se kácí. A jinoch darmo v skráně tiskne hlavu a jeho anděl opouští jej v pláči a Smrt juž spouští luk svůj v tuto vřavu. A oheň šlehají kol tlamy dračí, a mrtvých tolik, že je vynášeti, co ještě zbyli, více nepostačí. Tah poslední! Ó mladíku, čas letí!... Jak dohráli? Zde zůstal štětec němý. Já sklonil hlavu. – Co mám dále pěti? Jak z těžkého sna já se vracel k zemi; mně zdálo se, že já hrál s oním ďasem a ztracen byl jsem a opouštěn všemi. – Bouř ustála a moře stichlo časem, zpěv námořníků opilých zněl sprostý a zmíral v dálce ochraptělým hlasem. Zde děs a duma byly mými hosty. 120 III.
VÝKLAD NÁMOŘNÍKA. VÝKLAD NÁMOŘNÍKA.
 Co zadumán jsem trval nad obrazem v snů podnoží a v bouři svého bolu, tu rozlétly se krčmy dvéře rázem. A vešel plavec, sedl k mému stolu; já v dumách nevěděl, že dlouhou chvíli při vína číších seděli jsme spolu. Ten plavec kmet byl hovorný a čilý; mé mlčení mu nešlo příliš k duhu, i odkašlal a začal: „Pane milý! Líp chutná číše ve přátelském kruhu, když hovor proudí... ale věříte mi – bouř takou nikdo z mých nezažil druhů. Jak míč jsme byli hnáni peřejemi, loď pila vodu; náhody kyn pouhý, že zázrakem jen připlouli jsme k zemi. Však byl to shon: s každého tekly strouhy, jak ďas ta chasa pumpovala líná“ – číš vyprázdnil na jeden doušek dlouhý. 121 „Tak z moře grog neb proud rudého vína by chtěl nás vlnou ze paluby splavit, dal bych si říci; to by byla jiná! Noc po bouři tu vesele chci strávit. Vy mlčíte? Číš vaše plná ještě. Či u sta hromů! mám snad já vás bavit? Tož nezkusil jste jistě větru, deště; to učí teprv pravé veselosti. Když bolí zub – nu, tomu dáme kleště; Kdyžkdyž bolí srdce, tomu k větší zlosti najdeme ženu; když však bolí žití, jen pohár vína, to jest víc než dosti. Já, milý pane, když chci v klidu píti, dřív rozzlobit se na ten život musím, dřív zapomenout, že mé srdce cítí. A jestli piju, samotu si hnusím; chci zpěv i hovor, až pak ve rozmaru na soudruhu svém pěsť i jazyk zkusím.“ A přiklonil se zase ku poháru a jedním douškem vyprázdnil ho zcela a jeho oko blesklo v novém žáru. Já odhrnul si rukou vlasy s čela a k obrazu jsem zíral v zadumání – jen z venku bouře ze sna zahučela. 122 „Co, baví vás to staré malování?“ zas plavec začal. „Stará historie; kdo chodí sem, jí nevšimne si ani. Zde, milý pane, kleje se a pije, a hezké je tu posezení v suchu, když vítr divý v nízká okna bije.“ V tom vítr zase zaletěl nám k sluchu. A námořník po spůsobu svém sprostém jal vyprávět se, co jsem přál si v duchu. „Nuž poslyšte, jsem starým tady hostem, a sebe lepší víno bez hovoru jest pro mne hořkou vodou víc, ba postem. Když vesele tak popijíme v sboru, tu na mysl nám nepřipadne věru ta historie stará z doby moru. Juž pět set roků; v dávných časů šeru, jak říká se, prý mohlo se to státi, však pramálo ku srdci si to beru. Byl tenkrát mor. Dnes moh’ jste vesel vstáti, a než jste kýchnul, pad’ jste v tváři rudý, a nepomohli ani všickni svatí. Za minutu juž zčernaly vám údy. Sta leželo jich po ulicích v stohu, a kam jste vkročil, pohřby byly všady. 123 Ti modlili se a ti kleli bohu, jak vždy to bývá. V městech ohně plály, psi vyli – nu, já povídámpovídám, jak mohu. Od země k městu horké větry vály, od moře táhly smrduté zas páry, zdi přístavu jak duchů sbory stály. A slunce k zemi slalo prudké žáry, a mor jen řádil, kam jste pohled’, všady, – tu stalo se, co líčí obraz starý. Zde v městě v přepychu žil kníže mladý; měl všeho dost a smál se tomu moru, vždyť paláce měl, vinice a hrady. Ten z města prch’ a v druhů stejných sboru vším opatřiv se zamk’ se do své vily, čas trávil při číši a při hovoru. Kde jaké hodiny, ty zastavili, dnu rovněž přístup uzavřeli v síně, v žen svůdných směsi smáli se a pili. Strach před morem ten pohřbili ve víně, hod za hodem, kvas v zápětí šel kvasu, den minul s nocí na žen sladkém klíně. Tu náhle jednou as v půlnočním času se rozletěly dvéře sálu rázem, ztich’ zpěv a smích – a všichni stáli v žasu. 124 Stál na prahu – a již se chvěli mrazem, stál v rudém plášti Mor – jen hled kol tiše, a pět jich kleslo omráčených na zem. A všem vypadly z rukou plné číše, v šat kvapně ženy halily své vnady, jež obnažily právě v drzé pýše. A Mor šel sálem, kde stál kníže mladý, číš křečovitě tiskna v dlani stuhlé; sed’ za stůl řka: „Já prohlédnul tvé spády!“ A oči plály mu, dva žhavé uhle, a jeho hlas – to had byl sykající, a jeho dech – to mrtvých chropot v truhle. Tu rukou svrasklou sáhl k šachovnici: „Tys vzdoroval mi, nuže jsem tu k boji; pojď, zahrajem si! Jdu jak soudce mstící! Když vyhraješ, tož zachráníš vlast svoji, já odtáhnu; však třikrát všechněm běda, když statečnost tvá nyní neobstojí!“ A hle, juž ruku, aby táhnul, zvedá; však figury, hle, dostávají tváře všech hodovníků. Kníže znaven sedá, Vv dlaň skloní hlavu, vše mu splývá v páře, i táhne, ztrácí – jeho soudruh padá, a z očí Moru šlehá děsná záře. 125 Než vynesli jej, kníže dále bádá, a táhne, ztrácí – vedle klesá jiný, jak uštknut hlodem tropického hada. Ó děsná hra! Na čele prince stíny, strach v očích mu, zoufalost sedí v lebi a v srdci bídném trčí osten viny. Tah každý bodá žhavými jej hřeby a s každým tahem mrtvý jeden z bratří. Mor táhne, vyhrává a jen se šklebí. Na smrt všech přátel svojich kníže patří, a darmo volá:,Nebes mocná Paní, ó zjev se mi a pláštěm svým mne zastři!‘ – Kol zbylých hostů pláč a bědování; ven vynášeti mrtvé čas jest malý. Zas táhne princ – Mor nezná smilování. Tu na chodbě jest slyšet kroky zdálí: Smrt objeví se v sále sinobledá, však Anděl též, jenž křídlem prince halí. Boj šílený! Zas figuru princ zvedá – teď poslední – slyš, vyjí pekla draci! Ó modlete se, snad jej anděl nedá! Však nadarmo – princ táhne a zas ztrácí; teď jeho milenka po jeho boku, jak Satan královnu vzal, v prach se kácí. 126 Mor vítězí – Smrt plesá, blesky v oku. To ostatní lze domyslit si snadno. To starý špás... a je to pět set roků.“ A vyšel ven, číš vypiv dříve na dno. 127 IV.
PO BOUŘI. PO BOUŘI.
 Já dlouho ještě seděl zadumaný, pak též jsem vyšel; bouř se utišila, svit jitra bloudil u východní brány. Nad vlnami se luna objevila; juž zhasnul maják, mír táh’ nad vodami – však v duši mojí stará hořkosť zbyla. Po břehu moře honěn myšlénkami jsem dlouho bloudil; život kol mne táhnul, vše jeho boje, bolesti a klamy. Jak číši opia bych ke rtům nahnul, já cítil opět žízeň idealu, můj duch jak poušť po ruchu tvorčím prahnul. Já díval se vln šumných do přívalu a trápen věčně, Diogenes mythu, jsem hledal pravdy perly v písku žalu. A jako vlna na skal tuhém štítu se rozrážela dole hudbou šumnou, o myšlénku tak vlna mého citu 128 Když narazila, ihned v píseň dumnou se roztavila, píseň, v které zníti jsem slyšel svoji mladost nerozumnou. Tu staré sny, tu holá pravda žití, tu schladlý popel první nadšenosti s tou Hamletovou otázkou: „Mám býti?“ I starý osten dávné zoufalosti mi vyprávěl, že onen Demon moru jest pouze děsný symbol skutečnosti; Tété skutečnosti, s kterou vždycky v sporu se octne tvorčí duch, jíž zprvu směje a jíž se rouhá ve mladistvém vzdoru. Však brzy skácen v peřej beznaděje tmou pluje na svých tužeb kusém vraku, kde každým krokem propasť na něj zeje. Na bedrách křídla, vzlet’ by do oblaků, rád opojil by sebe všehomírem, leč idealu slunce klesá v mraku. Na nohou pouta, smutek v srdci sírém, jde v tmách, jak Oidip, hmataje kol rukou, hlas jeho písně hasne v tichu šírém. O srdcí stěny darmo křídly tlukou ty písně jeho. V srdci lidí leden – tu pozná, život genia jest mukou. 129 A poezií, Antigonou veden, jde pouští dál, žár boha na své skráni, jde kruhy pekla mysle, že to eden. A nadarmo se skutečnosti brání; ta obklíčí jej Laokonta hady a srdce jeho zubem dračím raní. Kdo vytrvá s ním v nebezpečí všady? I láska prchá na peruti stáří a přátelství mu podá kalich zrady. A steré vášně zápasí a sváří se v jeho nitru, jako kotouč zmijí; kde slunce jest, jež do tmy jeho září? Kdo naučil jej věřit v poesii? Kdo dal mu sílu, před níž prchá mdloba, že marně vlny v jeho člunek bijí, Žeže na svém těle všecky rány Joba, přec hrdě vznáší nad všednost svou hlavu, jsa vědom, za ním že jde jeho doba, Aa strmácen svých písní žhavou lávu vždy s novou vírou dává lidstvu zase, svou zapomenuv jeho hledá slávu? Že v duchu svém on moři podobá se, ať v blescích stane bouř na jeho trůně, ať nad ním slunce v ranní vzchází kráse. 130 Jde po zemi a čítá ve hvězd runě, i v srdcí lidských bludiště on vchází, a v ženách lásku, v květech hledá vůně. Co jemu, svět-li hlavou po něm hází? Byť třeba kles’ se skutečností v boji, on ví, že sluncem símě jeho vzchází. A tiše setře slzu s tváře svojí a bláto z vlasů a krev ze svých spánků, a zašeptá: Jdu dále k světla zdroji. Noc pode mnou – já hledím do červánků! V Praze, v květnu 1873.
131
DĚDICOVÉ SV. GRALA
Alles Vergängliche ist nur ein Gleichniss. Göthe.
[133] I. I.
 O lesů slavné mlčení mně nejmilejší v jeseni, když stromy žloutnou nad hlavou a noha šustí v listí suchém, a jeřábů šik tichým vzduchem se v dálku nese mlhavou! Jak ve snu dříme strom i mech, svou skolébány vůní tesknou, jen velké dešťné kapky lesknou se po narudlých lupenech. A jestli motýl náhodou, neb modrá vážka nad vodou se mihnou v hravém přeletu: věř, jara lesk i luzný smích že naposled se loučí v nich. Vše v zmírání, vše v odkvětu! A jestli paprsk světla slabý pronikne stromů korunami: mha brzy v moře své ho zvábí, a sám jen svými myšlénkami 135 jdeš v suchém listí, jehličí, pustými lesa pěšinami. A jestli v pustém zadumání v tvém srdci píseň vyklíčí: hned nakloní květ v umírání, jak bledý zvonek modravý, jenž po snu vesny v probuzení v den zamlžený, sychravý, jak slzy v teskném zamyšlení své lístky pouští do trávy. II. II.
 Na ticha křídlech snové táhnou jak smutní, noční motýli, svou bezdnou číš ti k retům nahnou – šum křídel – sosna zakvílí... a zase ticho na chvíli. Ó nech v ten jejich pohár svůdný své duše skanout zlatý svit, snad jeden doušek z této studny ti může mladost nahradit! Ó nech, ať letí duše tvoje v ty upomínky sladké zdroje; snad někdo přec ji pohostí, snad blaženosti tucha sladká, snad tichá noc, všech snílků matka, snad tvoje bezdno – věčnosti! 136 III. III.
 Žár červánku se roznítil a rudé záře aureolou mně před zrakem pláň pustou, holou, na konci lesa osvítil, a temnem borů, šerem lad své purpurové růže klad na knihu, s kterou procházíval jsem lesy, když se večer stmíval. Hle, světla svého glorií jak stránky její ovijí! Jak lehce se jich dotýká, jak ve svých růžích věčnou slávu by zvolna klad’ na, svatou hlavu, na samé čelo básníka! A duch můj pohnut tichým žalem svá křídla náhle rozepjal, spěl v dálku za svým idealem, jak on by sám byl Parcivalem, jak čekal by ho s divy všemi kdes v zaslíbené, svaté zemi, v svých mysteriích svatý Gral. IV. IV.
 Ó poesie středověku, ty valný dóme sbořený, tvých žalmů slavné ozvěny teď zhasínají v bouřích věků! Na oltáři tvých popelnic 137 se uložil prach zapomnění, tvé krásy pohár kouzla plný se pouze vyvolencům pění, jichž počet řídne víc a víc. Ó jaká rozkoš, v tvoje vlny, jak s kolmé skály lesní proud; se divé touze uvrhnout! Ó jaká rozkoš, úzkou stezku si tvými klestit ruinami, plout nad tvých tůní hlubinami a oslněný mořem bleskůblesků, myšlének zářných drahokamy klást v diadému oslavu lidskému duchu na hlavu! Jak moře jsou tvé epopeje, jak valné sluje pod zemí, kde visí sloupy stalaktitů a v purpurovém hrají svitu a stínů v nich, že duch se chvěje a svatou hrůzou oněmí! Se skal se řítí kaskady. Jak černá města z mramoru se týčí tvoje stavby k nebi, na prahu jejich ve sporu směs mythických se potvor šklebí, jež střehou tvoje zahrady a sloupení a arkády, kde bájných stromů haluzemi se lesknou stříbrem vodojemy, na spících vlnách záři hvězd. A postavy těch bájných měst 138 jsou obři duchem, obři paží: však děcka, lásky sladké báje, je růžovými pouty sváží a v divoké je vodí kraje. Za dobrodružství motýlem se ženou v spěchu opilém a s draky, obry zápasí. Jak často v nocích jsem se ztrácel v těch pustých drahách bájí těch, a jen mých kroků ohlasy, jen srdce mé mne hnalo v spěch, a poděšený jsem se vracel; neb zdálo se mi, temný stín že vstává z těchto zřícenin, že na mé čelo peruť skládá a strhnout chce mne v příšer kruh: mne opouštěla smyslů vláda, hluk divných hlasů zněl mi v sluch, a zdálo se mi, jak by náhle v té poušti vymřelé a zpráhlé se v srdce mé sám díval bůh... V. V.
 Jsa takto v těžké zabrán dumy mnil jsem, že svadlé listí šumí mně pod nohou, neb ozvěna mou chůzí volá zbuzena. Leč zastaviv spěch svojich kroků, jsem uzřel starce po svém boku; šat hnědý jeho údy kryl, 139 na vysokém a vážném čele, kam smutek svoje stopy vryl, mu trůnil věhlas myslitele, a oka paprsk zářící trysk’ časem z temných očí směle, jak orel k slunci letící. V bělejší vous nad padlý sníh vlas bílý padal v prstencích. Šel nejdřív krokem volným za mnou; já ubíhal mu dlouhou chvíli – leč stále za mnou noční host; zda obraznosti hříčkou klamnou mne přelud vlastních smyslů mýlí? To chvíle byla, skutečnost kdy v přeludy se v jedno spojí, kdy šero vládne v duši tvojí, kdy s otevřeným okem těla též duch své oko otevírá, kdy zlatá jeho peruť smělá na lem svůj divy ráje sbírá, kdy mizí prostor, mizí čas, kdy neznámý a tajný hlas se probudí a mluví v nás. – VI. VI.
 I vzmužím se a pravím k němu: „Ó zjeve, neptám se, kdo ty jsi, jenž dlouhou poutí zemdlenému se v pustém lese v dráhu mísí, jak Danteovi Virgil kdysi; 140 leč pohled tvůj tak dojímavý, tvůj sněžný vous a kadeře mých obav divý ručej staví a srdce nutí k důvěře. Ó, kdybys věděl, noční hosti, co duše má v svém nitru hostí snů, žalů, muk a pochybností! Viz! větru lehké pohnutí jak střásá k zemi jehly sosen, květ chudobky, jenž jitrem zrosen, pták zpěvný se svou perutí, skal ozvěna i borů kvil, i motýl, jenž sem zabloudil, vše má svůj směr, vše má svůj cíl. Já pouze jak mrtvoly duch od místa k místu bloudím, těkám; svých myšlének se vlastních lekám a spjatý v jejich těsný kruh přec od nich zas jen spásu čekám. Co příroda mi, co mé nitro? Mně z obojího zmizel bůh, i hvězdná noc i smavé jitro, jek bouře, srdce tvůrčí duch, vše lhostejno mi, vše je chladno. Té číši, která Stvořiteli kdys padla z ruky v chvíli kleté a kterou maně světem zvete, té dohlédnouti nelze na dno, a povzlet ducha klesá smělý, když trud a starost kadeř zbělí, a pouze smrt – tvůj triumf celý! 141 Byl čas, kdy mladé duše vznět mně rozdýchal na smavý květ, co klíčilo ve hrudi děcka; teď ale prázdný je mi svět a hnusná jeho moudrost všecka. Jak Faust bych volal: Vrať mi zpět ty chvíle prvních roznícení, kdy lesů šeř a ptáka let moh’ duši strhnout do nadšení, kdy proudů řev a ozvěna jí křídla stkaly plamenná! VII. VII.
 Ó jaké probuzení děsné! ó jaká propasť sklamání, do které duše náhle klesne, stržena spárem zoufání! S tvou nicotou tvůj válčí vzdor, svět, lidé, srdce tobě cizí a pravdy báje v mlhách mizí, jak v jiskrách noční meteor! Tu chytnuv slední, slabý svit, jenž v unavené duši dřímal, já přírodu jsem obejímal, ji k slovu chtěje přinutit. Já prchal v skrýše, sluje hor, půl Manfréd a půl Alastor, jsem s živly válku ved’ a spor! Když bouře rvala větve stromů, já smysl hledal v řeči hromu 142 a ve tišině lesů tklivé jsem hledal země srdce živé, by na mém srdci zabušilo a s jeho sny se v souzvuk slilo. Ó chvíle blaha, dnové slunní, kdy každý květ mi dýchal vůni, kdy lkal jsem v boru šumný ruch: Ó promluv, pověz, kde tvůj bůh?! – Leč mlčel bor a luh byl němý; tu v zármutku jsem klesl k zemi, mé slzy tekly ručejemi, já k srdci tisknul kameny jak Pygmalion ve naději, že srdce mého plameny se jiskrou žití rozechvějí; leč nadarmo: vše bylo hluché. Teď jako fantóm z říše stínů se mihám divy přírody, mé myšlénky jak listí suché se točí větrem náhody; bor šumí – lhostejně ho minu, stráň rozkvetá – já hořem hynu, ó pověz, kde si odpočinu! VIII. VIII.
 Ba i ten nektar poesie, jenž kdys mne vznášel k nebesům, když přikloním jej k chorým rtům, v mé srdce, které teskně bije, 143 jen vlévá trpkost nových dum. Ba i ten obraz věčné krásy, jejž jako modlu v srdce hloubi jsem vztýčil, nebes růžemi mne šálí a s mým srdcem hrá si, ať kmitá zespod dívčí řasy, ať v písních, sochách Hellady, ať v nitru mém jak zázrak dřímá, jej uchvátiti nelze mi! Zjev snů má náruč obejímá a ve všem staré záhady. Tak v divé touze, v němém žalu se vznáším kolem idealu, jak noční můra zabloudilá ku lampě, jejíž rudý svit jí z dálky sluncem zdá se být. Ó jak bych jak ten motýl rád ve plamen věčné krásy pad’; má píseň by ji velebila i v sledním stonu duše mroucí! Leč běda! k světlu proniknouti se nezdaří mé vůli vroucí; i omdlévám již dlouhou poutí, chci tvořit, ale postavy se v mlze před mnou rozplývají, jak fantóm noci prchavý. Mně krása, svět i bůh je bájí, v snech život hledám, v smrti sen, z něhož bych nebyl probuzen. A těžká nuda spárem tupým mi srdce trhá pomalu, 144 ku starým bědám nové kupím a života jhem unavený se vleku žitím bez proměny, bez nadšení a zápalu! A nikde těchy, nikde smíru. Ó, je-li v tvoji moc to dáno, ó rozžehni mi nové ráno, než klesnu v tomto běsném víru. IX. IX.
 On usmál se. Jak od jakživa by myšlénky mé v hrudi hlídal, na stesky moje odpovídal: „Ó, těžkou věru obžalobu tvá vyslovila duše snivá, a hrozný by to úděl byl, od kolébky se vléci k hrobu, jak nářek tvůj zde vylíčil. Jsi odhodlán se vznésti výš? Nuž chceš-li chápat – pochopíš! Ty zmítaný jsi vírem muk, ty lkáš na žití nesouzvuk, ty nevidíš cíl přírody a vše ti hříčkou náhody. Číš pravdy okusil tvůj ret, však nevyprázdnil obsah její, snad ze strachu, k ní srázný let a neobvyklé divy její že srdce tvé by naplnily snad novou, hroznou beznadějí. 145 I poesie amulet bez účinku jsi v hrudi nosil, tvá ňádra vzdechy rozvlnily, své struny slzami jsi rosil; leč kde měl vzrůsti tobě čin, tam zřel jsi spoustu rozvalin. Ty vidíš pouze propasti a nechceš vidět mosty jejich, ty vidíš duhy na peřejích se vznášet k nebes oblasti; však lehkou po nich kráčet nohou, jak těká motýl pod oblohou vždy výš až ráje na prahy – ach, k tomu nemáš odvahy. Ó nenaříkej na přírodu, jak zapříti lze její lad? a ve všem souzvuk, ve všem shodu a ve všem krásu, ve všem řád? Ó jdi a hledej poznovu, až najdeš ony tajné nítě, z nichž červánků háv na usvítě i valných světů osnovu tká božství tebou zneuznané! Ó hledej dál, až duše tvoje v to valné moře perlou skane, jak zvonů souzvuk v živlů boje, jak božství paprsk zářivý vše smiřující protivy! Tys v divé touze světem hřměl, sny, zápasy všech trpitelů jsi myslil spolu, svému čelu 146 chtěls urvat všecky diademy, však na jedno jsi zapomněl! Čí vina to, že svět ti němý? že všady zříš jen domněnku? Ó pohleď k nebi, pohleď k zemi, jich opojiž se divy všemi, však v jejich krásy souzvuk snivý vlož vlastní duše odlesk živý, pusť paprsk nebes – myšlénku! X. X.
 Ó viz ty stráně, viz ty lesy! šik jeřábů, jenž táhne v jih! Zajásej v citů sporé směsi a v nových ožij nadějích! Sni za dne v lesů tklivé šeři, čti v noci z hvězdných nebes run, a duch, jenž křídlem věčnost měří, nám zahlaholí z tvojich strun! Tu poznáš, kam tvá vkročí noha, že všecko jednou žije láskou, že příroda jest valnou maskou, kterou se kmitá oko boha, a tuchy tvé a záchvěvy, že závoje jsou tmavořasné, z nichž v duše tvojí zoři jasné tvář jeho se ti objeví! Viz přírodu a její změny! Zda vše to není symbolem té moci, kterou božství jmeny 147 chce člověk strhnout k sobě blíž, a kterou lesy hlaholem, poušť mlčením, noc větry vzývá, a která všady majíc říš neznámá v duši tvé se skrývá a s tebou mluví ve tvém bolu a s tebou trpí, jásá spolu? Tys těkal světa prostorem a vina lidstva odvěká se slzami i se vzdorem vznik světla v tvoji duši tlumí, tys všecko pojal v svoje dumy a zapomněl jsi – člověka! XI. XI.
 To on, u nové doby prahu jenž stojí s povznešeným čelem, myšlénkou svítí na svou dráhu, by sám byl sobě spasitelem. Smrt shltí jej – však věčný kruh se dále, dále rychle snuje, nechť zemře člověk, lidský duch nad oceanem času pluje, a v práci, v boji snů a muk, kde ustál praděd, začne vnuk. Ta práce ducha neustane, až božství žár mu na skráň skane a v srdce míru čarozvuk! V té knize, již tvá ruka třímá, všech snů a záhad kouzlo dřímá. 148 Hle, skvosty božských snů a tuch, jak hvězdy nebem v tvorčí chvíli, se v básně věštců rozlétly! Ty vstaň a kouzlem věčné síly, již v ňádra tvoje vložil bůh, jich symbol pravdou vysvětli! Hle, lidský duch, toť Gral ten svatý, v něm síla, která tvoří divy, jím v světě plamen božství živý plá věčně láskou věčnou vzňatý. Duch lidský, toť ten drahokam, jenž pad’ z koruny Satanovy v té době, kdy byl v nebi ještě, pro který bůh s anděly sám šel v zápas ohnivého deště, ten zápas, který věčně nový ve srdcích lidských zuří dál. Duch lidský, toť ten svatý Gral, toť z diamantů míska svatá, kam ronila se boha krev, již andělé na křídla zlatá kdys chytili; v něm božství zjev se míhá víc než v žhavém keři, jejž pochopí, kdo pouze věří. On nesmrtelný sám si volí své bdělé strážce z lidských synů, jak pták usedne na strom v poli a jako dívka v stromu stínu; na chudou chýši let svůj snese a pokyne a svět se třese, a umělci a básníci 149 jsou všichni jeho dědici! Když srdce lidské teskně bije, on vlívá v ně zas nadšení, podá mu číši poesie a života chléb – umění. Kdo umí pojmout jeho divy, nepozná smrti věčně živý, na jeho božství oltáři a slávy jeho ve koruně jak skvostný démant zazáří. Ať žaly svoje svěřil struně, anebo barev pestrých nachu, ať myšlénce neb dláta vzmachu, kdo ve dnech zlatých svého mládí svou duši k letu rozepjal, jde světem jako Parcival, vždy za ním volá, letí, pádí, a byť i bloudil, hledal, jednou přec roušku strhne neprůhlednou a obejme svůj ideal! Těch strážců jeho valná řada dnem každým vrůstá víc a víc, a každý myslí, touží, bádá se zrakem orla, s vášní lvic, a věčný jejich chorovod chce lidstvu strojit boží hod. Leč abys věřil slovům mým, by v činy vzrostla tvoje tucha, pojď, opojím tě tajemstvím a otevru ti oko ducha. Ty uzříš Grala svatou stráž, a souroden jim zajásáš!“ – 150 XII. XII.
 A zatím houstly noční stíny, les každým krokem více řídnul, tu na pokraji u mýtiny v červáncích lesku zrak můj zhlídnul ve husté mlze spících lad se vznášet k nebi vzdušný hrad. Bez počtu věže všechněch slohů a mosty, brány v každém rohu a řada sfing u práhu vrat. Z nádherných oken gothických lesk tisícerých světel plál. Most před námi sám výš’ se zdvih’ a otevřený velký sál před zrakem mého ducha stál. Zde uviděl jsem všechny spolu, jež životem ved’ ideal, jimž na skráň slávy aureolu duch lidský přitknul, svatý Gral. Zde zapomněli osten bolu, žluč zhrdání i nudy věno, co myslili, co toužili, vše před jejich zrakem vyplněno, čas, prostor, jež je dělily, teď na souzvuk vše zladily. Ó valná řada, nekonečná od Orfea až k Byronu, a v každém ohně jiskra věčná a člověk slávy na trónu. 151 Zde každý národ má své bohy, své syny každé století, zde v světle Grala žije mnohý, jenž vypad’ z lidské paměti a jemuž pozdě v proudu věků vnuk vděčnou slzu posvětí. Ó jaký zástup velkých reků! tvář mnohou známou poznávám; hle, vše, co žilo, vše, co květlo, by lidstvu blíže sneslo světlo, se sešlo v tento ducha chrám. Ten, který metal blesky slovy, ten, který v balvan mramorový myšlénku svoji začaroval, ten, který hledal, toužil v tmách, i mořem pochyb k pravdě ploval, na skráni božských sluncí nach zde střeží lidstvu ráje práh. I ohlížím se, nejsem sám; jak ožila by lada pustá, hle, z lesa, z plání, s každé strany, u každé věže, každé brány dav nových zápasníků vzrůstá! A udivený poslouchám, jak z hradu v tichém nočním vzduchu jak vodopády hřímající nad srdcem mým, nad zemí spící zní, hučí, bouří hymna duchů: 152 XIII. XIII.
 „My jsme ten řetěz neustálý, jenž z věků tmy se k světlu valí, v němž hvězdy věčnou září vzplály. My jsme ta nebes mléčná střída, jež edenu prah lidstvu hlídá a v jejímž valném, lesklém moři svou září každé slunce hoří. Kde první z nich, kde poslední? Od západu až k poledni, od břehu moře k poušti lemu my vládnem světu veškerému. My ocean jsme beze hrází, jenž perly na břeh lidstvu hází a jehož víry, jehož vlny jsou nejhrůznějších divů plny, a jehož bouřebouře, v svět když spějí, žár vzdoru vznítí, trůny chvějí. My u Dodony lidstva kněží, jimž příroda se jeví širá, my řada sfing jsme, která střeží chrám mysterií všehomíra. My zlatý prut jsme Arona, dnem každým na němž květy nové se v nové kráse rozvily. Nového lásky zákona ve světle, práci myšlénkové jsme proroci a Sybilly. Kdys námi spadne opona, 153 jež kolem tváře boha kane, kdys námi pravda bájí vzplane, myšlénkou symbol k žití vstane! Ó duchu lidský, svatý Grale, ó symbole! ó mysterium! nás odchoval jsi k svojí chvále, ty nad nektar i nad opium číš divů svých nám skláníš k retu a tak pro život jiných světů si odchováváš lidstvo nové, kde každý bratru bratrem slove! Ó skloň se, posvěť září svojí ret básníka i myslitele, by paprsky tvé na svém čele ved’ lidstvo k vody živé zdroji. Ó skloň se, ve nadšení svatém, povznášej k práci štětec s dlátem, sám rukou svou bij v zlato strun, a jitro vzplane, půlnoc mine, ve chrámu tvého kobce stinné si člověk vítěz odpočine a směle vstoupí na svůj trůn!“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154 XIV. XIV.
 Já ve úžasu k zemi kles’. Nad mojí hlavou šuměl les, v červánku zlatých rudém nachu se ztrácel v mhu můj noční druh. – Byl to mé poesie duch, či sám snad Wolfram z Eschenbachu? – – – – – – – – V Maraně, v květnu 1875.
155
NA KRAKOVCI
[157] A zní, a hyne... K. H. Mácha.
Ty zříceniny znáš tam na obzoru, kde v modrý věnec hora váže horu, jak v stínu lesa podle skalní stěny mdlý vedrem dne a chůze svojí spěchem by odpočinul poutník unavený. Ba spočinul a zapomenul světa; přes jeho hlavu přehnala se leta, na jeho údech svlačec bují s mechem, a noha jeho srůstá se skalískem a tělo splývá s balvány a pískem. Les k ochraně i v chlad mu stíny klenul, jak světa on, svět jeho zapomenul! Když poprvé jsem vstoupil v jeho stíny a s oken jeho zíral do krajiny, byl jarní den, kdy zem svůj svátek slaví, kdy slunce paprsk jak prut čaroděje na šumný hovor ztuhlé vlny taví, květ rozdýchá a ptáka rozepěje. Po stezkách k hradu táhly pestré davy, v něm střelba zněla, písně, hlučné smíchy, [159] po dlouhém čase hudby souzvuk smavý se rozproudil, že zámek jindy tichý, v klín lesů házel echo jásající a v ples rozehrál jejich dol se tmící! Vše veselo – jen smutno v mojí duši, jak zemi jest, když západ slunce tuší. Mně líto bylo, že den v růžích blednul a že jsem posud v mechu na skalinu k své věrné družce, písni, neusednul. Nechť tváře žhnou, zní zpěv a plesy bují, básník a píseň méně požadují: hvězd zlatý záblesk v nebes tmavém klínuklínu, dech květiny, když otvírá se luně, třpyt rosných perel bujném ve kapradí, pak trochu snů a upomínek mládí, v nichž srdce lidské plesá i hned stůně. A nechť zněl smích a zpěv, nechť hudba hrála, já cítilcítil, v píseň jak mi duše tála, jak tráva, rákos, svlačec i mech hebký ji měkkou páží braly do kolébky, jak hradu zdi, jak ruiny a skály ji dumným snem svých bájí odchovaly, jak hlohu keř, jenž chyt’ se na cimbuří a drží se, nechť bouř a větry zuří! Těch snů památka jako píseň duchů vždy se mnou byla v města bouřném ruchu, mně její dech bezesné noci krátil a novým jarem v ruiny mne vrátil. Zas viděl jsem je v lesů šerém věnci, zas večer jarní nachýlil se k stráním a cherub šera hvězdném na růženci 160 juž první koral pustil z ruky svojí, tož večernici s tichým usmíváním. Já vstoupil výš, já v rozvalinách stanul, já zíral, klenby jak se v oblouk pojí, jak tměl se údol, západ nachem planul, jak z pole ke vsi rolník mdlý se vracel, jak skřivánek se do osení ztrácel, jak z chýšek modrý dým se vzhůru vinul, jak v přísném tichu černý bor mi kynul. A na zeď skloniv zamyšlenou hlavu, jež vírem snů a obrazů se tměla, jsem tiše zřel, jak v myšlének mých davu má dávná píseň květem vypučela, a když vstal měsíc a když hvězdy vzplály, jak s ní o dávných časech rozmlouvaly! I. I.
 Ó zříceniny! což jste v proudu věků, v úsměvu jara, ve vichřice jeku, v půlnočních tmách a v blesků rudém svitu! Sen zkamenělý dávno mezi lesy, čas nedbá o vás – člověk se vás děsí, a příroda k vám zírá bez soucitu! Když vzplane jaro v luzném šatě krásy a hnízda větvím, hnízdům ptáky vrátí, na květ rozdýchá růži na souvrati a v smavý palouk vetká sedmikrásy: vás nevšimne si – sotva políbením se paprsk slunce dotkne zdí, kde v skrytě 161 fialka v listí, první jara dítě, svůj vonný sen vysnívá pod kamením. Nad vámi skřivan nebes po azuru své písně smavé rozvěšuje zvonky, pod vámi v lese datel ťuká v kůru a slavík v letu zčeří anemonky, jenž tknuty jeho křídélky se chvějí, jak sny o lásce v dívčím obličeji. Vše v novém šatě – vy jen bez proměny! vše v svorném plesu – vy jen zapomněny! A léto, které na mez svlačec věší, korálky brusin tmavé pod ořeší, jež hvězdám blankyt, chrpu žitu dává a v rudých jiskrách koukol rozsypává, dá slunce vám jen, jehož žáry parné ve skály vaše perou jednotvárné, jenž do zdí žhavé střely zabodají a s ještěrkou jen hada vylákají, by na výsluní zhřál se mezi vámi a zelenými zahrál šupinami! A v mraků tísni, když se slunce schová a bouře táhne nad lesy a luhem, vy první jste, kam padne purpurová zář blýskavice v živlů boji tuhém. Jak nadšení, které se dlouho vznáší nad věštcem v těžké dumy pohříženým, až náhle sjede a vše v plápol vznítí, tak Perun bičem blesků napřaženým myšlénky vaše se skrání vám plaší! Jak poletují v divém hromobití ti netopýři, havrani a káně, 162 div jejich skřek i bouři nepostraší! Když jekem větrů oživují stráně, když úpí les a v chaos vše se mate, na skále v blescích vy se usmíváte! – Aj hle, juž jeseň krajem vážně chodí, skráň vrásčitou má révou opletenou, ve tmavý lupen smavá jabka vinevine, a umdlená když s hlavou nachýlenou pod vaším stínem trochu odpočine, tu žlutých listů hrstku do vás hodí a nad mladostí prchlou zalká vzdechem a dál jde vaším provázená echem. Pak zima trprvteprv, sníh a mráz a ledy vous setkají vám stříbrný a šedý, do puklin oken jíní nasypají, i ručej, který kol vás hučel, ztají; jen větry pošlou, by vám hrály v snění a vtiskly na vás pečeť zapomnění! Tak život pro vás, příroda jest hluchá, vy skvrnou jste na skvostném jejím hávu, vy trnem jste ve květném zlatohlavu, vy v sadu jejím jste jak haluz suchá. Co po vás jí? – Však člověk, jehož činů jste smutnou stopou, člověk, jenž vás stavil, by ve vás žil a válčil, hrál a bavil, proč teď se leká chladných vašich stínů? I příroda, jež zdá se zhrdat vámi, ta hada aspoň v rumech vašich tají; však člověk, zvýšen času nad změnami, buď láme vás – anebo o vás bájí. Však co by měl ve runách vašich čítat 163 a v stínech vašich den své spásy vítat, ve bouři žití do vašeho chladu jít pro myšlénku, těchu, pro poradu, ve stopách reků, jenž zde vedli boje, své malicherné stopit sny a stesky a z vašich skalin vykouzliti zdroje, z nichž nadšení by zářné šlehly blesky: ten člověk láme kámen po kamenu a radost má, že rumů balván jeden na chýžky jeho celou stačí stěnu. A při krbu, když mrazný přijde leden, o vašich rumech divné báje snuje a dětem svým je s chvěním vypravuje: o polednici, o ohnivém muži, o světélkách, jež do bran vašich vběhnou, o plamenech, jenž ze zdí vašich šlehnou a šerem noci modrou hoří růží, a tká svou báj, až louč mu dohořívá a v jizbě se jak v duši dítek stmívá. Tak minou léta – vaší slávy hroby, čas nešetří vás, člověkčlověk, ten vás drobí. Teď vím, že čas, když krajem tímto spěchal, vás, jako čtenář známku v knize, nechal; teď přišel jiný, dál čte, kol vás pádí, jste přežilí! – co vaší zhoubě vadí? Vy klesnete! ni haluz nepohne se, ni ptáče v písni neustane v lese; vy klesnete, a slunce vyjde znovu a snad osvítí les na vašem rovu, snad vesnici, snad město doby nové. Ó, juž se z dálky mohutný proud valí, 164 nešetře ani výspy myšlénkové vše černou pěnou příkrovem jak halí, vše trhá, boří, rozhází a změní, to světa soud je – příval zapomnění. II. II.
 Ba juž se valí – slyším jeho hromy, rve písky pouště i pralesů stromy, a břehy všecky podmílá i jezy a dál se valí bez pouta a mezí! Ó pochodni, jež sluješ dějinami, tys bludičkou jen v šeru kmitající, ty zpěněnými břehu nad skalami jsi matným leskem maják doutnající, svit jehož kalný, člun když k němu pluje, jen chladný hrob a srázy osvěcuje. Tvé rudé světlo krví napojeno zdá chechtati se, když v proud věků tmavý se noří mitry, žezla, králů hávy, laur – zdoba hlavy, zdoba ducha – jmeno! A přec tě vítám. – Ty dáš světla dosti, bych čísti mohl v proudech toho toku, ve kterém vlny pořadí jsou roků, ve kterém písek národů jsou kosti! A přec tě vítám: jiskry tvoje chvějné mně ozáří, co srdcemi kdys chvělo, co předtuch, snů a myšlének se tmělo v lidského ducha hloubi čarodějné! Ó zaplaň juž! hle, příval juž se valí, 165 lká, vře a stříká jako vlny v moři, juž sosen vršky do něho se noří, i hvězdný svit juž pěna jeho kalí! Slyš, země duní, letí nebem stíny, a mně se zdá, že v dálku ustupují a ve mlhách se tají rozvaliny... vše jedno moře, zeď jen zbyla jedna, na ni můj duch se orlem vznes’ a zírá, jak proudy věků kolem něho plují, jak nový vzplane, předešlý kde zmírá, až oba usmíří tma neprůhledná, až oba v jícen zapomnění padnou, kde věnce lásky s věnci slávy vadnou! Nuž co tam vidíš, dítě snů a touhy? – Vidím, jak příval ztemnělý a dlouhý, v němž sporné vlny burácejí, brojí, se obrací a dělí cestou dvojí; zřím člověka, jenž vidí země krásu, a cíl své pouti, boha, hledá v žasu. Ať blíže Gangu ve podzemní skrýši, ať v obelisků a pyramid výši, ať v třpytném květu hořícího hlohu, ať v slunci, jehož východ světlaplný, svým zpěvem vítal v hudbě trub a rohů, ať v báji řecké tušil jeho sílu, ať Panem les, a vílou plnil vlny, ať v dřevu kříže, v symbolice Nilu, ať v askési se v hlubiny snů ztrácel, vždy hledal boha – vždy se s prázdnem vracel. A v této snaze prosté, zbožné dítě, on neviděl, jak zamotal se v sítě, 166 on neviděl, že i to modré nebe i ptáků zpěv i myšlénku tu volnou mu jali v pouta – sáhl k srdci svému, a rozerván i pohnut v myslí bolnou on nechal boha a šel hledat sebe! To druhá cesta v závratném tom víru, však zdali vede k ráji ztracenému, zda s cílem jejím najdem bránu míru, to ještě v tmách; – však něco v lidstvu žije tak vytrvalé jako vlna dravá, jež bez ustání v granit břehů ryje, tak rostoucí, jak ohně jazyk žhavý, tak vznešené, jak lákavý hlas slávy, tak dojemné, jak láska božství smavá, to něco v proudu dějin, v proudu věků lká, mluví, volá, hřímá ke člověku: „Vstaň, poznej sebe, ty že’s pánem světa, že v nitru tvojím lepší nebe zkvétá, než to, jež bájil’s v svatém roztoužení... To něco žár jest, v každé duši mladé, jest křídlo orla, který k slunci pílí, jest zřídlo těchy v pouště trapném snění, jest nový vznět, když umdlévají síly; jest peruť, která na čelo se klade, když v těžké práci ku spánku se kloní, jest rolnička, jež ve sny mládí zvoní, jest pochodeň, jež vznítí požár světa, že hvězdami jsou jiskry, které metá! To nadšení! – a nechť i dál se pění ten divoký proud všeho zapomnění, to vytrvá jak skála na pobřeží 167 v své věčné síle, neúmorné, svěží, jak v doufajícím srdci lásky tucha, jak nesmrtelný, věčný triumf ducha!“ III. III.
 Ó nadšení! v života bouř a klamy, tys duch, který se vznášel nad vodami, když do chaosu tvorčí slovo spělo! Tys holubice, která na Jordanu, když z oblaků „tys syn můj milý“ hřmělo, se vznášela nad nejsvětější hlavou! Tys tajný hlas přes vlny oceanu, jenž Kolumba ved’ k břehům nových světů, jenž vln i lidí zkrotil zpouru dravou! Tys orlí křídlo, jehož čaroletu když svěřil JanJan, co v jeho duši jemu vřelo, v Helikon zkvětly Pathmu srázy skalné, kde v blescích se mu nebe otevřelo! Tys oko ducha, bystré, pronikavé, jímž Angelo v balvánu mramorovém zřel spát své sochy v kráse idealné, že třeba bylo, z něho ruka smělá by vyprostila božská jejich těla! Tys nad tím proudem, jehož vlny tmavé chtí stopám ducha lidského být rovem, zář slunce věčná, božství paprsk zlatý, vše hřející a nikým nepojatý! Kde chceš, tam vaneš – kdo tvé lety stihne, v sen umělce tvá peruť jen se mihne, 168 a nežli štětec, nežli dláto chytne, zář myšlénky, již v duši probudila, juž meteorem mizíš v kráse třpytné, juž blaha řeka duši rozproudila, juž v sladké tuše srdce plá i hraje, v němž v tichém snění perla činů zraje. Tys vypustilo řadu oněch duchů, jenž v luhy rajské pout života mění, tys živilo v jich srdci božskou tuchu na spásy den, jenž člověčenstvu blízkýblízký, že nyní podél proudu zapomnění ční stíny jejich jako obelisky, jenž tknuty tebou září vzplanou novou a rozpějí se písní Memnonovou! A jak ten obr ve křesťanské báji na mocné pleci v bouře běsném jeku nes’ božské dítě přes rostoucí řeku a vírou silný nekles’ v šumných pěnách: tak na rtu píseň o ztraceném ráji nes’ každý z oněch v času bouřných změnách, ať jho života sebe víc jej hnětlo, na mocných plecích božské dítě, „světlo“! Ó skloň se křídla svého mocným letem nad touto zemí, kde z kalichu plály tvé mocné žáry, šírým jdouce světem! Ó skloň se jen, by v hymnus neskonalý duch člověka se vznítil uvolněný! Ó je-li pravdou, že nám bránu ráje meč archanděla střeží plápolavý, pak tebou dávná vyplní se báje; jen tebou ráj nám bude otevřený 169 a lidstvu v spánky uvitý laur slávy! V tvé svaté záři země znova zmladne a v objetí si člověčenstvo padne! * Tak snil jsem v troskách. – Duch můj, labuť skvoucí, čím výše vzlétne, čím hloub v hvězdách bádá, čím myšlének víc, bílých per z ní padá, tím více touží v říše nehynoucí. Tak nyní též. Noc byla nad krajinou, když opouštěl jsem trosky zasmušilý a tiše kráčel sosen klenbou stinnou. V ruinách náhle rudé světlo vzplálo, snad při něm cigán hřál se noční chvíli... Tma na horách a mraky na obloze, hlas hromu dutý do dálky se ztrácel, mně zbloudilému v myšlénkách se zdálo, jak z divoké bych výpravy se vracel a nocí hřímal na Žižkově voze... 170 OBSAH Hlas v poušti5 Horror vacui15 Z denníku askety27 Prasklá struna43 Soud49 Duch samoty65 Nad proudem Panaru73 Helena81 Noci u moře89 Zpěv v jeseni99 Mor107 Dědicové sv. Grala133 Na Krakovci157
E: jj + sf; 2004 [171]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Salonní bibliotéka; Otto, Jan

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 172

Věnování: Podlipská, Sofie