Modlitba k Bohu „Mlčení“.

Jaroslav Vrchlický

Modlitba k Bohu „Mlčení“.
Kde starý, cypřišový háj se tměl, víc torso,torso nežli socha bůh tam čněl na zvětralém podstavci v stínu skal, od věků ve vlhkém zde koutě stál. Jun štíhlý byl, skráň májem věnčena, však ústa trojí svorou zamčena, a mezi zámky ještě prst svůj klad’... Sem zřídka zbloudil pastýř z blízkých lad, sem pouze cestu našli milující, když měli si cos říci při měsíci, neb mrtvým bylo – pevně věřili – co uchu boha v tužbách svěřili. On vyslech’ vše, sen, dumu, vášeň, cit, vše pochopil – a nemoh’ vyzradit. Tak strážcem, důvěrníkem stal se štěstí, těch nejvyšších, jež může člověk snésti, tak stal se němým zpovědníkem běd, jež jako blaho nevypoví ret. Jen úsměv lehký přeletěl mu tahy, když dívka s okem plným rosné vláhy v stín na podstavec kladla jemu květ. Já jednu znal, ta ruce k němu vzpjala a v tiši noční v sluch mu zašeptala: „Mám velké štěstí skryté v hloubi duše, to jásá tam – já usmívám se v tuše 179 budoucích slastí... Ať spí tiše tam! Chci mlčet o něm jak ty, bože, sám! Ať svitne den, ať v stín se uklání, vím, v tobě má jen ono trvání; je klenotem mým zrovna jako tvým, miláček o něm ví, já o něm vím, to stačí, věčný! Viď, je věčné pak... Dík, bože, za to!“ – Sladce přimkla zrak a usmála se jako pod polibky a zavzdychla: „Jen tak jest štěstí mým!“ Pak sochu boha ověnčila šípkyšípky, ten usmíval se hájem setmělým... 180

Básně v knize Tiché kroky: