Dvě číše.

Dvě číše.
Zda bylo to pouhou náhodou či sen mími rozmysl kalil? Sám v půlnoci přišel jsem v prázdný byt a žízní týrán a roztržit v dvě číše vína jsem nalil. A teprve když bylo nalito, jsem jasně omyl svůj viděl; na druha milenku myslil jsem snad? Však v prvním mžiku jsem v rozpaky pad’ a za ten přehmat se styděl. Však nalito bylo již, a dobře tak. Což víme my, když tu žijem, kdo vznáší se kol nás ve vzduchu? A v žalu či radosti výbuchu pít bude s námi, když pijem? Snad nepřítomné milenky ret s mým potká se v purpuru vína? Snad soudruh, jenž zapomněl věku půl, v též za mořem pohárem hnul a v tom se rozpomíná? 236 Snad mrtvý dávno již v hrobě svém měl jasný moment v té chvíli a cítil jemně, kdyby živ byl, kterak by v půlnoci se mnou pil, veselí jak bychom byli! Či mohu zde, samotář, věděti, kde kdo mne vzpomněl teď právě? Chce ťuknout si se mnou? Nuž, zdráv budbuď, neznám tě, bratře, leč k hrudi tvé hruď, věř, přitisk’ bych v pijácké slávě! V zdar všemu v radosti připil bych, ve vichřici citů tak srázné! Ví Bůh, já z jedné jen číše jsem pil, kdož by mi bez taje vysvětlil, že obě v tom stály tu prázdné? 237