Pod kvetoucím stromem.
Před divem, kterým jest
kvetoucí strom,
ve tříšti bílých hvězd
hrál světla lom.
Po snětích svit a svit
a běl i nach
lupenem leckde skryt
zajiskřil v tmách.
Stanul jsem udiven,
ku výši zřel,
jásot půl a půl sten,
ptáček tam pěl.
Jakby chtěl vypěti
radost i ston,
zvonkům jak v objetí
fléten lkal tón.
V té zvuků dvojici
celý svět lkal,
v pocitů směsici
dojat jsem stál.
140
Vzpomínal na ten čas,
v jarní kdy vzruch
do květů snů svých třás’
písně můj duch!
A jak to dávno již,
jak strom byl jsem,
jediná květů tíž
na pospas všem.
Tenkrát jsem v zkvetlý sad
hrdý moh’ vjít,
cítit se stromů brat,
kvést s nimi, žít.
Vše, co mi život dal,
v tom vidím dnes:
Svědkem stát opodál
vždy v cizích ples.
141