Poslání Hviezdoslavovi.
Po dlouhé době přátelská mi ruka
Tvůj přinesla zpěv nadšený a silný.
Dík za všecko! – Však orlí zrak Tvůj sdílný
vše z výše zří pod úhlem věčnosti.
Chtít osud opravovat – nová muka
je strojit sobě, v troskách vlastní dílny
pak hledat sebe – pouhou marností.
Tož bratrsky dlaň za vše Tobě tisknu
a místo díků jen si v tichu stýsknu.
Ne, příteli, já aspoň o tom nevím.
Mne neposlouchá nadšen národ celý,
ten za jinými hesly jde, já smělý
jsem příliš málo žvýkat mu je zas;
já spokojím se rád úsměvem děvím,
jenž nad mou písní řídce osamělý
se kmitne čtenářce mé z vlhkých řas,
a věř to, jedno dívčí srdce jaté
mi nad laury jest vysněné i zlaté.
50
Ne, příteli, té slávy tolik není,
jak v básnickém snu zdá se Tobě býti,
mé prosté jest a jednotvárné žití;
co plálo v srdci, ztuhlo po letech.
A všední starost, všední utrpení,
boj o groš, za kterým se davy řítí,
pro existence denní shon a spěch,
to rub je mince, jejíž se líc směje
růžemi lásky, laurem epopeje.
Však nechci žalovat. Tak býti musí;
svůj osud každý od kolébky vedl,
já líp svůj utvářit si nedovedl,
to vina má, ji nutno až v hrob nést.
Vše vyzpívat, co dáví, rve a dusí...
Kdo jako Ty jsi příbojem zlým bředl,
zná hloubky vod, však též zář jasných hvězd;
na výši té my v lásce, ve souzvuce
poctivci chudí stiskneme si ruce.
51