TRIPTYCH ODYSSEJSKÝ.
– Kazimíru Tetmajerovi. –
Kalypsó. – Démodokos. – Poslední výprava.
I.
Kalypsó.
Kalypsó.
Jak? Sama zas? – To není poprvé,
co odplížil se od mých boků ven
po špičkách opatrně v domněnce,
že hlubě spím, neslyším jeho krok.
Jsi, Odysseve, chytrý, zkušený!
Tys jistě rysu v hvozdech hlubokých
neb lišce, která číhá na drůbež
u stáje zavřené, tu chůzi tichou
a opatrnou přebral! – – Jdi, jen jdi!
Zřím jedno jen, já nepoutám tě víc!
Však poutala jsem – to jest pýcha má.
A sedm let jsem tebe poutala,
ať prsy, boky, srdcem, duchem svým,
na jedno vyjde. Vím, že mým jsi byl,
to stačí mi. Vždyť byl jsi Odysseus.
Ty dávno nevíš – já již vzpomínám.
V tom rozdíl celý. Vždycky žena dél
30
si pamatuje, celý život svůj
do každé události vkládati
si navykla. Co muži vedlejší
jest efemerou, stínem na stěně,
jest ženě – byť by byla bohyní –
tím, že to bylo, věcí trvalou.
V tom žije dál. Já jinak nemohu.
Tož vzpomínám. Noc věčně památná,
kdy znaven, mořem dlouho zmítaný
a v posled po ztroskotu korábu,
jen bohů zachráněn byv pomocí,
jsi na dvéře mé sluje zabušil.
Jak noční strašidlo stál’s přede mnou:
zdrán, polonahý, s vlasů temných kštic
a z vousu v neladu ti stékal proud,
jak déště, tak i mořské sláně, zrak
ti hořel v důlkách ohněm tajemným,
to boje o život byl děsný sled;
však v tazích tváře spala velikost,
a ta mne jala celou silou svou;
jak shlédla jsem tě, pustila tě dál.
Kdo nejdřív tebe v lázni občerstvil?
Kdo vystrojil ti potom hojný stůl?
Kdo schvácenému duchu křídlo zved’?
Kdo zbystřil smysly v mdlobu zastřené?
Kdo k sobě posadil tě při stolu?
Kdo nabídl ti lože k noclehu
a neptal se: Kdo jsi? Zkad přicházíš? –
Já byla to, a v tom jest pýcha má,
že poznala jsem tvoji velikost.
Byl’s velkým vždycky. Plných sedm let
31
zde trávil jsi a – špatná nebyla.
Těch prvních pět bych s bohy neměnila!
Ty olbřím, děcko byl’s v mém náručí.
Pak začal’s chladnout. – Ne, to špatné slovo,
tys počal přemýšlet, což lásky hrob.
Tys začal ke mně býti soucitným,
to lásky smrt. – Vím, ze soucitu jen
ty odplížíš se zrovna o půlnoci
od mého boku. – Tím jsem souzena.
Spíš vedle mne a když se probudíš,
do vousu vzdychneš si, jak náhodou
tvá ruka hledá zbloudilá můj prs,
leč vzpomínka tvá – bozi vědí kam
se odnáší, po hřebenu vln v dál.
Mně netřeba jest v skále okeničku
nočnímu vzduchu otvírat, já zřím
tě na skalnaté výspě tiše stát,stát
jak temné strašidlo. – Kam patříš jen?
Co hledáš v sváru oblaků a vln?
Co v křiku racků, větrů kvílení?
Po nějakém snad slídíš korábu,
jenž z daleka se zjeví ve mlhách?
Vím, kdyby třeba z Hadu přibyl sem
a vracel se tam, že bys vstoupil doň,
jen volný být a beze mne a svůj!
Jen stůj tam zakuklený v mlhy plášť,
to sluší ti; – já okem duše své
tě vidím – čekej, Odysseve, jen!
Mně netřeba, by Hermesa v chýš mou
posílal Otec světla s výstrahou
a radou, bych tě propustila již.
32
Jsi volný dávno – skoro celý rok...
tvou vinou, že jsi posud neodplul.
Já nedržím tě. Ženy půvab vždy
jest napjatý luk před výstřelem. –
Střel!
A splaskne v ráz napjatá tetiva.
Však jedno do dálky šlu za tebou
a zvíš to po letech, ba v smrti též,
že byl jsi milován těch sedm let,
že velké štěstí pravé lásky měl’s,
že není vinou mou, že velký Zev,
jenž dokonalým přece stvořil vše,
dal lásce lidí věnem nestálost.
Jsi v posled nevinen, když uvážím
běh všeho celý. – Já ti nadlehčím!
Já rychle sluje spustím závoru,
já zavru okenice – ulehnu,
tvář v kštice zahalím a zacpu sluch,
bych neslyšela vesel rhytm a kvil
vln, větrů, které unášejí v dál,
má lásko, tebe! – Jdi, jsi svoboden!
II.
Démodokos.
Co všecko spělo hlavou Démodoka,
když Alkinoos pravil k němu: „Pěj
ku poctě hosta mého Odysseva;
ten v širém zatím mešká nádvoří
33
při čackých junů hrách a zápasech,
však odcházím, bych přivedl jej v síň!“
A odešel. Sám Démodokos zbyl
ve prázdném večeřadle u krbu
a hlavou létla myšlenek mu bouř
a dojmů vichřice a snů a dum.
Když Alkinoos pravil: „Pěj!“„Pěj!“, on pěl,
a nikdo neptal se a nebádal,
do jakých bání, šachet hlubokých
on svého ducha musil vstupovat,
by zas a zase novou setkal báj,
jež, byť by v jádru stokrát slyšena,
zas nové formy svojí úpravou
dvurdvůr mohla okouzlit jak novinka.
Sám Faiéků si takto navyk’ sbor,
dnes jako včera, zítra jako dnes,
těm dobrodružným slouchat prozpěvům,
ať rozmarným, ať hlubě jímavým.
Den plynul za dnem a za rokem rok,
co Alkinoa při dvoře byl živ,
mohutný stařec údů olbřimých
a slepý s tváří rudě bronzovou,
již šedé vroubily kol kadeře
a bílá, dlouhá brada končila.
Jak mocný dub stál v řadě dvořanů,
dub, jemuž nejednou blesk klikatý
po pleci mohutné se svezl, jehož koš
byl mejlím, svatým bohům, přeplněn,
tož darem písní věčně zelených.
V hloub slepec patřil stejně jako výš
34
a varyto když jemu podáno,
on struny zlaté mocně projížděl
svou rukou žilnatou a po líci
se táh’ mu úsměv plný pokoje.
Tu prvním zlacených strun dotekem
se vzbudil písní duch a zaklepal
na brány paměti, jež, tvrdá spěž,
se ztěžka otvírala vzpomínce,
však naposled se otevřela přec,
že zpívat mohl, slepým okem svým
k dnu všeho patře. Hluboko on zřel.
Čet’ z patra v minulosti análech,
čet’ nepřipraven, až se v hloubi chvěl
nad tím, co poprvé kdy vyslovil.
Ba nejednou mu bylo, jak by oct’
se nad propastí ducha závratnou,
kam vrh’ se, nevěda, kam dopadne,
ni zač se v prudkém letu zachytí,
co vyrve temnotám, jak rozum svůj,
pro perlu z hloubi v sázku dávaje
cit rozechvělý, soudnost napjatou.
Ký dar mu bohy nesmrtnými dán?
Kým síla, kterou mohl vládnouti
a vyslovit vždy slovem případným,
čím kolem svět, čím vláda Věčných v něm?
Čím život v hloubi, výši, tu i tam
a všady vře? Sám chvěl se před sebou,
sám nedivil se pak, že oslepl
nad tím, co viděl... Snil: Viděl se hochem,
a stáda pás’ a v klidu jeseně
se večer vracel s nimi ku stájům,
35
když potkal Orfea, již dřív jej znal
a jako největšího z pěvců ctil.
Jak zaleknul se, vida věštce tvář
zlým hořem zrytou, oči potmělé
v dál ztrnulé... Zastavil jeho krok
a ptal se, odkud jde, co stalo se?
Děl Orfeus:
„Jdu z Hadu. Před chvílí
jsem ztratil vše, jdu mrtvola, jdu stín.
Já nevydržel kráčet stále v před,
já musil ohlédnout se, v mžiku tom
jsem ztratil blaho sotva vrácené,
svou Eurydiku.“
– „A kam nyní jdeš?“
děl Démodokos, hoch ten pastýřský.
„Jdu v Zapomnění!“ pravil Orfeus,
„jdu v Noc bez konce, horší nežli smrt,
jež smrtelníky schvátí řadou let,
jsem nic bez lásky, bez lásky jdu v nic!“
– „Však písní dar, jež byly žitím všech,“
děl Démodokos v chvějných rozpacích,
„nikomu nepřenecháš?“
Orfeus ztichnul
a dlouho přemýšlel, pak usmál se,
ač bolestně a jak by nechtěl, šept’:
„Co písní dar je pěvci? Bolestí!
Čím světu platen, který nedbá oň,
jej neslyší?“
„Však zhynout nemůž’ přec,“
36
děl Démodok, „jej s sebou nevezmeš,
jeť duší přírody i života.
Tak lidé žijí rovněž s duší svou,
ač o ní nevědí, tak s písní jest,
ji ztratit, věděli by teprve,
co měli. Komu píseň odkážeš?
Kdo po tobě má býti majákem,
by poesie záři rozléval
a přes vlny ji házel v mrákoty
té ztmělé výspy, jakou naše zem?“
A pravil Orfeus: „Víc nemám sil
dál světlo ono nést, je převezmi,
jím směle mávej jako pochodní
do temna věků! Ale dříve rci,
zda poznal’s velkou lásku v životě,
bys mohl cenu žití poznati,
jsi málo zralý ještě, hochu můj,
a láska žen ti bude pohádkou.“
Vzdych’ Démodok: „Já miloval jsem již!“
Děl Orfeus: „To první stupeň jest!“
Šept’ Démodok: „Já ale trpěl též!“
Děl Orfeus: „Ó, nevíš, jak’s mi blíž!“
Křik’ Démodok: „Já jsem se odříkal!“
Děl Orfeus: „Ó, pak jsi bratr můj!
Dar písní vezmi po mně, v klidu mřít
já mohu teď, mám písní dědice,
37
neb milovat a trpět, odříkat se,
je trojí cestou k síle.“ Dech’ mu v tvář,
jej políbil a pravil: „Bratře, pěj!“
A jako tenkrát dávno před lety,
v svém snění pokračoval, v duchu pěl:
„Buď zdrávo nebe! Čistý éthere,
jenž rozlitou se číší usmíváš
po prostoru ve šíři, hloubce, v dáli,
jak velké moře, které zdouvá bůh!
Buď zdrávo moře, věčná zahrado
změn, tiše, odlivu a přílivu,
všech bouří lůno, věčně vznícené
a sotva zkolébané zefyry,
korálu, perlí smavý palouku!
Buď zdráva země, výspo zelená,
ať úsměvná, ať mračná tichem skal,
ať pustá jsi, ať žněmi bohatá!
A člověk zdráv buď na ní žijící,
ten hrdý od pravěku zápasník,
syn hmoty, ducha dědic vítězný
a silný athlet časů budoucích!
To všecko žij, neb vše to život jest!
Co život vzbouzí v puku, ve hnízdě,
vše svato jako píseň v srdci mém,
co žádá, aby život dále kvet’,
je svato, jako mojich ňader chtíč
po pravdě, dobru, kráse, naději,
jež dává sílu, dává důvěru
v boj proti slepé zášti živlů všech.
Ó, štěstím zpit bych strh’ vše na svou hruď,
38
vše lidstva děje, dlouhé zápasy
o trochu světla v tmách a lásky v srdcích!
Ó, chápu tebe, božský Orfee,
co v jednom Euridiky pohledu
moh’s pochovat a cos v něm nechal též!
Z tvé ruky beru tvoje dědictví,
chci zpívat, leč ne pouze Faiékům,
leč světu, lidstvu, příštím rodům dál,
já Démodok, hoch druhdy pastýřský,
jejž po letech král našel Alkinoos,
vzal k svému dvoru a mu velel pět
při slavnostech a kvasech. A já pěl.
Však zprvu opatrně, povrchně
jen dějů dotýkal se, svedených
jen divých řeží, půtek, útoků,
cest dobrodružných, slavných heroů
a smrtí na bojištích vzdálených,
a pozděj teprv v jarém mužství svém
o lásce pěl jsem žen a dívek smavých,
o spádech Erota, o štěstí krbu,
o dětí reji, junů zápasech.
To zpíval jsem, neb vím, co žádá svět
a lidé v něm. A spokojen byl král
a spokojen byl národ Faiéků,
a mně tak prchla léta zralosti
a léta stáří, v kmetství vstoupám dnes,
a jiná proto bude píseň má:
o všeho pět dnes budu příčinách,
po všeho budu slídit kořenech,
zkad trysknul puk, by v květ se rozvinul,
kde žití zdroj, by mohlo trysknout výš.
39
Strom obtěžkaný tíhou plodů svých,
král mezi pěvci, zpěvák života
a darů jeho, nikým neskloněn,
vždy korunován svěžím vavřínem,
ač slepý, ke kořenům vidoucí,
ač hluchý, slyšící přec píseň sfér,
ač zmírající, přece nesmrtelný,
ač králův sluha, volných světů pán.
Však dosti snění. Král tu pokynul,
do dveří vchází Odyssev, náš host,
on činů básník, já jen básník slov.“
III.
Poslední výprava.
V rozsáhlých sadech svého paláce
na pobřeží skalnaté Ithaky
kmet Odysseus chodil o berli.
Jak můra noční těžká mdloba zlá
se zmocnila všech druhdy křepkých údů,
tak podivně se cítil znaveným,
jak Hades by již prstem svým naň kýv’.
Jej nebavilo vzpomínání víc
všech výprav bývalých, vše dávná báj,
se tísnilo mu zhaslým před zrakem,
víc vyprávěti se mu nechtělo
ty staré příběhy let minulých,
všem dobře známé. Palác nudil jej,
i špižírny i skvosty pokladnic,
kde všecko shled’ již, srovnal, ocenil.
40
Krb domácí po boku Penelopy
mu zevšedněl; sestárlať ona již;
ze svůdné, trpělivé manželky
se stala stařice vnad otylých,
od rána kázající k večeru,
a mezi jeho syny čackými
spor vládl tajný, dobře věděl o něm
a těžce nesl jej. Svět jemu zhořk’.
Jen jedno svěží zbylo v duchu starce,
co nevyplenil ani mocný čas:
to touha poznání, jež světem kdys
jej štvala v dálku, v dobrodružství sta,
již strach před smrtí zmoci nedoved’:
ta touha mořem věčně dunícím
ku břehům cizím bloudit dál a dál
a všady hledat, kde taj světa spí.
To touha nezkrocená, silný pud,
vše vidět, poznat, zvědět osobně.
Ta živa v srdci starce chvěla se,se
jak doutnající jiskra v popeli.
Dnes v listopadu den, kdy větry zlé
od moře fičely a kraj se tměl
a Hélios, ve mračen ztajen plášť,
jej na procházce samotářské stih’,
to cítil dvojnásob a ptal se: „Proč
po kouři zatoužil jsem Ithaky
a vrátil se? Ó, dnové líbezní!
kdy domlouvat jsem musil soudruhům,
je v odpočinek zváti v zátoce
skal neznámých, je svádět k popěvku,
41
než zítra v sladýslaný se zas dají brod
po moři pouti... Kde jste? Zdali víc
se nevrátíte? Sám všech zahynout
mám bídně zde jak otlučený strom,
jak ohlodaná skála zvětraná?
Já, který valné mužů šiky ved’
a bázně neznal? Věční bohové,
zřím jasně: samo stáří smrtí jest.
Jak uniknout mu? Což tak sebrati
se ku poslední ještě výpravě
za sloupy Heraklovy, o kterých
zvěst šušká tajně večer při bouři,
kdy v trouchni pařezů se směje krb.“
A co tak sadu svého stezkami
se ubíral svou berlou tápaje
ve zlatém písku vlhkém od moře,
druh jeden starý, který všecko s ním
kdys prodělal jak první kormidelník
všech cest a výprav (nyní zahradníkem
jej udělal v svých sadech královských),
se k němu přiblížil, šel shrbený
a nemluvil, však cítil Odyssev,
že duše stejně naladěna vstříc
mu přichází. Pod starý sedli fík,
jenž roztrh’ kořenem zeď zahradní,
a obráceni k moři starci dva
se dlouho na vln příboj dívali,
jak prášil se, co bouřil do skalin.
Ač oba mlčeli, cos v srdcích jim
se shrávalo jak drama poslední.
42
A oba drželi se za ruce,
král s plavcem. Oba stále mlčeli.
Leč po hodině když se pozvedli,
do očí pohlédli si upřeně
a jedním tempem s rtů jim sjelo v ráz:
„My vyplujeme, ano? – Ještě dnes!“
V svůj palác Odysseus vrátil se,
v svou chatrč zahradník. A přišla noc,
pruh světlý měsíce hrál na vlnách,
jež neztišeny tříštily se v prach
o pusté břehy skalné Ithaky,
když v šeru jako matné bludičky
se pochodní řad začal míhati
a zakuklených postav několik
do lodi, v křivé břehu zátoce
vše začlo snášet hojné zásoby
ku dálné cestě. Brzy Odysseus
od boku spící Penelopy své
se zvednul. Trochu níže naklonil
se k spící ženě. Hlavou táhlo mu,
co všecko přetrpěla ubohá
před lety, on kdy meškal před Trojou
a zbytečně svých dlouhých na cestách,
jak obmysly hned a hned rázností
všech nápadníků léčky strhala,
jsouc věrna jemu, čacké synky dva,
tož Telagona s Telemachem zatím,
vzor matky ve všem, odchovala jemu,
a líto mu jí bylo. Vděčnosti
cit zahrnul mu duši vysoce,
43
až k zalknutí. Však srdce pěstí smáčk’
a vzpomínal, jak druhdy zrovna tak
od ňader Kalypsó i Kirky kdys
se vykrádal jak zloděj v půlnoci.
Tak vždycky byla touha po cestách,
po dobrodružstvích souší, na moři,
po cizích městech, cizích lidech v něm,
že opustit moh’ lásky plný květ
i přítulného krbu sladký čár,
že ještě stařec, znaven životem,
na nové cesty musil vydat se
ke sloupům Heraklovým, chtěje znát,
jak vztyčeny jsou, kdo vjezd hlídá k nim,
kterou as cestou božský Herakles
až k Hesperidek pronik’ zahradám,
kde Atlas bedry podepírá svět,
kde rozrazil svou hromnou palicí
břeh tvrdých skal, až moře s jásotem.
jak stádo řvoucích přikvapilo lvů,
za jeho stopou poloboha hřmíc.
Tam jeti musí kol ostrova Kirky!
A srdce staré něhy přívalem
se zachvělo mu v bohatýrských ňadrech,
div slzu že v svém oku potlačil.
Však jeho touha byla silnější
po nových cestách, nových dobrodružstvích,
že stínem vykrad’ se a vesele,
jak s okřídlenou patou Hermesa,
paláce spícími spěl chodbami
44
i sadu svého dlouhou alejí,
a na loď, v zátoce jež meškala,
vklouz’ jako stín, kýv hlavou soudruhům,
již s vesly v rukách svojich mozolných
již čekali naň, used’ lodi v příď
a ku odjezdu ihned pokynul.
V ráz vesel řady dvě vzduch proťaly
a zakypěla voda ztemnělá,
a jako přelud loď se nesla v dál.
Křik „Thalatta!“ byl na rtech potlačen,
by darmo spáče v domu nevzbudil.
Leč oči mluvily a srdce reků
jak pták se vznesla v této slavné chvíli
chladného jitra v dál a k obloze!
Ó, vlny! vzduchu! slaná páro v něm!
ó, větry, posli dálek mlhavých!
jak připínáte duším perutě.
Jak stáří by, všem těžké břemeno,
se s beder zmdlených sneslo zázrakem,
všem takto poskočilo srdce v hrudi,
a sotva zmizel očím z dohledu
břeh Ithaky, si padli v náručí
a objali se hlasně, bratrsky!
Vše prchly starosti, zrak zjasněný
po vlnách těkal, ptácích, oblacích,
kvil větrů bdělé ucho chytalo,
co s výše síla s mládí radostí
jim v ňader otevřené kalichy,
jak vzácná mana tiše stékaly...
45
Tak ujížděli v dálku neznámou.
Tak pozdravili břehy Hispanie,
Maroko s jedné strany kývalo
a s druhé Sardů křidobílý břeh.
Pak začlo moře úžiti se v ráz,
na pravo Sevilla a Ceuta v levo,
pak již jim kynula strž závratná,
na jejímž konci vztyčil Herakles
dva sloupy, výstražné své znamení,
za nimi moře slaným pláštěm svým
část země druhou vodstvem přikrývá,
svou k levé straně řídili vždy loď,
až oči zhlédly poprv hvězdný dav
druhého pólu. Kolem vodní poušť
a ticho smrti. Pětkrát zhasnul den
a pětkrát vzplál ve matném sousvětlí,
když hora z vln se začla zvedati
před nimi strmá, srázná, vysoká,
jež hrotem v oblacích se ztrácela.
I zajásali... V tom se vichr zved’,
jejž bouř si osedlala na dně vod,
se vyvalivší hrozná, strašlivá;
ta třikráte seskočivši na přídu,
v svůj vír loď chytla spárem železným,
jí zatočila jako pápěrkou,
zpět zadní částí lodě mrštila,
příď hroužíc v bezdno... a již nad všemi
se nedohledné moře – zavřelo.
***
46
Ve Fonte-Avellanském klášteře
čet’ v refektáři mezi večeří
tu zkazku dávnověku šedý mnich.
Když dočetl, jal úžas všecky bratry
a hlubé ticho v síni zavládlo;
pak začal zvolna vážný rozhovor
o cestě Odyssea poslední,
jak u té hory stanul vysoké,
u jejíž paty s druhy ztroskotal.
A divně mátly všem se jazyky,
ni převor nemoh’ rozsoudit jich spor.
I povstal muž, jejž nikdo posavád
si nebyl povšim’, u stolu jak host
on seděl poutníků a cizinců.
Byl střední postavy, měl dlouhý háv,
jak bakalář měl kápi sametovou
a veliký nos jeho orličí
se nořil z tváře snědé, vrásčité,
vlas drsný byl a v černých kučerách
se nad okem chvěl plném svatých hněvů
a dlouhých běd. Od stolu tento vstal
a hlasem vážným pravil: „Očistec
ta byla hora, slední výpravu
kde skončil Odysseus věhlasný.
Do moře vln ji Bůh tam zapustil,
jí smrtelníkům nelze dostoupit,
tam zhynout musili. Bůh nesvolí,
by živoucí v říš smrti sestoupil.“
Tu zrak všech obrátil se k řečníku
a zřeli teprv hosta cizího,
s orličím nosem v černém taláru.
47
„A kdo jsi ty a odkud vše to víš?“
se tázal převor. Odpověděl host
a ohlas Věčna jeho slovy táh’:
– „Já Dante jsem, jdu právě odtamtud!“
48