K zahájení Výstavy v Pardubicích.

K zahájení Výstavy v Pardubicích.
V smavém rámci svěžích niv a polí, jimiž valí Labe vln svých proud, sedlák líchou za svými jda voly vlhký v stínu olšin stíhá kout, odkud namodralý kouř se nese, rodné chaty kde mu kyne krov, klasů vlněním hrá, mizí v lese – – – Nejkrasší to píseň beze slov, rodné chaty kouř! – V něm symbol tichý jeho práce, klidu, síly, pýchy. V mlžném věnci dálném na obzoru posupně rys visí Kunětic, v duchu vidí, patře na tu horu, kol níž kavek víří na tisíc, jak tu celá Minulost zří k němu, dálné luhy, pluhem zrytý lán z dob, kdy ve malebném hor svých lemu Čech byl aspoň svojí hroudy pán, kdy se nemusel rvát o píď každou potem, krví ani práv svých vraždou. 261 Slunce spěje výš a skřivan zpívá, Labe šumí v olšin a vrb vzdech, mír a požehnání s výše splývá, zlatem pláň se jiskří ve klasech. Milý kraj teď dýše spokojeně po urputném věků zápolu, k slunci tulí se jak on k své ženě tuhou dlaní plnou mozolů, z kterých vzchází mu žeň jeho práce. Zpívej, skřivane! – – Snít může sladce. O čem sní as? – O těch divů čaru, které stvořil prací lidský duch, o sil svých vzmachu, o své krve varu, které spoutal v přezvědů svých kruh, o tom kouzlu, kterým urval hmotě přírody i srdcí tajný klíč, by moh’ jásat v balvanu i notě, sepnout vzdor a rozpoutat svůj chtíč, sní o práce svaté blahozvěsti, kterou skutkem pohádka jest štěstí. O čem sní as? – Vzrostlý v chaty stínu odkázat co může dětem svým? Nesmí chabě ruce složit v klínu, k vrcholům kdo spěje nejvyšším! Zloba zuří, beznaděj se cení, pěna záště stříká vysoce, nad ní výše v duchů zápolení zralé kyne snahy ovoce; kosy vzmach, smyk válce a hrot rádla, za vším v líchu jedna naděj padla. 262 O čem sní as? – Zří ta léta parná, tuhé zimy, zápas ze všech sil, cítí, není, nemohla být marná práce – svatý, jediný můj cíl! Stane – zvolna utírá pot s čela, novým dumám klesá v objetí, tužba vzplá v něm významná a bdělá, ovoce své práce – viděti! Ukázat je, pochlubit se druhům, co zde vděčí lánům svým a luhům. Co zde vděčí síle svého ducha, peruti co svého nadšení, kladivu co, v železo jež buchá, peru v bláně, dlátu v kameni, důmyslu co jeho ve bludišti ideou mu novou blesklo v sen, snahy minula i tuchy příští, zápas s hmotou duchem prozářen, to vše jako v báji roste před ním, netlumeno ruchem žití všedním. Takto snil. Sen jeho dnes je skutkem. Nuže, vizte, co snes’ všecko sem, myšlenkou a snem a citů útkem, prací tichou, dlaně mozolem! Vše jest naše domácí a ryzí, jak to český, labský podal pruh, ve všem srdce tluk, chvat naší mízy, ve všem česká myšlenka a duch, kterak vypěstil je Východ český! Spějte sem a vizte naše stezky! 263 V smavém rámci svěžích niv a polí, jimiž Labe valí vln svých proud, stojí, kde stál Čech, a ve hlaholy písně jeho slyšíte to dout? Zní to jako s nebes požehnání šumem klasů, stenem borovic, zlatem slunce, jež se stejně sklání v kmeta svrasklou, v děcka smavou líc: Co tu zříte, naše práce jesti: My jsme dali pot a Bůh dej štěstí! 264