Romance.
Byl jeden muž, jenž než šel spat,
si vždycky báseň přečet rád,
na to se těšil celý den,
vždy jistě usnul spokojen.
I dostal jednou knihu jednu,
v ni hled’ – byl vzrušen duše ke dnu.
Leč okamžitě k sobě děl:
„Jen v svátek bych to čísti měl,
já počkám s tím, však přijde čas,
to bude srdci pravý kvas,
jen tak číst se to nepřísluší,
dřív slavně musí být v mé duši.“
A život plynul, vichru let,
muž před usnutím verš vždy čet,
leč k oněm nesáh slavnostním,
jen s úctou zbožnou pohled k nim;
až přijde onen svátek nitra,
chtěl s knihou tou se dočkat jitra.
45
Ach, kolikrát se nesmělá
nad knihou ruka zachvěla!
Leč vždycky děl mu vnitřní hlas:
Ne, ještě není svátku čas
pro tyto rythmy, tu spleť rýmů,
to schovej k hodu nejvyššímu!
A přišel čas a šedin květ
a muž té knihy nepřečet,
když po ní sáh, v svém nitru ples,
v tom smrtí schvácen v lože kles.
Div, že mu stín v tom zkalil zraky –
Však větší, že byl vůbec taký!
46