DĚDICOVÉ SV. GRALA
Alles Vergängliche ist nur ein Gleichniss.
Göthe.
[133]
I.
I.
O lesů slavné mlčení
mně nejmilejší v jeseni,
když stromy žloutnou nad hlavou
a noha šustí v listí suchém,
a jeřábů šik tichým vzduchem
se v dálku nese mlhavou!
Jak ve snu dříme strom i mech,
svou skolébány vůní tesknou,
jen velké dešťné kapky lesknou
se po narudlých lupenech.
A jestli motýl náhodou,
neb modrá vážka nad vodou
se mihnou v hravém přeletu:
věř, jara lesk i luzný smích
že naposled se loučí v nich.
Vše v zmírání, vše v odkvětu!
A jestli paprsk světla slabý
pronikne stromů korunami:
mha brzy v moře své ho zvábí,
a sám jen svými myšlénkami
135
jdeš v suchém listí, jehličí,
pustými lesa pěšinami.
A jestli v pustém zadumání
v tvém srdci píseň vyklíčí:
hned nakloní květ v umírání,
jak bledý zvonek modravý,
jenž po snu vesny v probuzení
v den zamlžený, sychravý,
jak slzy v teskném zamyšlení
své lístky pouští do trávy.
II.
II.
Na ticha křídlech snové táhnou
jak smutní, noční motýli,
svou bezdnou číš ti k retům nahnou –
šum křídel – sosna zakvílí...
a zase ticho na chvíli.
Ó nech v ten jejich pohár svůdný
své duše skanout zlatý svit,
snad jeden doušek z této studny
ti může mladost nahradit!
Ó nech, ať letí duše tvoje
v ty upomínky sladké zdroje;
snad někdo přec ji pohostí,
snad blaženosti tucha sladká,
snad tichá noc, všech snílků matka,
snad tvoje bezdno – věčnosti!
136
III.
III.
Žár červánku se roznítil
a rudé záře aureolou
mně před zrakem pláň pustou, holou,
na konci lesa osvítil,
a temnem borů, šerem lad
své purpurové růže klad
na knihu, s kterou procházíval
jsem lesy, když se večer stmíval.
Hle, světla svého glorií
jak stránky její ovijí!
Jak lehce se jich dotýká,
jak ve svých růžích věčnou slávu
by zvolna klad’ na, svatou hlavu,
na samé čelo básníka!
A duch můj pohnut tichým žalem
svá křídla náhle rozepjal,
spěl v dálku za svým idealem,
jak on by sám byl Parcivalem,
jak čekal by ho s divy všemi
kdes v zaslíbené, svaté zemi,
v svých mysteriích svatý Gral.
IV.
IV.
Ó poesie středověku,
ty valný dóme sbořený,
tvých žalmů slavné ozvěny
teď zhasínají v bouřích věků!
Na oltáři tvých popelnic
137
se uložil prach zapomnění,
tvé krásy pohár kouzla plný
se pouze vyvolencům pění,
jichž počet řídne víc a víc.
Ó jaká rozkoš, v tvoje vlny,
jak s kolmé skály lesní proud;
se divé touze uvrhnout!
Ó jaká rozkoš, úzkou stezku
si tvými klestit ruinami,
plout nad tvých tůní hlubinami
a oslněný mořem bleskůblesků,
myšlének zářných drahokamy
klást v diadému oslavu
lidskému duchu na hlavu!
Jak moře jsou tvé epopeje,
jak valné sluje pod zemí,
kde visí sloupy stalaktitů
a v purpurovém hrají svitu
a stínů v nich, že duch se chvěje
a svatou hrůzou oněmí!
Se skal se řítí kaskady.
Jak černá města z mramoru
se týčí tvoje stavby k nebi,
na prahu jejich ve sporu
směs mythických se potvor šklebí,
jež střehou tvoje zahrady
a sloupení a arkády,
kde bájných stromů haluzemi
se lesknou stříbrem vodojemy,
na spících vlnách záři hvězd.
A postavy těch bájných měst
138
jsou obři duchem, obři paží:
však děcka, lásky sladké báje,
je růžovými pouty sváží
a v divoké je vodí kraje.
Za dobrodružství motýlem
se ženou v spěchu opilém
a s draky, obry zápasí.
Jak často v nocích jsem se ztrácel
v těch pustých drahách bájí těch,
a jen mých kroků ohlasy,
jen srdce mé mne hnalo v spěch,
a poděšený jsem se vracel;
neb zdálo se mi, temný stín
že vstává z těchto zřícenin,
že na mé čelo peruť skládá
a strhnout chce mne v příšer kruh:
mne opouštěla smyslů vláda,
hluk divných hlasů zněl mi v sluch,
a zdálo se mi, jak by náhle
v té poušti vymřelé a zpráhlé
se v srdce mé sám díval bůh...
V.
V.
Jsa takto v těžké zabrán dumy
mnil jsem, že svadlé listí šumí
mně pod nohou, neb ozvěna
mou chůzí volá zbuzena.
Leč zastaviv spěch svojich kroků,
jsem uzřel starce po svém boku;
šat hnědý jeho údy kryl,
139
na vysokém a vážném čele,
kam smutek svoje stopy vryl,
mu trůnil věhlas myslitele,
a oka paprsk zářící
trysk’ časem z temných očí směle,
jak orel k slunci letící.
V bělejší vous nad padlý sníh
vlas bílý padal v prstencích.
Šel nejdřív krokem volným za mnou;
já ubíhal mu dlouhou chvíli –
leč stále za mnou noční host;
zda obraznosti hříčkou klamnou
mne přelud vlastních smyslů mýlí?
To chvíle byla, skutečnost
kdy v přeludy se v jedno spojí,
kdy šero vládne v duši tvojí,
kdy s otevřeným okem těla
též duch své oko otevírá,
kdy zlatá jeho peruť smělá
na lem svůj divy ráje sbírá,
kdy mizí prostor, mizí čas,
kdy neznámý a tajný hlas
se probudí a mluví v nás. –
VI.
VI.
I vzmužím se a pravím k němu:
„Ó zjeve, neptám se, kdo ty jsi,
jenž dlouhou poutí zemdlenému
se v pustém lese v dráhu mísí,
jak Danteovi Virgil kdysi;
140
leč pohled tvůj tak dojímavý,
tvůj sněžný vous a kadeře
mých obav divý ručej staví
a srdce nutí k důvěře.
Ó, kdybys věděl, noční hosti,
co duše má v svém nitru hostí
snů, žalů, muk a pochybností!
Viz! větru lehké pohnutí
jak střásá k zemi jehly sosen,
květ chudobky, jenž jitrem zrosen,
pták zpěvný se svou perutí,
skal ozvěna i borů kvil,
i motýl, jenž sem zabloudil,
vše má svůj směr, vše má svůj cíl.
Já pouze jak mrtvoly duch
od místa k místu bloudím, těkám;
svých myšlének se vlastních lekám
a spjatý v jejich těsný kruh
přec od nich zas jen spásu čekám.
Co příroda mi, co mé nitro?
Mně z obojího zmizel bůh,
i hvězdná noc i smavé jitro,
jek bouře, srdce tvůrčí duch,
vše lhostejno mi, vše je chladno.
Té číši, která Stvořiteli
kdys padla z ruky v chvíli kleté
a kterou maně světem zvete,
té dohlédnouti nelze na dno,
a povzlet ducha klesá smělý,
když trud a starost kadeř zbělí,
a pouze smrt – tvůj triumf celý!
141
Byl čas, kdy mladé duše vznět
mně rozdýchal na smavý květ,
co klíčilo ve hrudi děcka;
teď ale prázdný je mi svět
a hnusná jeho moudrost všecka.
Jak Faust bych volal: Vrať mi zpět
ty chvíle prvních roznícení,
kdy lesů šeř a ptáka let
moh’ duši strhnout do nadšení,
kdy proudů řev a ozvěna
jí křídla stkaly plamenná!
VII.
VII.
Ó jaké probuzení děsné!
ó jaká propasť sklamání,
do které duše náhle klesne,
stržena spárem zoufání!
S tvou nicotou tvůj válčí vzdor,
svět, lidé, srdce tobě cizí
a pravdy báje v mlhách mizí,
jak v jiskrách noční meteor!
Tu chytnuv slední, slabý svit,
jenž v unavené duši dřímal,
já přírodu jsem obejímal,
ji k slovu chtěje přinutit.
Já prchal v skrýše, sluje hor,
půl Manfréd a půl Alastor,
jsem s živly válku ved’ a spor!
Když bouře rvala větve stromů,
já smysl hledal v řeči hromu
142
a ve tišině lesů tklivé
jsem hledal země srdce živé,
by na mém srdci zabušilo
a s jeho sny se v souzvuk slilo.
Ó chvíle blaha, dnové slunní,
kdy každý květ mi dýchal vůni,
kdy lkal jsem v boru šumný ruch:
Ó promluv, pověz, kde tvůj bůh?! –
Leč mlčel bor a luh byl němý;
tu v zármutku jsem klesl k zemi,
mé slzy tekly ručejemi,
já k srdci tisknul kameny
jak Pygmalion ve naději,
že srdce mého plameny
se jiskrou žití rozechvějí;
leč nadarmo: vše bylo hluché.
Teď jako fantóm z říše stínů
se mihám divy přírody,
mé myšlénky jak listí suché
se točí větrem náhody;
bor šumí – lhostejně ho minu,
stráň rozkvetá – já hořem hynu,
ó pověz, kde si odpočinu!
VIII.
VIII.
Ba i ten nektar poesie,
jenž kdys mne vznášel k nebesům,
když přikloním jej k chorým rtům,
v mé srdce, které teskně bije,
143
jen vlévá trpkost nových dum.
Ba i ten obraz věčné krásy,
jejž jako modlu v srdce hloubi
jsem vztýčil, nebes růžemi
mne šálí a s mým srdcem hrá si,
ať kmitá zespod dívčí řasy,
ať v písních, sochách Hellady,
ať v nitru mém jak zázrak dřímá,
jej uchvátiti nelze mi!
Zjev snů má náruč obejímá
a ve všem staré záhady.
Tak v divé touze, v němém žalu
se vznáším kolem idealu,
jak noční můra zabloudilá
ku lampě, jejíž rudý svit
jí z dálky sluncem zdá se být.
Ó jak bych jak ten motýl rád
ve plamen věčné krásy pad’;
má píseň by ji velebila
i v sledním stonu duše mroucí!
Leč běda! k světlu proniknouti
se nezdaří mé vůli vroucí;
i omdlévám již dlouhou poutí,
chci tvořit, ale postavy
se v mlze před mnou rozplývají,
jak fantóm noci prchavý.
Mně krása, svět i bůh je bájí,
v snech život hledám, v smrti sen,
z něhož bych nebyl probuzen.
A těžká nuda spárem tupým
mi srdce trhá pomalu,
144
ku starým bědám nové kupím
a života jhem unavený
se vleku žitím bez proměny,
bez nadšení a zápalu!
A nikde těchy, nikde smíru.
Ó, je-li v tvoji moc to dáno,
ó rozžehni mi nové ráno,
než klesnu v tomto běsném víru.
IX.
IX.
On usmál se. Jak od jakživa
by myšlénky mé v hrudi hlídal,
na stesky moje odpovídal:
„Ó, těžkou věru obžalobu
tvá vyslovila duše snivá,
a hrozný by to úděl byl,
od kolébky se vléci k hrobu,
jak nářek tvůj zde vylíčil.
Jsi odhodlán se vznésti výš?
Nuž chceš-li chápat – pochopíš!
Ty zmítaný jsi vírem muk,
ty lkáš na žití nesouzvuk,
ty nevidíš cíl přírody
a vše ti hříčkou náhody.
Číš pravdy okusil tvůj ret,
však nevyprázdnil obsah její,
snad ze strachu, k ní srázný let
a neobvyklé divy její
že srdce tvé by naplnily
snad novou, hroznou beznadějí.
145
I poesie amulet
bez účinku jsi v hrudi nosil,
tvá ňádra vzdechy rozvlnily,
své struny slzami jsi rosil;
leč kde měl vzrůsti tobě čin,
tam zřel jsi spoustu rozvalin.
Ty vidíš pouze propasti
a nechceš vidět mosty jejich,
ty vidíš duhy na peřejích
se vznášet k nebes oblasti;
však lehkou po nich kráčet nohou,
jak těká motýl pod oblohou
vždy výš až ráje na prahy –
ach, k tomu nemáš odvahy.
Ó nenaříkej na přírodu,
jak zapříti lze její lad?
a ve všem souzvuk, ve všem shodu
a ve všem krásu, ve všem řád?
Ó jdi a hledej poznovu,
až najdeš ony tajné nítě,
z nichž červánků háv na usvítě
i valných světů osnovu
tká božství tebou zneuznané!
Ó hledej dál, až duše tvoje
v to valné moře perlou skane,
jak zvonů souzvuk v živlů boje,
jak božství paprsk zářivý
vše smiřující protivy!
Tys v divé touze světem hřměl,
sny, zápasy všech trpitelů
jsi myslil spolu, svému čelu
146
chtěls urvat všecky diademy,
však na jedno jsi zapomněl!
Čí vina to, že svět ti němý?
že všady zříš jen domněnku?
Ó pohleď k nebi, pohleď k zemi,
jich opojiž se divy všemi,
však v jejich krásy souzvuk snivý
vlož vlastní duše odlesk živý,
pusť paprsk nebes – myšlénku!
X.
X.
Ó viz ty stráně, viz ty lesy!
šik jeřábů, jenž táhne v jih!
Zajásej v citů sporé směsi
a v nových ožij nadějích!
Sni za dne v lesů tklivé šeři,
čti v noci z hvězdných nebes run,
a duch, jenž křídlem věčnost měří,
nám zahlaholí z tvojich strun!
Tu poznáš, kam tvá vkročí noha,
že všecko jednou žije láskou,
že příroda jest valnou maskou,
kterou se kmitá oko boha,
a tuchy tvé a záchvěvy,
že závoje jsou tmavořasné,
z nichž v duše tvojí zoři jasné
tvář jeho se ti objeví!
Viz přírodu a její změny!
Zda vše to není symbolem
té moci, kterou božství jmeny
147
chce člověk strhnout k sobě blíž,
a kterou lesy hlaholem,
poušť mlčením, noc větry vzývá,
a která všady majíc říš
neznámá v duši tvé se skrývá
a s tebou mluví ve tvém bolu
a s tebou trpí, jásá spolu?
Tys těkal světa prostorem
a vina lidstva odvěká
se slzami i se vzdorem
vznik světla v tvoji duši tlumí,
tys všecko pojal v svoje dumy
a zapomněl jsi – člověka!
XI.
XI.
To on, u nové doby prahu
jenž stojí s povznešeným čelem,
myšlénkou svítí na svou dráhu,
by sám byl sobě spasitelem.
Smrt shltí jej – však věčný kruh
se dále, dále rychle snuje,
nechť zemře člověk, lidský duch
nad oceanem času pluje,
a v práci, v boji snů a muk,
kde ustál praděd, začne vnuk.
Ta práce ducha neustane,
až božství žár mu na skráň skane
a v srdce míru čarozvuk!
V té knize, již tvá ruka třímá,
všech snů a záhad kouzlo dřímá.
148
Hle, skvosty božských snů a tuch,
jak hvězdy nebem v tvorčí chvíli,
se v básně věštců rozlétly!
Ty vstaň a kouzlem věčné síly,
již v ňádra tvoje vložil bůh,
jich symbol pravdou vysvětli!
Hle, lidský duch, toť Gral ten svatý,
v něm síla, která tvoří divy,
jím v světě plamen božství živý
plá věčně láskou věčnou vzňatý.
Duch lidský, toť ten drahokam,
jenž pad’ z koruny Satanovy
v té době, kdy byl v nebi ještě,
pro který bůh s anděly sám
šel v zápas ohnivého deště,
ten zápas, který věčně nový
ve srdcích lidských zuří dál.
Duch lidský, toť ten svatý Gral,
toť z diamantů míska svatá,
kam ronila se boha krev,
již andělé na křídla zlatá
kdys chytili; v něm božství zjev
se míhá víc než v žhavém keři,
jejž pochopí, kdo pouze věří.
On nesmrtelný sám si volí
své bdělé strážce z lidských synů,
jak pták usedne na strom v poli
a jako dívka v stromu stínu;
na chudou chýši let svůj snese
a pokyne a svět se třese,
a umělci a básníci
149
jsou všichni jeho dědici!
Když srdce lidské teskně bije,
on vlívá v ně zas nadšení,
podá mu číši poesie
a života chléb – umění.
Kdo umí pojmout jeho divy,
nepozná smrti věčně živý,
na jeho božství oltáři
a slávy jeho ve koruně
jak skvostný démant zazáří.
Ať žaly svoje svěřil struně,
anebo barev pestrých nachu,
ať myšlénce neb dláta vzmachu,
kdo ve dnech zlatých svého mládí
svou duši k letu rozepjal,
jde světem jako Parcival,
vždy za ním volá, letí, pádí,
a byť i bloudil, hledal, jednou
přec roušku strhne neprůhlednou
a obejme svůj ideal!
Těch strážců jeho valná řada
dnem každým vrůstá víc a víc,
a každý myslí, touží, bádá
se zrakem orla, s vášní lvic,
a věčný jejich chorovod
chce lidstvu strojit boží hod.
Leč abys věřil slovům mým,
by v činy vzrostla tvoje tucha,
pojď, opojím tě tajemstvím
a otevru ti oko ducha.
Ty uzříš Grala svatou stráž,
a souroden jim zajásáš!“ –
150
XII.
XII.
A zatím houstly noční stíny,
les každým krokem více řídnul,
tu na pokraji u mýtiny
v červáncích lesku zrak můj zhlídnul
ve husté mlze spících lad
se vznášet k nebi vzdušný hrad.
Bez počtu věže všechněch slohů
a mosty, brány v každém rohu
a řada sfing u práhu vrat.
Z nádherných oken gothických
lesk tisícerých světel plál.
Most před námi sám výš’ se zdvih’
a otevřený velký sál
před zrakem mého ducha stál.
Zde uviděl jsem všechny spolu,
jež životem ved’ ideal,
jimž na skráň slávy aureolu
duch lidský přitknul, svatý Gral.
Zde zapomněli osten bolu,
žluč zhrdání i nudy věno,
co myslili, co toužili,
vše před jejich zrakem vyplněno,
čas, prostor, jež je dělily,
teď na souzvuk vše zladily.
Ó valná řada, nekonečná
od Orfea až k Byronu,
a v každém ohně jiskra věčná
a člověk slávy na trónu.
151
Zde každý národ má své bohy,
své syny každé století,
zde v světle Grala žije mnohý,
jenž vypad’ z lidské paměti
a jemuž pozdě v proudu věků
vnuk vděčnou slzu posvětí.
Ó jaký zástup velkých reků!
tvář mnohou známou poznávám;
hle, vše, co žilo, vše, co květlo,
by lidstvu blíže sneslo světlo,
se sešlo v tento ducha chrám.
Ten, který metal blesky slovy,
ten, který v balvan mramorový
myšlénku svoji začaroval,
ten, který hledal, toužil v tmách,
i mořem pochyb k pravdě ploval,
na skráni božských sluncí nach
zde střeží lidstvu ráje práh.
I ohlížím se, nejsem sám;
jak ožila by lada pustá,
hle, z lesa, z plání, s každé strany,
u každé věže, každé brány
dav nových zápasníků vzrůstá!
A udivený poslouchám,
jak z hradu v tichém nočním vzduchu
jak vodopády hřímající
nad srdcem mým, nad zemí spící
zní, hučí, bouří hymna duchů:
152
XIII.
XIII.
„My jsme ten řetěz neustálý,
jenž z věků tmy se k světlu valí,
v němž hvězdy věčnou září vzplály.
My jsme ta nebes mléčná střída,
jež edenu prah lidstvu hlídá
a v jejímž valném, lesklém moři
svou září každé slunce hoří.
Kde první z nich, kde poslední?
Od západu až k poledni,
od břehu moře k poušti lemu
my vládnem světu veškerému.
My ocean jsme beze hrází,
jenž perly na břeh lidstvu hází
a jehož víry, jehož vlny
jsou nejhrůznějších divů plny,
a jehož bouřebouře, v svět když spějí,
žár vzdoru vznítí, trůny chvějí.
My u Dodony lidstva kněží,
jimž příroda se jeví širá,
my řada sfing jsme, která střeží
chrám mysterií všehomíra.
My zlatý prut jsme Arona,
dnem každým na němž květy nové
se v nové kráse rozvily.
Nového lásky zákona
ve světle, práci myšlénkové
jsme proroci a Sybilly.
Kdys námi spadne opona,
153
jež kolem tváře boha kane,
kdys námi pravda bájí vzplane,
myšlénkou symbol k žití vstane!
Ó duchu lidský, svatý Grale,
ó symbole! ó mysterium!
nás odchoval jsi k svojí chvále,
ty nad nektar i nad opium
číš divů svých nám skláníš k retu
a tak pro život jiných světů
si odchováváš lidstvo nové,
kde každý bratru bratrem slove!
Ó skloň se, posvěť září svojí
ret básníka i myslitele,
by paprsky tvé na svém čele
ved’ lidstvo k vody živé zdroji.
Ó skloň se, ve nadšení svatém,
povznášej k práci štětec s dlátem,
sám rukou svou bij v zlato strun,
a jitro vzplane, půlnoc mine,
ve chrámu tvého kobce stinné
si člověk vítěz odpočine
a směle vstoupí na svůj trůn!“
. . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . .
154
XIV.
XIV.
Já ve úžasu k zemi kles’.
Nad mojí hlavou šuměl les,
v červánku zlatých rudém nachu
se ztrácel v mhu můj noční druh. –
Byl to mé poesie duch,
či sám snad Wolfram z Eschenbachu?
– – – – – – – –
V Maraně, v květnu 1875.
155