ZPĚV V JESENI
[99]
I.
I.
Zda viděls, nad lesy jak do výše se vzpjali
a k jihu končinám jak létli jeřábi?
Můj zrak spěl za nimi, neb na svá křídla vzali
i moje naděje i vesny půvaby.
Zda viděls, v údolu jak léto v umírání
chce v spěchu vyzdobit svou rakev poupaty?
Ó čím byl nivám květ, čím srdci lásky plání,
když snové mladosti jsou s květy rozvaty!
Zda viděls, révy peň jak objímá strom holý
a s hrozny plnými se houpá na kmenu?
Hle, z těchto zlatých zrn zdá neplá v tvoje boly
květ s vůní zašlých jar, svět snů a plamenů?
Co zbylo nám, se ptáš, když srdce trudem spjaté
na věnce hřbitovní tká snů svých lupínky?
Nuž, rychle zprahlým rtům dej hroznů víno zlaté
a duši truchlící dej víno vzpomínky!
[101]
II.
II.
A věren geniu, jenž posud ved’ mne žitím,
číš vínem naplním a hýřím v starých snech,
a cestu vzpomínek dum posypávám kvítím
a hledím do krbu, jenž září v plamenech.
A zvedám pohár svůj – hle, v barvách duhy hraje,
s ním plesá duše má jak skřivan v azuru,
a dávno pohřbené a oplakané báje
juž noří perlami se z jeho purpuru!
A slzy bolesti, jež na dno číše klesly,
se lesknou démanty a hoří rubíny.
Ó proti poháru, jejž ruce ke rtům vznesly,
jak malicherny jsou všech moří hlubiny!
Jen v číši slunce spí! Nuž ať v mé nitro bije
a strhá ohněm svým snů závoj mlhavý!
ať tobě písní mou, o duchu poesie,
ve hymnu vítězném své zahřmí pozdravy!
Buď věčně požehnán, jenž nad propastmi nitra
jsi rozbil světlo své jak nad vlnami bůh,
jenž blesky myšlének nám chystáš příchod jitra,
kde v stínu palem tvých si zdřimne lidský duch!
102
Buď věčně požehnán, jenž k idealu drahou
ve mlhách před námi jdeš sloupem ohnivým,
jenž krásu, dceru svou, nám ukazuješ nahou,
rty její nachýliv k rtům našim žíznivým!
Buď věčně požehnán, jenž lásky křídlo bílé
jak vějíř perlový nám skláníš ku čelu
a růže k poháru a cypřiš ku mohyle,
a slávu, fenixe, nám vzkřísíš z popelů!
III.
III.
Teď lásce číši mou! Nač brániti té slze,
jež v pohár skanula jak perla zářivá?
O minulosti sny před zrakem mojím v slze
na moře vzpomínek se všecko rozplývá!
A ze dna poháru, jenž temným nachem hoří,
hle, vidím pomalu všech rajských vděků pln
ten obraz čarovný, jenž zázračně se noří
tu vlas, tam rameno jak Afrodité z vln.
Ty oči vlhky jsou, jak z něhy oceanu
by rosou sladkých tuch je večer porosil,
ty ruce pnou se výš, jak retů sladkou manu
by chtěly vstříc mi nést, jak zpěv můj vyprosil.
103
Ó sladká vílo má, jež z poháru se noříš
jak ze kalichu květ, rci, svými rameny
zda ty mne objímáš, v mé duši písní hoříš?
rci, jsou to tvoje rty, či vína plameny?
IV.
IV.
A nyní číši vám, vy soudruhové mládí,
vy věrní v radostech a věrní v zoufání!
Ó nechť čas před námi jak Mazeppy oř pádí,
přec ve prach nestrhne nám růže na skráni!
My ruce dali si a se životem v boji
druh druhu podal štít a byl mu podporou,
ve krásy zenithu nad námi slunce stojí,
když jiným jeho zář se tají za horou.
Sám sedím u krbu – leč nikoli, jste u mne;
nuž pohár zvedněte, jenž znova ohněm vzplál,
ať v této písni mé jak v pěně vína šumné
ve světla paprscích náš vzplane ideál!
Jsme všickni na moři a do tmy hlas náš letí,
druh volá na druha a čeká odpověď...
Ó písni, pro ně jdi! i bouři ve zápětí
spěj šípem zlaceným a holubicí leť!
104
Ať všecky uvidím, ty s štětcem a ty s dlátem,
sem s tichou myšlénkou ať sednou k ohni blíž,
ať odlesk jejich snů jim zaplá v oku vzňatém,
jak lákal z popele by vil a skřítků říš.
I mrtvé pozvu sem, ať všickni jsme tu spolu;
pryč s duše všednosti, pryč s čela hrobů prach!
ať blesky pohárů nám stkají aureolu
a blesky myšlének nás vznesou v hvězdný nach!
V.
V.
Nuž vzhůru k obloze! Čím jsou mi vazby těla?
Já neznám smrti hlod, já neznám zhynutí!
Mně jest, jak hudba sfér by nad mou hlavou zněla,
já letím hvězdám vstříc na bílé peruti.
Má duše na vlnách jak lotosu květ bují,
z ní vůně, láska má, se vznáší výš a výš,
kol moje myšlénky se točí, poletují
jak pestří motýli ku hvězdám blíž a blíž!
Má duše, prprslekpaprslek se v modrém vzduchu houpá
a vidí, co sní květ na dně v svém kalichu,
čím třtina zastená, když břehu vlna skoupá
ji ústy vlhkými chce zlíbat po tichu.
105
Má duše réva jest, po kmenu lidstva vzhůru
se vine, proplítá svým svěžím lupením,
a roste výš a výš až nebes do azuru,
svět blaží chladem svým a hvězdy nadšením!
A všecky písně mé, jež posud v nitru spaly,
jak hrozny bohaté se lesknou zlatem v ní,
a vyzpívané juž se ptačím křídlem vzpjaly
a krouží ve výši a jejich hymnus zní!
Jsem tvým, ó přírodo! v tvůj éther květ můj spěje!
ó země, v hrudi tvé tkví moje kořeny!
a slunce z číše své dešť blesků na mne leje
a měsíc tichými mne zlatí plameny!
Jsem tvým, ó přírodo! tak věčně na tvém lůně
bez žalů, naděje, bez tuch a rozmarů
chci spáti věčný sen, má duše jen jak vůně
ať letí ze květů a jak blesk z pohárů!
V Maraně, v září 1875.
106