W. W. Tomkovi ke dni 31. května 1903.

W. W. Tomkovi ke dni 31. května 1903.
Sám nad rovy svých druhů se zvedáš, mocný kmen, v své práce přísném kruhu v svět zašlý pohřížen v něm živ jsi duší celou, co zim Ti chvat i jar? Svou metu zříš jen skvělou, k ní spěje, nejsi stár. Jak asi Tobě bývá, nad Prahou Svou když bdíš, čas neslyšíš, jak splývá, jen v zašlé doby zříš. Oživly krovy stinné, štít starých lomenic jak dobrý známý kyne Kosmovi svému vstříc. Co vedle živých míhá se stínů v ulic směs, co zjevů jen se stíhá, tu měšťák, rytíř, kněz, tvář holá, dlouhé brady, znáš lání jich i zpěv, znáš všecky cíle, spády, proč vřela kdy jim krev. 258 Jak v knize kapitoly před Tebou dějin řad, své plesy stře i boly, svůj žár i hrobů chlad; zní v triumfů dnech zvony z těch pražských věží všech, zní na poplach v bouř, shony, kdy všecko v plamenech! Čas letí a vše mění, znáš nejlíp jeho spár, kde zašlých pokolení jest síla, vzlet a var? Kde rány mečů pádných? Kde louten sladký sten? Kde úsměvy žen vnadných? Vše zmizlo by jak sen, Tyty svaté velké snahy, čím velký byl kdys děd, by zapomnění záhy v svůj strhlo vírný let; však než vše v prach se smísí pod hrobní desky tíž, nad svými letopisy bdí dějepisec již! Když změnou vše – on trvá, on lidstva svědomí, on, peruť k světlu prvá, tmy věků prolomí a čas nechť všecko zdeptá, nad oře podkovy, on mohyly se zeptá a tato odpoví. 259 Stín zašlé doby padá mu v šedin svatý sníh, však duše, ta je mladá ve pravdy paprscích, ta ztěžka jen a zvolna mu z mraků vychází přes místa smutku bolná, přes bludů odkazy. Tak žiješ v našem středu, slyš jásot náš a dík! V moderních ňader ledu buď požárem ten mžik, ku Vlasti, Prahy pýše, v Tvou oslavu i zdar když pozvedáme číše – Ne, otče, nejsi stár! 260