Cestou kol klášterní zahrady.
Z dlouhých lánů obilí a řepy
ku oase stromů vybřed’ jsem,
v hustou krajku mříže listí třepí,
chlad a svěžest padá v cestu sem.
Mříží viděti v sad jednotvárný.
Tichá zahrada to klášterní!
Čím víc den byl úporný a parný,
sladší tím jest úkoj večerní.
Mříží hledím dlouhé na záhonky
venkovské a prosté květeny,
žluté měsíčky tu, modré zvonky,
drobné fuxie a verbeny.
Boží dřevec s levandulí, mátou
obetkává lemy úzkých cest;
v slezy trčí mříží druhdy zlatou
slunečnice terči svojich hvězd.
95
Dlouhá stezka pískem posypána
k fortně vede... V duchu sestry zřím,
jak tu chodí z večera i z rána,
každá s nitra svého tajemstvím!
Víc než korso města v hlučné vřavě
k srdci mluví klášterní ten sad,
co as vře tu v staré, mladé hlavě
co jim květ dí, strom, co žeh i chlad?
Jistě mnohá po tichu se táže
lístky kopretiny trhajíc:
„Má mne rád, či nemá?“ – Výtkou káže
svědomí hlas „Ne!“ a „Nikdy víc!“
Čisté stezky, jejichž písek hoří
pěkně shrabán v slunci do zlata,
což vy víte, k jakému jsou hoři
zlomená zde lidská poupata!
Řekne se: „Šla dobrovolně mnohá!“
Kdo však správně v jejím srdci čet’?
Řekne se: „Za úděl vzala Boha!“
Kdo však ví, čím chví se vzdechem ret?
„Odříkání!“ šepce hořká routa,
balšám, šalvěj, dýše tím i rmen.
Tiché sestry! Těsná vaše pouta
jediný bůh skruší – sladký sen!
On vás v náruč matek, sester vrací,
sadů božích čisté lilie,
on se s vámi v taje citu ztrácí,
pohne srdcem, jež víc nebije.
96
Dojat kráčím zvolna mříží kolem,
co tu mrtvých, živých obětí!
Sotva pohne vánek slezu stvolem
splašiv motýla v mdlém poupěti.
Stíny dlouhé sad i klášter kryjí,
v pláň ční obé jako mohylou,
v ticho letní jen se zvonek vpíjí
s notou dřímotnou a unylou...
97