Jen s divným citem, svátky milé,
vás možno letos uvítat;
ne, nejsme, nejsme bližší cíle,
líp těm, kdo v hrobech mohou spát.
Vše v nejistotě vře a zmatku,
vše rozvrat jest a úpadek,
vše zápalnou jen tvoří látku,
z chaosu vstává nový věk.
Stran tisíc! – Vášním žádné hráze,
řev boje vzduch kol proniká,
vše ideály – prázdné fráse
a zvetšelé sny básníka!
Co prorocky z úst věštců znělo
a chvíli mohlo naděj vlít,
že může volné, lidské čelo
se hrdě k hvězdám povztýčit,
že trochu proniklo již světla
i v nejtemnějších srdcí kout,
vše drsná skutečnost v ráz shnětla,
děl rachot dál zní i chřest pout!
Co chvějící se dojmy ruka
na stromku svíčky rozžehá,
do duše střelba hrůznozvuká
v sluch sněžnou plání zaléhá.
Co dětí našich tváře svěží
pod stromkem blíže k sobě lnou,
stoh mrtvol kdesi v krvi leží
pod sněhu plnou oblohou!
A lidé jsou, a stejně cítí
a musí trpět... Ký zde taj?
Ne; lidstva nejkrasší sny řítí
se dneškem v nic, jsou stará báj.
Neb jestli proto měl se zrodit
v jesličkách věčné Lásky Syn,
čím přišel lidstvo vysvobodit?
Čím zaplašil s čel, s duší stín?
Naslouchám v dálku. Noc je tichá.
Co může člověk? Vteřiny
to děcko? Jeho velkost, pýcha,
míč v rukou sudby nevinný!
Naslouchám v dálku. Kdesi cinká
zvuk zvonců, sněhem utlumen;
tmou příští jest. Jen upomínka
to zpívá věříc v nový den.
Kde beznaděje tma – se šeří,
a to se cítí hluboce,
duch lidský, staré dítě, věří
na příští, lepší vánoce!
Zní nový hlas: „Boj musí býti,
kam dospěti lze bez boje?
Boj sama podstata je žití,
bez boje není úkoje!
Ba, docela jsou farizeji,
kdo hlásají zde stálý mír,
o blaha svého píď se chvějí,
jen bojem vzrůstá bohatýr!
Zde silný jako slaboch vstává,
kdos vítězí, kdos podlehne,
jen odvaha když štítem mává,
vvpřed pochodeň si zažehne!“ –
Však otázka tu vždycky zbývá,
zda v skutku slabší byl, kdo pad’?
Vždy nejslabší je ten, kdo zpívá,
ten nejdřív ubit odevšad!
Což o jednoho! Ale celý
když národ v smutnou sázku dán?
Bůh ví, zda by se zastyděli
ti, kterými byl zakopán?
Ti, kteří v planém žvástu chtějí
být jeho soudci, lékaři
a v tlachu svém o beznaději
jsou štvací jeho ohaři?
Naslouchám v dálku... Noc je tichá,
jen zlaté hvězdy nebem jdou,
v sny lidstva míru Ježíš dýchá,
on světlo, v boj se utkal s tmou.
Zas nový důkaz, boj být musí,
i skláním hlavu mlčky již,
za jesličkami, hle, stín kusý
na zdi a zemi kreslí – kříž!
On děl: „Jej vezmi na svá bedra,
jdi dále, jak já dál a dál,
nes tíhu dne a tíhu vedra,
zde bláh, kdo věřil, pracoval!“
– To doznělo kdes v zvonků znění
a ve rolniček cinkotu,
já hleděl však již v zoři denní
a chtěl jsem vstříc jít životu!
Zář pomalu se prodírala
z tmy plné, husté, půlnoční,
co na dně duše umírala
mi slední píseň vánoční.
Já silný vstal a plnou pěstí
se v hrdé srdce uhodil:
Kdo vskutku silný, věří v štěstí,
jen silným Bůh se narodil!