W. W. Tomkovi ke dni 31. května 1903.
Sám nad rovy svých druhů
se zvedáš, mocný kmen,
v své práce přísném kruhu
v svět zašlý pohřížen
v něm živ jsi duší celou,
co zim Ti chvat i jar?
Svou metu zříš jen skvělou,
k ní spěje, nejsi stár.
Jak asi Tobě bývá,
nad Prahou Svou když bdíš,
čas neslyšíš, jak splývá,
jen v zašlé doby zříš.
Oživly krovy stinné,
štít starých lomenic
jak dobrý známý kyne
Kosmovi svému vstříc.
Co vedle živých míhá
se stínů v ulic směs,
co zjevů jen se stíhá,
tu měšťák, rytíř, kněz,
tvář holá, dlouhé brady,
znáš lání jich i zpěv,
znáš všecky cíle, spády,
proč vřela kdy jim krev.
258
Jak v knize kapitoly
před Tebou dějin řad,
své plesy stře i boly,
svůj žár i hrobů chlad;
zní v triumfů dnech zvony
z těch pražských věží všech,
zní na poplach v bouř, shony,
kdy všecko v plamenech!
Čas letí a vše mění,
znáš nejlíp jeho spár,
kde zašlých pokolení
jest síla, vzlet a var?
Kde rány mečů pádných?
Kde louten sladký sten?
Kde úsměvy žen vnadných?
Vše zmizlo by jak sen,
Tyty svaté velké snahy,
čím velký byl kdys děd,
by zapomnění záhy
v svůj strhlo vírný let;
však než vše v prach se smísí
pod hrobní desky tíž,
nad svými letopisy
bdí dějepisec již!
Když změnou vše – on trvá,
on lidstva svědomí,
on, peruť k světlu prvá,
tmy věků prolomí
a čas nechť všecko zdeptá,
nad oře podkovy,
on mohyly se zeptá
a tato odpoví.
259
Stín zašlé doby padá
mu v šedin svatý sníh,
však duše, ta je mladá
ve pravdy paprscích,
ta ztěžka jen a zvolna
mu z mraků vychází
přes místa smutku bolná,
přes bludů odkazy.
Tak žiješ v našem středu,
slyš jásot náš a dík!
V moderních ňader ledu
buď požárem ten mžik,
ku Vlasti, Prahy pýše,
v Tvou oslavu i zdar
když pozvedáme číše –
Ne, otče, nejsi stár!
260