Zvony.

Jaroslav Vrchlický

Faust nemoh’ snésti zvonů hlas, byl příliš synem svého věku, jenž tradice prach s beder střás’ a přírodou chtěl v každý čas jen promlouvati ku člověku. Slet’ z výší nebes zvonů zvuk pln mystických a cizích vděků, být balsam v náplň lidských muk; tak vážný Pan a smavý Puk přec nemluvili ku člověku. Však zvonů hlas ji s námi srost’, svět stopil v tonů mocnou řeku, ba v záhrobí až stal se most, a v žití trud je milý host, jenž vždy se tulí ku člověku. Ba v chór pohanské přírody, do živlů jásotu i vzteku zvon mluví písní lahody, paianem svaté svobody, v němž Bůh se sklání ke člověku.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

zvon, varhany, zvuk, znít, hlahol, ston, zvonice, tón, žalm, chorál

104. báseň z celkových 531

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. JSME JAKO VELKÝ, STARÝ ZVON. (Antonín Klášterský)
  2. Stíhající zvon. (Václav Antonín Crha)
  3. Zvon vzkříšení. (Václav Antonín Crha)
  4. V NOCI (Antonín Klášterský)
  5. Vzduchem hučí to a zvoní, (Jan Neruda)
  6. VEČERNÍ ZVONY. (Augustin Eugen Mužík)
  7. Zvuky zvonu. (Josef Kuchař)
  8. Bílá sobota. (Jaroslav Vrchlický)
  9. Ozvěna. (Vincenc Furch)
  10. XV. (Karel Sabina)