Frant. Ladislavu Riegrovi.

Frant. Ladislavu Riegrovi.
Mé chyběl’s písni, dlouhou ač poutí let za Tvojí stezkou zářící kráčela, jí v úctě vždycky dlaň se chvěla, zahrnout vavřínu svatým listem Skráňskráň legendární, čelo Tvé olbříma, jímž táhly stíny dlouhých všech zápasů, lví snahy, orlích smělých vzmachů, přes které kráčela zodpovědnost! Mé chyběl’s písni, ač do dnů mládí již Tvé jméno znělo vítězným pokřikem, kdy trhal’s mocným hromem slova s blýskavic zážehem v žárném oku Vševše černé mraky kolem se kupící, když stékal’s hradby, s Přesudkem Nenávist jež od staletí navršily oproti železné české lebce. Šel’s k předu smělý, v pěsti své pochodeň, již Tchán tvůj zažeh’ na blescích genia v urn trouchni, v tříšti sarkofagů, v popelnic střepinách mrtvých dědů, 253 Ježjež k žití vedla vznícená na hrobech, a národ celý svorně šel za Tebou... Ó země byla plna růží, zrosena nadějí v lepší doby! A rostly bouře, soptily orkány, břeh sypký Tobě mizíval pod nohou, Tys vzpjal se vždycky s novou silou, osudů vlasti Své statný kovář. Ó tenkrát v lidu bouřícím jásotu Tě často s chvěním viděla píseň má, kdy s krásnou hlavou šel Jsi davy lijavcem trofejí, athlet boží! Však mlkla v bázni. Nad obzor vstávala již nová mračna. Hosana jásavé se pod Tvým oknem proměnilo v Ukřižuj! Ukřižuj! zvykem losu. A já Tě viděl odcházet z bojiště. V svůj halen purpur sedraný větším byl’s, neb čistým zůstal, jak Tvá ruka. Nejkrasší písně byl’s tenkrát hoden! Před Tebou zůstal našich snů Kanaan, kam pevnou nohou vykročil’s v mládí Svém, kam pouští ved’ nás řadou roků nezdolný věhlas Tvůj se lví silou. A stíny rostly, večer se přiblížil, na velkém času pozadí rýsoval se profil kmeta ideálný, s tíživým břemenem let i zásluh. 254 Vše bylo shodou, úctou a úsměvem, zřel’s dlouhých roků kypící ovoce a v jedno velké moře lásky ústilo žití Tvé, volná řeka. Tak vídal jsem Tě. V žalozpěv národa má píseň vpadá stlumeným rhytmem svým, z všech žalů Tobě vynášejíc půvabně zelený věčný vavřín. 255