Na Budči.

Na Budči.
Vás, mrtví, volám: druhdy jak Odyssev blíž černé brány v Erebos pochmurný. Mne obklopte tak stíny otcův, heroů, vladařů, soudců, kněží! Ty pukni, půdo pustého hradiště! Své mrtvé vydej! Budovy dřevěné, se kupte kolem kostelíka, jak jste zde stávaly v dávných dobách, Kdykdy Spytihněva noha tu kráčela, zde první školu budujíc národu, by nově vsazeného kříže ve stínu bujel zde pokrok s vírou! A vidím v duchu velebné postavy, jdou kolem rumů, s vlajícím vousem jdou, za meč tu vyměněna kniha, šedivý, starý kněz učitelem! Jej vidím, zrak svůj povznáší k Ludmile, jež v kynu vlídném nebeské Světice se sklání k hochu Václavovi, příštímu „dědici české země“, 283 Jejjej učíc lásce, soucitu ke bratrům a lásce k zemi, které má vládnouti, co v šerých síních Vyšehradu v nezkrotném srdci svém pomstu snuje Popo smrti chotě Drahomíř mohutná, sny velké tkajíc o příští Slovanstva a hněvná, že jí láska báby odtrhla synáčka s ňader lvice. Zde zatím slova padala z knězových úst moudrých, slova vznešených, svatých pravd, kterými chodcům v světa poušti brána se otvírá v rajské Týnce. Ó první školo pravnuků Libuše, nechť žezlo pozděj’ doby ti vyrvaly, cos v jmena pouhém zvuku zbylo, síly co budí vše velitelsky. Moc staré Zvěsti velebiž písni má, tu sílu Zkazky, která i za tisíc let z hrobů stíny vyvolává, pohledem na velkost učíc vnuky. Tou silou mythu pro vždycky posvátná vyvy, místa pustápustá, budete na Budči, že novou silou z hrobů dávných okřeje potomek doby nové, Tata místa zří-li osvěty prvotní, jichž pouhé jmeno svatý jest amulet, pod prapor školy který volá zástupy budoucích vyznavačů. 284