Julius Zeyer.

Julius Zeyer.
Jak proudná vlna tak čas uniká, jej, umělci, v svá díla sevřít spějte, leč kdo jste milovali básníka a jeho píseň – vděčně vzpomínejte! Byl jedním z těch, jimž věčný ideál byl v srdce vryt jak v chrámu průčelí votivní nápis. V jeho duši plál, ať parického lomu úběly, ať květy oleandrů, orchidejí, jež poutníka krok plachý provázejí po svaté cestě pomníků a hrobů. Byl jedním z těch, kdo patří v dávnou dobu, leč zrcadlo v ní přítomnosti křísí. Dnes jedním z věnců jesti, které visí na stěně chrámu poesie v přítmí, však laurem dýchají a chví se rythmy. V něm žily duše zašlých století, leč s duší dneška byly smíšeny, že různých dějů hlasné ozvěny: vzruch, jásot, radost, hněv i prokletí, se ozývaly ze strun jeho zlatých vždy plných melodií vrchovatých. 36 Měl vidiny své, měl své velké mety, je znáte všichni, čím čas bouří dál, to nebyly sny více – nýbrž světy, kterými doby odlehlé on spjal. A jeho lidé, jeho postavy, ty odlikou jen jeho duše byly, znal pro ně boj s tupostí bezhlavý a ved jej, vykrvácel v něm své síly. Snil velkolepé, šeré katedrály, myšlenky svojí zářné oltáře, když mládí sny mu brzy oprchaly, on cynikovi patřil do tváře, ten cynik svět slul, všednost, skutečnost. Co mezi nimi On byl, duchův host? Tu s celou silou mystické své duše on objal svatý Spasitelův kříž, jak rythmus kovář v kovadlinu buše vlastního srdce rozbil trud a tíž; v tom kalichu, jenž z Gethsemane svítí, On pravou cestu našel spásy, žití! Žil, miloval, snil, tvořil, až smrt sama na celé jeho dychla strastné drama, jež bolestí i utrpením stkával od řady let, jež stavět neustával, kterého pilíře dnes úžas budí i v duších, které nízká skepse studí. On věřil v spásu. Vina veliká, kdo truchlíte proň, tváře v žalu skrejte, leč, kdo jste milovali básníka a jeho píseň, vděčně vzpomínejte! 37