Tiché kroky.
Ne ty, kterými retrek smělý bouří, až kol svět se chvěje, vítěz stoupá zkrvavělý v tříšť a rumy epopeje; Nene ty, jimiž na tribunu vkročí smělý řečník lidu, pohnutí by rozchvěl strunu, zjitřil všech, svou zakryl bídu; Nene, ty nezní v mojí knize, těm jsem dávno zavřel duši, ty vše prázdně, ty vše cize v samotě zní a zní v hluši. Ale krůček děcka vratký slyším, jímž se plíží z ticha k loži nemocné své matky v obavě, zda ještě dýchá. Kroky dívky slyším v hloží, za milým až sem se drala, by pod sochou Matky Boží vřesu hrsť mu zanechala. 9 Kroky slyším pravou stezku hledajících ve dne, v noci u paláců mříží v strach tápajících bez pomoci. Kroky bědných v opuštění i své vlastní mezi nimi, vzdechy v chvíli roztoužení, v chvíli povzletu však rýmy. Jak se v nitru odrážely kroky cizí a ty vlastní, jak v nich uběh život celý... Ať si uběh – byl přec básní. 10

Z dílny.
I. I.
Jen moci milovati svoje plány, pak jistě brzy byly by již skutky, prohřáty láskou půl jsou vykonány a torsem dělají je pouze smutky. Když Satan umělce chce nejvíc zničit, jej nechá přes rameno se mu dívat, a mrzne ihned, co by chtělo klíčit, a oněmí hned, co by chtělo zpívat. A proto, pokud tvořiti mám, prosím o trochu lásky ku vlastnímu dílu, neb jinak v nitru samé hroby nosím a k vykouzlení jara nemám sílu. A chci-li dočkati se žně své sytě, já musím láskou ke svým plánům vzpláti, je milovat jak matka svoje dítě, a nelze-li to, radš je pochovati. 13 II. II.
Jak mořská houba jesti lidská duše, vše vssaje silou nových dojmů v sebe, vše novým dojmem stisknuto zas pouští. Věř, není západu ni vzchodu slunce, hoch zažil je a muž po letech dlouhých, ač neví o tom, těží z všeho teprv. A není zjevů v přírodě neb srdci, jichž nevpila by lačnou porou duše. Než k života zenitu dospějeme, je houba plna, sebe slabší náraz a dojem sebe menší z venčí stačí, by citů perlami jen zacrčela... Tíž jde to pozděj – pak to kape pouze, ba v posled silnou pěstí musí osud tu houbu zdrtit. Vidíš, kterak roní své slední kapky? – Ale krev jde s nimi. 14

Při objevení nové podobizny Dantovy v S. Maria in Porto Fuori.
Kdo v skutku velký světem jde, ten vrývá, kam šlápne, svoji gigantickou stopu, ať sní tam, tvoří, nebo odpočívá. Tak, Otče, z pekel který k nebe stropu jsi stoupal vítěz, v Italii svojí jsi živ, zář vrhaje zpět na Evropu. Ta po stoletích tvými velezdroji se zpíjí, pomocná tvé vlastní matce vše shledávat, co zcelí podstať tvoji, Ježjež zasvěcuje dlouhá léta práce, tvé dílo překládat a komentovat, zpět k tobě hledíc a tě cítíc sladce. O, vděčno mořem tercin tvojich plovat, před sebou tvář tvou nově objevenou! Co patronu chceš svému dokazovat? Snad jakou Italie prošla změnou od času tvého velikého bludu? CiČi o svém díle pravíš, jakou cenou 15 Jsijsi nad ním zhub, vyhnanství zkrušiv nudu, že naděj v tobě vždycky věrná plane, k svatému Janu dospět po všem trudu? Jak svatá rosa tvoje slovo kane a přítel slouchá tvému rozhovoru, dech účasti až v hloub tvé duše vane, Coco v sluchu tvém zpěv archandělských sborů doznívá z právě skončeného Ráje... Ó, vzore síly, velkosti i vzdoru! I tento v sladkost duše tvojí taje, ty svrchovaný králi něhy, hněvu, na jehož rtu Chléb žití plá a zraje, Odod tváře tvé zas chvátám k tvému zpěvu. 16

Moudrost Hafisova. – Malíři Lad. Novákovi –
Vyčítali Hafisovi, proč sám v krčmě dlívá rád, máj kol co se směje nový, dýše v luh i do poupat. Klidně k slunci zvedl číši, plaše pak se usmál jen: „Necítíte, jak sem dýší vánky jara v starcův sen? Allahu, já za padesát let jsem viděl sever, jih, v ghazel abych doved tesat všecky vděky tvorů tvých! Stejně jarem raší stromy, stejně hoří tulipán, stejně v první Vesny hromy bulbul zpívá, noci pán. Všecku štíhlost dívčích boků, všecku plnost ňader též ve číšníka mého oku a víc v číši nalezneš! 17 Mlýnské kolo, svět se točí, stejné bude napořád, kam tvá bludná noha vkročí, jeho nezmění se řád. Proto, já že v krčmě sedím, nezmění se losů běh, proto, že si číše hledím, slyším jásot planet všech! Celý svět dlí v dlani boží, všady radost jako žel, pouze lidské zloby hloží v krčmě své jsem nenašel. Lhostejnosti co se týče... proč má není tobě vhod? Noe poznal tíhu rýče, z vinic znát chci jeho plod. Řekni, celý Hafis, brachu, zda by za číš jednu stál, kdyby žíti měl vždy v strachu, zda by jaro neprospal? To má v srdci vždy a všude jako Allaha i rým: proto první v krčmě bude, ale z krčmy posledním! 18

Pokušení. – Alfr. Jensenovi –
Io non Aenea, io non Paolo sono. Dante Inf. II.
Tak bylo jemu, jejž ctím mistrem svým, když Virgil se mu zjevil v pustém lese, též, co mu řek, víc říci neumím. Jak ve vichřici list můj duch se třese a mistra slovy zas mé ruce obě tvé hledají – co z dálky sem se nese: „Teď korunu i žezlo dávám tobě.“ 10. IV.9041904
19

Hold Puškinovi.
Jak do zamlklé stepi třesk by mocný hrom, tvůj zazněl zpěv, ký život jásal v zvuku tom! Co krásy, něhy, síly! Však v tom Tvůj genius, že řekne-li se Puškin! – slyšíme: Celá Rus! 20

Medusa.
Vše žádá symbol, všecko chce své slovo. Co ty chceš, masko bolesti a děsu? Tvář ženy zřím, leč oko titánovo, chlad žalářů a plíseň dávných lesů mi vanou v tvář, až před tebou se třesu. Co do Gracií v lahodných těl sklonu vlil Hellen krásy, půvabu a něhy! Z Milošské paní jaké moře tonů se line, boků mramorné vy sněhy, po letech jaké vrháte v hruď žehy! Snad všestranný chtěl Hellen vysloviti též vděku, něhy, krásy opak pravý, tak zbásnil tvář, z které se hrůza řítí a kterou krev se ve všech žilách staví, smrt v šklebu v líc jí dal a zmij kol hlavy. Čím Zlo a Zmar člověka žitím kruší, co koktá Beznaděj, kdy všecko zmarem, v tu masku vtělil zoufající duší, žil napjetím i tepen žhoucím varem, co srdce trhá nejostřejším spárem. 21 Tak nevděk dětí i milenců zradu, zmar jmění, krvesmilství plné hrůzy, skřek bídy geniovy, vínky v pádu s hlav královských i k ideálu chůzi, jež marně chábne, vložil do Medusy. Ten mistr jistě lidstějšílidštější byl, větší a já ho zdravím touto písní svojí. On viděl kosmu zvrat v poslední křeči. Jej vidím, u bran Věčnosti jak stojí a Boha ptá se: To jest prací tvojí? 22

Melusina.
Buďte, děti, zticha! Meluzína vzdychá pod okny, ať nám z jizby naší pláčem nevyplaší zlaté sny. Sotva že se šeří, pro své děti peří sbírá tmou; peřinku jim vzala, větrům v plen ji dala sudbou zlou. Teď to peří, sírá, sbírá, sbírá, sbírá, hleďte ven! Zříte, kterak lítá, v okna k nám se kmitá až vám v sen? Z rána čerstvý, svěží bílý sníh to leží, padl v dol, ale večer v stíny peří Melusiny lítá kol. 23 Líp vám, děti zlaté, peřin dosti máte; na vzdor tmám v kamnech oheň praská, z oka matky láska svítí vám. Mír se kolem vznáší, vodí v jizbu naši zlaté sny, Meluzína zticha jako ze sna dýchá pod okny... 24

P. Benetovi R. y Barrios s překladem Atlantidy Verdaguerovy.
Jest lásky vlastnost, že se vždycky vrací. Kéž jak ty k mistru svému láskou lneš, ti české slovo jeho díla splácí, v něm najdeš naši lásku též! 20. V. 1904.
25

Nil.
Jak antika jej snila v překypění sil mužném, jak byl požehnáním kraji, po božských údech smavé děti hrají, co z urny vláhy věčný zdroj se pění. Třtin věnec bohatým se vlasem splétá; jak v malebné sní nesmrtelných pose, tak Jakchos zahřměl na vítězném voze, až marně ptám se: Kdo jest pánem světa? Jest orgie jím divě rozpoutána, jež v opojení řítí se a šílí, či je to poklid olympické síly, svět držící jen tím – že zkolebána? Ó, symbolický mužný kmete vlídný, té sladké pohodě mne nauč dědů: Jen vláhu dávat v mládí ryčném středu, své stálé síly vědom, hrdě klidný! 26

Hyacinty.
Nevím, proč při hyacintů vůni v Helladu jest vírem nešen duch, hody zřím, při kterých Jakchos trůní usmívavý jako mladý bůh. Smavé Charitky do plných číší odtrhují lístků něžnou tkáň, oknem vánky od Kefissu dýší, rosnou vlahou ovívají skráň. Vyšly flétnistky i otrokyně, život celý líbezným jest snem... Číše vzhůru! Zbytek v sladkém víně sám se ztápí, cítím: s bohy jsem! 27

Sloky.
Bude již těch písní málo, podzimní jež skytne sad, leccos kvetlo, leccos zrálo, kde se má to stále brát? Něco divé vichry smetly, něco sousedova pěst, z haluzí, jež dříve kvetly, suchá zbývá v posled klest. Tísnilo se ptactva v listí a vše pělo o závod, sraženo jich nenávistí, co jen škůdci bylo vhod. „Sny a hračky,“ moudrý řekne, „víc či míň jich, malý zisk, hezká slova, frase pěkné, skradeno vše z cizích misk!“ S pánem bohem! Nevídáno, zmáčknout dovede muž cit, ocení dob příštích ráno, co tu jest, – co mohlo být! 28

Anuradhapura.
...c’est le monde confus de débris et des ruines... ...par centaines gisent les divinités brisées,les éléphats de granit,les autels,les chimères, attestant l’effroyable hécatombe des symboles.... Pierre Loti, L’Inde (str.18)
Má každý snů svých Anuradhapuru. Tam leží všecko: sladké illuse, sny mládí, hříčky, pevná předsevzetí a sliby nedodržené a závratě a výbuchy všech smělých opojení, ty lehkonohé, podkasané nymfy, a břečtan zapomnění vyrůstá a přes všecko se klene zázračně, vše opíná, co mrtvé leží tam v těch hlubinách, v té tříšti bezbarvé, v těch athletických posách kolossů. Vše sní to tam a čeká na tebe let řadu dlouhou – jistě dočká se, když jindy ne, v poslední chvíli přec, pak zahrne tě, že sám nezvíš ani, ký život pravý byl... však pozdě již. 29

Cestou z výstavy umělecké.
Cos cítíš v duši – jen to stihnout, jak, nemáš o tom tušení... Ten poklad v srdci může zdvihnout jen velké, svaté umění. V západu barvách, v ptačí notě se jako propast otvírá, jest jeden výkřik po životě, tam nejvíc, kde jej zapírá. 30

Ouvertura epopeje.
Po bouři jak by zem se otevřela a z hlubin por všech dýchala svou duši ve modré páře stoupající k slunci, jež sklánělo se do strhaných mračen. Však jakou silou světla, ohně, zlata vše zalévalo při svém rozloučení! List každý lesk se výskající září, květ každý chvěl se neobvyklou vůní, kde jaký pták pěl, div že úzké hrdlo tou zpěvu vichřicí si nepotrhal, ba celá země s divy všemi byla jak báječný pták, za sluncem jenž letí v jas, oheň, světlo... Tajné, skryté zdroje jak perutí šum v dál se ozývaly a duše tušila ty velké takty kosmických rhytmů... Takto Lukrécovi kdys bylo, Orfeu a Homérovi při prvních taktech nesmrtelných zpěvů. 31

Frederimu Mistralovi na pamět založení „Felibrů“ před padesáti lety.
Tys malý žalud vsadil v otců svatou zem, dnes dub je z něho velký, rozložitý, má v snětích národa myšlenky, sny a city... po letech s ním Jsi živ – náš obdiv s láskou vem! 20.V.1904.
32

Hudba.
To starý motiv neznámého mistra: Pod klenbou šerou gotického dómu u varhan seděl muž, stál jinoch za ním; hra prstů vpadla do klávesů bystrá a rostla v tónů vichřici, v cval hromu, muž pozved hlavu k juna dumným skráním, jak tázal by se: „Je to zvuk ten pravý? To, co jsi snil, vyslovit nedoved?“ – Hra burácela, rostla v tónů splavy, svět vyjadřujíc byla svět. V ní poprvé se tvůrčí slovo chvělo, z tmy chaosu, jímž vyvolal Bůh světlo, je od hmoty a temna rozděluje, by v hmotu žití věčný zárod selo, jímž pak by všecko zářilo a květlo, vln vzruch i sklon, co tráva, řasa sluje, co zhráněno pak na tvar pevný slito, by první člověk moh tam nohu klást, co prosypalo tvůrčí velké síto, se v pavučině mohlo třást. 33 Tu hudbu první Adam slyšel v ráji, s andělských křídel splývala mu v dumy, než první slovo řekl retem chvějným, ba dříve jistě chyt je ve šalmaji, v tomtom, cedry čím i třtiny zpěvně šumí, co z vln i klasu rythmem znělo stejným; ba z ráje vyhnaným na cestu v pláči ta zněla píseň – kdo ji vypěje? V krok první přes kámen a přes bodláčí jak tužba, stesk, jak naděje! V barbarů řeže, v krve močál hustý, v tmy století a do otroctví bídy vždy skanula jak božských slzí manna; do věků létla neznámými ústy přes zdi Kyklopů, přes Pyramidy, ji v souzvuk spjala Parthenonu brána; zvěř před Orfeem klesla, sotva vyšel, a v struny zlaté lyry klidně sáh, s hvězd Plato sladké harmonie slyšel, v nichž Sokrates moh umírat. Pak rozvlnila se již veletoky z té syringy, již umný pastýř zrobil, se stala světa veškerého řečí; v boj pouští vedla legionů kroky, ples její triumf světoborců zdobil, ba každým dějin krokem byla větší. Když zhynul velký Pan, se tiše smekla, jak duše světové by byla dech, v Bethlémské písni slovo své zas řekla nad jeslemi, po aeonech. 34 Své v středověku hřměla „Dies irae“, pod křížem v „Stabat mater“ hlasně štkala, v „Tedeum“ zajásala všehomírem... Ó závrati, ó opojení, víre! Kde břehy vaše, v nichž se rozjásala jak zvony plníc láskou svět a mírem! Pak zněla v písni „božích bojovníků“ titánských řeží sledním ohlasem, a sírá lkala v Exulantů vzlyku s posledním Čechů zápasem. I slovu urvala dnes vlády žezlo, neb v nejtajnější záhyb srdcí vnikla, se stavši duší snivých zpovědnicí; co božského kdy v lidstva sluch se svezlo, kam slina všednosti zlá nedostříkla, čím dívčí ňadro touží k večernici, vše smyslů záchvaty, vše křečí zmatky, čím cílům svým jsou lidé nevěrní, jak věrné zrcadlo všem hází zpátky, čím stůně člověk moderní. A zase zřím ten starý obraz mistra, jak sedí u varhan v gotickém dómu, jak mladý, vážný muž se tyčí za ním; hra prstů v klávesy již vpadla bystrá a je to zvuků vichřice, cval hromů, muž pozved hlavu k dumným juna skráním; však praví: „Dnes je hudba řečí světa, té pokud naslouchá, věř, nesvšední, šla dějinami, slyšíš? Zkvétá, vzlétá, a Čech v ní není poslední!“ 35

Julius Zeyer.
Jak proudná vlna tak čas uniká, jej, umělci, v svá díla sevřít spějte, leč kdo jste milovali básníka a jeho píseň – vděčně vzpomínejte! Byl jedním z těch, jimž věčný ideál byl v srdce vryt jak v chrámu průčelí votivní nápis. V jeho duši plál, ať parického lomu úběly, ať květy oleandrů, orchidejí, jež poutníka krok plachý provázejí po svaté cestě pomníků a hrobů. Byl jedním z těch, kdo patří v dávnou dobu, leč zrcadlo v ní přítomnosti křísí. Dnes jedním z věnců jesti, které visí na stěně chrámu poesie v přítmí, však laurem dýchají a chví se rythmy. V něm žily duše zašlých století, leč s duší dneška byly smíšeny, že různých dějů hlasné ozvěny: vzruch, jásot, radost, hněv i prokletí, se ozývaly ze strun jeho zlatých vždy plných melodií vrchovatých. 36 Měl vidiny své, měl své velké mety, je znáte všichni, čím čas bouří dál, to nebyly sny více – nýbrž světy, kterými doby odlehlé on spjal. A jeho lidé, jeho postavy, ty odlikou jen jeho duše byly, znal pro ně boj s tupostí bezhlavý a ved jej, vykrvácel v něm své síly. Snil velkolepé, šeré katedrály, myšlenky svojí zářné oltáře, když mládí sny mu brzy oprchaly, on cynikovi patřil do tváře, ten cynik svět slul, všednost, skutečnost. Co mezi nimi On byl, duchův host? Tu s celou silou mystické své duše on objal svatý Spasitelův kříž, jak rythmus kovář v kovadlinu buše vlastního srdce rozbil trud a tíž; v tom kalichu, jenž z Gethsemane svítí, On pravou cestu našel spásy, žití! Žil, miloval, snil, tvořil, až smrt sama na celé jeho dychla strastné drama, jež bolestí i utrpením stkával od řady let, jež stavět neustával, kterého pilíře dnes úžas budí i v duších, které nízká skepse studí. On věřil v spásu. Vina veliká, kdo truchlíte proň, tváře v žalu skrejte, leč, kdo jste milovali básníka a jeho píseň, vděčně vzpomínejte! 37

Heraklit.
„Ba vše jest v proudu, vše jest v stálém toku, to pochopíš-li, pochopíš mou sloku, jak jedna druhé v hbitých kroků reji si ruku dají, pouť mou provázejí, a jako ony z urny duše tekou, tak všecky zjevy žití valnou řekou se potkávají, splývají a mizí. Na stavu Nekonečna v jedné přízi z tmy v světlo jdou a skanou v jícen tmavý a jejich pouť se nikdy nezastaví, neb mroucí podá sotva zrozenému nit života a s ní klíč k taji všemu. Však tento rovněž tu nit nedopřede, taj neotevře, ať si jak chce vede, zas vlnou splyne v celém vlnobití, tká život všech, když myslil, na svém žití že pracoval v tom ustavičném vření, v tom porodu a přechodu a mření. Taj bytí všeho dole na dně leží, jak děcka úsměv záhadný a svěží, že sama sfinga Smrti jistě trne, zříc, v jakou propast se to všecko hrne, na života proud divoký a dravý, jejž černou dlaní svojí nezastaví...“ 38

Betty Heningsová.
V Týn starý – měl jsem volných pár chvil – jsem podle zvyku zabloudil, mám rád jej, jsem tu jako doma. Tu zřel jsem na hrobce Astronoma, na šedém náhrobku kameni se lauru smát svěží lupení. Ten laur sem velká žena dala, před jejímž uměním otřásala se scéna potleskem, jásáním. Já dojat hlavu ukláním, v spojení věnce s náhrobkem a v boji našem o vlastní zem já zřetelně, mocně slyšel jsem, co velké, svaté jest, se třást věčné jako život: Vlast! 39

1. květen 1904. Za Antonínem Dvořákem.
I. I.
Kdos hodil včera kamenem, zda hodí ještě dnes, co velký ten a svatý mír do Tvojí tváře kles? Tys květnicí svět zasypal a skvosty májů všech a z díla Tvého bude znít v hruď světa tisíc ech. Ó je-li hudba souzvukem, – kdo sladších vykouzlil? Ó je-li hudba smířením, – kdo v smíru větší byl? Ó je-li hudba duchů řeč, – čí výmluvnější ret? Spjal’s souzvukem a smířením a hudbou duchů svět! Kdys v mladosti jsem pramen zřel z balvanů strmých skal, ve tříšti perel jásavých ze země vyvíral. Sta duh se nad ním třpytilo a svěžest, vůně, chlad, ve ptáků prozpěv, vážek shon a v radost odevšad. Dnes vida v duchu Tvoji tvář s tím klidem hlubokým, ten zpívající pramen hor před sebou stále zřím, sta šla jich kol a tisíce, tkvěl úžas na jich rtech, zda věděli, že pramen ten je srdcem celých Čech? 40 Ne, nevěděli a Bůh ví, to omluvou jest všem, kdo v zářivou tůň duše Tvé svým vrhli kamenem. Bůh v poušti stvořil oasu a křišťálovou sluj, – a Čech, má furiantství své, tam hodil kámen svůj. 41 II. II.
Kde Nesmrtelnost údělem již v kolébce je předurčena, tam lehce vyhrává se cena, jež vztyčena tu v závod všem. Syn chudiny jak dědic trůnu jdou hravě drahou vytčenou a mramor zhnist, jak rozchvět strunu, již radostí jest, odměnou. Přes celé hory překážek, jež genij zdolat umí hravě, to letí vichřicí a k slávě nad močál křivd a urážek. Vsi české prosté, chudé dítě dost pozdě přišlo od svých stád, dost sneslo žití na úsvitě, než pevné mohlo v bouřích stát. Však vytrvalo. Nadšení je neslo dál, a v zóry svitu se octlo onom na zenitu, kde velkost psána v plameni. To stalo se jak mimochodem, sta spalo jich, on snil a sil; kdo věděl všednosti jda brodem, že vedle něho genij žil? 42 Nic lehčího, že hravě svět si na velducha zvykne dary, řka: Musí pláti jeho žáry a musí pučet jeho květ! Víc nehledí jak na zjevení, co z ruky jeho padne v klín, až pozděj teprv, když ho není, vše stopí velký, černý stín. My stojíme v tom stínu teď, co nezřeli jsme, nyní zříme, kam hnem se, všady narazíme o chrámu Jeho obří zeď. On z bytosti jej naší klenul ze žuly české ku hvězdám, a kdyby Čech jej zapomenul, nevěrným byl by sobě sám. On poroste již v příští věk jak hora, od níž jdeme dále. Červánků žeh na této skále, to naše radost i náš vděk. On poroste, vždy bude světem zázračná hudba jeho znít a nejryzejším Slávy květem si pospíší jej ověnčit. 43

Cymbál a housle. – Ad. Heydukovi –
Cymbál a housle cikánů zbudily mne hned po ránu; jaká to hudba vířivá, rázem že srdce okřívá! Zněly mi housle s cymbálem nad prací, sny i nad žalem, ba dávno když mi znikly v dál, dozvuk jich v mojím srdci hrál. Housle a cymbál výskotem smířily mne zas s životem, duší mou stesk když přece táh, ruče já po Tvé knize sáh. Cymbál zněl zase s houslemi, dýchalo líp se na zemi, jak zbudily mne po ránu cymbál a housle cikánů. 44

Romance.
Byl jeden muž, jenž než šel spat, si vždycky báseň přečet rád, na to se těšil celý den, vždy jistě usnul spokojen. I dostal jednou knihu jednu, v ni hled’ – byl vzrušen duše ke dnu. Leč okamžitě k sobě děl: „Jen v svátek bych to čísti měl, já počkám s tím, však přijde čas, to bude srdci pravý kvas, jen tak číst se to nepřísluší, dřív slavně musí být v mé duši.“ A život plynul, vichru let, muž před usnutím verš vždy čet, leč k oněm nesáh slavnostním, jen s úctou zbožnou pohled k nim; až přijde onen svátek nitra, chtěl s knihou tou se dočkat jitra. 45 Ach, kolikrát se nesmělá nad knihou ruka zachvěla! Leč vždycky děl mu vnitřní hlas: Ne, ještě není svátku čas pro tyto rythmy, tu spleť rýmů, to schovej k hodu nejvyššímu! A přišel čas a šedin květ a muž té knihy nepřečet, když po ní sáh, v svém nitru ples, v tom smrtí schvácen v lože kles. Div, že mu stín v tom zkalil zraky – Však větší, že byl vůbec taký! 46

Melancholia.
Z Dürerovy kresby vracíš se mi ve sny. Dvakrát cítím, jak jest celý život těsný. Ale třikrát cítím, jak by moh být krásný, kdyby nestínil jej tvůj háv tmavořásný. Moh by hudba býti, ba i báseň celá, kdybys omrzelá v něm ty neseděla. Byla’s druhdy vábná třeba i v svém bolu, oba patrně jsme sestárli již spolu. Ach, tvé svadlé prsy! Víc z nich nelze píti, ret můj čím blíž k hrobu, tím víc křičí: žíti! 47

Smrt a skřivan.
I. I.
S Kollara prachem rakev již do vozu byla vložena, nad zástupy se snesla tíž, do zvonů zpěvu ozvěna. V před valný průvod měl se hnout, tu na orloji v pochod hnán se apoštolů začal snout všem známý zjev. Tu s Petrem Jan se chýlil okna u kraje, i Kristus v sled všem žehnaje se při kohoutím zpěvu mih; Lakomec měšec k Smrti zdvih – Ne! Kostroun zakýval, se přes náměstí plné zadíval a zvoncem trh, jak chtěl by říci: „Jste mými tady všicci, všicci!“ 48 II. II.
A slavný průvod hnul se v před, o poledni u cíle stál. Být rájem zdál se celý svět, jak v máje pohodě se smál. Nad otevřený, tmavý hrob již věštce rakev složena pod tíží věnců, stuh a zdob... do zpěvu zvonů ozvěna se snesla, v kazatele hlas, jenž dojat nad hrobem se třás, vpad skřivánka zpěv, se stem ech, nad hlavami on jásal všech, všech zraky přitáh, teď jak smrti z rynku chtěl dát odpověď: „Za zpěvem mým skráň vzhůru všicci, jest život jen a vítězící!“ 49

Poslání Hviezdoslavovi.
Po dlouhé době přátelská mi ruka Tvůj přinesla zpěv nadšený a silný. Dík za všecko! – Však orlí zrak Tvůj sdílný vše z výše zří pod úhlem věčnosti. Chtít osud opravovat – nová muka je strojit sobě, v troskách vlastní dílny pak hledat sebe – pouhou marností. Tož bratrsky dlaň za vše Tobě tisknu a místo díků jen si v tichu stýsknu. Ne, příteli, já aspoň o tom nevím. Mne neposlouchá nadšen národ celý, ten za jinými hesly jde, já smělý jsem příliš málo žvýkat mu je zas; já spokojím se rád úsměvem děvím, jenž nad mou písní řídce osamělý se kmitne čtenářce mé z vlhkých řas, a věř to, jedno dívčí srdce jaté mi nad laury jest vysněné i zlaté. 50 Ne, příteli, té slávy tolik není, jak v básnickém snu zdá se Tobě býti, mé prosté jest a jednotvárné žití; co plálo v srdci, ztuhlo po letech. A všední starost, všední utrpení, boj o groš, za kterým se davy řítí, pro existence denní shon a spěch, to rub je mince, jejíž se líc směje růžemi lásky, laurem epopeje. Však nechci žalovat. Tak býti musí; svůj osud každý od kolébky vedl, já líp svůj utvářit si nedovedl, to vina má, ji nutno až v hrob nést. Vše vyzpívat, co dáví, rve a dusí... Kdo jako Ty jsi příbojem zlým bředl, zná hloubky vod, však též zář jasných hvězd; na výši té my v lásce, ve souzvuce poctivci chudí stiskneme si ruce. 51

Ign. Herrmannovi ke dni 12. srpna 1904.
Ne, neumí se každý smát, když hořkostí vře pohár žití, a komu los moh’ dar ten přát, v trest hořkost dvojnásobně cítí. Ty všecky lidské křehkosti, jež duchu na křídla se věší, trud velký, malé radosti, co ztrácíme i co náš těší, čím hrdáme a co jest jádrem, ať chcem či nechcem, života, co duchem zahřmí, zachví ňadrem, jest nic a ve všem kolotá, jest věčné v krásy paprscích, když prozáří to božský smích! Ty šťastný, Tys jej zachytil, co toužebně naň mnohý čekal, když osud, chrt, se vyřítil a zlobně v Tvoji dráhu štěkal; z paprsků smíchu splet Jsi bič, i nastala tu honba divá, kde bol se svíjel, chechtal chtíč, v té vřavě měkký soucit zpívá; 52 nechť přísná maska povinnosti se nad zmatenou šklebí změť, Tvůj smích i ve tvář budoucnosti nezůstal dlužen odpověď a za ten tisknem veselí dlaň umělci a příteli. Co mohlo člověka v tom rvát, svět neví, to jen člověk cítí, ne, neumí se každý smát, když hořkostí vře pohár žití! Z Tvé kouzelnické lucerny dav pitvorných se stínů snuje, a přec jich průvod titěrný tak plně život illustruje! U krčmy stanul a chtěl k chrámu ten rozvášněný mládí vzlet, u „Snědeného“ stojí „krámu“ vše illuse ty naposled. Můž’ za to básník v záři hvězd, že pravda žití hořká jest? 53

K sňatku dceři básníka. (Paní Miladě Šimáčkové.)
Básníků dcery musí mít štěstí, vždyť všecko, co jich otcové pěli, vše, co jim nedáno, po čem se chvěli, nemůž’ být ztraceno, musí kdes kvésti! Ó jistě zkvétá to pro jejich děti! Je to jen také kus básnické víry, s otcovskou láskou... záchvěvem lyry modlí se, jásá to, blaho jich světí. Tak i má píseň při této zvěsti příbuzným citem vzbuzena jásá, zpozděné kvítí na skráň Vám střásá, básníka dcero! Bůh dej Vám štěstí! 54

Bedřichu Smetanovi k odhalení jeho pomníku v Hořicích r.1903.
Tu velkou hádanku, jíž srdce české jest v svém plesání i hoři, v své tiché zádumě, v svém vzletu k záři hvězd, v svých sporných citů moři; Tutu velkou hádanku, již každý luští z nás, ať štětcem, dlátem, perem, v té snaze horoucí, by tryskly zář i jas z ní v světla lomu starém; Tutu velkou hádanku, z modlitby dítěte jež vášní ku vichřici se musí rozpěti, z tmy Fáta prokleté, zříc Věčna v zřítelnici; Tystys nejlíp vyslovil, ó mistře mistrů všech, Ty jediný svou hudbou Jsi křikl do světa: „Má v závod sílu Čech, zlou nepokořen sudbou!“ 55 A zdiven čarovným tvým zvukem slouchal svět. Dech krásy v dálku vanul, a její nejdražší kde zaplápolal květ, Tys na vrcholcích stanul! V tom prosy století v třesk starých okovů, kde výkřik o chleb ječí, v pláč chudé kolébky, v ssuť starých hřbitovů Tys nebeskou vpad řečí. V ten zápas o skývu Tys v sladké dlani nes hrst idealné many, vše, čím živí český luh, čím pole, zdroj i les, Tys roznes na vše strany. Tak Tebou dýchá Čech, kde stane bludný krok a moře nezastaví Tvých tonů kypících ten bouřný veletok, tu velkou píseň Slávy! Tak naši, hlubokou, tak sladce jímavou, tak českou v každé notě, s tu naší nadějí, s tou tuchou dřímavou, s tím žitím spícím v hmotě; Taktak plnou budoucna vítězných trofejí! Výš nad všednosti močál že, musím věřiti, potomci dospějí, kde, velký, Ty Jsi počal! A jak Tvé Libuše věštící fanfáry se vznesou v příští dobu, přes naše zápasy, klam, blud a nezdary, přes tříšť předčasných hrobů: 56 Tak píseň vzkříšení, již začal zpívat děd tak prostě, neuměle, jíž slavnou notu dal’s, že mohla letět v svět v své ryzí kráse celé, Sese jedno rozvlní, zrozena ze vzlyku a slz a beznaděje, v své celé plnosti u Tvého pomníku se, Mistře, rozepěje! 57

Východ měsíce.
Nebe jako perleťová miska. Zvolna z ní se rudý měsíc zved, liljí tisíc v hvozdů stíny blýská, v mechu, trávě stříbrný zříš květ a má duše potaji si stýská, jaký čar můž’ kouzlit – mrtvý svět! Díky, luno! Takto chtěl bych žíti, až když v hlíně leta budu spát, mého ducha jasné vlnobití mohlo plát a květy v duše tkát, milenci v nichž divy dvakrát cítí, v srdci básník píseň tuší ztrát! 58

Poesie. – Své dceři Evě. –
Tak v mladé duši Tvé ta rušná peruť vzletla, jež z husté pudů tmy si dobývá vrch světla, by orlem skončila, pěničkou začíná; jež tryská vřídlem výš a kaskádou se valí, již v nedostatku jmen v sled Poesií zvali, jež bohů jest i lidí hostina! Já stojím udiven a hladím Tvoje vlásky; pod spánkem průsvitným, kde sled matčiny lásky v polibku přítulném poslední kouzlí nach, má láva vzkypěti všech velkých, svatých citů a požár nadšení a touha srázných štítů se zmoci povzletem a světlo vítat v tmách! Ty sama nevíš snad, že, dítě, nožku bosou jsi potřísnila již tou nejryzejší rosou, jež medu, mléka půl se rodí z hory té, pod kterou u Askry Hesiod starý dřímal, kde mythu Orfeus fantomy obejímal stům zvuků poslušen, jež v slujích ukryté. Teď zpátky nelze víc! Duch silnější tě drží. Zřím tebe vznášet se nad bezednou tou strží, jež sluje život, vír a opojení jen, zřím zpět na dráhu svou a spínám ruce obě a ptám se, dá-li jen, co dala mně, díl Tobě ta, nejvyšší jež lidstva sen! *** 59 Když tedy mladý sluch ty svaté hlasy slyšel, když tedy vyjít chceš, jak dítě já jsem vyšel, když na háv poutničí si škeble připínáš;připínáš (jeť básník poutník vždy, jenž nikdy stání nemá, jenž tenkrát hovoří, když ústa všech jsou němá a jenž, když všichni spí, jest nejbdělejší stráž). Pak vyjdi s prostotou své dětské mysli ryzí, svou cestku najdi si, jež zraku orla mizí, a nikdy neptej se, zda naslouchá ti kdos, a nikdy neptej se, zda budeš filomelou, jež lesy rozjásá, či jiřičkou jen stmělou, jež s trilkem chudičkým povzlétá nad rákos. Své noty jen se drž, Bůh dal ti ji jak ptáku, a věrně to jen piš, co zjevno tvému zraku, co lidem k radosti můž být i ku pláči, byť ze souzvuku sfer vpad akcent v tvůj zpěv jeden, to stačí trpícím otevřít těchy eden a v snítku vavřínu i Tobě dostačí. Nech klidně kráčet dál ty velké zpěvu krále, k nim hleď jak na štíty, kde věčná zora stále pro slunce budoucna své lesky zažíhá, ty v stínu s bludičkou své dívčí písně skryta, buď sadu konopka a budiž cvrček žita, nad klasů úroveň jež zpěv svůj nezdvíhá. A kdyby bylo snem a klamným pouze zdáním, čím dojat, básník sám, se nad tvou písní skláním, ty další pro život si toto jedno vem: Kdo zpíval v žití kdys, nechť zmlk by v dráze chudé, pro krásu, nadšení, pro lásku míti bude vždy srdce přístupné, a to, věř, není snem! *** 60 Věř, pralesem jest poesie, jenž v nekonečnost táhne se, zkad chlad a úkoj každý pije, když tužba jej tam zanese; sta kaskád oblouky se řítí, stem duh a brillantů se svítí, se tříští v skvostné, prosté kvítí, jak větrů van vln dotkne se. Tu cestiček je nesšlapaných a všady vůně, svěžest, chlad a sítí zlatých září stkaných ti přes ně vbíhá odevšad; jdou jimi milenci a děvy, o druhu druhý ani neví, jdou loubím břečťanu a révy, jdou čilimníky v růží sad. Před vzchodem slunce kdyby vyšel, kde stane udivený krok? Pták zpívat začne – on tě slyšel, dál růžencem svých láká slok, ze slují polo skrytých mechem zní otců vážná moudrost echem, co hrdliček zpěv sladkým vzdechem zní v křiky pávů se stem ok. Do růží stulen zlatohlávek, na síti chví se libella, u lekníny zarostlých lávek se temně země zachvěla; na mechu křižák pavouk civí, skrz chvějné osiky a jívy se měsíce srp nejvíc diví, jak brzy se noc setměla. 61 Jak sálavě to z hlubin dýchá, plamínky vyzařuje vřes, zní ze všech křovin hudba tichá, to lidstva bolest je i ples! A lační rtové hovor vpíjí: „Já, kterou zvete poesií, přes doby zášť i nedbu žiji, jsemť věčna včera, zítra, dnes! Já s každým člověkem se znova zas na svět rodím, boží div, mým jádrem cit, mým hávem slova, jdu, krotká laň, kdo na mne kýv. K hrobům se vracím od kolébky, snům lidstva stkávám závoj hebký, plám v dívčí skráň i v starců lebky, jsem živa, pokud člověk živ! Kdys šeptala jsem u Dodony, kde starých dubů tklivá šeř, pak rozhoupala jsem vše zvony a s Dantem děla: „Bojuj, věř!“ Tíž věků nesklála mi křídla, má stejně vrchovatá zřídla výš tryskajíce nevystydla, jsem Psýchy nejpyšnější dceř. Ku trpících se shýbám skráni a pouze „Miluj!“ radím teď, na ránu vzdychnu požehnání, mám na škleb úsměv v odpověď, a lidských poutí na spirale já k pólu ukazuji stále, jsemť věčna v každém ideale pták, hvězda, zachytit mne hleď! 62 Ty nelekej se, že jsi malá, čím světlušce jest Orion? Jak jednou jsem v tvé duši vzplála, již najdeš v odvet pravý ton, ó, nech jej vyznět, celou duši vlož do něho, čím srdce buší, čím je ti svět i v jeho hluši, tvůj zazní zvonek jako zvon. *** Leč kdo zná budoucnost? Kdo můž dnes pravdu říci? Tímž okem jako ty zřel snivě ku měsíci hoch Dante, nad štíty jak florentských vzplál střech, snad nežli chůvy hlas mu skončil starou báji, od světa vnikal v svět, od taje chvátal k taji, slyšel svatých hymny i zatracenců vzdech. Jich před ním tisíce a tisíce zas po něm se vzneslo v kruhy sfer, kdo za to, on že koněm byl nesen křídlatým, jenž z kopyt hvězdy třás? Sta dolů kleslo jich a pohlceno mrakem, on vzletěl nad mraky, bylť nešen Alborakem, jenž v nozdrách, ve očích má slunce plný jas. Kde chce, tam vane duch. Z nejmenších často vstává. jak Saladina lev jde za ním krotká sláva, jak Dante Arvers živ jest jedním sonetem. Co velké, malé jest? Co zmizí tu, co zbývá? Duch, jenž vše objímá, se k jádru všeho dívá a stejně spíjí se kosmem i poupětem! *** 63 Toť poesie taj. Jen krása vše tu měří, jíž pravda v boku jde, když krása pravdě věří, tu okno otvírá se v taje tvůrčí v ráz; ty ohněm projít nech i ledem tuhé zkoušky, pak poesie mok plnými budeš doušky ne pít, leč lokati, s ním radost, klid a jas. Pak poznáš, andělským že poesie chlebem. Byť šla jsi Gehennou, ty půjdeš jako nebem, nad nízkou všedností tvůj vznešen bude cit a všecko sklame-li, i láska, idealy: „Ty velké lidstva sny,“ si řekneš, „za to stály, je písní žíti zas a s nimi šťastná být!“ 64

Pohádky a nálady.
Pohádky a nálady! Kdo v nich nežil vždycky šťastný? Mladosti sen kouzlí krásný vábné jejich zahrady. První u kolébky stojí, druhé životem jdou dál, který v práci, sporech, boji v nich svůj střeží ideál. Bez pohádek mládí teskné, život prázdný bez nálad; když si nejvíc srdce steskne, letí jejich do zahrad. Vřava, spory, úklady mizí rázem, ustupují, jak svá měkká vlákna snují pohádky a nálady! 67

Anděl života.
Světlý andělík nad kolébkou žití slíbal děcka rtík, a to začlo píti; bílý byl, měkký matčin prs jak bílých růží vonný trs, jak leknín nad vodou svítí. S děckem potom rost, ved je do přírody, děl: „Buď ráje host, tvé jsou hvozdy, vody, tvým plod země s ovocem, moře jest, tvým ve kšticích noci šperky jsou hvězd, tvým dílo věčné té shody!“ Dívku dal mu pak, skráň jich k sobě sklonil, slunce vrh’ jim v zrak, řízou oba clonil, nad nimi veliký jak Bůh stál a křičel: „Žití jsem vladař a král, bych z rodu je do rodu ronil! 68 Jde-li na mne stín, v propast zpět jej hodím, každý velký čin k výším zdaru vodím, Smrt hází velké s vrcholů v dol, já malé vyvádím na vrchol, jsem věčný, věčně že rodím!“ 69

Anděl Smrti.
Od strany přišel západní, nad každou radostí stál, kde v očích paprsk svítil, ten zhas, kde na stromě květ byl, vichrem jej střás, v poušť změnil pažit zahradní, s čel králům koruny bral. Byl velký, přísný, k nebi čněl, táh dlouhý přes pole stín, měl v důlkách očních krvavý nach, zpod řízy kosu za sebou táh, svist její travou se chvěl, až srdce to projelo klín. U každého se zastavil, tu soudce, lékař byl tam; snad proto tak velký a hrozný byl, by sladil vše, srovnal vše, přivedl v cíl, by duši silnici upravil zpět v náruč do hmoty, tmám... 70

Kouzlo lásky.
Co to bylo, co tě vedlo mládím jako zkvětlým z jara stromořadím? Odkud se to vzalo? Čím to jenom hrálo? Darmo upomínky v řetěz ladím. V hocha duši to jak pramen trysklo, o poledni to jak slunce výsklo, až to v mysli tálo, tak to chvatem zrálo, až se srdce samo nad tím blahem stisklo. Oči dvě to byly pomněnkové, v nich svit sladký – Bože, duší slove! plachý pohled – málo! v duši to však psalo steré dojmy mocné, svěží, nové... Leta přešla – život stkal své dílo. Všecko zašlo – jen to kouzlo zbylo. Co ti v mládí vzalo, v stáří zas ti dalo, srdce cítit musilo, že žilo! 71 Co to bylo? – V šedinách se táži. Měkké posud neodvyk jsem páži. Co se na mne smálo, tíhu stáří sňalo, a já cítím, jak to kouzlo blaží... 72

Nářek.
Těch krásných dvacet let, kdy snil jsem, že můj svět, kam jen se dělo a odletělo, sotva jsem stihnul jich sled? Kmen starý, bez vláhy, víc nemám odvahy ni k písni, ni k hříchu, ni k slzám, ni k smíchu... Ach, osud neblahý! Těch krásných dvacet let se vrací v mysl zpět jak dívky v reji se otáčejí, za mnou šlou laskavý hledhled. Však jak ten starý kmen já v skálu zakotven, se táži, kam jdete? Kol šeřík jen kvete, a zlatem svítí den! 73 Těch krásných dvacet let! Proč jen mi zhořknul svět? Kam jen se dělo a odletělo? – Nuž, s bohem, naposled! 74

Pohádka o lidské touze.
Čím bychom jen byli bez té trochy touhy, bez mízy a síly jak by život dlouhý vlek se v nudě marné v tísni, práci parné! Čím bychom jen byli bez té touhy! Kde se v duši vzala chudobka jak prostá? Ta ji uvítala rajského jak hosta. Hned jí rostla křídla, vážkou v žití zřídla povzletem se vzpjala, škrabošek si brala různých do sta. 75 Po něčem jen toužit jest již důvod k žití, někam vždy se hroužit, z nových zdrojů píti, z Park spuchřelých nití nové klubko víti, nový svit vždy chytat, nový máj s ním vítat, jest mlád býti! Toto věčné mládí jest jen dítě touhy, jež vše v pohyb zladí v celý život dlouhý; kouzlo, taj to všeho kosmu nesměrného, studna věčně živá, odkud neubývá vláhy, rosy, many, vzlet, jímž dojdem k cíli, vrchol svrchovaný, triumf touhy! 76

Skryté bolesti.
Jsou bolesti, jež v hloubi duše skryty se ozývají ob čas jen a zřídka, však živy věčně střebou naše city, až opadne nám životních dnů kytka. Ty na dně srdce nejhlubším kdes leží, zdroj čistých radostí nám ucpávají, jak bájky ropucha zlá pramen svěží, jak balvany, jež rýčům odolají. Spí dlouho, myslíš, svou moc jednou ztratí, však zbudí-li se, ztuhne smích ti v líci, ji kol nich po špičkách, nech raděj spáti ty Ibyka jeřáby dřímající... 77

Nic a všecko.
Kdys v dobách mládí, smělé děcko, jsi od Osudu chtěl mít všecko; po letech nedoufaje víc od Osudu již nechceš nic. Kdys jásal jsi a nyní kvílíš, teď nechceš nic – dřív chtěl jsi příliš, tak nevíš sám, co pravda, báj; – jest za vším v žití jinotaj. Nic nebo všecko sny jsou dětí; kdo moudrý, vybere si třetí, rád, spokojen, když rozum, cit z ničeho, všeho něco chyt’. Tu Horácova stará rada tě měkkou přízí obepřádá; též já jsem smával se jí dřív, než přísným prstem Osud kýv’. Vše nemůžeš mít, dost a mnoho dá Osud již, měj radost z toho, a dá-li ještě méně přec, nechť hořkou moudrost na konec! 78

Nové jaro.
OdkudOdkud, mízo žití plná, navracíš se v duši mou, světla neznámá že vlna prodrala se ke mně tmou? Jak to svítí, jak to praská v železu mých dávných pout! Je to dozvuk mládí, láska? Kam se rozpjat? Kam se hnout? Jsi to postrádané zdraví lidstva, dare nejvyšší, je to síly pocit pravý, cíl když kyne nebližší? Stromy, květy, záře, svity, vlny, vánky, pohádky! V dálku, v duši blesků kmity! vábný stíne přesladký! Stoupej, žití mízo plná, mořem již, ne paprskem! Ať to jásá! Každá vlna dí mé krve: Cítím! Jsem! 79 A nechť je to – stařec bledý než můj člun v tmy provodí – a nechť je to naposledy, pro věčnost to lahodí. 80

Moderní Parky.
Sad je květů pln a stmělý hustým stínem – pravý ráj! Kdyby v něm jen neseděly, fontánu či cest kde kraj, moderní ty Parky naše, převzácný sbor Sudiček. Mládí proto spěchá plaše kol těch soudných laviček. Jakás ruční práce v klínu, v dál však slídí bystrý zor, kdo s kým setkal se tu v stínu, jaký zapřed’ rozhovor, jaký účes i střih roby, zda a jak jsou důvěrni? Kam ten chvat a co tam robí? – Čert vem Parky moderní! Lepší Parky starých byly nad životem, osudem, vlákno jeho tkaly, vily, ale ret jich vždy byl něm. Lidských efemer rod plachý, jímž jest země pokryta, netřás’ před nimi se strachy a moh’ líbat do syta. 81

Vzpomínka minulosti.
Ve plné sluneční záři se orel zastavil, zřel k zemi stopené v jasu, jak temným bodem byl, já pod ním s užaslou tváří – a oba pili jsme krásu, jíž zdroj se jezem rozperlil. Mou duší vzpomínka táhla na jakýs minulý stín, jak orel v mém jasu tkvěla, bod černý v zářný klín, však vyslovit ji práhla nadarmo duše, líp aby sjela, zkad přišla, do hlubin. Již orel v dálavě zmizel, však dotěrný vzpomínky hlod dál nad mým visí žitím jak černý utkvělý bod, jak orel v slunci, tu svízel, že visí, posud cítím, jak šlo by mi o život. 82

Hossanah!
Byť sebe více zašlapána a povržena duše v prach, i ta má jednou úsvit rána, kdy oděje se v lesk i nach, i ta zví, co jest rajská mana, a zapěje své „Hossanah!“ Snad je to chvíle, snad mžik pouhý, snad prchavý jen krátký sen, v čem vtěleny jsou roků touhy, proč proplakán byl mnohý den; však plá to jako světla prouhy skrz mrak, jenž sluncem ozářen. Snad cestou za vzdáleným cílem to vlídná účast přítele, snad vteřin pár nad arcidílem, v nichž tužíš křídlo nesmělé, že s neskloněným hrdým týlem zříš v bouře doby zatmělé. Snad je to vlídný úsměv ženy, snad polibek, snad objetí, čím vstaneš silný, vykoupený, bys ožil v lidstva paměti, by krásou povstal prozářený sen v duše tvoje poupěti. 83 To jedno. Avšak chvíle tato přec každému se dostaví, v níž vzplane v azur, nach a zlato ves šerých dnů rmut mlhavý, a vše, co velké, krásné, svato, se rozproudí tvé u hlavy. To stane-li se – ó pak mříti jak přirozená, sladká věc! Tys poznal, co je v skutku žíti, a nadarmo jsi nežil přec. Pro chvíli tu lze věru bíti skráň o vězení svého klec! 84

Sloky do album.
Mám ti něco v album psáti? Jedno psal bych: Milovat! Cele, plně, jak to schvátí, nikdy s bohy žertovat; nebo nejstrašnější z všech Amor jesti, slepý k tomu, mstí se v blescích, mstí se v hromu, hned a zítra – v aeonech! Proto dál tě jíti nechám, nenapíšu, co bych rád, smát se nechci lidským těchám, s bohy nechci žertovat! Jdi svou cestou, Kráso, dál klidně jako tisíc jiných! Já v své dumy hvozdech stinných nechci radost ani žal! 85

Předtucha.
Jako plavčík z koše lodě rozhlíží se v mořskou dál, břeh-li kyne v tmavé vodě, v mlhy šer když oko vzpjal; Vv neurčitých stínů směsi hledá pevný země tvar, prázdna před sebou se děsí a má za břeh mlhy cár; Tímtím jen, že chce, co si přeje, celou skutečností zřít, ač ve spárech beznaděje vždy se musí při tom chvít: Předtucha tak v duši slídí patříc v příští mlžný svět, Bůh ví sám, co v dálce vidí, co si utká její hled. S jakým fantomem se chýlí, a co loká zprahlým rtem, s plavčíkem se v mlze mýlí v tom, co zvolat chce již: Zem! 86

Osud.
Na příkré skále stojí, má zahalenou tvář, a podivná se rojí mu z tajů skrytých zář; půl stín a světlo v boji on čeká – samotář. Jdem kolem této skály, na které stojí on, a zápas je to stálý o této skály trón, nerv třeští, vzpnou se svaly, a v ráz tu žití skon. Chcem otřásti tou skalou, však neochvějná jest; jen třesem chvíli malou, již zkrvácí se pěst, o píď se nehne – stálou jdou drahou oči hvězd. „Ty musíš!“ ten hlas jeden jen zpod závoje zní, ať v peklo nebo v eden, ať smráká se, neb dní, neznámou silou veden k té soše musíš, k ní. 87 Ananké! Fatum! K smíchu! Bůh věčný je to spíš, sám dráždí tebe k hříchu, a než to pochopíš, u skály paty v tichu jich obětí ty spíš! 88

Píseň.
Má jako perla ležet na dně moře, co vyslovit se nedá? Má, kdyby třeba vysloveno bylo na prázdno, marně vyznít? Ach, v jaké dálce blaha mého zoře se marně pro mne zvedá! Proč, co mé nitro neúmorně snilo, mne musí znovu trýznit? Ó chtěl bych jíti plání z lesů k hoře jak onen, který hledá, a chtěl bych, srdce aby jednou žilo, skrz celou věčnost žíznit! 89

Májové noci.
Nemá ještě dechu leta, chladným, čistým jasem pláš, jasmín voní, šiřík zkvétá, první lásky věrná stráž. V stínech tvých se blouzní sladce, k hrudi líp se tiskne hruď, tone svět jak ve pohádce, snivá noci, s námi buď! Přijdou prudší sestry tvoje, v června výheň vzplá tvůj chlad s vůněmi, jež v lásky boje pomáhají rváti šat. Pak nám budeš, chladná noci, milá jako vzpomínka, která, ač nic nemůž zmoci, vždy se hlásí zlehýnka. 90

Ocúny.
Zas v lukách rozkvétáte, ocúny, ocúny! Vzpomínkou v srdci hráte zalehlé na struny. Tak bledé jsou a siné mdlé vaše koruny, bez vůně květ váš zhyne, ocúny, ocúny! Jak paprsk by se vkradl k vám tiše od luny, vám v kalich pad’, tam zchladl, ocúny, ocúny! Jed, smrt se ve vás tají, jak smrti na runy zřím na vás v mlžném kraji, ocúny, ocúny! Vzpomínka v srdce hází své ostré harpuny, mne stejně jak vás mrazí, ocúny, ocúny! 91

Dítěti.
Ty nemáš jména, posud jsi pouhé dítě všem, jak zahrá s tebou osud, jest hádankou i snem. Že v tvojí krvi z mojí kýs atom vlá a vře, jak přelud v dálce stojí a ke mně ruce stře, Toto nepočítám ani, zřím pouze člověka, jenž v snů, v skutečna tkáni sem přišel z daleka: Jenž v obsah černé urny má sáhnout jako my a v století vír chmurný své vrhnout svědomí! Ó dítě narozené, dáš trudů, radostí! Ó lístku, kdo tě žene k nám z břehů Věčnosti? 92 Jsi náhle mezi námi jak ode dávna již, host cizí, a přec známý, jak milý, netušíš! A půjdou noci, dnové, ty výš, my dolů jen, a příští dumy nové a sladký lásky sen. A jeho důkaz ty jsi, zas vzplá ti ve tváři, a matky tvojí rysy jak blahem zazáří! 93

Moudrost.
Půl oddaně, půl netečně, již skoro mroucí na svém loži má bába říkávala: „Sen vždycky mine, zbude klam, nač o ten rvát se sopečně? A konečně? Nu, konečně vše leží v ruce Boží!“ Dnes vzpomínám si bezděčně, čím hloub se vrývá žití hloží, co bába říkávala. Chtěl tolik jsem, tak málo mám. Nač honil jsem se zbytečně? A konečně – Co konečně? Vše leží v ruce Boží! 94

Cestou kol klášterní zahrady.
Z dlouhých lánů obilí a řepy ku oase stromů vybřed’ jsem, v hustou krajku mříže listí třepí, chlad a svěžest padá v cestu sem. Mříží viděti v sad jednotvárný. Tichá zahrada to klášterní! Čím víc den byl úporný a parný, sladší tím jest úkoj večerní. Mříží hledím dlouhé na záhonky venkovské a prosté květeny, žluté měsíčky tu, modré zvonky, drobné fuxie a verbeny. Boží dřevec s levandulí, mátou obetkává lemy úzkých cest; v slezy trčí mříží druhdy zlatou slunečnice terči svojich hvězd. 95 Dlouhá stezka pískem posypána k fortně vede... V duchu sestry zřím, jak tu chodí z večera i z rána, každá s nitra svého tajemstvím! Víc než korso města v hlučné vřavě k srdci mluví klášterní ten sad, co as vře tu v staré, mladé hlavě co jim květ dí, strom, co žeh i chlad? Jistě mnohá po tichu se táže lístky kopretiny trhajíc: „Má mne rád, či nemá?“ – Výtkou káže svědomí hlas „Ne!“ a „Nikdy víc!“ Čisté stezky, jejichž písek hoří pěkně shrabán v slunci do zlata, což vy víte, k jakému jsou hoři zlomená zde lidská poupata! Řekne se: „Šla dobrovolně mnohá!“ Kdo však správně v jejím srdci čet’? Řekne se: „Za úděl vzala Boha!“ Kdo však ví, čím chví se vzdechem ret? „Odříkání!“ šepce hořká routa, balšám, šalvěj, dýše tím i rmen. Tiché sestry! Těsná vaše pouta jediný bůh skruší – sladký sen! On vás v náruč matek, sester vrací, sadů božích čisté lilie, on se s vámi v taje citu ztrácí, pohne srdcem, jež víc nebije. 96 Dojat kráčím zvolna mříží kolem, co tu mrtvých, živých obětí! Sotva pohne vánek slezu stvolem splašiv motýla v mdlém poupěti. Stíny dlouhé sad i klášter kryjí, v pláň ční obé jako mohylou, v ticho letní jen se zvonek vpíjí s notou dřímotnou a unylou... 97

Ve snu.
Mně zdálo se, ve snu plakal jsem, však byl to divně sladký pláč, do snu já zlákal jsem s osudem falešný hráč, co bylo drahé, ba nejdražší, co bylo krásné a nejkrasší a jat tím snem sám byl jsem nejblažší spáč. Mně zdálo se, že slzí proud tek’ valem před podušku mou, já vstát chtěl, nemoh’ však se hnout, chtěl volat, hlas byl škrcen tmou; já cítil jen vlhkost ve oku, slz něhu v srdce hluboku a prost všech pout jsem jásat chtěl, bylo mi do skoku. A já se duše svojí ptal: „Ký divný život je tvůj? Jakbys šla hvozdy a stínem skal a kdos křik’ za tebou „stůj!“ Jen poprvé tě zakřikne, na vše si člověk uvykne, na radost i žal, však odkud jen, proč jen ten sladký pláč můj?“ – 98 A Psycha děla klopíc zrak, jímž kmital slzný jas: „To všecko štěstí, jež stopil ti mrak, se vrátilo mi zas. To drahé mi, ba to nejdražší, to krásné a to nejkrasší nediv se pak, vše ve mně žije, nic nezhltil Čas.“ 99

Vyznání.
Že jsem z žití svého knihy vytrhnout list nedoved’, proto onen balvan tíhy, proto moře mojich běd. Lehce „Trhej!“ se to řekne, ale když jde srdce s tím, v první mžik se duše lekne, skutek v předsevzetí zdřím’. A tak s minulostí musím klidně dál se cestou brát, sýčka v nitru neudusím, neustane již tam lkát. Tak dny vcházejí, tak plynou a já skoro tomu zvyk’, kráčet cestou nehostinnou v středu všech – a poustevník. Jenom někdy zabouří to spící tůní mojich běd, vstává, co je na dně skryto, co jsem tenkrát nedoved’. 100 Vracet k tomu se jest pozdě, jinačí to všecko dnes, znavený jsem chodec v hvozdě, na který se soumrak snes’. Ještě občas to jen trhne, všecko mohlo jinak být... jako v tůň se kámen vrhne – a pak zas jest hlubý klid... 101

Píseň.
Musí člověk hrstku štěstí stohem hoře vykoupit? Proč měl kvésti, když má v posled mřít? Jedna noc a tolik blaha! Po ní co dnů prázdných, pak žádná vláha, a jen kalný zrak! Musí všecko v žití běhu tak se neúprosně mstít, vášně v žehu pak se stále chvít? Nesčetné jsou vlny hoře, cestou přejde každý smích... Hleď, plá z moře ostrov blažených! Jednou jej se dotkne noha, jen když dosažen jest cíl, zapřeš Boha, ale víš, – tys žil! 102

Odpuštění.
V boje tísni, v sporu zásad místa není pro tu svatou dceru Boha – Odpuštění! ta chce v klidu jako z Jovišovy hlavy sama trysknout, pravý odlesk boží slávy. Buď si zdrán již katů oštěpy a hřeby, Odpuštění tvoje pevný most je k nebi, necítit svou bolest, zapřít svoje muky, to jest přímý dotek svaté boží ruky! Dokonalým býti není fantom pouhý. Duší občas chví se soucitu mdlé prouhy, nech je zhoustnout v příval, v slunce zazáření, klesneš Bohu v náruč, poznav – Odpuštění! 103

Píseň.
Tím okem, které o lásku jen prosí, tím vlídným, tichým okem holubic o krůpěji tě prosím vlahé rosy, jen tolik, co jí v zobáčku pták nosí, – o nic víc. Svět lásce nepřeje, mně hřích by bylo ti vlásek pocuchati bujných kštic. Jen políbení, jak by se ti snilo, by rázem nebe se mi rozjasnilo – pak nic víc. 104

Píseň.
Přijde-li srdce jako květ bílý náhodou do cesty nám, možno tu ještě váhati chvíli? Utrhnout? Nemám, či mám? Čistě tak dýše, voní a svítí, v kalíšku hvězdný má pel, kým by to mohlo zázrakem býti, lhostejně abych kol šel? Ale když kolem tolik je květů a jeden jen pro všecko cit! Míti ach, bohatství všech hvězdných světů a životů tolik též mít! 105

Píseň.
Tikne si v předtuše jara na holé větvici pták; cítíš se, duše má, stará? Hrozí ti na nebi mrak? Tikni si jako ten pták! Z šedivých mračen se třese spozděný ku zemi sníh, za ním však Vesna již nese paprsky, květy a smích... Co je ten spozděný sníh? Podléšky ve suchém listí povědí, srdce, ti víc... Duše se jak hvězdy čistí, slza když šlehne ti v líc... Ať padá jich víc a vždy víc! 106

Píseň.
Malovala na chaloupku samá srdce červená, nevěděla, že to v sroubku samou lásku znamená. Mezi srdce přidělala tymián a routy stvol, smála se, když malovala, nevěděla, co je bol. Přišly deště, jarní deště, smyly srdce, smyly květ, nevím, směje-li se ještě, je-li krásný, jak bylbyl, svět. Ale vím, že srdce na zdi jsou, krev jak by tekla z nich, barvu déšť, pláč líčko brázdí... Děvče, kde je dnes tvůj smích?! 107

Jiná píseň.
Kukačky z lesa zaznívá ton, provází strání krok náš, rozumím dobře, co praví on: „Nejsi tak, jak se mi zdáš!“ Květ jabloňový rozpráší v koleje cest větru svist, kukačka ráda prý zanáší své štěstí do cizích hnízd. Pověry, dítě, pověry, viď? Kdož věřit mohl by všem? Raději rychle polibek chyť, tvé zmlknou obavy v něm! 108

Slezy.
Kol nízkých českých chat vždy v jara kráse nové ční pyšných slezů řad, růžové, fijalové. Mám thyrsy jejich rád. Vy táhnete, ó snové, kol nízkých českých chat, kde báj svou přízi snove. Zří v okna slezů řad, růžové, fijalové, jich terče vidím plát vždy v jara kráse nové. Kol nízkých českých chat vy táhnete, ó snové, hoch by moh’ zulíbat v záplavě červánkové Svésvé děvče, jež má rád, až k jitra záři nové, v stráž stojí slezů řad, růžové, fijalové... 109

Lípy.
Poslední svit v koši starých lip, zřím jej, k listu od listu se skrádá. Bože! tenkráte nám bylo líp, zdálo se mi, máš mne trochu ráda. Svět snů mojich starých lip je tlum, lásky naší zář v klín jejich padá, nezhasne víc, plane šerem dum, teď vím teprv: Máš mne jak vždy ráda! 110

Tvé oko.
Tak tichá buď! – Ten smavý klid mi dražší dělá oka svit, že chtěl bych věčně před ním snít. Jak v báječný bych patřil kraj snů básníkův všech – v jihu ráj, u cesty vavřínový háj; z myrt houštin trosky chrámu ční, na bílé stěně posud sní poslední věnec obětní; jen kněžka schází, která sem šla tiše s prostým kahancem – Vím, v tebe pak mým přešla snem. Teď jest mi, jak bych v hvozd jel v snech, kol jilmům visí s brady mech, kvil žluvy míč je smavých ech; tu hradu pavlán v zrak se mih’, od turnajů kde posledních stuh, věnců zbytky růžových ve větru hrají. – Ale hrad je prázdný, v síních čiší chlad, a princezna? – Šla sto let spat. 111 TedTeď scéna změněna jest v ráz, kraj hornatý zřím, sráz a sráz ku nebi ční v červánků jas; jak hnízdo by si ptáček splet’, zpod skály chata hledí v svět, na oknech hoří fizol květ... Obrázek chtěl bych ucelen, by dívka vstříc mi hledla ven... Jak možno, když v můj přešla sen? Teď opět – hedvábných řas třpyt jak ptačích křídel stín se kmit’ tvých očí tichý přes blankyt. Již nezřel jsem z těch vidin nic, jen to tvé oko, hloub a víc v ně noře svit svých zřítelnic. Jich na dně jsem tvou duši zřel, jak Psyché plála nad úběl tím leskem nesmrtelných těl. Když snil jsem již, že jsem ji chyt’, tys hnula se – smích tahy lít’ – Ó, chtěl bych věčně takto žít! 112

Čardaš.
V podtatranské salaši k čardaši cikáni se sešli dnes; do nebes čikoš děvče vynáší. Tokaj hoří v sklenici zářící, v žilách bouří krve var, divý žár šlehá pustou světnicí. Co ty housle tropí jen? Kvil a sten, jásot, kletby, křeč a smích zvoní v nich, jakýs opiový sen! Děvčeti hoch v zápětí, v objetí, list v pozdní jeseni v šílení vichřicí tak neletí! Proti sobě bočí teď jedna změť rukou, boků, ňader, kštic... Víc a víc v purpur hoří smědá pleť. 113 Zoufalý to k nebi ryk, v trávě syk skryté zmije, jakby v leb vražen hřeb soka pěstí k mozku vnik’. Potom táhlý, dlouhý hvizd, z ptačích hnizd, rozkoše když volá hlas, který v ráz vichru lkavý zdusil svist. Slavíčích teď trilků sta vyrůstá z chaosu těch zvuků vln, něhy pln polibků dešť na ústa. Děvče čikoš uchvátí v závrati, nad hlavou ji zvedne tu v přemetu, náhle jak by opratí Prudceprudce trh’, vbit v půdu stál. Divý cval zarazil se ukončen – krátký sten – jednou ranou na cymbál... 114

Píseň.
Víš-li, co zpíval pták v zářícím, kvetoucím hvozdě? Čas letí jak vichřicí mrak, ó milovat spěš, na lásku též bude pak pozdě! Tys nechtěla věřit ptáčeti v tom slunečním, jásavém světle, mně však to nevyšlo z paměti. Když zbělel nám vlas, chtěl bych mu zas naslouchat v aleji zkvětle! Vždyť skoro sobě sám jak pták ten připadám v zamlklém, ztemnělém hvozdě, kterému v sled echo zní zpět: Na všecko je pozdě, je pozdě, je pozdě! 115

Taj lásky.
Taj lásky v duši hluboko se skrývá a věř, to nemá ani zapotřebí, by dál jej nesl jazyk. Stačí sobě. CímČím hlubší láska bývá, méně mluví. Dva znal jsem, vedle sebe leta žili a celé drama bylo mezi nimi, nic nikdo neznal. Ona služkou domu, on pánův sluha byl. Před lety v mládí v dvůr dostali se stejně, láskou vzpláli, však za sebe se dostat nemohli pro různé překážky již, jak to bývá. Tož spokojili se a klidně žili jen vedle sebe, když nemohli spolu. A prchal čas a oba sestárli a zřeli domu zlé i dobré časy a pády porodů i úmrtí a vedle sebe šli, ač nešli spoluspolu, a nikdo nevěděl, že ti dva lidé se milují – ne tak jak soudí svět, leč je-li milovati s někým žíti ve dobru, zlu i všechněch změnách losu a přát mu z duše dobro jen a z jeho pít dobra sílu, těchu navzájem. 116 Ba, jakby chtěli úzkostlivě, plaše vše stopy zamést k velikému štěstí, jež blažilo je tiše nepoznané, před lidmi stále na se nevražili, ba v stálých sporech žili na oko dva podivíni, bručálové staří, dva mrzouti – však stý díl jejich ohně a něžnosti a vžití v sebe plně bych mnohým modním lidem z duše přál. Ten taj šel s nimi v hrob – a byli šťastni. 117

Nenasytnost.
Ostne krve věčně živý, ostruho ty stálá duší, pod tebou ten hřebec divý sotva sílu vlastní tuší. Dále k cíli, dále k cíli! Ale hřebec znaven klesá, zoufalý co tvůj let pílí k Tartaru či nad Nebesa? Potkáme kdes vlasatici, dí svou kšticí: „Kam se řítíš? V světy ve zárodcích spící, což ty jejich život cítíš?“ Mlhoviny! Stíny! Stíny! Kosmický prach střásáš s čela, v dávných světů zříceniny dále hřmí tvá jízda smělá. Příštích Dantů nové světy kynou tobě v zory nachu – Dívčích ňader v tom zřít květykvěty, toneš, klesáš zřícen v prachu! 118

Verše. (Hraběti Reinholdu Boos-Waldeckovi.)
Nad čím si mnohý mudrc hlavu láme, a po čem snílek mnohý v taji vzdychá, co štěstím zveme, které často klame, co nechce jmenováno být ni z ticha, by hned se neplašilo prchajíc, co k žití třeba: zdravím svěží líc, a láska ku práci a k poesii, to všecko máte, nelze přáti víc; leč žití dny jak pestrobarvé mijí, vše hodně, plně užít řadem roků, číst splněny sny v dětí oku: Lze mysliti si lepší harmonii? 119

Melancholie.
Jde po špičkách v dál prašnou silnicí, v park zabočí do zrezavělých vrat, tříšť barev stříkne v listy vinici, v shluk sžene ptáky na suchopár lad. Mhy záclony rozvěsí nebesy, buk sžehne v rubín a dřín v amethyst, sta pavučin v hvozd ztmělý navěsí a prachu nahází do prázdných hnizd. Řeřábů zrnka splete v růženec, jej položí na stupně božích muk, u hřbitovní zdi čeká, zmdlený žnec, ve větrniček dumá nesouzvuk. Měsíci kalné oko zastírá a nepropouští parou záři hvězd, a všady stojí, kde se umírá, a všady letí, kde co puklé jest. Do kštice ženy vetkne bílý vlas, na muže bradu dýchne první sníh, šíj skloní k zemi, zastře plný hlas, řeč volnou spoutá, ztlumí hlasný smích. 120 Má temnou poesii zhynutí, dech sprahlých myrt a routy ze zahrad, má smutek v táhlém větru zívnutí, v němž všecko šepce, sténá: Spat, jen spat! Ten půvab byť jsi prožil, nechť jej znáš, zas k srdci sáhne hluboko až k dnu... Ty cítíš, tkáti vlákna na rubáš z hedbávných minulosti sladkých snů. 121

Za těmi dveřmi.
Za těmi dveřmi – jen otevřít, ó jistě leží tam! Ve bledé tváři věčna klid, kol žlutý svíček plam. Jak z vosku v prstech růženec, od matky malý kříž, jak v chvíli té, Smrt, starý žnec, kdy sňala jí s beder tíž. Tíž choroby a života, jejž milovala tak, že nemoh’ za ním uzavřít se v mrtvých vytoužený klid ten unavený zrak. Že musil býti zatlačen a otevřel se zas, než v skutku padl věčna sen do zlatých jeho řas. Jsou dveře dobře zavřeny i křídla okenic, však v duši plá, ač stlumenýstlumený, ten žlutý plápol svic. 122 Jen sílu mít a otevřít, co noha by mohla dál, leč k tomu neměl jsem již klid, ví Bůh, proč jsem se bál! Dvůr tichý byl a živý plot zas v zeleň vyrážel; já musil myslit na život a cítit jeho žel. Dvůr tichý jest – kol matky hlas sestera sester kroky zní, v mé snění plá ten svíček jas, jak by mne volal k ní. Vím, není tamtam, a přec se ptám, kde síly té jen vzít, již měl jsem, patře v její líc, a které nemám dnes již víc: ty dveře otevřít. 123

Hroby na jaře.
Kterak vlídně vítá zem unavené svoje děti v lupení a květů změti nejkrásnějším úsměvem! Zkrášlí i tu hlínu svou tisknouc drahé kosti úže, protká bledé šípků růže motýlů i brouků hrou. Sladkým se tu zdá být hrob, vše tu kvete, voní, svítí... Moci takto zahaliti v srdci rány zašlých dob! Tyto stále pukají, jejich bol je stále nový, cítíš dvakrát, v srdci rovy žádné Vesny nemají! 124

Meditace v jeseni.
Nyní, když nám začínají kouzelné dny podjeseně, počasů kdy hravé změně smysly snadno podléhají, věříme spíš, co by jindy nemožnou nám bylo bájí. Měkčí jsme a důvěřiví, shovívaví v cizí štěstí, říci dáme si a vésti, ba v labyrint lásky lživý jiným pomocné dát ruky, duch se ani nepodiví. Vděčně úsměv přijímáme, vlídný pohled a stisk dlaně, k činu sáhnem odhodlaně, o který se odpor láme, béřem z ruky losu číše, tu, jež dává, tu, jež klame. Jak jsme ztichli! V doznívání lonských bouří je nám sladce, pedanty jsme dnů i práce. Marno... Žití se nám sklání. Darmo, kde nit jeho končí, maskovat dnem usmívání. 125 Budiž! Kouzlem zimních snění táhne trpká vůně máty, dojdem v stopách snů a ztráty k Pathmu všeho utišení, kde v sen jeden všecko splývá, co kdy bylo, jest a není... 126

Zvony.
Faust nemoh’ snésti zvonů hlas, byl příliš synem svého věku, jenž tradice prach s beder střás’ a přírodou chtěl v každý čas jen promlouvati ku člověku. Slet’ z výší nebes zvonů zvuk pln mystických a cizích vděků, být balsam v náplň lidských muk; tak vážný Pan a smavý Puk přec nemluvili ku člověku. Však zvonů hlas ji s námi srost’, svět stopil v tonů mocnou řeku, ba v záhrobí až stal se most, a v žití trud je milý host, jenž vždy se tulí ku člověku. Ba v chór pohanské přírody, do živlů jásotu i vzteku zvon mluví písní lahody, paianem svaté svobody, v němž Bůh se sklání ke člověku. 127

Rispetti časného jara.
I. I.
Chce nebo nechce? – Vesna sama neví, dnes láká sluncem, zítra mračny straší, a v prškách sněhu sype nám své hněvy a všecku naděj ranou přes noc plaší. Chce nebo nechce? – Tak i láska mladá se v srdce jarní přeháňkou vždy vkrádá. Toť maska, pod kterou tam sjede lehce, a brzy zvíš sám, zdali chce neb nechce. 128 II. II.
Jde Vesna krajem, dívka usmívavá, kde jaký vidí keř, se k němu shýbá, tak střemše, hlohu, čilimníku, tráva kol kterých bují, první květy vlíbá. Ó nediv se, že umí to tak skočně, vždyť stejně dělá to a každoročně; Mymy sotva jednou kvetem’ v celém žití, jak můžem’ v lásce dovední tak býti? 129 III.
Fialky šedinám? – To žert byl děcka, leč přijmu je, jsou z ruky mojí dcerky, a celkem vzato, moudrost je v tom všecka, jsouť nad laur šedin nejvhodnější šperky. Laur láká, jak se za ním básník honí! Když má jej, pozná, kterak trpce voní. Fialka skromně dýše jen a v taji, sny mládí v jejím dechu přilétají. 130

Vánoční.
Jak praská to v kamnech vesele! Plá v koutě tmou stromeček dětí, my staří naň zříme již nesměle, dny zašlé vzpomínkou letí... Na staré vzpomínám pastýře, jak dárky k Bethlemu nesli, na zaváté chaloupek vikýře, okna, kam květy mráz kreslí. Zní v dálce rolniček ozvěna, pláň bílá je, zavátá, šírá... Má duše cítí, že blažená jest prostá jen naivní víra. 131

Most a píseň.
Na nábřeží jsem stál, zřel v práce shon a ruch, z vln zvolna vyrůstal oblouků mostních kruh. A kladiv třesk a spád až k sluchu mému zněl, já viděl chodců chvat a každý za svým spěl. V té vřavy shon a křeč, v ruch, jenž se v před jen hnal, jak sprostý zahaleč já sobě připadal. V tom boji o život, v těch paží zdvih a vzmach mne pálil cizí pot, do tváře hnal mi nach. 132 Ač v omluvu mi být snad mohlo, v nitru mém že probouzel se cit rhytmickým úderem; Žeže z tísně mojich dum myšlenka v zápase dávala výhost snům a vtělit chtěla se. Však sám se ptám, co jest byť píseň nejkrasší, jež třeba k výši hvězd nám ducha unáší? Čím z práce té je kvas, v to žití hossana, v němž silný, velký hlas hřmí z noci do rána? Nechť srdce žhavý vzlyk zanikne v ruchu tom jak slabý, ptačí vzlyk ve kladiv třesk a hrom: Chví žití nad strží se o svou budoucnost, zda aspoň vydrží, jak tento nový most? Ó, jenž tu kolem jdeš, zda přečteš píseň mou, i ona most je též nad mlh a hlubin tmou, 133 Popo kterém v ples i žel si chodí duše vstříc... Já, mostu stavitel, jsem nerděl se již víc... 134

Své dceři v létě 1903.
Neznámá brána se ti otevírá. Je za ní Život, Naděj, Štěstí, Víra, svět Illusí, jež bublinami hrají, v něž duhy vidin reflexy své tkají, jdeš jako v Miltonově velké básni po louce Andělové světlořasní, co vnímáš, div je, a co lokáš, vůně. Tvé srdce jásá, touží, plesá, stůně a ze všeho, co skryto na dně hostí, tká ono pevné vlákno Budoucnosti, na kterém visí všecko, co zvem’ bytí. Ó, vychyl v dno tu zázračnou číš žití! 135

Cestou kol kostnice v Sedlci.
Ve smavý kraj vždy svěží Polabiny se šklebí náhle mrtvých šerý dům. Na jas a záři padnou černé stíny a stlumí zpěv letící k nebesům! Jen oknem nahledneš a kosti, hnáty... Do žáru června hrobu šlehne chlad, chceš spěchat dál, děs okřídlí tvé paty, však v srdci ztlumeně to slyšíš lkát: Klid! Klid! – Leč jaký, hluboký a svatý! 136

Jelen samotář.
Již dávno slunce za horou, mdlý odlesk jeho jen se táhnul ještě oborou, mdle zlatil keř i kmen. My pomalu šli, v keřích tmám v tvář šlehla mroucí zář, z podrostu vyšel proti nám v tom jelen samotář. Bez laně on, bez družiny sám v hrdém smutku šel, nad nízký podrost houštiny skráň k světlu povznášel. Jak plným douškem by je pil, než zhasne docela, svou silhuetu smutnou ryl v nebesa setmělá. Sem tam se ledabyle shýb’ pod podemletý břeh, kde s hnědým kloboučkem si hřib do trávy sed’ a v mech. 137 Nás desaterák hrdý však si nepovšimnul blíž, nám zdálo se, že mizí v mrak, jak strání stoupal výš. Hvozd pomalu se ztrácel v tmách, já musil přemýšlet o samotářích, v myšlenkách jimž divně zhořkl svět, Jižjiž zavřeli si ve ňadrech poslední citu zář, jdou sami v žití jako v snech jak jelen samotář... 138

Přírodě.
Mnohou hrdou hymnu tvojí odvěké jsem kráse pěl; dnes jen něm a dojat skláním se k tvým skráním, píseň – slzou v oku stojí, pouze jedna kalná krůpěj, kde dřív plný pohár vřel. Kéž by aspoň píseň tato, nemohu-li dát ti víc, jak ta rosná krůpěj byla, která snila přes noc v květu a teď zlato ozářená na vteřinu patří v smrt svou – slunci vstříc! 139

Pod kvetoucím stromem.
Před divem, kterým jest kvetoucí strom, ve tříšti bílých hvězd hrál světla lom. Po snětích svit a svit a běl i nach lupenem leckde skryt zajiskřil v tmách. Stanul jsem udiven, ku výši zřel, jásot půl a půl sten, ptáček tam pěl. Jakby chtěl vypěti radost i ston, zvonkům jak v objetí fléten lkal tón. V té zvuků dvojici celý svět lkal, v pocitů směsici dojat jsem stál. 140 Vzpomínal na ten čas, v jarní kdy vzruch do květů snů svých třás’ písně můj duch! A jak to dávno již, jak strom byl jsem, jediná květů tíž na pospas všem. Tenkrát jsem v zkvetlý sad hrdý moh’ vjít, cítit se stromů brat, kvést s nimi, žít. Vše, co mi život dal, v tom vidím dnes: Svědkem stát opodál vždy v cizích ples. 141

Dětský výlet.
Jaký to hlomoz pod oknem tak časně zaznívá zrána? Sotva se slunečním paprskem rozlétla dne zlatá brána? Vyskočím z lože udiven a ospalé mnu si oči, zda je to bdění, či je to sen, co dole as můj zrak zočí? Zbloudil tlum motýlů bělostných na dlažbu kamennou města? Však rázem hlasů hovor a smích domněnku mou ze lži trestá. To dětí zástup jest veselý, na výlet k parníku chvátá; mé oči posavad nezřely té záře, lesku a zlata! Ba všecko jak z dětských úsměvů v nejkrasší světlo je stkáno a je mi též vesele, do zpěvu – začíná pěkně mi ráno... 142 Z těch tváří co dýše svěžesti, co odvahy, víry a blaha! Co stáří těžko je unésti, dlaň dětská po tom, hle, sahá! Zrak dětský nevidí propasti od ručky ke stromu plodu. Zřím k dětem dojat pln účasti, zřím na nebe, zemi i vodu. Ó děti, užijte všeho jen, váš smích a hlahol tak známý já budu slyšeti celý den, jenž ráno hned vyzlacen vámi! Ucítím, krásný posud je svět, pokavad ptáci v něm pějí a třpytí se pažit a voní květ a děti se vesele smějí! 143

Květiny z podsvětí.
Na kosmatých když prsech svého muže se probudila Persefona v Hadu, na říze svojí zřela bledé růže i vzpomínala... plnou jejich vnadu v údolí Enny tenkrát natrhala, když cizí moc ji do podsvětí srvala. Tam byly plné, rudě plápolavé, zde bledé jsou, jen oněch rudých stíny; snad vzaly barvu jim ty slzy žhavé, jež přes ně tekly, černé prohlubiny když nad ní poprv zavřely se v hřmění na březích lkání, muk a utrpení? I vzala bledé růže chvějnou dlaní, v svých ňader skrýš je pro vždy uzavřela, by v Hadu tmách, ve smutném objímání Eróta podsvětí přec kouzlo měla a upomínku země věčně svěží, na které plné slunce bohů leží... 144 Ó chvíle blaha zažitého kdysi, zda nejste jak ty růže Proserpiny? Zrak s postrachem na barvách vašich visí, jak zvolna blednou, jak je taví stíny; jste, květy Hadu, z minulosti tůní, jak divnou nazpět zdravíte mne vůní! Jak bohyně vás na svých prsou držím vy poslední, co z života mi zbylo, než ku Erebu, k zapomnění stržím proud strhne dravý, co kdys ve mně žilo. Vždy bledší jste, vždy barev tlumenějších, jak v srdce sama byste vzrostly skrejších! 145

Láska básníkova.
„Duhy, perly, zlato, kvítí, známe jeje, ta pěkná slova!“ Nechápe dav, jak vše cítí znova láska básníkova. Myslí si, že s bublinkami hraje si to staré dítě, vzlétnou, vzplanou drahokamy, aby splaskly okamžitě. Myslí si: Do pampelišky lucerničky že si dýchá, a když pýří letí s výšky, v dlaně k tomu tleská zticha. Myslí si, že v mosaiku. slov si skládá rytmy, rýmy, v očí zážeh, v úsměv rtíků kouzlí máj si v středu zimy. Myslí, v mlžiny a mračna že se snílek letem ztrácí, duše nenasytná, lačná, lehká při tom jak ti ptáci. 146 Myslí: k básníku se sníží, kývne v souhlas: „pěkná slova!“ Neví však, že každé tíží jak ta lebka Hamletova. 147

Nostalgie.
Odysseus po návratu když k své Penelopě kles, přece Kirky těžkou ztrátu hluboko v svém srdci nes. Návratu jej žehla naděj, cítil v nitru žhavý pal, ptal se sám, proč v sluji raděj u své lásky nezůstal. Tannhäuser do Říma přišel, kleče kál se z hříchů svých, hrdliček skrz žalmy slyšel i Venušin sladký smích. Domů umříti se řítil, v nitru hanbu, lítost, žel, ale v hloubi výtku cítil, proč jen z Hörselbergu šel. To je lásky regim starý, v moderní jak starý čas, dveřmi řekni ďáblu: Vari! On se oknem vrátí zas. 148

Píseň.
Ty že jsi, drahá, podzimek? Což já se po jaru ptám? Mlha jsem, tys do ní paprsek, ten padne a neptá se, kam. Ten šlehne, bleskne a osvítí, vykouzlí duhu a zář, a člověk zas věří na kvítí, když v andělskou tvou hledí tvář. Ty že jsi, drahá, podzimek? Což teprv já zima jsem! Mne unáší půvab tvůj i tvůj vděk, tož jaký jsem, tak mne vem! Ó stálost mou poznáš po letech, až budeš řádky ty číst! V mých citech živa, dumách, snech, tys věčně zelený list! 149

Setkání.
My s leckým měli jsme se setkati, proč jen jsme dřív se nesetkali s ním? Co růží moh’ nám v žití vetkati! Teď pozdě – způsobem tak banálním se setkáme s ním – někde na nádraží neb ve vlaku již, v lázních, náhodou, jen slovo padne, které v tom, co sráží nás k zemi, svědčí, s jakou lahodou znít mohlo jindy – kdysi – před lety... Tu maně sáhnem do vousů a řeknem: „Co chcešchceš, ty štěstí, my se tebe leknem i v odlesku... Ach, život prokletý!“ Však ztrátu cítit – úděl poety! 150

Píseň.
Hnědly zvolna strom i hloží, srdce vlastní krok již lekal, když pod sloupem Matky boží dlouho na tebe jsem čekal. Nešla jsi – dým stoupal z lesů, starý smutek ve mně ožil, natrhal jsem kytku vřesu a ji na klekátko vložil. Přijdeš-li, ji najdeš svěží, v kalíškách nach příští zoře, nepřijdeš-li – ať tu leží, svědek lásky mé a hoře. 151

Po letech.
Známým hvozdem šel jsem. Tisíc našich snů kynulo mi s větví s blahem zašlých dnů. Polibky se dolů s větví dívaly, jako rajští ptáci v duši zpívaly. Sepjaly se v duhu, kde ční skalní sluj, objaly jak v rámci drahý obraz tvůj! Mně tak sladce bylo, se mnou jakby šla fialek a máty kolem vůně mdlá... V tom od panských dvorů zazněl pávů křik, vyzývavý, drsný, jako pláč a vzlyk. 152 Prchli ptáci, dumy padly v náruč tmám, a já teprv cítil, že jdu tady sám... 153

Siesta.
Nech ňader bouř se zmírnit tiše, co pijem oba z lásky číše, co zulíbané naše rety se halí v kouř mé cigarety – já cítím úkoj s výše. Mně zdá se, veškerý ruch žití že zastavil se u nás náhle, jen arterií vlnobití jak jarní deštík půdě spráhlé se cítit v tichu duše dává, jak s jabloně, jež květy smavá, po lístku lístek opadává. Nech ňader bouř se zmírnit tiše pod mojí cigarety dýmem. Jsou atomy teď v styku přímém a duše k duši mluví s výše. Svět víc nám nedá, než co máme, to kámen, tam se všecko láme, buď ráda, že tak dřímem. 154

Mám tě rád!
„Mám tě rád!“ se lehce řekne. Sama duše v blaha tuše, věř, se toho nezalekne. Ale brzy každým mžikem centem tíží tato slova. „Mám tě rád!“ – Ba, titanova páž je cítí, hrobním víkem zdá se býti: „Mám tě rád!“ Proto pouze může zníti plně jedenkrát: „Mám tě rád!“ Pro celé však žití! 155

Ublížila’s, lásko...
Ublížilas, lásko, ublížila srdci mému, jež ti všecko dalo; dobrý Bože, kde jest jenom síla, bolu tolik jest a síly málo. Po horách jsem chodil celé noci, hledal bylinu, jež všecko hojí, jež by mohla tu palčivost zmoci, která pálí, lásko, z ruky tvojitvojí! Řek jsem přešel, že jich nespočítám, nenašel jsem nikde ono kvítí, pracně prsty zlaté klasy chytám, zázračný květ nelze zachytiti. Tak s tou ranou musím jít až k hrobu, neb ji zaceliti, malá síla... pták jsem, z dlaně osudu žal zobu, ublížila’s, lásko – ublížila... 156

Píseň.
Najdi mi včelu, z tísíci květů která by ssála jen med a nevrazila ve vírném letu na jeden, tající jed? Najdi mi ptáka, po život celý který by něhu jen pěl, jen blaho a úkoj, až večer ztmělý by jitra jasem se skvěl. Najdi mi srdce, které by všemu vstříc neslo jen radost a smích! A jsi-li básník, věř slovu mému, hleď, bys co nejdříve ztich! 157

Nářek.
Ach, černá zem! Ach, siná zem! Ach, srdce, uvyklé tmám! Pokoje nikdy nebude v něm, ať po klidu kde chci se ptám! Sám Bůh jen ví, sám Bůh jen ví, za jakou cenu a krev se kupuje slední to vítězství, ten pravý, nesmrtný zpěv! Půl věku stár, půl věku stár, tak mnohý zpěv zpíval jsem již, a cítím jen pýří všech zašlých jar, všech zašlých zim cítím jen tíž! A dál jdu jak snem, a dál jdu jak snem, a sám se neptám již, kam. Ach, černá zem! Ach, siná zem! Ach srdce, uvyklé tmám! 158

Píseň.
Ty půjdeš květinami, já půjdu tříští skal; sen jeden mezi námi v šíř rozpne se i v dál. A tak půjdeme stále tím zatopeni snem, čas, prostor nenadále i svět nám zmizí v něm. Pak přijde umírání... Sen jako Život – byl; a my nezvíme ani, že šli jsme dlouhou plání od sebe tisíce mil. 159

Povzdech.
Vzbouzí se v srdci starý žal, když mohl’s, proč jsi netrhal. Jak mnohý plný nechal’s džbán, a nedovedl pít, a krásy zjev, ač zbožňován, jsi nechal kolem jít... A jako dřív kol ze všech niv ti kyne mnohý bujný květ, leč hořkostí již sprahnul ret a radost obrací se v žal, když mohl’s, proč jsi netrhal... 160

Jarní píseň před zimou.
Vesna dala samý květ, leto dalo plod, padesát když přejde let, číše je ti vhod. Sladká číši jesenějeseně, trvej do zimy, vyzpíváme nadšeně sny vše olbřímí. Zaberem se do plodů jak dřív do poupat, o polibků jahodu dovedem se rvát. Zimy bát se? – Nevím proč, přišla – přejde zas, Vesna vtká jí ve vrkoč tisíc sedmikrás. Proto číši vesele zvedejme jen dál, a s ní projdem, přátelé, žití karneval... 161

Verše. Řádky do alba sl. M. K.
Veršů tedy, dívko snivá, duše vaše žádostivá? Víte, verše že jsou sítě, myšlenka v něž, rybka, splývá, že jsou okna, jimiž duše básníka se v duše dívá, hvězdy že jsou, jež vždy kmitnou, když se dráha žití stmívá? ptáci v paměti jsou kleci, jichž zpěv k stáří v nitru zbývá?... Kéž by přijala tak moje vlídnost vaše dobrotivá! 162

Večer teprv.
Pokud hlučí denní vřava, jeden shon a stálá práce, neví ani přes den hlava, co snů se tam spřádá sladce, tiše jako ve pohádce... S večerními stíny v reji, když kol všednost uhasíná, teprve sny přicházejí, zní tu hudba jejich líná, duše se tu rozpomíná... Co jak letem kol ní spělo, sotva mihnulo se chvatem, jakby se to rozleželo, ozývá se v srdci vzňatém, dýchá vůní, hoří zlatem. Postavy se k světlu hlásí, určitě zříš jejich tahy, minulé jdou s nimi časy, i vše, co jsi ztratil záhy, mnohý vlídný zjev a drahý. 163 V středu jich též ona kráčí, která dříme pod pažitem, již jsme pochovali v pláči v puku mládí porozvitém, v světle jde, svou dlaní skrytém. Jde jak tichý přelud bílý, strachem ne, spíš požehnáním, všecky sny se za ní chýlí, od mých letí k jejím skráním, vstříc jdou velkým hvězdám ranním. 164

In memoriam. – E. F. –
Již druhá zima po tvém hrobě kráčí, zrud netřesk na něm poprvé, však ti, kdo chvěli se tu loni v pláči, zas lkají slze do krve! Ach, kolik jesení a kolik smutků se přes tvůj hrob a hruď nám převalí, než uvěříme, že Jsi mrtva v skutku! Jest věřit vždycky úskalí! 165

Psáno na první stránku knihy „O následování Krista“. – K. B. –
„Jho moje sladké jest!“ – ta slova slyším a nevím proč a ducha pozvédají a jimi již se stávám lepším, tišším. Co za mnou, zdá se zalehlou být bájí. Svět útěchy ty malé desky kryjí a rosu svěžesti mdlé duši tají. Ty s vírou čteš, já četl s poesií, leč oběma nám zkvetly jedny růže, to věčné zbývá – nechť vše druhé míjí. Jak bláh, kdo psal, a bláh, kdo chápat může! 166

Píseň.
Myšlenko, srdce v hlubině jsi spala řadu let, než láskou světla na klíně jsi tryskla v bájný květ; Můjmůj cite, dlouho stajený, jak v skále kov jsi snil, než v tisíceré ozvěny tě osud rozvlnil. Má bytosti, zda dnes to víš, proč žila’s tolik jar, by život byl ti blaha číš, a jeden něhy žár. A ty, jež tuto píseň čteš, zříc s vírou do nebe, zda vytušíš, zda uhádneš, že vše to pro tebe? 167

Sběratelce autografů.
Ach, tahy ruky! tahy ruky! Ó jak to málo srdci jest... Po zvěři stopa tak jde v klest, však mizí v mechu, houštin shluky. A jako zmizela zvěř v les, tak srdce neznám dál je ples i bolesti i dravé muky... jen stopy zbyly – tahy ruky. 168

Červen.
To silné mládí v něm jest vtěleno, již zmizely vše máje rozpaky, jsou smysly zralé k všeho přijímání; zvuk, barva, záře, stínů zázraky, ples ptačích hnizd a nocí usmívání, vše nejsladší mu padlo za věno: po prvních polibcích jdou první objímání. 169

S bohem!
V loučení každém života kus se utrhne jak ledná kra, a roste výčitka a hnus, jak celý život mrzká hra. Neb sotva nabyl’s, musíš již s tím loučit se, co zval jsi svým, v tom „s bohem“ spadne celá tíž na plec tvou tlakem olbřímým. Neb tak jsme lidé, vteřiny jen jedné plaché jepice, jež letí z jara ve stíny a těchto bývá nejvíce. Dnes vidíš zeď a starý plot, jež zítra vidět nebudeš, neb v drsném boji o život dál musíš jít a dále jdeš. Dnes vidíš starý, nízký dům, kde matka žije v zátiší, musíš dál, tu číši rtům ti urvat sudba pospíší. 170 Zříš mladé štěstí dcery své na jediný a krátký mžik a loučení zas duši rve v tom zrovna, co jsi šeptl: dík! Snad vše se spřádat musí tak a ne jak chce tvá vidina, v sled budeš sám jak sirý vrak – Vím, to je těcha laciná, Žeže jiným se to děje též, tím nebudu ni o krok dál, vždy pohřebního zvonu spěž v tvůj každý zazní ideál. Leč cítím s každým „S bohem buď!“ ať dáno matce, dítěti, se ostrý trn v mou vrývá hruď a vždy kus žití odletí. 171

Zdraví.
Teď jasně vidím, že ta radost celá, o které dítě snilo, v které hýřil hoch jarý, až mu v píseň překypěla, Veve které kosmu paian divě vířil, jež lásky masku nejkrásnější brala a kterou skutky přísný život smířil, Aťať velká byla v skutku nebo malá, že v jádru, které pozdě mudrc pravý poznává, když mu jádro mladost vzala, Tata celá radost byla – naše zdraví. 172

Odjezd mé dcery.
Ty odjíždíš – v dál unáší tě chvat. – Proč při odjezdu myslím na návrat? Až vrátíš se zas v svitu sladších hvězd než plají, budu myslit na odjezd. Zda nejsem jak ten blázen, který měl vždy lepší nadějnaděj, do kopce když šel? Než s hory dolů když mu kynul svah, před příštím kopcem již jej schvátil strach. Ty odjíždíš – však v domov spěcháš zas. Mně stále jako bych tvůj slyšel hlas. A budeš pryč a já si pomyslím, že dobře tak, že za cílem jdeš svým. Že ráda máš jej, jak já svůj mám rád. – Ne na tvůj odjezd – myslím na návrat. 173

Jarní chvíle.
Proč dojímají v klidném usmání víc nežli léta bouřné jásání? Proč svěží pupen, travka útlá, mladá, květ kočičky a petrklíčů řada na suché mezi více srdci poví než sytý paian léta vždycky nový? Tak dívka poví víc než zralá žena, než krása nahá, krása zahalená. Co teprv má se otevřít, je nové... Již chápu vás, jen pojďte blíž, ó snové! 174

Vzdáleným.
K vám, kdož jste jednou promluvili k mému duchu a které nepříznivý Osud zahnal v dálku, vícvíc, než si myslítemyslíte, obracím sen i tuchu a nejvíc s vlastní sudbou zlou když svádím válku. Vy nevíte, jak často v snění dálku měřím, jak v posled velká s nejmenší mi v jednu splývá, že k líné hmotě spoután jsem, jak těžko věřím a že snad pouze proto jatá duše zpívá. Tu tajné přání, kéž byste jen blíže byli, se dvakrát cítí, prostoru taj duši leká, duch křídla rozpjav změří bleskem mnohou chvíli, vzpomínka valy nepaměti valem stéká. Však marno, marno všecko. Nejste prostě tady, svou mdlobu cítí duch a v té tu pravdu pozná, kdo měří vzdálenost, jho cítí její vlády: že nejmenší jak největší je stejně hrozná. 175

Notturno.
Vichr hvízdá, déšť se lije. Znám ty zimní melodie, v odvet srdce teskně bije, ani psa bys nevyhnal. Vesmír starou bolest cítí, jež vře v kosmu vlnobití, zevšad na tebe se řítí, kdes jí ani nečekal. Před živly ač dobře chráněn, útokem jich neporaněn, chvím se, není cit můj zhráněn v pevný démant posavad; upomínky řadou stinnou z portretů mi starých kynou, z šiku milých knih se řinou, dorážejí odevšad. Různé na tvář kladou masky přátelství a mrtvé lásky, zoufalé o život sázky, šílený to chvat a shon, po okapu déšť jen stéká... Výčitek tak valná řeka dme se, duch co nazpět těká, půlnoční když bije zvon. 176 Ať si bije – v prázdno vyzní! Více marnou slávy žízní, lidským hněvem, lidskou přízní nedá pohnouti se duch; ať má hruď jest jak noc chmurná, v níž řve vichrů smečka spurná zoufalého do notturna, jemuž naslouchá jen Bůh! 177

Co život dává.
Co život dává, tak málo jest, prodajná sláva, tříšť spadlých hvězd! Půtka vždy stejná pojmů a slov, kolébka chvějná, pevný jen rov. Nahořklá číše, než v konci kvas, na zprahlé líše prázdný jen klas. Květ kalich svěží otevře něm, mrtvý již leží ráno brouk v něm. Ve snách jen hrává ti hudba sfér: To život dává, takto jej ber! 178

Modlitba k Bohu „Mlčení“.
Kde starý, cypřišový háj se tměl, víc torso,torso nežli socha bůh tam čněl na zvětralém podstavci v stínu skal, od věků ve vlhkém zde koutě stál. Jun štíhlý byl, skráň májem věnčena, však ústa trojí svorou zamčena, a mezi zámky ještě prst svůj klad’... Sem zřídka zbloudil pastýř z blízkých lad, sem pouze cestu našli milující, když měli si cos říci při měsíci, neb mrtvým bylo – pevně věřili – co uchu boha v tužbách svěřili. On vyslech’ vše, sen, dumu, vášeň, cit, vše pochopil – a nemoh’ vyzradit. Tak strážcem, důvěrníkem stal se štěstí, těch nejvyšších, jež může člověk snésti, tak stal se němým zpovědníkem běd, jež jako blaho nevypoví ret. Jen úsměv lehký přeletěl mu tahy, když dívka s okem plným rosné vláhy v stín na podstavec kladla jemu květ. Já jednu znal, ta ruce k němu vzpjala a v tiši noční v sluch mu zašeptala: „Mám velké štěstí skryté v hloubi duše, to jásá tam – já usmívám se v tuše 179 budoucích slastí... Ať spí tiše tam! Chci mlčet o něm jak ty, bože, sám! Ať svitne den, ať v stín se uklání, vím, v tobě má jen ono trvání; je klenotem mým zrovna jako tvým, miláček o něm ví, já o něm vím, to stačí, věčný! Viď, je věčné pak... Dík, bože, za to!“ – Sladce přimkla zrak a usmála se jako pod polibky a zavzdychla: „Jen tak jest štěstí mým!“ Pak sochu boha ověnčila šípkyšípky, ten usmíval se hájem setmělým... 180

Sny.
Zděsily tě hrozní snové, sladká duše, co jest sen? Sny zas mohou přijít nové, otravovat tobě den? Jsou prý okna do budoucna a lhou přece, nevěř všem, modlitba tvé duše vroucná nemůž’ splacena být zlem. Jsou prý echa minulosti... O, pak věř jim ještě míň, kroky spíš jsou zpitých hostí, bouřících tvé duše síň. Co se všecko přes den nezdá v shonu žití, vzruch a vzlet ve snu zaplane jak hvězda noci tmou a tryská v květ. Bledé kvítí v pařenisku tuch a záchvěvů a dum, v tůň se zřítí v rychlém trysku, jak se vzneslo – nevěř snům! 181 Jedno vroucí políbení, nad vše živá skutečnost, poví líp ti, co jest, není... Láska jest, měj na té dost! 182

Podzimní ekloga.
Tak sami dva! Tak sami dva! Kol holé, udupané lány, mou ruku tiše tiskla tvá. Kraj prázdný na vše strany, strniště v pravo, v levo též, kdes v dálce v páře města věž, cos jako parčík na obzoru, v té pláni, kde stoh dělá horu. Za stohem nízký panský dvůr, já cítil chlévů výdech sytý, kol hrabal zpelichaný kur; přes nízké staveb štíty tak divně láká stromů směs, pár kaštanů nám zdá se les, pod nimi v skromném stínu spolu se tulí lavic pár a stolů. Tam usedli jsme; do duší nám vpadla jemná hudba tichá, pod jabloní a pod hruší ji jeseň v nitra dýchá. Ó, pouze jeseň zpěv ten zná, to hudba sladká, líbezná, půl smíru v ní, půl resignace a do duší se vlévá sladce. 183 Z těch různých kolem aromat, zde z všeho vadnoucího listí cos volá sladce usnout, spát! však dříve spolu čísti tu parnou léta kroniku, kde růží žeh, zpěv slavíků, kde fontánu trysk, paží ovál o lásce tolik vypravoval. Nám vypravuje znova dál, neb píseň ta jest věčně nová. Já v oko tvé se zadíval a neměl zase slova. V poledním slunci voněl stoh, na silnici kdes hvízdal hoch, banální jeho hvizdot ruší tu tichou hudbu našich duší. Tak rovněž drsná skutečnost se v naše sny a dumy vtírá. Buď píseň moje vzdušný most, jímž v duše vchází víra, že to, co v srdcích věčné jest, výš tíhne v oblast zářných hvězd, se zmásti prosou žití nedá, leč stále výš svou peruť zvedá. Tu hořkou vůni jeseně jsme oba zamknuli v svá nitra; nám bylo ticho, blaženě, mžik ovlád’ vše! – Co dnes a zítra? Mou ruku pevně tiskla tvá. Tak sami dva, tak sami dva jsme z eklogy té v koutek ytmělý se vlastních duší zahleděli. 184

Soumrak.
Oko dne se zvolna uzavírá, stínů řasy těžce dopadají, ruch a hlomoz, vzdech i hudba zmírá, staré upomínky v slzách tají. Stínů řasy těžce dopadají, o rakev tak černé hroudy bijí, staré upomínky v slzách tají, duše kvílí dumnou melodií. O rakev tak černé hroudy bijí – do oken tak netopýři tlukou, duše kvílí dumnou melodií, tesknou, bolestnou a smutnozvukou. Do oken jak netopýři tlukou, myšlenky do bdících tepou skrání... Tesknou, bolestnou i smutnozvukou bývá každá píseň umírání. Myšlenky tak do mých tlukou skrání... Kde má síla, opora i víra? Smutná vždy je píseň umírání... Oko dne se zvolna uzavírá. 185

Kvítí jeseně.
To bude již jen chudé kvítí, jak podává je listopad, co bude ještě oku zříti, z těch pošlapaných ze zahrad. Pár macešek se slzou v oku, přihořklé routy lupínek, pár svlačců staré vrbě k boku se pnoucích s mořem vzpomínek. Víc jeseň nedá. Kde dřív leta žeň hýřila, tam ledový dech zavládne a všecko smetá a na vše hrobem odpoví. Květ chudý ošlapaných mezí pln resignace, bez pýchy, mroucímu schýlen ku vítězi, už schýlí sám své kalichy. Však smutný vítěz brvou nehne, ni reflex světla nechytí, až první sněžná závěj lehne na ústa mu i na kvítí. 186

Hřbitov.
Smutných sade! – Zvadlá tráva na pahrbcích nízkých kolem, jakby zvolna žloutla bolem pro ten život, jenž tam v hloubi pomalu se rozpadává. Cítíš sám, jak čas vše ničí. Však z té kolem žluté trávy – Ironie! – nový, smavý, jarem se zas život snoubí, v dlani samé Smrti klíčí. Tak jsme v posled vděčnou látkou všichni neznámému duchu; v klidu snění, v bouře ruchu v Smrti peň se život roubí. – Zkoj se moudrostí tou sladkou! 187

Jak se to všecko stalo. 10. XI 1903.
Jak se to všecko stalo? – Kdo to ví? Ni vlastní srdce tluk to nepoví. Tak stalo se to jako namátkou a skoro dnes to již mi pohádkou. Tak malá, milá, doma zpěvný pták, pak dívka snící s touhou do oblak, Aa zítra plně v ženu rozkvětlá, by přes noc lásky zřela do světla. Teď odchází... hrsť květů v kolej cest jen povídá: V tom celý život jest. 188

Jaro.
Malý stařík vyhublý a lysý na housle hrál ulic na rozcestí, vedle něho malé dítě stálo s plavým vlasem jako len a s okem pomněnkovým, v kterém celé nebe. Stařík hrál a vybíralo dítě. Šel jsem kolem, zřel jsem: Přišlo jaro, přišlo k nám zas po té dlouhé zimě, ne v tom starci, ne v těch jeho skřipkách, ne v té skřipek smutné melodii, však v tom děcku s dlouhým plavým vlasem jako len a s pomněnkovým okem. Přichází zas, jak vždy přijít musí, letos však si hlasatelem volí místo petrklíčů, fial, vážek, místo skřivánků a čápů bílých jen to prosté dítě šumařovo. Ale marno, ať se,se jak chce kuklí, já je poznal, je tu, je tu jaro! 189

V zimě.
Zimy teprv zrak můj všim’ se, jitra šer když v jizbu vnik’ a na posněžené římse vrabčat rozléhal se křik. Ejhle, řek’ jsem, úsměch v líci, vida tíseň jich i skok, o mně tito nevděčníci nevěděli celý rok. Dobrý jsem jim teprv z nouze, do sněhu když drobných hvězd nasypu jim, začež pouze ráčil jich let sem se snést. Učiním to ku paměti jedné bílé ručky rád, která drobné ptačí změti sypávala tisíckrát. Račiž jim to k duhu jíti, dvojnásob jim nasypám, oč by lepší pták měl býti, než to bývá člověk sám? 190

Půlnoc.
Tichým krokem půlnoc kráčí s půlměsícem v kadeři, dlouhý stínů lem se vláčí za ní v ulic zášeří. Můj krok proti ní se šine, její tak jest duchový, do dálky můj hlasně plyne, ozvěna mu odpoví. Její mystický a tichý vrývá v duše stopu svou, patří v sny a hledí v hříchy, v klid i v práci tvořivou. V tiché kroky noci pojí drsně kroků mých se ruch, v kontrastu té chůze dvojí zřím, co hmota je, co duch. 191

Co vzduchem chví se.
Cos vzduchem chví se..se... Jen to uhádnout, jak vyproštění by to ze všech pout, jak básníkova první šťastná oda, jak ve všem souzvuk, lahoda a shoda. Cos vzduchem chví se... V nitru hluboce to cítím – jsou to lidstva vánoce? Jak rád bych uvěřil to – krb můj dýchá a venku meluzina tiše vzdychá. Jdou nocí andělé... ó, zřím jich sled, tam hvězdy spád k chaloupce v sněhu slet’, jednomu děcku smutno na kolébce... Jak svítí měsíc hedvábně a hebce! Cos vzduchem chví se... V okně tkadlec mráz své divy jižních krajů stkává zas, zřím v palem vějíře a v kapraď jíní, zřím v krb a hlavou snové táhnou líní. Znám všecky je. V mou mladost plály kdys... Ó, hrdých dómů architrav i vlys! Ó, pyšné sloupy – dnes chatrné zlomky... ó, zámky větrné! – Dnes z karet domky! 192 A přece, přece něco zbylo tu, co svědectvím jest lásky k životu, co vzduchem chví se, dál se bude chvěti... Rty modlitbou se třesou po paměti. 193

Spodní proudy.
Pokud pějí v houštině a mechu, jistě každý naslouchá jim rád, žití hlásají ti v sterém echu, jde z nich hudba, úkoj, sdílný chlad; začnou-li však v divé vášni hřmíti, až kol otřásá se, duní zem, děsem srdce mohou naplniti démonickým každým úderem. Jako v zemi tak jsou i v tvé hrudi. Znáš je dobře – pokad pomalu se jich tepna k písni lásky budí, trysk jich hárá v světla opálu, jak jsou snivé! – Ale v náhlém hřmění, když se vzeprou, zařvou sopečné, srdce zžhnou, až v smrti utišení zkrotí jeho vášně zbytečné. Co v tvém srdci, dřímá v duši davu, srdce jednoho jest srdcem všech; osudem co odsouzeno k tmavu, touží k světlu, byť i v aeonech! Jednou v posled otřese to všemi, k hvězdám tryskne v jek a soptění, nad puklou tak povznesli se zemí gigantové věky pohřbení! 194

V neklidné noci.
Co to bylo jen v té noci? Zbuzen, bázeň svou nijak nemohl jsem zmoci, stržen sudbou zlou. Od hodiny ku hodině hodin údery počítal jsem – rostly v stíně kolem příšery. Zřel jsem vstříc jim klidným okem, cítil – byly tu... Nad vidin svých proudným tokem, plný soucitu. K všemu kol a nejmíň k sobě, svojim fantomům v tvář jsem zřel, jak mrtvý v hrobě hledí v tvář svým snům. Cizí město kolem bylo, na všech střechách sníh, v průzračnou mhu vše se slilo, jak bys v okna dých. 195 Měsíc šilhal roztřepený skrze mračen šik, v zákampích has’ bez ozvěny větru lkavý vzlyk. A já jako v snění ležel, nemohl se hnout, cítil, děs mi tělem běžel, já zřel v každý kout. Viděl tisíc zjevů růsti, tisíc mizet v ráz v bezdnou tmu, kam všecko ústí, a mnou zachvěl mráz. Já snít nechtěl, já chtěl spáti nejtvrdším z všech snem, aby se mi mohlo zdáti: vskutku mrtev jsem! Všecko marné, co jsem zkusil sporem tímto zlým, bez hnutí jsem bdíti musil, patře v stín a dým. V těch jsem cosi rozeznával, fosforný jak třpyt očí dvou a cítil nával krve v srdce hřmít. Tlamu, oči sfingy hrdé, bujný prs a spár, zlobu v zraku, srdce tvrdé, citů suchopár. 196 Ležela tam vedle prahu jako příšera, ssála z duše všecku vláhu, vbita do šera. Zdálo se mi, že jsem přišel z dálky bez mezí, však té potvory jsem slyšel řinčet řetězy. 197

Vítězství.
Na loži středověký asketa se svíjí v pokoření, trn údy jeho nahé oplétá od noci až v svit denní, pás ostnů plný svírá zhublé boky, slz rýhami je zdraná tvář, tak tráví dlouhé, těžké svoje roky ten bědný samotář. Na kožích pardálích, kam růží sta dlaň lásky rozházela, kam rozkoš denně pohár uchystá pro plná, svěží těla, se svíjí hetera jak luna smavá, jí zuří v ňadrech divý boj, zas milence nadarmo očekává... Jen blud a nepokoj! V lenošce dědů starý učenec nad foliantem sklání ve zápasu o problém shrblou plec, skráň vráskou zrytou v dlani. Čas křídel svých šum nad hlavou mu ztlumí i smrt jde k němu po špičkách, a pravda víc se halí v závoj dumy a uniká mu v tmách. 198 Z těch tří tu každý těžkým zápasem po vítězství se spíná, ten s hmotou, láskou ta, ten s věhlasem se v boji chví jak třtina. Leč kdyby vítězství chtěl zkoumat cenu, znát opozděný, marný žal, hádanku sfingy své by neluštěnu rád provždy zanechal. Tak po zápasech krutých atleta, když věnec olivový se dotk’ mu skrání, k poctě poeta když pěl mu paian nový, byl nejšťastnější, na vrcholu slávy se octnul teprv druhý den, když v loži svém jásajícími davy byl mrtev nalezen. 199

Dětství.
Obraznosti! – Vstaň a vem sedmimílové si boty! Dětství táhne mojím snem, skočíme si podle noty. Rychle v kruhy jiných sfer, kol hřmí fraška báje stinná, boty jsou však plny děr, babka obraznost je líná. Darmo křičím: Babo, hop! Víš, to byla zlatá doba. S větrem šlo to přes příkop, v ráz teď v příkopu jsme oba. Bože, vědět, kde jest kraj, kde by spravili mi boty v novou pout v ten mládí ráj, zahrál bych si podle noty! 200 Devět vysokánských hor příkře se mi staví v cestu, devět draků chrlí mor, když si jedu pro nevěstu. Devaterá kolmá zeď od toho mne sadu dělí, volám – kdo dá odpověď? Zámky všecky zrezavěly. Varovný zní z vnitra hlas: „Pouze jednou sem se vchází!“ (Vrátný cerber je tu čas, slyším ho a již mne mrazí.) „Poesie, nevěsta, není ženou v celé žití, hůře se nic neztrestá, než chtít věčně s rtů jí píti. Jednou hrad svůj otvírá v něze, vášni, snech a touze, potom se jen usmívá, bolestně a hůř, jak dlouze! Proto vari, na pochod měj se, chlapče, s tou svou pleší, sedmimílových pár bot nepomůže, nepotěší!“ – Buďsi! Jednou byl jsem tam, viděl mládí všecky divy, obraznost čert vezmi sám, byl to prázdný mumraj lživý! 201 Sedmimílových bot pár na hřeb věším s resignací... Růžná mlha zašlých jar se tak těžce z lebky ztrácí. 202

V lese.
V hloubi lesa mech se chvěje, jakby tížen tajemstvím, ptáče ani nezapěje, cosi jako beznaděje vznáší se tu nade vším. V hloubi srdce jako v lese na dně leží těžký stín, v tříšti snů když cosi hne se a když písní se to vznese – smutnílek to, nebo blín. 203

Nápisy na dům na vsi. (V. Š.)
Po města vřavě – přírody jen ruch... Chlad vyciť horká skráň, klid zmdlená bedra! Ať z práce své zde pozná čilý duch, jak byla námahou, že oddechem jest štědrá. Dům tento Práce s Láskou vystavěly. V něm našim dětem pučí Vesny květ. Nám více nemůže dát život celý než vědomí: Má hrouda je můj svět! O kéž by zase naše děti zřely jak dneska my zde v svoji Vesnu zpět! Dýchej, nivo! Hvozde, šum! Otevři svou náruč, matko! Vzpomínkám a sladkým snům srdce v ústret zabuš sladko! Buď, co zazní z oken mých, přátel hovor, dětí smích! 204

Cestou.
V luzné ráje smavé Žehrazady nes’nes mne, oři obraznosti, v let! Saněmi hřmím, třpytný sníh kol všady, démanty jak svál by na hromady větru svist, až přechází mi hled. Jenom třeba přivřít oči trochu, bájné háje ty si vykouzlit z „Tisíce a jedné noci“, hochu, v rodna kraje jednotvárnou plochu které stkáti doved’ luny třpyt. Stromy křišťály jsou ověšené, tisíc bájných světel hraje v nich, chumáč perel vítr v zrak ti žene, kol to fičí, práší se a klene v oblouky duh – všecko s větrem sníh. Jakás bájná hora se tu zvedá, na vrcholu démantový hrad, světélek sto skáče – neposeda měsíc z mračen škrabošky se zvedá, v žeh by vzplál a dál se mlhou krad’. 205 Černý netvor proti mně tu funí, jistě báje příšerný to drak, chrlí plameny, zem kolem duní, k hradu, v poli opálů jenž trůní, žene se, by zhlt jej. – Ne, to vlak. Vzdušný hrad jsou hutě v noční práci, jako hora z plochých polí ční, chatrčí pár níže v sníh se ztrácí, sněhem poletují černí ptáci... projel’s – u chatky jsi poslední. S věncem chvoje v topolech se kreje, z oken drsné lání, pustý křik, ženský pláče hlas a mužský kleje... Fantastická snů mých epopeje v domek z karet zhroutila se v mžik. 20206

Žebrák.
Mně z hlavy nejde onen starý žebrák, Bastien Lepage jak jej namaloval: do mošny svojí kousek chleba strká a z vrat se šourá, přimhuřuje oči, tvář poťouchlá, jež praví: pro den dnešní mám již svůj krajíc, zítra ať si přijde, co přijít chce, potopa, konec světa. On má svůj krajíc – není více žebrák, snad dostal je, dost možné, že jej ukrad’, však má jej, a to v posled rozhoduje, jej strká v mošnu, a to triumf jeho, jest král v svých očích, ba jest ještě více, neb má svůj krajíc pro dnešek, a basta, ať přijde potopa i konec světa, on má svůj krajíc, není více žebrák! Oč všichni lepší jsme,jsme než tento žebrák? 207

Po vichřici.
Jak vichr bouřil celou noc dnes, jakoby z celého světa sem snes’ na křídlech svých bolest a bídu; to bylo úpění, štkání a vzdech, až úzkosti mráz mi šel po zádech, já nemohl najíti klidu. Trpících, mroucích nářek a žal v tom svíjel se, čemu jsem naslouchal, v té hrozné Erebu básni, leč sám, když v taj ten vnikl jsem hloub, pot na čele a zrak obrácen v sloup, já v bolu tom cítil – jen vlastní. 208

Sloky.
Co kdy v písni tvé se chvělo, plně to, či cize znělo, podle doby – znělo, mřelo. Hlavní vždycky je, co zbude; klasobraní po všem chudé – Člověk trpěl vždy a všude. Jen když básník stih’ to jednou, snese, nechť se v chvíli bědnou s kamením naň ruce zvednou... 209

Staré křivdy.
Staré křivdy leží srdce na dně, s prstem na rtech tiše kolem spěj, probudí se záhy dost a snadně, bledá za nimi jde beznaděj. Staré křivdy leží pod popelem zašlých roků, tiše doutnají, žár tu zaplá v srdce koutě ztmělém, stará lítost vzlykne potají. Staré křivdy zažranou jsou rezí na života svěžích lupenech, ty se lesknou – ve skvrnách smrt vězí, schvátí svěžest, vláhu, vůně dech. Staré křivdy laviny jsou spící v srdce stržích – dobře hlídej hruď, sval tam hory lásky vítězící, jdi kol tiše, spících neprobuď! Co jsi trpěl, čím trpěli jiní, v nich se tají v jantaru jak hmyz, nesmíří jich a kadeřích jíní, starých vin kde dřímá Nemesis! 210 Není srdce, kde ty Erynie nečíhají... Smrt jen dá jim klid, smír svým nehtem v jejich vrásky vryje a s ním jas a velkost Eumenid. 211

Vzdech.
Ach, moci jednou pochovat vše v srdci, jak mrtví jsou, by nemohlo to více vstát, se nehlásit k nám tmou! Když mrtvý spuštěn v hrobu klín a kámen vložen naň, víc nezvedne se v noci stín, by štval tě, plachou laň. Oč myšlenka tu horší jest, oč lítost, výtky hrot, oč uražená láska, čest v zlém boji o život. To mrtví jsou, již vstávají a tlukou na rakev, ve vzduchu hnáty mávají, jich slyšíš do snů řev. A nelze nový proti nim snad život začíti, jsou právě samy žitím tvým, zde zbývá: umříti! 212

Fialce v listopadu. (Panu E. V.)
Opozděná na záhonu fialovým okem zříš na vše v úpadku a sklonu, sotva víš, vypita že jest až ke dnu, dřív než rukou mdlou ji zvednu, mého žití číš. Utrh’ jsem tě, však v tom cítil, dávno již mi nepatříš, za ruku bych druha chytil, kýv’ mu blíž; jeho jest, co v tobě vnadí, on ví, co jest láska, mládí – u mne pozdě již. Tak tě vracím, květe zimní, v lásky, mládí vrať se říš, na sladších si ňadrech zdřimni, která výš zvedají se v blahu jemu; sen, jejž vdech’ jsem květu tvému, raděj zapomniž! 213

Večer.
„Proč do včerejška s okem truchlivým se vracíš vždy? – To včera bylo tvým. Dnes víš to – včera jsi to nevěděl a pustils radost – zbyl ti pouze žel.“ – „,Však mohl jsem to včera vědět jen, že bude mým, jak dnes to vím, mžik ten?‘“ – „V tom právě spor. Však o dnešku co víš, tvým není snad již v tom, co o něm sníš. Tak vidíš, jak jsi sporných náhod míč, že všecko osud jest a málo chtíč. Dnes, včera, zítra – jeden sebeklam si hraje s tebou – oběť jsi vždy sám.“ 214

Nový člověk.
V bolestech se člověk rodí, umírá též v bolestech, mezi těmi radost chodí po špičkách a jako v snech. O tom neví ani sama, jak je těžce koupena, v jaké chmurné lidské drama oasou jest vklíněna. Matka trpí při porodu, samé smrti hledí v tvář, otec trpí v potu brodu, nad svou prací samotář. Zda ten první úsměv děcka všecky trudy zaplatí? A přec lidská moudrost všecka roste na té souvrati. Znikne, přejde v citů roji okamžitě nevšímnut jeden úsměv, však co stojí, z tisíců, kdo jím jest hnut? 215 Znikne, přejde, než vzplá nový, cesta mnohdy daleká, často víc, než lze říc slovy, stál on – život člověka. 216

Hymna atheisty.
Já nevím nicnic, a proto nevěřím. A přece, jdu-li hvozdu zašeřím a vidím v dál táhnoucí oblaky a ptactva shon a vše ty zázraky, kterými vždy nás vnadí příroda, když cítím, není bajkou svoboda, sen o ní aspoň přejí člověku, byť v nedohledném chvěl se daleku, a patřím v obilí, vřes, na keře, sám vlastní ustupuji nevěře, sám cítím kdes tu Ducha přítomnost, jenž strpí vše, vždyť sám jsem pouze host na velké pláště jeho obrubě, ať v blaho vede mne či k záhubě, já cítím jej – ač pro mne bez jmena. Blankytem tryskla hvězda plamenná a znikla v hloubce nebes hvězdnatých, zřím na sever a východ, západ, jih a táži se: Zda jest v té směsi hvězd? Zní z všeho odpověď: On všady jest! Tu mně se zdá, že jest i v nitru mém. Snad proto světu atheistou jsem. 217

Přijď!
Ku Eloi „přijď!“ Satan pravil, Faust ku Markétce řekl též, Don Juan nechť již vším se znavil, všem opakoval tuto lež. „Přijď!“ – V tom je vrchol vyplnění; zvon vášně když svou rozchví spěž, ba na dně nejtajnějších snění ty tentýž zvuk „Přijď!“ nalezneš. 218

Zapomnění.
Jako řeka, jako moře v dumy mé se často pění silné jak smrt zapomnění, jako hrobní desky tíž; lidskou radost, lidské hoře, tuchy, zápasy a chtění, síly vzmach a povzlet výš, zhltí tmou, jež nezná zoře. Velcí byli, silní byli, jak my zrovna v mládí květu, Ikarskému vzdáni letu padli v moře toho plen; kdo ví dnes, že jednou žili? Velikých pravd jednu větu, jediný svých duší sen neřekli – a tmy je skryly. Štětec, dláto, rydlo, pero, meče švih a křepkost paží, skutků řady, kdo je zváží, kde jest v mramor vryta zvěst? Padli v troucheň, stín a šero, darmo hrobů jejich stráží byla pověst, sláva, čest, nových vln je spolklo stero. 219 Světélek pár na té hlati na pár momentů se kmitá, bludičkami sem tam lítá, aby klesla brzy v hloub; na chvíli se mnohé ztratí, aby norce paže hbitá v tmy se noříc, světla v sloup výš je vznesla ve závrati. Sluncí pár se v dálce leskne, toužně náš k nim zrak se vzpírá, v nich je naděj, síla, víra pokolení budoucích; co vše meteory bleskne, zachví se a brzy zmírá, zas vln šklebný slyšíš smích v duchů dlouhé noci teskně. Miliony s resignací v moře toho tmy se hrouží, nezastesknou, nezatouží jeden paprsk slávy pít; blabuň vznikla, blabuň vrací se v to moře, můrou krouží bláznů pár, již věčně žít chtějí myšlenkou a prací. Co je lepší? Kdo to poví? Dále slepý osud kráčí, on ví, k věčnosti kdo stačí, nesmrtný to neví sám. Kdo moh’ říci Homérovi, hořký chléb jenž jídal v pláči, že se smát můž’ těmto tmám jeho laur vždy věky nový? 220

Zmije.
Znáš onu skálu. Julie, Romea jsme druhdy hrobem žertovně zvali ji; před mýtí stojí, černé sosny za ní se zvedají starých lesů. Tam jednou vystoup’ v dumě jsem tísnivé, jen v smutku svého pohřížen hlubinu a bez účasti k všemu, tupě patřil jsem do dálky... Lesy, lesy Sese vlnou jednou táhly až k obzoru: tu syté černí tměly se pod nohou, dál tmavé, dál jak šedé mračno, modravou čarou až přešly v nebe. Den parný horkém ve vzduchu kolébal jen lehce štíhlých borovic vrcholky, svým ostrým stříbrem plály břízy vzdušně se blankytem rýsujíce. Tu náhle v nebe jako šíp z tětivy trysk’ velký ostříž ze stínu lesního, zakroužil třikrát ostře vzduchem, utkvěle jako bod náhle visel. 221 Mé oko za ním těkalo pozorně, já hádal: jistou vidí on kořist svou, ji z výše bystře pozoruje, aby se bleskem v ráz na ni sřítil. Mé oči prostor bezmezný hltaly i ptáka, dravce, malý bod visící, a nevěděl jsem ani při tom, zmije že sluní se u mých nohou. Snad na tři kroky bleskla svým krunýřem se lesknouc v slunci, jazykem dvojklaným si hrála, na mne stejně zřela, jako já díval se na ostříže. Pták číhal s výše zrovna jak v hlubině had číhal zdůli – nemaje tušení já v středu stál jsem... Hrozná chvíle! Ostříži lup čím byl, já byl hadu. Za ptákem, který ve vzduchu bez hnutí jak tečka visel, opilý sluncem zrak se stáčel... v tom syk ostrý, krátký obrátil pozornost moji dolů: A já zřel zmiji. Jazykem dvojklaným si hrajíc pevně na mne se dívala, já kovové zřel pruhy v slunci, falešnou modří jí hráti hřbetem. A rázem pudem záchrany uchvácen já vrh’ se střemhlav nedbaje výšky té se skály dolů na mýtinu, deptaje zimničně klest i kámen. 222 A v trysku dřív jsem nestanul, udýchán, až za mnou octla se mýtina, svých jahod nachem lákající nadarmo oči mé polekané. V sled, když jsem stanul, toto jsem k sobě děl: „Jak nedůsledný člověk jest v citech svých! Před chvílí vystupuje hvozdem, v bolesti tupé již smrt jsem vzýval. A jak by sama příroda uhodla v mé nitro patříc tužbu mou nejhlubší, do cesty poslala mi zmiji mníc, že mám odvahu Kleopatry. Proč neměl jsem jí? Života silný pud byl právě mnohem v chvíli té mocnější, on bolest zdusil v okamihu, k útěku okřídlil smělé paty. Jak hravě mohlo všecko být skončeno! DřívDřív, než jsem tušil! Neměl jen syčeti. plaz hloupý, o lup připravil se, svědkem se mojí stal zbabělosti. Nechť! S čela pot jsem setřel si horečný, pil s novou slastí blankytu oceán, i lesů rozvlněné moře, v které sjel s lupem svým právě ostříž. Tak celé kouzlo života kypící ve tváři smrti nejlíp se ocení, tu chápeš: ŽivotŽivot, byť i nahýnahý, nejvyšší všeho jest v světě triumf! 223

Jeptiška.
Vstal Kristus z mrtvých! Zbožný zvon to hlásá, mně náhle upomínkou zrak se stměl; to na vsi Vzkříšení jest jiná krása! Před baldachýnem též jsem s dětmi šel; jak vyšňořena byla veská chasa, jak slavně kotlů hlas i pozoun zněl! Jak dětský prozpěv: Vstalť jest! dojemný v ples zvonů zahlaholil tajemný! Než náves přešli jsme a k chrámu zpátky se průvod stočil, v zástupu jsem zhlíd’ jeptišku mladou, tváře výraz sladký, byl tichý úsměv, zladěn v mír a klid: kryl štíhlé tělo hábit z černé látky, zpod bílé plachetky zrak modrý kmit’, hrst zrnka růžencová propouštěla, „Vstal této chvíle!“ s ostatními pěla. Co chtěla na vsi zde, kde se tu vzala, já nevěděl a nevím posavad, vím ale, že se na mne podívala, jak okolo šla u hřbitovních vrat, jak nevýslovná něha při tom tála jí v oku snivém, že jsem zůstal stát, a neviděl, kněz dává požehnání, že upřeně jsem k ní jen zřel a na ni! 224 V mé duši, já to cítil, otevřely se velké, nové světy zrakem tím, v tom jinak děti mi i zvony pěly, vše kol jsem viděl větším, krásnějším; a co ty snivé oči na mne zřely, jak zpíjel bych se všeho tajemstvím, já cítil, jak ji zornice má zhlídla, že rostu sám a že mi rostou křídla! Let čtyřicet již prchlo od té doby, však sotva s takou silou cítil jsem; kol stezky životní jen rostou hroby, jak cestou Apijskou jdu tich a něm. Čas hlodá vše i upomínku drobí. „Vstal této chvíle,“ unaveným rtem kol chrámu jda když jsem dnes zašeptal, proč jeptišky té obraz v duši vstal? V té celé, plné, intensivní síle s detaily vesnického vzkříšení zas hleděl jsem v ty měkké tahy milé, v zrak modrý, první jiskru nadšení, jenž v duši hocha vrhnul oné chvíle, ač jistě toho neměl tušení, a jak šel obraz se mnou ulic ruchem, já tiše hovořil s ní jako s duchem: Rci, milá sestro, v jakou asi dráhu tě dále od těch časů život sved’? Tys jistě stále žila v jiných blahu a v službě té ti uvad’ mládí květ. Nad skrání chorých, mrtvých, sebevrahů se v nemocnicích třás’ tvůj bledý ret, cos nocí v cizích mukách probděla s tou tváří stárnoucího anděla! 225 Teď kdybychom stát mohli vedle sebe, jak tenkrát, sestro, u vrat hřbitovních, v tvé duši ještě zřel bych samé nebe, ty na mé hlavě pouze šedin sníh; mne mnohá lítost i stud mnohý střebe, tak žitím neprošel jsem čist a tich, tak život nedával jsem v cizí službu, ni sen, ni modlitbu, ni vzdech, ni tužbu. Kde meškáš nyní? Zdali zvonek rána tě vítá k matutině v šerý chrám? Spíš pod šeříkem kdesi zakopána a zapomněna propadla jsi tmám? Ať živa, mrtva – budiž požehnána za onen pohled vlídný na vsi tam, za dnešní chvíli též, ulicí temnou když v zpěvu: „Vstalť jest!“ kráčela jsi se mnou! 226

Pozdrav.
Jako jara tucha dotkni se tě zlehýnka pozdrav mého ducha, tichá moje vzpomínka! Prostý z lidu muži, ať jsi oral dnes nebo tkal, rád bych plnou růži na tvůj pluh neb stav ti dal. Dívko, se skřivánkem která zpíváš z rána hned, mih’ bych se tvým spánkem, zář tam hodil, lásky vznět. Dítě u chat prahu, vlásky tvé bych pohladil, příští žití dráhu v parnu tobě ochladil. Starče poloslepý, podél cesty žebráku, stkáti tobě lepý chtěl bych v snách svět zázraků. 227 Všem bych v pozdrav svoji duši, srdce skytnul rád... Kdo však o to stojístojí, já jsem zapomněl se ptát. 228

Ztracen.
Kdo je ztracen? – Kdo se sebe vzdává. Pokud trochu můžeš věřit v sebe, tvým jest úspěch, radost, naděj, sláva, peklo vášně tvé i lásky nebe. Bílý květ se houpá na hladině, udiven se skláníš nad tou strží... bílý, etherický v olšin stíně... Ale, jaké kořeny jej drží! 229

Nešťastnému nepříteli.
Tak se zdává, vše se spiklo proti tobě v hrozný boj, z lidské zloby jedu stříklo v duše tvojí nepokoj; vášeň, která leta spala, přibrousila drápy své, divoká a neurvalá výčitkou tvé srdce rve. Dvakrát cítíš, jak je těžká dráha tvá z všech lidských cest, duše chtěla býti kněžka, sotva – otrokyní jest; cit chtěl hymny svaté zpívat, síly pud chtěl zle se rvát, zatím teď se musí dívat pádu svého do tenat. Kdo dřív s tebou číše prázdnil, plaše stojí opodál, sotva řekne: On se zbláznil, a jde za svým chlebem dál; kdo by pomoci chtěl, nemá moci k tomu, couvne v ráz, ústa všech jsou v odvet němá, cítíš, zdeptaný jsi klas. 230 S lacinou jít radou k tobě, ironií skoro zní, neníť léku proti zlobě, jež jak balvan v cestu ční; rozbij nohy si i hlavu, v posled hrob tvůj bude cíl, vezmeš slední všeho slávu, člověk že jsi trpěl, žil. 231

Na vesnickém hřbitově.
Hřbitov byl heřmánku plný a lobečku, máty a routy, přes hrobů zčeřené vlny kývaly vlhké mi kouty. I v největším úpalu vedra zde chládek, svěžest a vůně; zde tím je příroda štědrá, čím žití tak bolestně stůně. Já z prašné silnice zašel v ten oddech záhrobní říše a vteřinu tady jsem našel, jež smírem duchovým dýšedýše. Já těkal přes hrobů řady, já neznámých bratr se cítil, kam hnul jsem se, ze všech stran všady cíp rubáše kosmu jsem chytil. A smuten jsem pravil: „Ó hroby, jste jisté dědictví naše, proč hledí k vám člověk pln mdloby, tak nejistě, bázlivě, plaše? 232 Jak jinak na vás by hleděl, vy zrcadla věčnosti kalná, za živa kdyby zde zvěděl vše kosmu tajemství valná! Vy mlčíte, v zeleni svěží, tak plny chládku a vůně, klid má ten, ve vás kdo leží, boj věčný, kdo nad vámi stůně!“ Hřbitov byl heřmánku plný a lobečku, máty a routy, můj sen táh’ přes hrobů vlny, sen otroka, jenž třese pouty! A jedině smutnílek tmavý s okrajem křidélek bílým se v letu mojí tknul hlavy a znikl zas kdes’ mezi býlím. 233

Sám.
Nech této struny – smutek dýše z ní, je sladká, ale v sled o hrobech zní. A já bych tuze žil a žil bych rád, chlad ňader chtěl bych, ne však hrobů chlad. Chlad ruky toužím, jež by na skráň mou se, lístek jasmínový, snesla tmou. Tak málo to za cenu života! Žel, v ústa hlínu cpe mi Samota. 234

Parte.
Co jich již mrtvých jest kol mojí dráhy, ubitých v půli cest, uštvaných záhy! Zdá se mi, zdá se mi, mrtvých jen řadou denně že po zemi kroky se kladou! Ulehneš v noci jist snům do objetí, nevíš, že černý list za tebou letí. Vstáváš a netušíš, list je v čas tady, otevřeš, čteš a zvíš, hrobů že všady! Rostou až v mračen zeď... Tu ptáš se maně... Nečekáš odpověď, spínáš jen dlaně! 235

Dvě číše.
Zda bylo to pouhou náhodou či sen mími rozmysl kalil? Sám v půlnoci přišel jsem v prázdný byt a žízní týrán a roztržit v dvě číše vína jsem nalil. A teprve když bylo nalito, jsem jasně omyl svůj viděl; na druha milenku myslil jsem snad? Však v prvním mžiku jsem v rozpaky pad’ a za ten přehmat se styděl. Však nalito bylo již, a dobře tak. Což víme my, když tu žijem, kdo vznáší se kol nás ve vzduchu? A v žalu či radosti výbuchu pít bude s námi, když pijem? Snad nepřítomné milenky ret s mým potká se v purpuru vína? Snad soudruh, jenž zapomněl věku půl, v též za mořem pohárem hnul a v tom se rozpomíná? 236 Snad mrtvý dávno již v hrobě svém měl jasný moment v té chvíli a cítil jemně, kdyby živ byl, kterak by v půlnoci se mnou pil, veselí jak bychom byli! Či mohu zde, samotář, věděti, kde kdo mne vzpomněl teď právě? Chce ťuknout si se mnou? Nuž, zdráv budbuď, neznám tě, bratře, leč k hrudi tvé hruď, věř, přitisk’ bych v pijácké slávě! V zdar všemu v radosti připil bych, ve vichřici citů tak srázné! Ví Bůh, já z jedné jen číše jsem pil, kdož by mi bez taje vysvětlil, že obě v tom stály tu prázdné? 237

Veltruský park. (Po třiceti letech.)
Zde bylo to – již vzpomínám, jak pustil se čas v cval od oněch dob, co zde jsem sám čet’ poprv Locksley-Hall. Já na prahu stál mladých let, vše byla tužba, vděk, park stíny tměl se, voněl, kvet’, a tu jsem k sobě řek’: Za třicet let zas přijdu sem a zas tu budu číst, los jakým skutkem, jakým snem popsal mi žití list. A stinný park v své paměti jsem Locksley-Hallem zval. Dnes přišel jsem po třiceti zas ve svůj Locksley-Hall. Jak bylo tu, se obracím, vše staré hledám zas, a úžasem se potácím, čas oba změnil nás! 238 Park plný stinné nádhery dlouhými vedry spráh’, jak splihly keře veškery, květ v kalichu měl prach! A s dubů, s kterých splývalo kdys bejlí v kyticích, až brčálem svým zpívalo v směs větví kypících, Listlist suchý těkal trávníkem, v předčasný hrob on kles’, víc havranů mrak s povykem se v mračno nepovznes’! Neb na všecko tu prstem svým Čas všemohoucí psal, že nepoznal jsem, ni můj rým, náš mládí Locksley-Hall. U starých všech jsem stanul míst, kde hoch kdys’ verše snil, a všady jen ten sžehlý list mi v kroku zašustil! Tu velký pocit lítosti se v moje srdce vdral, když pustý zřel jsem v spráhlosti svůj starý Locksley-Hall. A tu jsem cítil dvojnásob, jak oběma zahrál čas, a nechal troucheň, prázdno, hrob a veršů vyznělých hlas. 239 A já zřel celou mladost svou, jak zpět mne lákala, pod prachu tíhou dusivou ta hořce plakala! „Vím, starý brachu, dobře vím, své stáří s mojím spoj, jaks’ neměl sprahnout – lakomstvím, když vod ti vzali zdroj.“ Tvých netykavek odkud svět má svěžest novou brát? A rudbekie v zlatý květ jak mohou takto vzplát? Obrovských vrbic thyrsy jak se mají u vln vznést, vždyť kde zbyl květ – jak mrtvý zrak u prašných civí cest! Kde pávi táhli ve ose chvost modrý s očí stem, jen jedno pero lesklo se na písku nečistém. Bažantí domek prázdný zel a s draky na štítech jak odhozená hračka zřel v polední jas i žeh. Mars pohmožděn zle na líci se díval tupě v dál, žeň rudých listů v přilbici si letem nachytal. 240 A jen ta sfinga u vody svůj věčný snila sen, a nad rulíku jahody vzlét tetřev vyplašen. Můj Locksley-Hall! Kde břečťanu proud halil plot i hráz, a lijany kde z platanů svůj travou táhly vlas! Zda nejsem jak ten zpráhlý hvozd, se duše svojí ptám, jejž míjí havran, míjí drozd, jenž v slunci dumá sám? Ó parku, tobě zdroje vod, mně vzato mládí mé, zda znovu v svěžest, květ i plod se oba vrátíme? Pod strání vlaku ostrý hvizd se táh’ jak srdcem nůž a úzkost zela z prázdných hnizd, děs prochvěl lesní hluš. Ó dnové čistých radostí, kdy života strom kvet, ó parku můj, ó mladosti, víc nepřijdu k vám zpět!“ 241

Píseň o lidské bolesti.
Má píseň krátká, kratičká, sotva jí děcko se pohýčká. Ba hýčkám já to děcko své, které se lidská bolest zve. Nevíte, kde se zrodila, kde máť ji do světa hodila? Prchala z ráje s člověkem, žila s ním v exilu odvěkém. Co chce to dítě neklidné? Jen srdce najít převlídné, Ježjež s ním by bylo napořád, je chtělo a mohlo milovat... Zatím je trochu pohýčká má píseň krátká, kratičká. 242

Krůpěj hoře.
Upadne-li kapka hoře v pohár štěstí vrchovatý, nelekej se ihned ztráty, kapkou nezkalí se moře. Vždy jsou bozi závistiví, nevěřící v lidské štěstí, tož ta krůpěj hoře jesti vhodný lék a dobrotivý. V rovnováhu harmonicky jediná snad srovná v tichu, čím jsme vzlétli ve přepychu nad výš, kam ples vzlétá lidský. Vlídným je nám kynem spíše, že jsme bolu děti křehké, by nám strasti byly lehké, sladší vzpomínek pak číše. Po pelyňku kapce jedné pyšněji zas hruď se zvlní, co zrak ještě slza plní, k objetí se paže zvedne. 243 Vždyť to, co nám z štěstí zbývá, neztenčené dál je moře... Proto nech tu kapku hoře, v ocean ať volně splývá! 244

Píseň.
Vděčnost duše mojí, holubice bílá, jistě tebe v dnešní noci navštívila... Slétla k tobě tiše, podobna jsouc mráčku, nesouc plnou žhavou růži ve zobáčku! Růži vonnou, žhavou, porosenou, svěží, položila ti ji tam, kde srdce leží! Ale uvaž jednu věc tu přetajemnou, ač odlétla k tobě, trvá stále se mnou! 245

V pustině.
Kam jsem zapad? Jaký je to kraj? Jsem to doma? – Zpátky couvnul háj, a jen pustá v dálku písčina se vlnit začíná. Místy ručejemi zryta zem, bez trávy a květu kolkolem na mne hledí v němém ztrnutí, jak Věčna zívnutí. A přec – v ňadrech mých se začal chvít k této pusté zemi zvláštní cit, že bych „Sestro!“ z hloubi pozalkal, „zde jsem a nejdu dál!“ 246

Jarní píseň mrzutého.
Každý spěchá do přírody v máje první den, vše jest plno blaha, shody, svět jest zlatý sen. Nechci zpívat po Carduccim „v mozku mém že výr,“ co je světu, čím se mučím? Svět mi nedá mír! Kdyby aspoň výr tam seděl, bavil bych se s ním, veselej bych na svět hleděl v cigarety dým. Ale tam, kde prázdno zívá, prázdno jen čtyř stěn, v hrobě kde vše odpočívá, myšlenka, cit sen; Kdekde tlí jako spráhlé kosti plány titanů... přírody mám, lidí dosti – doma zůstanu! 247

Úhor.
V moři celém rozvlněných klasů kdysi v pravé poledne jsem šel, znavený zrak klasných od topasů náhle pustý úhor plevele, chrp a divokého jetele, vlčích máků a přesličky zřel. Pustý tento kout byl dissonancí v klasů zlato, v blízkost hojných žní; motýlů a včel pár v bzučném tanci marně zastříti se snažilo prázdno, v které slunce pražilo; horkým vzduchem jen jich bzukot zní. Co mne u srdce tak náhle bodlo? Přede mnou můj celý život stál. Symbol jeho posud neuhodlo plaché srdce – teď jej vidělo, skoro před sebou se stydělo, v úhoru tom celý před ním plál. Bože, jiní svážejí již vozy, plné vozy práce dlouhých let, a můj život úhorem dál hrozí. Co tu mám? Jen písně, písně zřím, citů plevel, nad nímž bzučí rým, ale chleba zaň mi nedá svět. 248 Svatá pravda! – Kdo však může za to? Beru žití los, jak nastrojen, ať si nechá soused svoje zlato, mně můj úhor trav a plevele, chrp a divokého jetele milejší jest – dál jdu spokojen. 249

Frant. Ladislavu Riegrovi.
Mé chyběl’s písni, dlouhou ač poutí let za Tvojí stezkou zářící kráčela, jí v úctě vždycky dlaň se chvěla, zahrnout vavřínu svatým listem Skráňskráň legendární, čelo Tvé olbříma, jímž táhly stíny dlouhých všech zápasů, lví snahy, orlích smělých vzmachů, přes které kráčela zodpovědnost! Mé chyběl’s písni, ač do dnů mládí již Tvé jméno znělo vítězným pokřikem, kdy trhal’s mocným hromem slova s blýskavic zážehem v žárném oku Vševše černé mraky kolem se kupící, když stékal’s hradby, s Přesudkem Nenávist jež od staletí navršily oproti železné české lebce. Šel’s k předu smělý, v pěsti své pochodeň, již Tchán tvůj zažeh’ na blescích genia v urn trouchni, v tříšti sarkofagů, v popelnic střepinách mrtvých dědů, 253 Ježjež k žití vedla vznícená na hrobech, a národ celý svorně šel za Tebou... Ó země byla plna růží, zrosena nadějí v lepší doby! A rostly bouře, soptily orkány, břeh sypký Tobě mizíval pod nohou, Tys vzpjal se vždycky s novou silou, osudů vlasti Své statný kovář. Ó tenkrát v lidu bouřícím jásotu Tě často s chvěním viděla píseň má, kdy s krásnou hlavou šel Jsi davy lijavcem trofejí, athlet boží! Však mlkla v bázni. Nad obzor vstávala již nová mračna. Hosana jásavé se pod Tvým oknem proměnilo v Ukřižuj! Ukřižuj! zvykem losu. A já Tě viděl odcházet z bojiště. V svůj halen purpur sedraný větším byl’s, neb čistým zůstal, jak Tvá ruka. Nejkrasší písně byl’s tenkrát hoden! Před Tebou zůstal našich snů Kanaan, kam pevnou nohou vykročil’s v mládí Svém, kam pouští ved’ nás řadou roků nezdolný věhlas Tvůj se lví silou. A stíny rostly, večer se přiblížil, na velkém času pozadí rýsoval se profil kmeta ideálný, s tíživým břemenem let i zásluh. 254 Vše bylo shodou, úctou a úsměvem, zřel’s dlouhých roků kypící ovoce a v jedno velké moře lásky ústilo žití Tvé, volná řeka. Tak vídal jsem Tě. V žalozpěv národa má píseň vpadá stlumeným rhytmem svým, z všech žalů Tobě vynášejíc půvabně zelený věčný vavřín. 255

Riegrova závěť.
Takto mohl Svatopluk mluvit k synům, takto mohl před smrtí velký Jiří vlastní krve nedbaje hovořiti, národ jen v srdci. Kdo smí říci: Malá že doba naše, po těch slovech dějinných desek hodných, po tom skutku nezištné velikosti, antické síly? Řádky těmi hodnými v sněžném Paru zlatem rydlo aby je neslo věkům, v Akropoli heroů nad Vltavou k posile vnuků; řádky těmi, které by zníti měly v ulic vřavu do shonu všedních bojů, Caput regni omšenou skráň kde vznáší před věžmi Týna, Důkazdůkaz podán. Ideal věčně žije, láska žije k otčině, žije víra, s nimi vše, co za boje krušné věků potomkům stojí. 256 Hrdý palác s poslední chatou českou denně čti ji modlitbou otec synům, čti je znova, života tep z nich čerpej, vědomí síly. Snahy rozlet, plameny ryzí lásky, kterou Velký vroucího otce slova věrně splnil závětí touto slavně: vítězit pomoh’! 257

W. W. Tomkovi ke dni 31. května 1903.
Sám nad rovy svých druhů se zvedáš, mocný kmen, v své práce přísném kruhu v svět zašlý pohřížen v něm živ jsi duší celou, co zim Ti chvat i jar? Svou metu zříš jen skvělou, k ní spěje, nejsi stár. Jak asi Tobě bývá, nad Prahou Svou když bdíš, čas neslyšíš, jak splývá, jen v zašlé doby zříš. Oživly krovy stinné, štít starých lomenic jak dobrý známý kyne Kosmovi svému vstříc. Co vedle živých míhá se stínů v ulic směs, co zjevů jen se stíhá, tu měšťák, rytíř, kněz, tvář holá, dlouhé brady, znáš lání jich i zpěv, znáš všecky cíle, spády, proč vřela kdy jim krev. 258 Jak v knize kapitoly před Tebou dějin řad, své plesy stře i boly, svůj žár i hrobů chlad; zní v triumfů dnech zvony z těch pražských věží všech, zní na poplach v bouř, shony, kdy všecko v plamenech! Čas letí a vše mění, znáš nejlíp jeho spár, kde zašlých pokolení jest síla, vzlet a var? Kde rány mečů pádných? Kde louten sladký sten? Kde úsměvy žen vnadných? Vše zmizlo by jak sen, Tyty svaté velké snahy, čím velký byl kdys děd, by zapomnění záhy v svůj strhlo vírný let; však než vše v prach se smísí pod hrobní desky tíž, nad svými letopisy bdí dějepisec již! Když změnou vše – on trvá, on lidstva svědomí, on, peruť k světlu prvá, tmy věků prolomí a čas nechť všecko zdeptá, nad oře podkovy, on mohyly se zeptá a tato odpoví. 259 Stín zašlé doby padá mu v šedin svatý sníh, však duše, ta je mladá ve pravdy paprscích, ta ztěžka jen a zvolna mu z mraků vychází přes místa smutku bolná, přes bludů odkazy. Tak žiješ v našem středu, slyš jásot náš a dík! V moderních ňader ledu buď požárem ten mžik, ku Vlasti, Prahy pýše, v Tvou oslavu i zdar když pozvedáme číše – Ne, otče, nejsi stár! 260

K zahájení Výstavy v Pardubicích.
V smavém rámci svěžích niv a polí, jimiž valí Labe vln svých proud, sedlák líchou za svými jda voly vlhký v stínu olšin stíhá kout, odkud namodralý kouř se nese, rodné chaty kde mu kyne krov, klasů vlněním hrá, mizí v lese – – – Nejkrasší to píseň beze slov, rodné chaty kouř! – V něm symbol tichý jeho práce, klidu, síly, pýchy. V mlžném věnci dálném na obzoru posupně rys visí Kunětic, v duchu vidí, patře na tu horu, kol níž kavek víří na tisíc, jak tu celá Minulost zří k němu, dálné luhy, pluhem zrytý lán z dob, kdy ve malebném hor svých lemu Čech byl aspoň svojí hroudy pán, kdy se nemusel rvát o píď každou potem, krví ani práv svých vraždou. 261 Slunce spěje výš a skřivan zpívá, Labe šumí v olšin a vrb vzdech, mír a požehnání s výše splývá, zlatem pláň se jiskří ve klasech. Milý kraj teď dýše spokojeně po urputném věků zápolu, k slunci tulí se jak on k své ženě tuhou dlaní plnou mozolů, z kterých vzchází mu žeň jeho práce. Zpívej, skřivane! – – Snít může sladce. O čem sní as? – O těch divů čaru, které stvořil prací lidský duch, o sil svých vzmachu, o své krve varu, které spoutal v přezvědů svých kruh, o tom kouzlu, kterým urval hmotě přírody i srdcí tajný klíč, by moh’ jásat v balvanu i notě, sepnout vzdor a rozpoutat svůj chtíč, sní o práce svaté blahozvěsti, kterou skutkem pohádka jest štěstí. O čem sní as? – Vzrostlý v chaty stínu odkázat co může dětem svým? Nesmí chabě ruce složit v klínu, k vrcholům kdo spěje nejvyšším! Zloba zuří, beznaděj se cení, pěna záště stříká vysoce, nad ní výše v duchů zápolení zralé kyne snahy ovoce; kosy vzmach, smyk válce a hrot rádla, za vším v líchu jedna naděj padla. 262 O čem sní as? – Zří ta léta parná, tuhé zimy, zápas ze všech sil, cítí, není, nemohla být marná práce – svatý, jediný můj cíl! Stane – zvolna utírá pot s čela, novým dumám klesá v objetí, tužba vzplá v něm významná a bdělá, ovoce své práce – viděti! Ukázat je, pochlubit se druhům, co zde vděčí lánům svým a luhům. Co zde vděčí síle svého ducha, peruti co svého nadšení, kladivu co, v železo jež buchá, peru v bláně, dlátu v kameni, důmyslu co jeho ve bludišti ideou mu novou blesklo v sen, snahy minula i tuchy příští, zápas s hmotou duchem prozářen, to vše jako v báji roste před ním, netlumeno ruchem žití všedním. Takto snil. Sen jeho dnes je skutkem. Nuže, vizte, co snes’ všecko sem, myšlenkou a snem a citů útkem, prací tichou, dlaně mozolem! Vše jest naše domácí a ryzí, jak to český, labský podal pruh, ve všem srdce tluk, chvat naší mízy, ve všem česká myšlenka a duch, kterak vypěstil je Východ český! Spějte sem a vizte naše stezky! 263 V smavém rámci svěžích niv a polí, jimiž Labe valí vln svých proud, stojí, kde stál Čech, a ve hlaholy písně jeho slyšíte to dout? Zní to jako s nebes požehnání šumem klasů, stenem borovic, zlatem slunce, jež se stejně sklání v kmeta svrasklou, v děcka smavou líc: Co tu zříte, naše práce jesti: My jsme dali pot a Bůh dej štěstí! 264

Kůň.
Jak líto mi vás, apoštolé lidstva a svatí věštci s palmou míru v ruce, kol hlavy s gloriolou příští slávy! Mír hlásáte, mír chcete, člověk slyší, a dál jde cestou barbarství a temnot, ba začínám již skorem věřit nyní, že v jádru zlým jest. – Co se státi mohlo před vzpláním zory dvacátého věku, mně za pravdu dá – Vztyčili dva trámy a mezi oba břevnem kladli třetí a k břevnu připoutali mezi oba živého koně provazy, že visel ve vzduchu spoután. Na padesát kroků pak stříleli doň, aby vyzkoumali, jak působí a trhá nový náboj. Jak zvíře třáslo se, jak tušilo by zmar strašlivý, jak zmítalo se, rvalo v těch tuhých řemenech – však marná snaha; v tom vojín z pušky přitisknuté k líci již vypálil. – Snad sám se zachvěl při tom, Dost možná jest, že sám byl hroudy synem, již obsluhoval po léta, že s koněm jak tento druhdy táhl mnohou brázdu na lánu otců – a teď do něj střílet na povel musí, aby dán byl důkaz, 265 jak řádit v srdci lidském bude náboj, ďábelský vynález civilisace před svitem zory dvacátého věku. A vousáč rusý, v tom co spouště prstem se dotýkal, jak mířil, cítil slzu, jak horká stéká v tvář – však střelit musil do srdce koně, jenž se chvěl a zmítal. A houkla rána – kůň udělal přemet v svých řemenech a dokrvácel v muce. Však dobře mířil voják – srdce koně, kam střela vjela, když je vyříznuli, jen nepatrný otvor ukázalo, však zadní stranou zela hrozná rána ve krvi černé, náboj osvědčil se, v před vnikne jehlou, v nitru rve a trhá... Jak líto mi vás, apoštolé lidstva, s kongresy míru, brožurami, hesly, kdy do koní se střílí nejdřív zkouškou, by líp to na lidech šlo pozděj potom. Jak líto mi vás. – Co tu vlastně chcete? 266

Poslední maska Satanova.
Vše masky zkusil již a odhodil je všecky. To hloupé hračky jsou, vše prostředek je dětský; jak síti by měl zlo a utrpení, bědu a při tom stále žít ve člověčenstvu středu. Teď cestu pravou má; je chytrák jako vždycky: z děl, pušek slyšíte checht jeho ironický a z bubnů víření a z armád povelů? Pryč míru idylly! Pryč snové andělů! Pryč dumy mudrců tak sladké a tak svěží! Dnes zrovna na lidstvu on celou tíhou leží, je deptá do prachu, je škrtí, rdousí, drtí, on zloba jest a stín a děsný kuplíř Smrti, on tvrdý beran jest, ideal každý skácí, a militarism dnes jest jeho inkarnací. 267

V sklon věku.
Vždy jednou za sto let Bůh k svému trůnu ty všecky velké moci povolává, kterými člověka a jeho žití obklíčil v dlouhou cestu v tajnou metu, již pouze on zná, nikdo smrtelníků. I dostaví se na velký hlas Jeho z všech končin světa moci ty a síly: I přijde Samum, sluncem spráhlý lupič, a přijde Zemětřas, jenž v sopkách hnízdí, a přijde Mor, ten kočovník vždy lačný, a přijde Nemoc, červ ten potutelný, a v rudém plášti přijde dravý Oheň a Povodeň a Hlad a Válka, Bída, to stádo Smrti, naposled jež kráčí a všemi vládne v zmar a zhoubu všeho. A takto stojí zas před trůnem Boha a čekají, a Bůh se vždycky zeptá: „Sto prošlo zase let, co dělá člověk? Jak čelí vám a jak pomáhá sobě? Z vás koho zkrušil, potřel za sto roků? Jdou věky tak a vás tu vidím stále, však oko mé, jež vniká hloub až ke dnu, vždy odkrývá, o poznání že malé jste slabší, bezmocnější, chatrnější, že skoro v stíny tratit se mi zdáte. 268 Ba sama vaše paní svrchovaná, Smrt, ztrácí rozmar dlouhou poutí věků. Jak stín o berlích Nemoc jen se plouží a Války feny umírají hladem. Mor skoro mythem jest, Povodni hráze se zevšad tyčí vstříc, Hlad ztratil zuby; jen ob čas v lůnu země upoutaný zabouří Zemětřas, sta proti Ohni se zvedá paží v jeden jeho jazyk a člověk vozy předhoní i Samum. Ba skoro zdá se mi, že za pár věků vždy míň vás bude kolem trůnu mého, že jednou sama Smrt snad přibelhá se a klesnouc přemožena řekne: „Pane, již na celé jest čáře vítěz člověk. Můj herold první, Nemoc, včera podleh. Vše zdolal člověk, já jsem sama v koncích.“ Když odmlčí se, tu Smrt odpovídá, za všecky mluví, jak má právo k tomu: „Jak dobře vidíš až k dnu všeho, Pane! Ba slábne sluhů Tvojich valná četa před člověkem, před silou jeho ducha. Jen kdyby lásky více bylo v světě, jak brzy byl by splněn sen tvůj velký o volném, hrdém člověku a krásném, jak snil’s jej v ráji, o člověku dobra a shovívání. Ducha má již dosti i důvtipu, žel pod vlivem jich srdce že scvrká se mu – a tu vždy jsme pány, vždy nová síla vjíždí v naše svaly již chábnoucí, já bičem šlehám znova svých sluhů údy otrlé zas k práci. Být lásky víc, jak byl by snadno vítěz ten prachu syn a hlíny! Často mdloba 269 mne chvátí již dalekou touto cestou, že sama prosila bych, Bože, tebe, dej lásku člověku, ať mne též zmůže, dej k mozkům srdce víc!“...víc!...“ Bůh zamyslí se a neodpoví – velkým kynem ruky vše moci zmaru propustí a zhouby, by dál šly za svým dílem. Dole člověk se dále rve a pomoc má tak blízko! 270

Hymnus.
Kdo jednou k slunci duši zved, syt otroctví je každý hned, ten v tom, jak pouta chřestí, víc nemůž’ najít štěstí. Syt otroctví svá pouta rve, kdo aspoň člověkem se zve, leč ten, kdo v prach jej šlape, zda, koho deptá, chápe? Kdo člověk jest – jest boží syn, skráň na přírody klade klín, sluch sklání k zemi dolů pod balvany svých bolů; Lečleč oko jeho – pne se výš, hmat – hledá srdce někde blíž, čich – přírody se spíjí nesmírnou harmonií! Ó nediv se, kdo kolem jdeš a vlídně moji píseň čteš, že tak jsem zpitý božstvím, sil v lidstvu skrytým množstvím, 271 Žeže jedno vím: Otroctví syt, že pozvedám se nad blankyt, ďas celý svět byť skoupil, o krok bych neustoupil! 272

Při vypuknutí války rusko-japonské.
Kain starý, v člověku jenž dřímá, nasycen není doposud; v sny z dálky opět dělo hřímá, jest vzbuzen dravčí, starý pud; vše sladké mizí visiony, jež rozplaskly se v bubliny, z všech Evropy stran duní zvony v děl echa z moří hlubiny; jak v křečích zmítá svět se zas, vzdán tigrům krve na pospas. Zde bílí stojí a tam žlutí, boj Asie to s Evropou, na dávné vpády myslit nutí, kdy divokých hord potopou svět úpěl, chvěl se ve základech na div čekaje nebeský, kdy křesťanstvo ve starých řádech svou pěstí držel Soběski, neb v zástupy tisíců hlav pod Hostýnem slet’ Jaroslav. 273 Zda nejsou věru dnes nám k smíchu ty všecky míru kongressy, když z práce ducha bez ostychu svět, kdy chce, válka vyděsí;vyděsí. Proč o století zpátky celé má člověk vržen býti zas? Proč frasí vyzníti má směle, co mudrců mu věštil hlas? Což úloh vyšších není dost pro celou lidstva budoucnost? Hned po ruce jsou miliony ku vraždy novým přístrojům, leč nešťastných kdo spočte stony, jichž kletby vzletí k nebesům? Což není třeba – kam zrak hledne, – tam ztišit hlad, tu zdeptat zášť? Tam zahřát prsy matek ledné a prostřít nad vše lásky plášť? Do žalářů vjít, do doupat, chléb světla s chlebem těla dát? Což caesarů a džingischánů dost ještě není v dějinách? Nač zdírat lidstva starou ránu, jíž trpěl Kain již, první vrah? Ó snilkové, jak vám jest nyní, zas mlhou zřít vám do světa, zde kultury vše dobrodiní, zde křesťanská je osvěta! Či slepý odznak prokletí též nové nese století? 274 Otázky marné! V nic se řítí, jak Satan lidstvu zahude, vzplá šelem starý boj o žití a lepším člověk nebude. Sám vinen vším, sám nemá síly, hráz vztyčit svému sobectví, dřív nestane, až u mohyly se zkrvácený prapor skví, kam laciná si hesla psal, by vnukům lepším se být zdál. 275

Sen o růžovém sadu. (K 40. výročí Vyšší dívčí školy v Praze.)
Mou hlavou sen táh’ o růžovém sadu. Tam celé moře pestrobarvých růží se tísnilo, od poupátka, jež v nachu se třáslo prvním pod nádechem Vesny, až k hrdé krasavici, rudou krví jež zpívala svůj hymnus zralé kráse. Tu růže planá prostým svojím vděkem se stolístkou šla v zápas, růže bílá jak bledý měsíc k ohnivější sestře se tulila v orgii různých barev, odstínů nebylo zde, vlastním kouzlem jenž nezářil by jednom ve souzvuku, lesk s barvou, tvary soupeřil a zpíval. A silná stoupala z těch růží vůně, ať zahrada ta stála v plném slunci, ať stápěla se v šer a zimní mlhy, kdo kolem šel, vždy v dálce cítil růže a s dechem růží cítil v srdci radost, jež vznítit může čistá pouze krása. 276 Ne na severu, v Širazské kdes pláni, že stojí, musil sníti dumný chodec, tím dechem růží okouzlený zcela. Zřel okem duše, kterak sad se šíří a roste, bují v dálku celou vlastí, jsou nějak divně známé mu ty růže. Na pusté pláni, kterou byl by život bez těchto růží, – Bůh ví, kde se vzaly – a jakým divem dýchají a voní – strou něhu, půvab, ženskost, krásu, dobro, že všecko splývá na souzvuk a hudbu, jich všade plno – celá vlast jich sadem. Ó bujte, růže prosté, plnokvěté! Váš vděk i vůně z našich srdcí pučí, tím vypěstěna, sesílena sadem, jejž viděl jsem ve snu svém, vaše vůně buď dechem něhy, dobra, lásky, krásy, ať celá vlast jest jedním sadem růží! 277

V den tisícího výročí narození sv. Václava.
Blednou hvězdy. V úplňku sladký měsíc v lesy patří, nehne se ani snítka, ticho svátku příštího padá z nebes na spící Čechy. Náhle prudkým obloukem z davu sester jedna slétla zářící hvězda velká, tak že pastýř, který bděl nad Stochovem u svého stáda, Vzbuzenvzbuzen leskem ospalé mnul si oči, patře v žasu za touto zářnou hvězdou; tenkrát v úsvit zatroubit na lov kníže Vratislav kázal. Avšak nežli na hřebce neklidného vstoupit mohl, podhradím zpráva letí: „Sláva Bohu! Povila syna tobě Drahomíř kněžna!“ Poslu v patách Ludmila, šťastná bába, schází na dvůr, odkud chce vyjet kníže, snítku dubu do země siré sází posvátnou rukou. 278 „Sláva Bohu!“ chvícím se praví retem. „Jak ta haluz v mohutný strom se vzepne časů tokem, mohutni, vnuku milý, ku zdaru vlasti! V bouřích vyrosť, odolej každé zlobě, by tvým jmenem, symbolem svého žití celý národ krýt se moh’ jako štítem do pozdních věků!“ „– Amen!“ pravil stojící vedle vojín, z lidu muž, a mohutnou paží vrazil oštěp těžký do země k snítce dubu. „Mohutni!“ pravil, „Vv bouřích vyrosť, odolej každé zlobě, k snítce kněžny silnější stvol svůj připoj, v odznak věčný, pro věky co má trvat, z lidu že vzchází!...“ Sněť se spjala s oštěpem – divný zázrak! – v jeden kmen, jenž pučeti začal v lístky, žena nové haluze v šíř i v dálku, v obra až vyspěl. Zdráv buď věky, Stochovský starý strome! Tisíc legend na svojich neseš větvích! Tisíc ptáků v haluzích tobě zpívá od věků po věk! Zdráv buď dlouho! Olbřímím čelem v mraky hrdý patříš do vichřic, v sněhu závěj, nová jara lepšího zdaru šumem snětí svých vítej! 279 Zdráv buď, svatý symbole mého lidu, jak ty pevnou v zemi té utkvěl patou, nezdolaný útoky cizích vrahů, zradou svých dětí, Pevněpevně stojí zakotven v zemi otců, tisíc blesků po kmenu sjelo valném, tisíc vichrů cloumalo jeho košem – nakloněn stojí. V tisíc nástrah tisícem odpovídá roků slávy, velkosti, pokoření! S tebou, strome, tisící národ slaví výročí svoje! Jak ti bylo kolikrát věků proudem v těžkých dobách, o život kdy se hrálo lidu, s kterým srostl jsi celým žitím, barde i králi! Jak tvé listí vesele zašumělo, když se Václav s Radslavem utkal v půtce, zpupných pánů pokořiv zhoubný odboj v jednotu vlasti. Jak tvé listí bujarou vřelo mízou v jeho život svatý a blahodárný, jak jsi zalkal, pod bratra když kles’ rukou na prahu chrámu; Jakjak jsi slyšel kající Drahomíry smutný nářek zoufalý, v spory knížat, v lidu strany, v sveřepých rodů půtky, v cizinců hordy 280 Stálstál jsi klidný, posvátný svědek věků. Prchající zástupy viděl’s Němců, v dál jež hnalo zjevení Světce v mraku s orlicí černou. Viděl’s Karla blaženou vládu silnou, zažil’s, kterak mohutný povstal národ, mstíti chtěje děsnou smrt kazatele z Bethlémské kaple. Tenkrát z božích nejeden bojovníků used’ znaven v kořání tvoje, rosným stínem z tvých se řinoucím hustých větví chladě si spánky. V hloubi však jsi kořenů svých se zachvěl, na tvé větve havranů když slet’ zástup mrtvol spousty větřících v dálce větrem od Bílé Hory. I to přestál’s, stoletý lidu spánek. Šumíš posud v koloběh patře časů, jak tě kdysi do země zatkla kněžna s mužem tím z lidu. Stojíš, zvěst dí, kořenem trojím v hloubi pevně držíš – první z nich k Libušínu, k Vyšehradu druhý jde, třetí sahá do středu země. Co tvůj národ na nové spěje dráhy, v nové boje tuží se, světce svého, jenž jej vodil k vítězstvím, zapomíná, odvěký dube, 281 Tyty šum vlídně za národ, který střežíš, starou dědů modlitbu: „Ty jsi dědic české země, zahynout nedej, kníže, dětem ni vnukům!“ 282

Na Budči.
Vás, mrtví, volám: druhdy jak Odyssev blíž černé brány v Erebos pochmurný. Mne obklopte tak stíny otcův, heroů, vladařů, soudců, kněží! Ty pukni, půdo pustého hradiště! Své mrtvé vydej! Budovy dřevěné, se kupte kolem kostelíka, jak jste zde stávaly v dávných dobách, Kdykdy Spytihněva noha tu kráčela, zde první školu budujíc národu, by nově vsazeného kříže ve stínu bujel zde pokrok s vírou! A vidím v duchu velebné postavy, jdou kolem rumů, s vlajícím vousem jdou, za meč tu vyměněna kniha, šedivý, starý kněz učitelem! Jej vidím, zrak svůj povznáší k Ludmile, jež v kynu vlídném nebeské Světice se sklání k hochu Václavovi, příštímu „dědici české země“, 283 Jejjej učíc lásce, soucitu ke bratrům a lásce k zemi, které má vládnouti, co v šerých síních Vyšehradu v nezkrotném srdci svém pomstu snuje Popo smrti chotě Drahomíř mohutná, sny velké tkajíc o příští Slovanstva a hněvná, že jí láska báby odtrhla synáčka s ňader lvice. Zde zatím slova padala z knězových úst moudrých, slova vznešených, svatých pravd, kterými chodcům v světa poušti brána se otvírá v rajské Týnce. Ó první školo pravnuků Libuše, nechť žezlo pozděj’ doby ti vyrvaly, cos v jmena pouhém zvuku zbylo, síly co budí vše velitelsky. Moc staré Zvěsti velebiž písni má, tu sílu Zkazky, která i za tisíc let z hrobů stíny vyvolává, pohledem na velkost učíc vnuky. Tou silou mythu pro vždycky posvátná vyvy, místa pustápustá, budete na Budči, že novou silou z hrobů dávných okřeje potomek doby nové, Tata místa zří-li osvěty prvotní, jichž pouhé jmeno svatý jest amulet, pod prapor školy který volá zástupy budoucích vyznavačů. 284

Naše vánoce.
Jen s divným citem, svátky milé, vás možno letos uvítat; ne, nejsme, nejsme bližší cíle, líp těm, kdo v hrobech mohou spát. Vše v nejistotě vře a zmatku, vše rozvrat jest a úpadek, vše zápalnou jen tvoří látku, z chaosu vstává nový věk. Stran tisíc! – Vášním žádné hráze, řev boje vzduch kol proniká, vše ideály – prázdné fráse a zvetšelé sny básníka! Co prorocky z úst věštců znělo a chvíli mohlo naděj vlít, že může volné, lidské čelo se hrdě k hvězdám povztýčit, Žeže trochu proniklo již světla i v nejtemnějších srdcí kout, vše drsná skutečnost v ráz shnětla, děl rachot dál zní i chřest pout! 285 Co chvějící se dojmy ruka na stromku svíčky rozžehá, do duše střelba hrůznozvuká v sluch sněžnou plání zaléhá. Co dětí našich tváře svěží pod stromkem blíže k sobě lnou, stoh mrtvol kdesi v krvi leží pod sněhu plnou oblohou! A lidé jsou, a stejně cítí a musí trpět... Ký zde taj? Ne; lidstva nejkrasší sny řítí se dneškem v nic, jsou stará báj. Neb jestli proto měl se zrodit v jesličkách věčné Lásky Syn, čím přišel lidstvo vysvobodit? Čím zaplašil s čel, s duší stín? *** Naslouchám v dálku. Noc je tichá. Co může člověk? Vteřiny to děcko? Jeho velkost, pýcha, míč v rukou sudby nevinný! Naslouchám v dálku. Kdesi cinká zvuk zvonců, sněhem utlumen; tmou příští jest. Jen upomínka to zpívá věříc v nový den. 286 Kde beznaděje tma – se šeří, a to se cítí hluboce, duch lidský, staré dítě, věří na příští, lepší vánoce! *** Zní nový hlas: „Boj musí býti, kam dospěti lze bez boje? Boj sama podstata je žití, bez boje není úkoje! Ba, docela jsou farizeji, kdo hlásají zde stálý mír, o blaha svého píď se chvějí, jen bojem vzrůstá bohatýr! Zde silný jako slaboch vstává, kdos vítězí, kdos podlehne, jen odvaha když štítem mává, vvpřed pochodeň si zažehne!“ – Však otázka tu vždycky zbývá, zda v skutku slabší byl, kdo pad’? Vždy nejslabší je ten, kdo zpívá, ten nejdřív ubit odevšad! Což o jednoho! Ale celý když národ v smutnou sázku dán? Bůh ví, zda by se zastyděli ti, kterými byl zakopán? 287 Ti, kteří v planém žvástu chtějí být jeho soudci, lékaři a v tlachu svém o beznaději jsou štvací jeho ohaři? *** Naslouchám v dálku... Noc je tichá, jen zlaté hvězdy nebem jdou, v sny lidstva míru Ježíš dýchá, on světlo, v boj se utkal s tmou. Zas nový důkaz, boj být musí, i skláním hlavu mlčky již, za jesličkami, hle, stín kusý na zdi a zemi kreslí – kříž! On děl: „Jej vezmi na svá bedra, jdi dále, jak já dál a dál, nes tíhu dne a tíhu vedra, zde bláh, kdo věřil, pracoval!“ – To doznělo kdes v zvonků znění a ve rolniček cinkotu, já hleděl však již v zoři denní a chtěl jsem vstříc jít životu! Zář pomalu se prodírala z tmy plné, husté, půlnoční, co na dně duše umírala mi slední píseň vánoční. 288 Já silný vstal a plnou pěstí se v hrdé srdce uhodil: Kdo vskutku silný, věří v štěstí, jen silným Bůh se narodil! 289

Lipany.
S tísní mračen květnových, rychloletých, plných dešťů proudících v žírná pole, s přehojnými reflexy světla, stínů vzlétni, má písni! Vzlétni, táhni nad českou drahou zemí, s hnízda mračen dívej se v širé brázdy, jež tu táhnul v Polabí pilný rolník k Lipanským svahům. Mořem klasů od věků rozvlněná žírná pláni, u srdce Čech tak blízko, čím to, krví rudnouti že mi zdá se černá tvá hlína? Vidím. Chápu... K obzoru lnoucí lány, cesta středem rozjeta, vzadu lesík, zbytky dále jezírka... srázná rokle, v srdci jak rána. Ano, písni! Do této rokle valem v úkryt mladých porostlin lstí a zradou v léčku bratři padali zmírajíce v krvavé řeži. 290 To jsi nesnil, Krchlebče, hradbu vozu když jsi náhle opustil útěk líče, v bok bys bratrům cválaje ku západu vyrazil zrádně; Coco tu krve, bratrské dvakrát krve černá vpije mateřská země obou šiků děsných do sebe vrážejících dvojí jak mračna! To jsi nesnil, Prokope, s okem orla hlasem velkým nad biblí rozevřenou, roty všecky volaje v slední zápas o kalich Páně! Zřím tě v duchu, olbříme, na tvém voze! Stojíš mezi hejtmany, knězi, hora s lysou skrání vládnoucí menším bratrům v řetězu vrchů. Nestál’s dlouho. Smrtící šíp již letí, v mocnou hruď tvou zabořen!... Klesáš s vozu v prapor s Krista obrazem kladeš mroucí bledou svou hlavu. Kolem tebe vozů co překácených v tříšti sudlic, monstrancí, zástav, mečů, krví bratří zbrocené mrtvol plny kupí se hory! To jsi nesnil Roháči, ku Sionu dav se v útěk, nesnil jsi, Čapku ze Sán, co jich vzteklým vražděním, ne již bojem v „Zabitých dolu“ 291 Mrtvýchmrtvých zbude – synů to jedné matky, mrtvých zbude – raněných jedné krve, o tom, pane Menharte, nepřemýšlel’s, Kouřimských stodol Černýčerný dým když uprchlé dusil davy v celých stozích, zástupech... v této řeži jaké splývá veliké naučení strašlivé vnukům: „Čech jen Čechem přemožen býti může! CechaČecha Čech jen udolá, zničí v boji, než by v souzvuk pravici k dílu podal rodnému bratru!“ Kříž a kalich? – Panský erb a cep selský? Zvuky prázdné, o život když se válčí! V těle vlastním do hloubky rýti, ovšem vděčnější práce! Takto velká Evropou duníc lety v bojích hrozných myšlénky lidské volnost hlásající epopej dobouřila v Lipanských polích! Jedno zbývá. Symbole vítězící! Jak tam u Hřib mladý stál v řeži Jiří v šiku – má již takové hříčky osud – Naději svatá, Stůjstůj ty s námi v boji tom neskončeném! Pokud Čecha nezdolá Čech a pokud do zálohy nevláká zrada syny jediné matky: 292 Není třeba postrachu, babské mdloby. Jako vozy stojíme věrných bratrů, jako Prokop nad biblí rozevřenou volnosti, lásky! 293

Parka písní.
Nejen život, píseň taky má svou Parku příšernou, stíhají mne její zraky v chvíli nejvíc důvěrnou. O myšlénku v těžkém boji sotva zrak se ohledá, stará, zlobná za mnou stojí, nůžky soudu pozvedá. Jenom nit mé přetnout písně, nežby byla dopěna, krutě dívá se a přísně.... a má síla – ztracená! Lkám jen k nebi, v losu hněvu když se vše mi ztroskotá, budiž Parka mojich zpěvů též mi Parkou života! 297 OBSAH.
PROLOG: Tiché kroky9
UMĚNÍ: Z dílny I., II.13 Při objevení nové podobizny Dantovy v S. Maria in Porto Fuori15 Moudrost Hafisova17 Pokušení19 Hold Puškinovi20 Medusa21 Melusina23 P. Benetovi R. y Barrios s překladem „Atlantidy“ Verdaguerovy25 Nil26 Hyacinty27 Sloky28 Anuradhapura29 Cestou z výstavy umělecké30 Ouvertura epopeje31 Frederimu Mistralovi32 Hudba33 Julius Zeyer36 Heraklit38 Betty Heningsová39 1. květen 1904 I., II.40 Cymbál a housle44 Romance45 Melancholia47 Smrt a skřivan I., II.48 Poslání Hviezdoslavovi50 Ign. Herrmannovi ke dni 12. srpna 190452 K sňatku dceři básníka54 [299] Bedřichu Smetanovi k odhalení jeho pomníku v Hořicích r. 190355 Východ měsíce58 Poesie59
ŽIVOT: Pohádky a nálady67 Anděl života68 Anděl Smrti70 Kouzlo lásky71 Nářek73 Pohádka o lidské touze75 Skryté bolesti77 Nic a všecko78 Nové jaro79 Moderní Parky81 Vzpomínka minulosti82 Hossanah!83 Sloky do album85 Předtucha86 Osud87 Píseň89 Májové noci90 Ocúny91 Dítěti92 Moudrost94 Cestou kol klášterní zahrady95 Ve snu98 Vyznání100 Píseň102 Odpuštění103 Píseň104 Píseň105 Píseň106 Píseň107 Jiná píseň108 Slezy109 Lípy110 Tvé oko111 Čardaš113 Píseň115 [300] Taj lásky116 Nenasytnost118 Verše119 Melancholie120 Za těmi dveřmi122 Hroby na jaře124 Meditace v jeseni125 Zvony127 Rispetti časného jara I., II., III.128 Vánoční131 Most a píseň132 Své dceři v létě 1903135 Cestou kol kostnice v Sedlci136 Jelen samotář137 Přírodě139 Pod kvetoucím stromem140 Dětský výlet142 Květiny z podsvětí144 Láska básníkova146 Nostalgie148 Píseň149 Setkání150 Píseň151 Po letech152 Siesta154 Mám tě rád!155 Ublížila’s, lásko...156 Píseň157 Nářek158 Píseň159 Povzdech160 Jarní píseň před zimou161 Verše162 Večer teprv165 In memoriam165 Psáno na první stránku knihy „O následování Krista“166 Píseň167 Sběratelce autografů168 Červen169 S Bohembohem!170 Zdraví172 [301] Odjezd mé dcery173 Jarní chvíle174 Vzdáleným175 Notturno176 Co život dává178 Modlitba k Bohu „Mlčení“179 Sny181 Podzimní ekloga183 Soumrak185 Kvítí jeseně186 Hřbitov187 Jak se to všecko stalo188 Jaro189 V zimě190 Půlnoc191 Cos vzduchem chví se192 Spodní proudy194 V neklidné noci195 Vítězství198 Dětství200 V lese203 Nápisy na dům na vsi204 Cestou205 Žebrák207 Po vichřici208 Sloky209 Staré křivdy210 Vzdech212 Fialce v listopadu213 Večer214 Nový člověk215 Hymna atheisty217 Přijď!218 Zapomnění219 Zmije221 Jeptiška224 Pozdrav227 Ztracen229 Nešťastnému příteli230 Na vesnickém hřbitově232 Sám234 [302] Parte235 Dvě číše236 Veltruský park238 Píseň o lidské bolesti242 Krůpěj hoře243 Píseň245 V pustině246 Jarní píseň mrzutého247 Úhor243
VLAST A LIDSTVO: Frant. Ladislavu Riegrovi253 Riegrova závěť256 W. W. Tomkovi ke dni 31. května 1903258 K zahájení Výstavy v Pardubicích261 Kůň265 Poslední maska Satanova267 V sklon věku268 Hymnus271 Při vypuknutí války rusko-japonské273 Sen o růžovém sadu276 V den tisícího výročí narození sv. Václava278 Na Budči283 Naše vánoce285 Lipany290
EPILOG: Parka písní294297
E: sf; 2004 [303]