Naše vánoce.

Naše vánoce.
Jen s divným citem, svátky milé, vás možno letos uvítat; ne, nejsme, nejsme bližší cíle, líp těm, kdo v hrobech mohou spát. Vše v nejistotě vře a zmatku, vše rozvrat jest a úpadek, vše zápalnou jen tvoří látku, z chaosu vstává nový věk. Stran tisíc! – Vášním žádné hráze, řev boje vzduch kol proniká, vše ideály – prázdné fráse a zvetšelé sny básníka! Co prorocky z úst věštců znělo a chvíli mohlo naděj vlít, že může volné, lidské čelo se hrdě k hvězdám povztýčit, Žeže trochu proniklo již světla i v nejtemnějších srdcí kout, vše drsná skutečnost v ráz shnětla, děl rachot dál zní i chřest pout! 285 Co chvějící se dojmy ruka na stromku svíčky rozžehá, do duše střelba hrůznozvuká v sluch sněžnou plání zaléhá. Co dětí našich tváře svěží pod stromkem blíže k sobě lnou, stoh mrtvol kdesi v krvi leží pod sněhu plnou oblohou! A lidé jsou, a stejně cítí a musí trpět... Ký zde taj? Ne; lidstva nejkrasší sny řítí se dneškem v nic, jsou stará báj. Neb jestli proto měl se zrodit v jesličkách věčné Lásky Syn, čím přišel lidstvo vysvobodit? Čím zaplašil s čel, s duší stín? *** Naslouchám v dálku. Noc je tichá. Co může člověk? Vteřiny to děcko? Jeho velkost, pýcha, míč v rukou sudby nevinný! Naslouchám v dálku. Kdesi cinká zvuk zvonců, sněhem utlumen; tmou příští jest. Jen upomínka to zpívá věříc v nový den. 286 Kde beznaděje tma – se šeří, a to se cítí hluboce, duch lidský, staré dítě, věří na příští, lepší vánoce! *** Zní nový hlas: „Boj musí býti, kam dospěti lze bez boje? Boj sama podstata je žití, bez boje není úkoje! Ba, docela jsou farizeji, kdo hlásají zde stálý mír, o blaha svého píď se chvějí, jen bojem vzrůstá bohatýr! Zde silný jako slaboch vstává, kdos vítězí, kdos podlehne, jen odvaha když štítem mává, vvpřed pochodeň si zažehne!“ – Však otázka tu vždycky zbývá, zda v skutku slabší byl, kdo pad’? Vždy nejslabší je ten, kdo zpívá, ten nejdřív ubit odevšad! Což o jednoho! Ale celý když národ v smutnou sázku dán? Bůh ví, zda by se zastyděli ti, kterými byl zakopán? 287 Ti, kteří v planém žvástu chtějí být jeho soudci, lékaři a v tlachu svém o beznaději jsou štvací jeho ohaři? *** Naslouchám v dálku... Noc je tichá, jen zlaté hvězdy nebem jdou, v sny lidstva míru Ježíš dýchá, on světlo, v boj se utkal s tmou. Zas nový důkaz, boj být musí, i skláním hlavu mlčky již, za jesličkami, hle, stín kusý na zdi a zemi kreslí – kříž! On děl: „Jej vezmi na svá bedra, jdi dále, jak já dál a dál, nes tíhu dne a tíhu vedra, zde bláh, kdo věřil, pracoval!“ – To doznělo kdes v zvonků znění a ve rolniček cinkotu, já hleděl však již v zoři denní a chtěl jsem vstříc jít životu! Zář pomalu se prodírala z tmy plné, husté, půlnoční, co na dně duše umírala mi slední píseň vánoční. 288 Já silný vstal a plnou pěstí se v hrdé srdce uhodil: Kdo vskutku silný, věří v štěstí, jen silným Bůh se narodil! 289