Dětství.
Obraznosti! – Vstaň a vem
sedmimílové si boty!
Dětství táhne mojím snem,
skočíme si podle noty.
Rychle v kruhy jiných sfer,
kol hřmí fraška báje stinná,
boty jsou však plny děr,
babka obraznost je líná.
Darmo křičím: Babo, hop!
Víš, to byla zlatá doba.
S větrem šlo to přes příkop,
v ráz teď v příkopu jsme oba.
Bože, vědět, kde jest kraj,
kde by spravili mi boty
v novou pout v ten mládí ráj,
zahrál bych si podle noty!
200
Devět vysokánských hor
příkře se mi staví v cestu,
devět draků chrlí mor,
když si jedu pro nevěstu.
Devaterá kolmá zeď
od toho mne sadu dělí,
volám – kdo dá odpověď?
Zámky všecky zrezavěly.
Varovný zní z vnitra hlas:
„Pouze jednou sem se vchází!“
(Vrátný cerber je tu čas,
slyším ho a již mne mrazí.)
„Poesie, nevěsta,
není ženou v celé žití,
hůře se nic neztrestá,
než chtít věčně s rtů jí píti.
Jednou hrad svůj otvírá
v něze, vášni, snech a touze,
potom se jen usmívá,
bolestně a hůř, jak dlouze!
Proto vari, na pochod
měj se, chlapče, s tou svou pleší,
sedmimílových pár bot
nepomůže, nepotěší!“
– Buďsi! Jednou byl jsem tam,
viděl mládí všecky divy,
obraznost čert vezmi sám,
byl to prázdný mumraj lživý!
201
Sedmimílových bot pár
na hřeb věším s resignací...
Růžná mlha zašlých jar
se tak těžce z lebky ztrácí.
202