MOR
[107]
I.
KRČMA V PŘÍSTAVU.
KRČMA V PŘÍSTAVU.
Břeh druhdy zvyklý plavců sladké stanci
se otřásal jak pod ranami hromů
a lkal a úpěl v živlů divém tanci.
Zdi přístavu a v dálce šiky domů
tmou šeřily, pak maják na obzoru
a černé tesy srázných, skalných lomů.
Teď bílý pruh! – to vlny vzrostly v horu,
jež valí se; do tmavého jich klína
lil maják zář jak jiskry meteoru.
Sám vznášel se tu jak sloup Hospodina
nad vřavou vln, jak Promethea plamen,
jenž v nejděsnějších bouřích nezhasíná.
Viz svazy jeho obrovitých ramen!
Toť titan, jehož skráň se v mraku skryla,
dešť bleskných jisker srší její kámen.
[109]
A vlna rostla, juž se převalila –
sto hromů jak by shluklo se v tu vřavu;
bouř přeletla a bílá pěna zbyla.
A maják zase plápolavou hlavu
výš povznášel; jak v klidné svojí zoři
by na bedrách nes’ ducha věčnou slávu.
A přec můj zrak se smutně ve tmu noří,
při každé ráně zachvějí se rety:
jak asi těm, jenž zbloudili dnes v moři!
Snad vyjeli si nové hledat světy
a u brány teď posledního stojí...
Ó nadšení, ó ducha bouřné vzněty,
Óó myšlénko, již člověk léta kojí,
by jedna noc tě pochovala navždy!
A já jsem cítil hořkost v duši svojí.
Či není v moři života z nás každý
též bludný plavec? Hledáš cestu k míru,
a vyhneš-li se jícnu samovraždy,
Zdezde bouřnou nocí v snů a vášní víru,
tu padneš náhle v propasť resignace
a nenajdeš přec smyslu ve všemíru.
A tvoje tuchy, zápasy a práce
čím potom jsou? Měls maják v této pouti,
když zaplál ti, proč uhasl tak v krátce?
110
Zda bohem zvals jej, to ho málo rmoutí;
vždy vlny budou hřmět kol tvého člunu,
blesk svítit v hrob a větry v plachty douti.
Chtěls slunce mít, a pohřešíš i lunu
i hvězdy zář, a s Faustem budeš klíti
svou myšlénku, svůj štětec i svou strunu.
A vzdorně řekneš: Nač to celé žití?
nač tato dlouhá cesta k idealu,
když břeh té cizí země nelze zříti?
Když s lety roste břímě našich žalů,
když ztrácíme i slední naděj v zoři,
když chceme ráj a sotva najdem skálu?
A pohroužen tak v lidstva věčném hoři
já místo stesku záviděti nyní
jsem počal těm, jenž zabloudili v moři.
Co dal mi život? Hořká duma stíní
skráň mou jak mlha; v květu svého mládí
zřím místo rosy poesie – jíní.
Kol cesty své jen slyším sykot hadí
a mého zpěvu strunu přetrhanou
jen Smrt ku tanci šklebným larvám ladí.
Z mých očí jestli ještě slzy skanou,
v číš z lidských hnátů Satan sám je schytá,
mně píti dá – a ušklíbne se stranou.
111
A opiem své vlastní muky spitá
má fantasie vztáhne křídlo dračí
a s bouří jako padlý anděl lítá.
Oj, divý let! se stíny duchů kráčí
a s fantomy – bachantka zdivočelá!
a brzy chví se s Magdalenou v pláči,
Aa věří zas a doufá! – Rána z děla!
Slyš, ohlas její jak přehlušil bouři,
šum vln – teď zase druhá zahučela!
Zdi přístavu se zamihnuly v kouři
a maják sám ve náhlém dýmu hávu
na chvíli svoje bleskné oko mhouří.
Loď zabloudilá jede ku přístavu,
či tone již? – Teď náhle utišení,
jak míru anděl slet’ by v živlů vřavu.
Teď třetí zase padla v moje snění,
víc světel blesklo na obzoru v dáli.
Loď zachráněna – ne, to klam víc není!
Leč s novou bouří v nový hon se vzpjaly
mé myšlénky; ten zmatek ve přírodě
tak byl jim vhod, že z jizby ven mne hnaly.
Ta noc tak byla s životem mým v shodě,
ta zbloudilá loď tak mou sestrou byla,
že v plášť zahalen vydal jsem se k vodě.
112
Tu nová smečka lítých vichrů vyla,
já s nimi zápasil jda podél břehu,
nad který v celou stěnu mha se slila.
Tu vlny, jež nad hory vzrostly v běhu
se rozrazivše na skal štítu tuhém
tmě rouhaly se úbělem svých sněhů.
Jak Lear jsem kráčel břehu pustým pruhem,
na místo šaška jeho ironie
při procházce té byla mojím druhem,
Aa pravila: „Slyš, brachu, půlnoc bije,
a teď juž cítím této pouti prosu,
pojď hledat střechy, jež nás v bouři skryje!
Či v sváru vln a větrů ve hlomozu
chceš poznat boha hlas, jenž mluví k tobě,
chceš nahlédnouti v klubko lidských losů?
Věř nebo zoufej, vítěz, klesej v mdlobě,
tím živým slzu nezastavíš v tváři
a mrtvým neukrátíš spánek v hrobě.
Dál příroda jde, rodí, staví, maří,
a věru líp než mozku tvého plísní
tvá myšlénka, tmou okno krčmy září.
Tam pifferara naslechneme písni,
tam uzříš spilou námořníků chasu,
v jich křiku zapomeneš, co tě tísní.
113
Či s bouří snad chceš dát se do zápasu?
Vždyť s životem jsi podlehl v té seči.
Sem pohár jen a smutek pošli k ďasu!“
Zas rána z děla a bouř stále větší,
též kapky deště houstly v náhlý příval,
i poslech’ jsem, ač v citu divé křeči.
Pot s deště proudy přes tvář moji splýval;
i vrazím v krčmu, když tu v divém křiku
ten klel, ten smál se a ten zas zpíval,
z ní valil se dav spitých námořníků.
114
II.
STARÝ OBRAZ.
STARÝ OBRAZ.
Je vylákala v přístav rána z děla.
Sám stojím prosté krčmy na zápraží
u vchodu jizby, jež se kouřem tměla.
Dým tabáku se výše k stropu sráží,
kde na řetěze prostá lampa čadí,
spí v okně maják s plamennou svou paží.
Jen z dálky slyšíš bouř, jak struny ladí
k novému tanci. V písni této zvoní
vše sny a tužby ztraceného mládí.
V před postoupím; kmet, jenž se nad krb kloní,
bez říkání mi nalévá číš vína,
i usednu a němě zírám do ní.
A jako ten, kdo těžce rozpomíná
se na minulost, zavírám své oči,
mně táhne duší její hudba líná.
Jen hřbitovy, kam v myšlénkách duch vkročí,
jen zápasy, co vidí, unavený;
jak – tryskla slza moje pod obočí?
115
Tvář pozvednu, kol začasené stěny;
číš pozvednu, v níž víno krví plane,
a cítím zas, že nemá život ceny.
A nežli pohár ke rtům zvednu, skane
má slza tam, to slza žalu rmutná;
dej, Satane, ať hned se jedem stane!
A piju. Jak to víno trpce chutná!
tak zrovna, jak to světem potácení,
kde marnou tužbu honí naděj smutná.
I zírám v pohár, jak se rudě pění,
i v srdce své, ten podzimní lad holý,
a klesám opět v staré zamyšlení.
Tu k stěně zbloudil zrak přes prázdné stoly.
Tam visel obraz začazený, tmavý,
juž bez rámce a bůh ví z jaké školy.
Však podivný, pln pomatené vřavy,
lidí i běsů, zřím naň v dumě snivé
a jeho divná skupení mne baví.
Juž rozeznávám tváře jednotlivé,
a nežli dým se ztratil mému oku,
stál celý přede mnou v své hrůze živé.
Ó kdyby Callot stoup’ teď k mém boku
a zaměnil svůj štětec slovy mými,
neb Dante kdyby dýchal v moji sloku,
116
Čiči ještě lépe – co zde s písně rýmy?
Mít strunu Tartiniho, na níž hrával
sám Satan trilky zvuky šílenými!
Ó hudbo, taji! tvojich tonů nával
když lkal a jásal, burácel a hřímal,
u brány věčna nejblíž duch můj stával.
Tu křídlem ohně světy obejímal,
rost v démona a hned zas v snivém tichu
na říze boha bílou růží dřímal.
Tu se Satanem vyznával svou pýchu,
s padlými duchy bloudil kol bran ráje
a zase úpěl a se svijel v smíchu.
Tys zářné slunce, kterým na květ zraje
to nejtajnější srdcí lidských hnutí,
tys řečí duchů, tys edenu báje!
Ó zni, jen zni! v tvých tonů obejmutí
číš poesie zvedám, ať z ní piju
buď věčnost svousvou, neb svoje zahynutí!
Jsou tony též, co z duše svojí liju,
mně celé nebe velikou jest lýrou,
spit vesmírem ji v hvězdné struny biju.
A píseň má zní světa stepí šírou,
ať stená, jásá, modlí se neb rouhá,
ať vzdorem dýše aneb těší vírou.
117
Ať bolesť, zoufání, ať naděj, touha
v ní ozývá se, vždycky chvění její
skal věčnosti jest ozvěna jen pouhá.
Ó hudbo, písni! Vaše tony znějí,
šíp ohnivý jest v ruce mojí pero,
nuž fantasie kasej sukni k reji!
Tvé vnady zvýší jizby této šero! –
Síň na obraze byla středověká;
v ní v krojích starých divných osob stero.
Zřím na obraz – a duše má se leká;
dva muži v středu tiše v šachy hrají
a kol nich zástup na hry konec čeká.
Ten, co byl stolu levém na pokraji,
v plášť temně rudý halil svoje tělo;
byl jako Satan, jak se líčí v báji.
S kloboukem pero kohoutí se chvělo,
pěsť mocně tiskla jílec u kordiska
a v oku celé moře zloby vřelo.
Jak v letních nocích když se mocně blýská,
ač není slyšet při tom hromů hlasy,
ďas ušklíbá se, figuru jak získá.
Ten, co s ním hraje, jun jest vzácné krásy;
šat rytířský; přes tvář, jež bledá strachy,
se rozlévají v zlatých proudech vlasy.
118
A ďas a rytíř hrají spolu v šachy,
a jun se blíže tiskne k šachovnici
a k ďasu přes stůl letí zrak mu plachý.
A stále roste bledost v jeho líci.
Zas figura! ó zápasení běsné!
v dlaň darmo tiskne hlavu klesající.
Však divná hra! Viz figury ty děsné,
z nich každá tvář má těch, co kolem stojí;
jak prohraje, z nich jeden mrtev klesne.
A na obraze vzadu zřím, jak rojí
se davy v zmatku, vynášejí těla,
a chvějí se a trnou v citů boji.
A stále hrají; studený pot s čela
si rytíř stírá, demon ušklíbá se;
blíž přihlédnu – hle, za Satanem bělá
Se v ruce s lukem, v roucha dlouhé řase
Smrť kostnatá a hrozná, sinobledá;
snad ví, že bude brzy po zápase.
Však nad junem se bílá peruť zvedá,
u sloupu stojí jeho anděl za ním –
ó modlete se, snad mu zhynout nedá!
Však nadarmo své písni déle bráním:
u vchodu číhají dva černí draci,
síň ozývá se nářkem všech a lkáním.
119
Šklebí se démon, jun se v dumy ztrácí.
A zase tah! Zas jeden mrtvý z davu,
jak figuru vzal Satan, v prach se kácí.
A jinoch darmo v skráně tiskne hlavu
a jeho anděl opouští jej v pláči
a Smrt juž spouští luk svůj v tuto vřavu.
A oheň šlehají kol tlamy dračí,
a mrtvých tolik, že je vynášeti,
co ještě zbyli, více nepostačí.
Tah poslední! Ó mladíku, čas letí!...
Jak dohráli? Zde zůstal štětec němý.
Já sklonil hlavu. – Co mám dále pěti?
Jak z těžkého sna já se vracel k zemi;
mně zdálo se, že já hrál s oním ďasem
a ztracen byl jsem a opouštěn všemi. –
Bouř ustála a moře stichlo časem,
zpěv námořníků opilých zněl sprostý
a zmíral v dálce ochraptělým hlasem.
Zde děs a duma byly mými hosty.
120
III.
VÝKLAD NÁMOŘNÍKA.
VÝKLAD NÁMOŘNÍKA.
Co zadumán jsem trval nad obrazem
v snů podnoží a v bouři svého bolu,
tu rozlétly se krčmy dvéře rázem.
A vešel plavec, sedl k mému stolu;
já v dumách nevěděl, že dlouhou chvíli
při vína číších seděli jsme spolu.
Ten plavec kmet byl hovorný a čilý;
mé mlčení mu nešlo příliš k duhu,
i odkašlal a začal: „Pane milý!
Líp chutná číše ve přátelském kruhu,
když hovor proudí... ale věříte mi –
bouř takou nikdo z mých nezažil druhů.
Jak míč jsme byli hnáni peřejemi,
loď pila vodu; náhody kyn pouhý,
že zázrakem jen připlouli jsme k zemi.
Však byl to shon: s každého tekly strouhy,
jak ďas ta chasa pumpovala líná“ –
číš vyprázdnil na jeden doušek dlouhý.
121
„Tak z moře grog neb proud rudého vína
by chtěl nás vlnou ze paluby splavit,
dal bych si říci; to by byla jiná!
Noc po bouři tu vesele chci strávit.
Vy mlčíte? Číš vaše plná ještě.
Či u sta hromů! mám snad já vás bavit?
Tož nezkusil jste jistě větru, deště;
to učí teprv pravé veselosti.
Když bolí zub – nu, tomu dáme kleště;
Kdyžkdyž bolí srdce, tomu k větší zlosti
najdeme ženu; když však bolí žití,
jen pohár vína, to jest víc než dosti.
Já, milý pane, když chci v klidu píti,
dřív rozzlobit se na ten život musím,
dřív zapomenout, že mé srdce cítí.
A jestli piju, samotu si hnusím;
chci zpěv i hovor, až pak ve rozmaru
na soudruhu svém pěsť i jazyk zkusím.“
A přiklonil se zase ku poháru
a jedním douškem vyprázdnil ho zcela
a jeho oko blesklo v novém žáru.
Já odhrnul si rukou vlasy s čela
a k obrazu jsem zíral v zadumání –
jen z venku bouře ze sna zahučela.
122
„Co, baví vás to staré malování?“
zas plavec začal. „Stará historie;
kdo chodí sem, jí nevšimne si ani.
Zde, milý pane, kleje se a pije,
a hezké je tu posezení v suchu,
když vítr divý v nízká okna bije.“
V tom vítr zase zaletěl nám k sluchu.
A námořník po spůsobu svém sprostém
jal vyprávět se, co jsem přál si v duchu.
„Nuž poslyšte, jsem starým tady hostem,
a sebe lepší víno bez hovoru
jest pro mne hořkou vodou víc, ba postem.
Když vesele tak popijíme v sboru,
tu na mysl nám nepřipadne věru
ta historie stará z doby moru.
Juž pět set roků; v dávných časů šeru,
jak říká se, prý mohlo se to státi,
však pramálo ku srdci si to beru.
Byl tenkrát mor. Dnes moh’ jste vesel vstáti,
a než jste kýchnul, pad’ jste v tváři rudý,
a nepomohli ani všickni svatí.
Za minutu juž zčernaly vám údy.
Sta leželo jich po ulicích v stohu,
a kam jste vkročil, pohřby byly všady.
123
Ti modlili se a ti kleli bohu,
jak vždy to bývá. V městech ohně plály,
psi vyli – nu, já povídámpovídám, jak mohu.
Od země k městu horké větry vály,
od moře táhly smrduté zas páry,
zdi přístavu jak duchů sbory stály.
A slunce k zemi slalo prudké žáry,
a mor jen řádil, kam jste pohled’, všady, –
tu stalo se, co líčí obraz starý.
Zde v městě v přepychu žil kníže mladý;
měl všeho dost a smál se tomu moru,
vždyť paláce měl, vinice a hrady.
Ten z města prch’ a v druhů stejných sboru
vším opatřiv se zamk’ se do své vily,
čas trávil při číši a při hovoru.
Kde jaké hodiny, ty zastavili,
dnu rovněž přístup uzavřeli v síně,
v žen svůdných směsi smáli se a pili.
Strach před morem ten pohřbili ve víně,
hod za hodem, kvas v zápětí šel kvasu,
den minul s nocí na žen sladkém klíně.
Tu náhle jednou as v půlnočním času
se rozletěly dvéře sálu rázem,
ztich’ zpěv a smích – a všichni stáli v žasu.
124
Stál na prahu – a již se chvěli mrazem,
stál v rudém plášti Mor – jen hled kol tiše,
a pět jich kleslo omráčených na zem.
A všem vypadly z rukou plné číše,
v šat kvapně ženy halily své vnady,
jež obnažily právě v drzé pýše.
A Mor šel sálem, kde stál kníže mladý,
číš křečovitě tiskna v dlani stuhlé;
sed’ za stůl řka: „Já prohlédnul tvé spády!“
A oči plály mu, dva žhavé uhle,
a jeho hlas – to had byl sykající,
a jeho dech – to mrtvých chropot v truhle.
Tu rukou svrasklou sáhl k šachovnici:
„Tys vzdoroval mi, nuže jsem tu k boji;
pojď, zahrajem si! Jdu jak soudce mstící!
Když vyhraješ, tož zachráníš vlast svoji,
já odtáhnu; však třikrát všechněm běda,
když statečnost tvá nyní neobstojí!“
A hle, juž ruku, aby táhnul, zvedá;
však figury, hle, dostávají tváře
všech hodovníků. Kníže znaven sedá,
Vv dlaň skloní hlavu, vše mu splývá v páře,
i táhne, ztrácí – jeho soudruh padá,
a z očí Moru šlehá děsná záře.
125
Než vynesli jej, kníže dále bádá,
a táhne, ztrácí – vedle klesá jiný,
jak uštknut hlodem tropického hada.
Ó děsná hra! Na čele prince stíny,
strach v očích mu, zoufalost sedí v lebi
a v srdci bídném trčí osten viny.
Tah každý bodá žhavými jej hřeby
a s každým tahem mrtvý jeden z bratří.
Mor táhne, vyhrává a jen se šklebí.
Na smrt všech přátel svojich kníže patří,
a darmo volá:,Nebes mocná Paní,
ó zjev se mi a pláštěm svým mne zastři!‘ –
Kol zbylých hostů pláč a bědování;
ven vynášeti mrtvé čas jest malý.
Zas táhne princ – Mor nezná smilování.
Tu na chodbě jest slyšet kroky zdálí:
Smrt objeví se v sále sinobledá,
však Anděl též, jenž křídlem prince halí.
Boj šílený! Zas figuru princ zvedá –
teď poslední – slyš, vyjí pekla draci!
Ó modlete se, snad jej anděl nedá!
Však nadarmo – princ táhne a zas ztrácí;
teď jeho milenka po jeho boku,
jak Satan královnu vzal, v prach se kácí.
126
Mor vítězí – Smrt plesá, blesky v oku.
To ostatní lze domyslit si snadno.
To starý špás... a je to pět set roků.“
A vyšel ven, číš vypiv dříve na dno.
127
IV.
PO BOUŘI.
PO BOUŘI.
Já dlouho ještě seděl zadumaný,
pak též jsem vyšel; bouř se utišila,
svit jitra bloudil u východní brány.
Nad vlnami se luna objevila;
juž zhasnul maják, mír táh’ nad vodami –
však v duši mojí stará hořkosť zbyla.
Po břehu moře honěn myšlénkami
jsem dlouho bloudil; život kol mne táhnul,
vše jeho boje, bolesti a klamy.
Jak číši opia bych ke rtům nahnul,
já cítil opět žízeň idealu,
můj duch jak poušť po ruchu tvorčím prahnul.
Já díval se vln šumných do přívalu
a trápen věčně, Diogenes mythu,
jsem hledal pravdy perly v písku žalu.
A jako vlna na skal tuhém štítu
se rozrážela dole hudbou šumnou,
o myšlénku tak vlna mého citu
128
Když narazila, ihned v píseň dumnou
se roztavila, píseň, v které zníti
jsem slyšel svoji mladost nerozumnou.
Tu staré sny, tu holá pravda žití,
tu schladlý popel první nadšenosti
s tou Hamletovou otázkou: „Mám býti?“
I starý osten dávné zoufalosti
mi vyprávěl, že onen Demon moru
jest pouze děsný symbol skutečnosti;
Tété skutečnosti, s kterou vždycky v sporu
se octne tvorčí duch, jíž zprvu směje
a jíž se rouhá ve mladistvém vzdoru.
Však brzy skácen v peřej beznaděje
tmou pluje na svých tužeb kusém vraku,
kde každým krokem propasť na něj zeje.
Na bedrách křídla, vzlet’ by do oblaků,
rád opojil by sebe všehomírem,
leč idealu slunce klesá v mraku.
Na nohou pouta, smutek v srdci sírém,
jde v tmách, jak Oidip, hmataje kol rukou,
hlas jeho písně hasne v tichu šírém.
O srdcí stěny darmo křídly tlukou
ty písně jeho. V srdci lidí leden –
tu pozná, život genia jest mukou.
129
A poezií, Antigonou veden,
jde pouští dál, žár boha na své skráni,
jde kruhy pekla mysle, že to eden.
A nadarmo se skutečnosti brání;
ta obklíčí jej Laokonta hady
a srdce jeho zubem dračím raní.
Kdo vytrvá s ním v nebezpečí všady?
I láska prchá na peruti stáří
a přátelství mu podá kalich zrady.
A steré vášně zápasí a sváří
se v jeho nitru, jako kotouč zmijí;
kde slunce jest, jež do tmy jeho září?
Kdo naučil jej věřit v poesii?
Kdo dal mu sílu, před níž prchá mdloba,
že marně vlny v jeho člunek bijí,
Žeže na svém těle všecky rány Joba,
přec hrdě vznáší nad všednost svou hlavu,
jsa vědom, za ním že jde jeho doba,
Aa strmácen svých písní žhavou lávu
vždy s novou vírou dává lidstvu zase,
svou zapomenuv jeho hledá slávu?
Že v duchu svém on moři podobá se,
ať v blescích stane bouř na jeho trůně,
ať nad ním slunce v ranní vzchází kráse.
130
Jde po zemi a čítá ve hvězd runě,
i v srdcí lidských bludiště on vchází,
a v ženách lásku, v květech hledá vůně.
Co jemu, svět-li hlavou po něm hází?
Byť třeba kles’ se skutečností v boji,
on ví, že sluncem símě jeho vzchází.
A tiše setře slzu s tváře svojí
a bláto z vlasů a krev ze svých spánků,
a zašeptá: Jdu dále k světla zdroji.
Noc pode mnou – já hledím do červánků!
V Praze, v květnu 1873.
131