1. květen 1904.

Jaroslav Vrchlický

1. květen 1904. Za Antonínem Dvořákem.
I. I.
Kdos hodil včera kamenem, zda hodí ještě dnes, co velký ten a svatý mír do Tvojí tváře kles? Tys květnicí svět zasypal a skvosty májů všech a z díla Tvého bude znít v hruď světa tisíc ech. Ó je-li hudba souzvukem, – kdo sladších vykouzlil? Ó je-li hudba smířením, – kdo v smíru větší byl? Ó je-li hudba duchů řeč, – čí výmluvnější ret? Spjal’s souzvukem a smířením a hudbou duchů svět! Kdys v mladosti jsem pramen zřel z balvanů strmých skal, ve tříšti perel jásavých ze země vyvíral. Sta duh se nad ním třpytilo a svěžest, vůně, chlad, ve ptáků prozpěv, vážek shon a v radost odevšad. Dnes vida v duchu Tvoji tvář s tím klidem hlubokým, ten zpívající pramen hor před sebou stále zřím, sta šla jich kol a tisíce, tkvěl úžas na jich rtech, zda věděli, že pramen ten je srdcem celých Čech? 40 Ne, nevěděli a Bůh ví, to omluvou jest všem, kdo v zářivou tůň duše Tvé svým vrhli kamenem. Bůh v poušti stvořil oasu a křišťálovou sluj, – a Čech, má furiantství své, tam hodil kámen svůj. 41 II. II.
Kde Nesmrtelnost údělem již v kolébce je předurčena, tam lehce vyhrává se cena, jež vztyčena tu v závod všem. Syn chudiny jak dědic trůnu jdou hravě drahou vytčenou a mramor zhnist, jak rozchvět strunu, již radostí jest, odměnou. Přes celé hory překážek, jež genij zdolat umí hravě, to letí vichřicí a k slávě nad močál křivd a urážek. Vsi české prosté, chudé dítě dost pozdě přišlo od svých stád, dost sneslo žití na úsvitě, než pevné mohlo v bouřích stát. Však vytrvalo. Nadšení je neslo dál, a v zóry svitu se octlo onom na zenitu, kde velkost psána v plameni. To stalo se jak mimochodem, sta spalo jich, on snil a sil; kdo věděl všednosti jda brodem, že vedle něho genij žil? 42 Nic lehčího, že hravě svět si na velducha zvykne dary, řka: Musí pláti jeho žáry a musí pučet jeho květ! Víc nehledí jak na zjevení, co z ruky jeho padne v klín, až pozděj teprv, když ho není, vše stopí velký, černý stín. My stojíme v tom stínu teď, co nezřeli jsme, nyní zříme, kam hnem se, všady narazíme o chrámu Jeho obří zeď. On z bytosti jej naší klenul ze žuly české ku hvězdám, a kdyby Čech jej zapomenul, nevěrným byl by sobě sám. On poroste již v příští věk jak hora, od níž jdeme dále. Červánků žeh na této skále, to naše radost i náš vděk. On poroste, vždy bude světem zázračná hudba jeho znít a nejryzejším Slávy květem si pospíší jej ověnčit. 43

Básně v knize Tiché kroky: