Sen o růžovém sadu.

Sen o růžovém sadu. (K 40. výročí Vyšší dívčí školy v Praze.)
Mou hlavou sen táh’ o růžovém sadu. Tam celé moře pestrobarvých růží se tísnilo, od poupátka, jež v nachu se třáslo prvním pod nádechem Vesny, až k hrdé krasavici, rudou krví jež zpívala svůj hymnus zralé kráse. Tu růže planá prostým svojím vděkem se stolístkou šla v zápas, růže bílá jak bledý měsíc k ohnivější sestře se tulila v orgii různých barev, odstínů nebylo zde, vlastním kouzlem jenž nezářil by jednom ve souzvuku, lesk s barvou, tvary soupeřil a zpíval. A silná stoupala z těch růží vůně, ať zahrada ta stála v plném slunci, ať stápěla se v šer a zimní mlhy, kdo kolem šel, vždy v dálce cítil růže a s dechem růží cítil v srdci radost, jež vznítit může čistá pouze krása. 276 Ne na severu, v Širazské kdes pláni, že stojí, musil sníti dumný chodec, tím dechem růží okouzlený zcela. Zřel okem duše, kterak sad se šíří a roste, bují v dálku celou vlastí, jsou nějak divně známé mu ty růže. Na pusté pláni, kterou byl by život bez těchto růží, – Bůh ví, kde se vzaly – a jakým divem dýchají a voní – strou něhu, půvab, ženskost, krásu, dobro, že všecko splývá na souzvuk a hudbu, jich všade plno – celá vlast jich sadem. Ó bujte, růže prosté, plnokvěté! Váš vděk i vůně z našich srdcí pučí, tím vypěstěna, sesílena sadem, jejž viděl jsem ve snu svém, vaše vůně buď dechem něhy, dobra, lásky, krásy, ať celá vlast jest jedním sadem růží! 277