Večer teprv.
Pokud hlučí denní vřava,
jeden shon a stálá práce,
neví ani přes den hlava,
co snů se tam spřádá sladce,
tiše jako ve pohádce...
S večerními stíny v reji,
když kol všednost uhasíná,
teprve sny přicházejí,
zní tu hudba jejich líná,
duše se tu rozpomíná...
Co jak letem kol ní spělo,
sotva mihnulo se chvatem,
jakby se to rozleželo,
ozývá se v srdci vzňatém,
dýchá vůní, hoří zlatem.
Postavy se k světlu hlásí,
určitě zříš jejich tahy,
minulé jdou s nimi časy,
i vše, co jsi ztratil záhy,
mnohý vlídný zjev a drahý.
163
V středu jich též ona kráčí,
která dříme pod pažitem,
již jsme pochovali v pláči
v puku mládí porozvitém,
v světle jde, svou dlaní skrytém.
Jde jak tichý přelud bílý,
strachem ne, spíš požehnáním,
všecky sny se za ní chýlí,
od mých letí k jejím skráním,
vstříc jdou velkým hvězdám ranním.
164