Za těmi dveřmi.

Za těmi dveřmi.
Za těmi dveřmi – jen otevřít, ó jistě leží tam! Ve bledé tváři věčna klid, kol žlutý svíček plam. Jak z vosku v prstech růženec, od matky malý kříž, jak v chvíli té, Smrt, starý žnec, kdy sňala jí s beder tíž. Tíž choroby a života, jejž milovala tak, že nemoh’ za ním uzavřít se v mrtvých vytoužený klid ten unavený zrak. Že musil býti zatlačen a otevřel se zas, než v skutku padl věčna sen do zlatých jeho řas. Jsou dveře dobře zavřeny i křídla okenic, však v duši plá, ač stlumenýstlumený, ten žlutý plápol svic. 122 Jen sílu mít a otevřít, co noha by mohla dál, leč k tomu neměl jsem již klid, ví Bůh, proč jsem se bál! Dvůr tichý byl a živý plot zas v zeleň vyrážel; já musil myslit na život a cítit jeho žel. Dvůr tichý jest – kol matky hlas sestera sester kroky zní, v mé snění plá ten svíček jas, jak by mne volal k ní. Vím, není tamtam, a přec se ptám, kde síly té jen vzít, již měl jsem, patře v její líc, a které nemám dnes již víc: ty dveře otevřít. 123