Zapomnění.

Zapomnění.
Jako řeka, jako moře v dumy mé se často pění silné jak smrt zapomnění, jako hrobní desky tíž; lidskou radost, lidské hoře, tuchy, zápasy a chtění, síly vzmach a povzlet výš, zhltí tmou, jež nezná zoře. Velcí byli, silní byli, jak my zrovna v mládí květu, Ikarskému vzdáni letu padli v moře toho plen; kdo ví dnes, že jednou žili? Velikých pravd jednu větu, jediný svých duší sen neřekli – a tmy je skryly. Štětec, dláto, rydlo, pero, meče švih a křepkost paží, skutků řady, kdo je zváží, kde jest v mramor vryta zvěst? Padli v troucheň, stín a šero, darmo hrobů jejich stráží byla pověst, sláva, čest, nových vln je spolklo stero. 219 Světélek pár na té hlati na pár momentů se kmitá, bludičkami sem tam lítá, aby klesla brzy v hloub; na chvíli se mnohé ztratí, aby norce paže hbitá v tmy se noříc, světla v sloup výš je vznesla ve závrati. Sluncí pár se v dálce leskne, toužně náš k nim zrak se vzpírá, v nich je naděj, síla, víra pokolení budoucích; co vše meteory bleskne, zachví se a brzy zmírá, zas vln šklebný slyšíš smích v duchů dlouhé noci teskně. Miliony s resignací v moře toho tmy se hrouží, nezastesknou, nezatouží jeden paprsk slávy pít; blabuň vznikla, blabuň vrací se v to moře, můrou krouží bláznů pár, již věčně žít chtějí myšlenkou a prací. Co je lepší? Kdo to poví? Dále slepý osud kráčí, on ví, k věčnosti kdo stačí, nesmrtný to neví sám. Kdo moh’ říci Homérovi, hořký chléb jenž jídal v pláči, že se smát můž’ těmto tmám jeho laur vždy věky nový? 220