Romance.

Romance.
Byl jeden muž, jenž než šel spat, si vždycky báseň přečet rád, na to se těšil celý den, vždy jistě usnul spokojen. I dostal jednou knihu jednu, v ni hled’ – byl vzrušen duše ke dnu. Leč okamžitě k sobě děl: „Jen v svátek bych to čísti měl, já počkám s tím, však přijde čas, to bude srdci pravý kvas, jen tak číst se to nepřísluší, dřív slavně musí být v mé duši.“ A život plynul, vichru let, muž před usnutím verš vždy čet, leč k oněm nesáh slavnostním, jen s úctou zbožnou pohled k nim; až přijde onen svátek nitra, chtěl s knihou tou se dočkat jitra. 45 Ach, kolikrát se nesmělá nad knihou ruka zachvěla! Leč vždycky děl mu vnitřní hlas: Ne, ještě není svátku čas pro tyto rythmy, tu spleť rýmů, to schovej k hodu nejvyššímu! A přišel čas a šedin květ a muž té knihy nepřečet, když po ní sáh, v svém nitru ples, v tom smrtí schvácen v lože kles. Div, že mu stín v tom zkalil zraky – Však větší, že byl vůbec taký! 46