Kdos hodil včera kamenem, zda hodí ještě dnes,
co velký ten a svatý mír do Tvojí tváře kles?
Tys květnicí svět zasypal a skvosty májů všech
a z díla Tvého bude znít v hruď světa tisíc ech.
Ó je-li hudba souzvukem, – kdo sladších vykouzlil?
Ó je-li hudba smířením, – kdo v smíru větší byl?
Ó je-li hudba duchů řeč, – čí výmluvnější ret?
Spjal’s souzvukem a smířením a hudbou duchů svět!
Kdys v mladosti jsem pramen zřel z balvanů strmých skal,
ve tříšti perel jásavých ze země vyvíral.
Sta duh se nad ním třpytilo a svěžest, vůně, chlad,
ve ptáků prozpěv, vážek shon a v radost odevšad.
Dnes vida v duchu Tvoji tvář s tím klidem hlubokým,
ten zpívající pramen hor před sebou stále zřím,
sta šla jich kol a tisíce, tkvěl úžas na jich rtech,
zda věděli, že pramen ten je srdcem celých Čech?
Ne, nevěděli a Bůh ví, to omluvou jest všem,
kdo v zářivou tůň duše Tvé svým vrhli kamenem.
Bůh v poušti stvořil oasu a křišťálovou sluj, –
a Čech, má furiantství své, tam hodil kámen svůj.
Kde Nesmrtelnost údělem
již v kolébce je předurčena,
tam lehce vyhrává se cena,
jež vztyčena tu v závod všem.
Syn chudiny jak dědic trůnu
jdou hravě drahou vytčenou
a mramor zhnist, jak rozchvět strunu,
již radostí jest, odměnou.
Přes celé hory překážek,
jež genij zdolat umí hravě,
to letí vichřicí a k slávě
nad močál křivd a urážek.
Vsi české prosté, chudé dítě
dost pozdě přišlo od svých stád,
dost sneslo žití na úsvitě,
než pevné mohlo v bouřích stát.
Však vytrvalo. Nadšení
je neslo dál, a v zóry svitu
se octlo onom na zenitu,
kde velkost psána v plameni.
To stalo se jak mimochodem,
sta spalo jich, on snil a sil;
kdo věděl všednosti jda brodem,
že vedle něho genij žil?
Nic lehčího, že hravě svět
si na velducha zvykne dary,
řka: Musí pláti jeho žáry
a musí pučet jeho květ!
Víc nehledí jak na zjevení,
co z ruky jeho padne v klín,
až pozděj teprv, když ho není,
vše stopí velký, černý stín.
My stojíme v tom stínu teď,
co nezřeli jsme, nyní zříme,
kam hnem se, všady narazíme
o chrámu Jeho obří zeď.
On z bytosti jej naší klenul
ze žuly české ku hvězdám,
a kdyby Čech jej zapomenul,
nevěrným byl by sobě sám.
On poroste již v příští věk
jak hora, od níž jdeme dále.
Červánků žeh na této skále,
to naše radost i náš vděk.
On poroste, vždy bude světem
zázračná hudba jeho znít
a nejryzejším Slávy květem
si pospíší jej ověnčit.