Poesie.

Poesie. – Své dceři Evě. –
Tak v mladé duši Tvé ta rušná peruť vzletla, jež z husté pudů tmy si dobývá vrch světla, by orlem skončila, pěničkou začíná; jež tryská vřídlem výš a kaskádou se valí, již v nedostatku jmen v sled Poesií zvali, jež bohů jest i lidí hostina! Já stojím udiven a hladím Tvoje vlásky; pod spánkem průsvitným, kde sled matčiny lásky v polibku přítulném poslední kouzlí nach, má láva vzkypěti všech velkých, svatých citů a požár nadšení a touha srázných štítů se zmoci povzletem a světlo vítat v tmách! Ty sama nevíš snad, že, dítě, nožku bosou jsi potřísnila již tou nejryzejší rosou, jež medu, mléka půl se rodí z hory té, pod kterou u Askry Hesiod starý dřímal, kde mythu Orfeus fantomy obejímal stům zvuků poslušen, jež v slujích ukryté. Teď zpátky nelze víc! Duch silnější tě drží. Zřím tebe vznášet se nad bezednou tou strží, jež sluje život, vír a opojení jen, zřím zpět na dráhu svou a spínám ruce obě a ptám se, dá-li jen, co dala mně, díl Tobě ta, nejvyšší jež lidstva sen! *** 59 Když tedy mladý sluch ty svaté hlasy slyšel, když tedy vyjít chceš, jak dítě já jsem vyšel, když na háv poutničí si škeble připínáš;připínáš (jeť básník poutník vždy, jenž nikdy stání nemá, jenž tenkrát hovoří, když ústa všech jsou němá a jenž, když všichni spí, jest nejbdělejší stráž). Pak vyjdi s prostotou své dětské mysli ryzí, svou cestku najdi si, jež zraku orla mizí, a nikdy neptej se, zda naslouchá ti kdos, a nikdy neptej se, zda budeš filomelou, jež lesy rozjásá, či jiřičkou jen stmělou, jež s trilkem chudičkým povzlétá nad rákos. Své noty jen se drž, Bůh dal ti ji jak ptáku, a věrně to jen piš, co zjevno tvému zraku, co lidem k radosti můž být i ku pláči, byť ze souzvuku sfer vpad akcent v tvůj zpěv jeden, to stačí trpícím otevřít těchy eden a v snítku vavřínu i Tobě dostačí. Nech klidně kráčet dál ty velké zpěvu krále, k nim hleď jak na štíty, kde věčná zora stále pro slunce budoucna své lesky zažíhá, ty v stínu s bludičkou své dívčí písně skryta, buď sadu konopka a budiž cvrček žita, nad klasů úroveň jež zpěv svůj nezdvíhá. A kdyby bylo snem a klamným pouze zdáním, čím dojat, básník sám, se nad tvou písní skláním, ty další pro život si toto jedno vem: Kdo zpíval v žití kdys, nechť zmlk by v dráze chudé, pro krásu, nadšení, pro lásku míti bude vždy srdce přístupné, a to, věř, není snem! *** 60 Věř, pralesem jest poesie, jenž v nekonečnost táhne se, zkad chlad a úkoj každý pije, když tužba jej tam zanese; sta kaskád oblouky se řítí, stem duh a brillantů se svítí, se tříští v skvostné, prosté kvítí, jak větrů van vln dotkne se. Tu cestiček je nesšlapaných a všady vůně, svěžest, chlad a sítí zlatých září stkaných ti přes ně vbíhá odevšad; jdou jimi milenci a děvy, o druhu druhý ani neví, jdou loubím břečťanu a révy, jdou čilimníky v růží sad. Před vzchodem slunce kdyby vyšel, kde stane udivený krok? Pták zpívat začne – on tě slyšel, dál růžencem svých láká slok, ze slují polo skrytých mechem zní otců vážná moudrost echem, co hrdliček zpěv sladkým vzdechem zní v křiky pávů se stem ok. Do růží stulen zlatohlávek, na síti chví se libella, u lekníny zarostlých lávek se temně země zachvěla; na mechu křižák pavouk civí, skrz chvějné osiky a jívy se měsíce srp nejvíc diví, jak brzy se noc setměla. 61 Jak sálavě to z hlubin dýchá, plamínky vyzařuje vřes, zní ze všech křovin hudba tichá, to lidstva bolest je i ples! A lační rtové hovor vpíjí: „Já, kterou zvete poesií, přes doby zášť i nedbu žiji, jsemť věčna včera, zítra, dnes! Já s každým člověkem se znova zas na svět rodím, boží div, mým jádrem cit, mým hávem slova, jdu, krotká laň, kdo na mne kýv. K hrobům se vracím od kolébky, snům lidstva stkávám závoj hebký, plám v dívčí skráň i v starců lebky, jsem živa, pokud člověk živ! Kdys šeptala jsem u Dodony, kde starých dubů tklivá šeř, pak rozhoupala jsem vše zvony a s Dantem děla: „Bojuj, věř!“ Tíž věků nesklála mi křídla, má stejně vrchovatá zřídla výš tryskajíce nevystydla, jsem Psýchy nejpyšnější dceř. Ku trpících se shýbám skráni a pouze „Miluj!“ radím teď, na ránu vzdychnu požehnání, mám na škleb úsměv v odpověď, a lidských poutí na spirale já k pólu ukazuji stále, jsemť věčna v každém ideale pták, hvězda, zachytit mne hleď! 62 Ty nelekej se, že jsi malá, čím světlušce jest Orion? Jak jednou jsem v tvé duši vzplála, již najdeš v odvet pravý ton, ó, nech jej vyznět, celou duši vlož do něho, čím srdce buší, čím je ti svět i v jeho hluši, tvůj zazní zvonek jako zvon. *** Leč kdo zná budoucnost? Kdo můž dnes pravdu říci? Tímž okem jako ty zřel snivě ku měsíci hoch Dante, nad štíty jak florentských vzplál střech, snad nežli chůvy hlas mu skončil starou báji, od světa vnikal v svět, od taje chvátal k taji, slyšel svatých hymny i zatracenců vzdech. Jich před ním tisíce a tisíce zas po něm se vzneslo v kruhy sfer, kdo za to, on že koněm byl nesen křídlatým, jenž z kopyt hvězdy třás? Sta dolů kleslo jich a pohlceno mrakem, on vzletěl nad mraky, bylť nešen Alborakem, jenž v nozdrách, ve očích má slunce plný jas. Kde chce, tam vane duch. Z nejmenších často vstává. jak Saladina lev jde za ním krotká sláva, jak Dante Arvers živ jest jedním sonetem. Co velké, malé jest? Co zmizí tu, co zbývá? Duch, jenž vše objímá, se k jádru všeho dívá a stejně spíjí se kosmem i poupětem! *** 63 Toť poesie taj. Jen krása vše tu měří, jíž pravda v boku jde, když krása pravdě věří, tu okno otvírá se v taje tvůrčí v ráz; ty ohněm projít nech i ledem tuhé zkoušky, pak poesie mok plnými budeš doušky ne pít, leč lokati, s ním radost, klid a jas. Pak poznáš, andělským že poesie chlebem. Byť šla jsi Gehennou, ty půjdeš jako nebem, nad nízkou všedností tvůj vznešen bude cit a všecko sklame-li, i láska, idealy: „Ty velké lidstva sny,“ si řekneš, „za to stály, je písní žíti zas a s nimi šťastná být!“ 64