Na Budči.
Vás, mrtví, volám: druhdy jak Odyssev
blíž černé brány v Erebos pochmurný.
Mne obklopte tak stíny otcův,
heroů, vladařů, soudců, kněží!
Ty pukni, půdo pustého hradiště!
Své mrtvé vydej! Budovy dřevěné,
se kupte kolem kostelíka,
jak jste zde stávaly v dávných dobách,
Kdykdy Spytihněva noha tu kráčela,
zde první školu budujíc národu,
by nově vsazeného kříže
ve stínu bujel zde pokrok s vírou!
A vidím v duchu velebné postavy,
jdou kolem rumů, s vlajícím vousem jdou,
za meč tu vyměněna kniha,
šedivý, starý kněz učitelem!
Jej vidím, zrak svůj povznáší k Ludmile,
jež v kynu vlídném nebeské Světice
se sklání k hochu Václavovi,
příštímu „dědici české země“,
283
Jejjej učíc lásce, soucitu ke bratrům
a lásce k zemi, které má vládnouti,
co v šerých síních Vyšehradu
v nezkrotném srdci svém pomstu snuje
Popo smrti chotě Drahomíř mohutná,
sny velké tkajíc o příští Slovanstva
a hněvná, že jí láska báby
odtrhla synáčka s ňader lvice.
Zde zatím slova padala z knězových
úst moudrých, slova vznešených, svatých pravd,
kterými chodcům v světa poušti
brána se otvírá v rajské Týnce.
Ó první školo pravnuků Libuše,
nechť žezlo pozděj’ doby ti vyrvaly,
cos v jmena pouhém zvuku zbylo,
síly co budí vše velitelsky.
Moc staré Zvěsti velebiž písni má,
tu sílu Zkazky, která i za tisíc
let z hrobů stíny vyvolává,
pohledem na velkost učíc vnuky.
Tou silou mythu pro vždycky posvátná
vyvy, místa pustápustá, budete na Budči,
že novou silou z hrobů dávných
okřeje potomek doby nové,
Tata místa zří-li osvěty prvotní,
jichž pouhé jmeno svatý jest amulet,
pod prapor školy který volá
zástupy budoucích vyznavačů.
284