Zvony.

Jaroslav Vrchlický

Zvony.
Faust nemoh’ snésti zvonů hlas, byl příliš synem svého věku, jenž tradice prach s beder střás’ a přírodou chtěl v každý čas jen promlouvati ku člověku. Slet’ z výší nebes zvonů zvuk pln mystických a cizích vděků, být balsam v náplň lidských muk; tak vážný Pan a smavý Puk přec nemluvili ku člověku. Však zvonů hlas ji s námi srost’, svět stopil v tonů mocnou řeku, ba v záhrobí až stal se most, a v žití trud je milý host, jenž vždy se tulí ku člověku. Ba v chór pohanské přírody, do živlů jásotu i vzteku zvon mluví písní lahody, paianem svaté svobody, v němž Bůh se sklání ke člověku. 127

Kniha Tiché kroky (1905)
Autor Jaroslav Vrchlický