S bohem!

S bohem!
V loučení každém života kus se utrhne jak ledná kra, a roste výčitka a hnus, jak celý život mrzká hra. Neb sotva nabyl’s, musíš již s tím loučit se, co zval jsi svým, v tom „s bohem“ spadne celá tíž na plec tvou tlakem olbřímým. Neb tak jsme lidé, vteřiny jen jedné plaché jepice, jež letí z jara ve stíny a těchto bývá nejvíce. Dnes vidíš zeď a starý plot, jež zítra vidět nebudeš, neb v drsném boji o život dál musíš jít a dále jdeš. Dnes vidíš starý, nízký dům, kde matka žije v zátiší, musíš dál, tu číši rtům ti urvat sudba pospíší. 170 Zříš mladé štěstí dcery své na jediný a krátký mžik a loučení zas duši rve v tom zrovna, co jsi šeptl: dík! Snad vše se spřádat musí tak a ne jak chce tvá vidina, v sled budeš sám jak sirý vrak – Vím, to je těcha laciná, Žeže jiným se to děje též, tím nebudu ni o krok dál, vždy pohřebního zvonu spěž v tvůj každý zazní ideál. Leč cítím s každým „S bohem buď!“ ať dáno matce, dítěti, se ostrý trn v mou vrývá hruď a vždy kus žití odletí. 171