V den tisícího výročí narození sv. Václava.

V den tisícího výročí narození sv. Václava.
Blednou hvězdy. V úplňku sladký měsíc v lesy patří, nehne se ani snítka, ticho svátku příštího padá z nebes na spící Čechy. Náhle prudkým obloukem z davu sester jedna slétla zářící hvězda velká, tak že pastýř, který bděl nad Stochovem u svého stáda, Vzbuzenvzbuzen leskem ospalé mnul si oči, patře v žasu za touto zářnou hvězdou; tenkrát v úsvit zatroubit na lov kníže Vratislav kázal. Avšak nežli na hřebce neklidného vstoupit mohl, podhradím zpráva letí: „Sláva Bohu! Povila syna tobě Drahomíř kněžna!“ Poslu v patách Ludmila, šťastná bába, schází na dvůr, odkud chce vyjet kníže, snítku dubu do země siré sází posvátnou rukou. 278 „Sláva Bohu!“ chvícím se praví retem. „Jak ta haluz v mohutný strom se vzepne časů tokem, mohutni, vnuku milý, ku zdaru vlasti! V bouřích vyrosť, odolej každé zlobě, by tvým jmenem, symbolem svého žití celý národ krýt se moh’ jako štítem do pozdních věků!“ „– Amen!“ pravil stojící vedle vojín, z lidu muž, a mohutnou paží vrazil oštěp těžký do země k snítce dubu. „Mohutni!“ pravil, „Vv bouřích vyrosť, odolej každé zlobě, k snítce kněžny silnější stvol svůj připoj, v odznak věčný, pro věky co má trvat, z lidu že vzchází!...“ Sněť se spjala s oštěpem – divný zázrak! – v jeden kmen, jenž pučeti začal v lístky, žena nové haluze v šíř i v dálku, v obra až vyspěl. Zdráv buď věky, Stochovský starý strome! Tisíc legend na svojich neseš větvích! Tisíc ptáků v haluzích tobě zpívá od věků po věk! Zdráv buď dlouho! Olbřímím čelem v mraky hrdý patříš do vichřic, v sněhu závěj, nová jara lepšího zdaru šumem snětí svých vítej! 279 Zdráv buď, svatý symbole mého lidu, jak ty pevnou v zemi té utkvěl patou, nezdolaný útoky cizích vrahů, zradou svých dětí, Pevněpevně stojí zakotven v zemi otců, tisíc blesků po kmenu sjelo valném, tisíc vichrů cloumalo jeho košem – nakloněn stojí. V tisíc nástrah tisícem odpovídá roků slávy, velkosti, pokoření! S tebou, strome, tisící národ slaví výročí svoje! Jak ti bylo kolikrát věků proudem v těžkých dobách, o život kdy se hrálo lidu, s kterým srostl jsi celým žitím, barde i králi! Jak tvé listí vesele zašumělo, když se Václav s Radslavem utkal v půtce, zpupných pánů pokořiv zhoubný odboj v jednotu vlasti. Jak tvé listí bujarou vřelo mízou v jeho život svatý a blahodárný, jak jsi zalkal, pod bratra když kles’ rukou na prahu chrámu; Jakjak jsi slyšel kající Drahomíry smutný nářek zoufalý, v spory knížat, v lidu strany, v sveřepých rodů půtky, v cizinců hordy 280 Stálstál jsi klidný, posvátný svědek věků. Prchající zástupy viděl’s Němců, v dál jež hnalo zjevení Světce v mraku s orlicí černou. Viděl’s Karla blaženou vládu silnou, zažil’s, kterak mohutný povstal národ, mstíti chtěje děsnou smrt kazatele z Bethlémské kaple. Tenkrát z božích nejeden bojovníků used’ znaven v kořání tvoje, rosným stínem z tvých se řinoucím hustých větví chladě si spánky. V hloubi však jsi kořenů svých se zachvěl, na tvé větve havranů když slet’ zástup mrtvol spousty větřících v dálce větrem od Bílé Hory. I to přestál’s, stoletý lidu spánek. Šumíš posud v koloběh patře časů, jak tě kdysi do země zatkla kněžna s mužem tím z lidu. Stojíš, zvěst dí, kořenem trojím v hloubi pevně držíš – první z nich k Libušínu, k Vyšehradu druhý jde, třetí sahá do středu země. Co tvůj národ na nové spěje dráhy, v nové boje tuží se, světce svého, jenž jej vodil k vítězstvím, zapomíná, odvěký dube, 281 Tyty šum vlídně za národ, který střežíš, starou dědů modlitbu: „Ty jsi dědic české země, zahynout nedej, kníže, dětem ni vnukům!“ 282