Veltruský park.
(Po třiceti letech.)
Zde bylo to – již vzpomínám,
jak pustil se čas v cval
od oněch dob, co zde jsem sám
čet’ poprv Locksley-Hall.
Já na prahu stál mladých let,
vše byla tužba, vděk,
park stíny tměl se, voněl, kvet’,
a tu jsem k sobě řek’:
Za třicet let zas přijdu sem
a zas tu budu číst,
los jakým skutkem, jakým snem
popsal mi žití list.
A stinný park v své paměti
jsem Locksley-Hallem zval.
Dnes přišel jsem po třiceti
zas ve svůj Locksley-Hall.
Jak bylo tu, se obracím,
vše staré hledám zas,
a úžasem se potácím,
čas oba změnil nás!
238
Park plný stinné nádhery
dlouhými vedry spráh’,
jak splihly keře veškery,
květ v kalichu měl prach!
A s dubů, s kterých splývalo
kdys bejlí v kyticích,
až brčálem svým zpívalo
v směs větví kypících,
Listlist suchý těkal trávníkem,
v předčasný hrob on kles’,
víc havranů mrak s povykem
se v mračno nepovznes’!
Neb na všecko tu prstem svým
Čas všemohoucí psal,
že nepoznal jsem, ni můj rým,
náš mládí Locksley-Hall.
U starých všech jsem stanul míst,
kde hoch kdys’ verše snil,
a všady jen ten sžehlý list
mi v kroku zašustil!
Tu velký pocit lítosti
se v moje srdce vdral,
když pustý zřel jsem v spráhlosti
svůj starý Locksley-Hall.
A tu jsem cítil dvojnásob,
jak oběma zahrál čas,
a nechal troucheň, prázdno, hrob
a veršů vyznělých hlas.
239
A já zřel celou mladost svou,
jak zpět mne lákala,
pod prachu tíhou dusivou
ta hořce plakala!
„Vím, starý brachu, dobře vím,
své stáří s mojím spoj,
jaks’ neměl sprahnout – lakomstvím,
když vod ti vzali zdroj.“
Tvých netykavek odkud svět
má svěžest novou brát?
A rudbekie v zlatý květ
jak mohou takto vzplát?
Obrovských vrbic thyrsy jak
se mají u vln vznést,
vždyť kde zbyl květ – jak mrtvý zrak
u prašných civí cest!
Kde pávi táhli ve ose
chvost modrý s očí stem,
jen jedno pero lesklo se
na písku nečistém.
Bažantí domek prázdný zel
a s draky na štítech
jak odhozená hračka zřel
v polední jas i žeh.
Mars pohmožděn zle na líci
se díval tupě v dál,
žeň rudých listů v přilbici
si letem nachytal.
240
A jen ta sfinga u vody
svůj věčný snila sen,
a nad rulíku jahody
vzlét tetřev vyplašen.
Můj Locksley-Hall! Kde břečťanu
proud halil plot i hráz,
a lijany kde z platanů
svůj travou táhly vlas!
Zda nejsem jak ten zpráhlý hvozd,
se duše svojí ptám,
jejž míjí havran, míjí drozd,
jenž v slunci dumá sám?
Ó parku, tobě zdroje vod,
mně vzato mládí mé,
zda znovu v svěžest, květ i plod
se oba vrátíme?
Pod strání vlaku ostrý hvizd
se táh’ jak srdcem nůž
a úzkost zela z prázdných hnizd,
děs prochvěl lesní hluš.
Ó dnové čistých radostí,
kdy života strom kvet,
ó parku můj, ó mladosti,
víc nepřijdu k vám zpět!“
241