Sen o růžovém sadu.
(K 40. výročí Vyšší dívčí školy v Praze.)
Mou hlavou sen táh’ o růžovém sadu.
Tam celé moře pestrobarvých růží
se tísnilo, od poupátka, jež v nachu
se třáslo prvním pod nádechem Vesny,
až k hrdé krasavici, rudou krví
jež zpívala svůj hymnus zralé kráse.
Tu růže planá prostým svojím vděkem
se stolístkou šla v zápas, růže bílá
jak bledý měsíc k ohnivější sestře
se tulila v orgii různých barev,
odstínů nebylo zde, vlastním kouzlem
jenž nezářil by jednom ve souzvuku,
lesk s barvou, tvary soupeřil a zpíval.
A silná stoupala z těch růží vůně,
ať zahrada ta stála v plném slunci,
ať stápěla se v šer a zimní mlhy,
kdo kolem šel, vždy v dálce cítil růže
a s dechem růží cítil v srdci radost,
jež vznítit může čistá pouze krása.
276
Ne na severu, v Širazské kdes pláni,
že stojí, musil sníti dumný chodec,
tím dechem růží okouzlený zcela.
Zřel okem duše, kterak sad se šíří
a roste, bují v dálku celou vlastí,
jsou nějak divně známé mu ty růže.
Na pusté pláni, kterou byl by život
bez těchto růží, – Bůh ví, kde se vzaly –
a jakým divem dýchají a voní –
strou něhu, půvab, ženskost, krásu, dobro,
že všecko splývá na souzvuk a hudbu,
jich všade plno – celá vlast jich sadem.
Ó bujte, růže prosté, plnokvěté!
Váš vděk i vůně z našich srdcí pučí,
tím vypěstěna, sesílena sadem,
jejž viděl jsem ve snu svém, vaše vůně
buď dechem něhy, dobra, lásky, krásy,
ať celá vlast jest jedním sadem růží!
277