Podzimní ekloga.

Podzimní ekloga.
Tak sami dva! Tak sami dva! Kol holé, udupané lány, mou ruku tiše tiskla tvá. Kraj prázdný na vše strany, strniště v pravo, v levo též, kdes v dálce v páře města věž, cos jako parčík na obzoru, v té pláni, kde stoh dělá horu. Za stohem nízký panský dvůr, já cítil chlévů výdech sytý, kol hrabal zpelichaný kur; přes nízké staveb štíty tak divně láká stromů směs, pár kaštanů nám zdá se les, pod nimi v skromném stínu spolu se tulí lavic pár a stolů. Tam usedli jsme; do duší nám vpadla jemná hudba tichá, pod jabloní a pod hruší ji jeseň v nitra dýchá. Ó, pouze jeseň zpěv ten zná, to hudba sladká, líbezná, půl smíru v ní, půl resignace a do duší se vlévá sladce. 183 Z těch různých kolem aromat, zde z všeho vadnoucího listí cos volá sladce usnout, spát! však dříve spolu čísti tu parnou léta kroniku, kde růží žeh, zpěv slavíků, kde fontánu trysk, paží ovál o lásce tolik vypravoval. Nám vypravuje znova dál, neb píseň ta jest věčně nová. Já v oko tvé se zadíval a neměl zase slova. V poledním slunci voněl stoh, na silnici kdes hvízdal hoch, banální jeho hvizdot ruší tu tichou hudbu našich duší. Tak rovněž drsná skutečnost se v naše sny a dumy vtírá. Buď píseň moje vzdušný most, jímž v duše vchází víra, že to, co v srdcích věčné jest, výš tíhne v oblast zářných hvězd, se zmásti prosou žití nedá, leč stále výš svou peruť zvedá. Tu hořkou vůni jeseně jsme oba zamknuli v svá nitra; nám bylo ticho, blaženě, mžik ovlád’ vše! – Co dnes a zítra? Mou ruku pevně tiskla tvá. Tak sami dva, tak sami dva jsme z eklogy té v koutek ytmělý se vlastních duší zahleděli. 184