Třetí kniha básní epických (1907)

1900–1906, Jaroslav Vrchlický

TŘETÍ KNIHA BÁSNÍ EPICKÝCH
I. FRESKY
PÝCHA.
DUSNO.
DOMALDI.
GANYMED.
JO.
I.
II.
III.
POSLEDNÍ VĚŠTBA.
I.
II.
III.
IV.
V.
VI.
VII.
VIII.
EUCHIDAS.
TRIPTYCH ODYSSEJSKÝ.
I. Kalypsó.
II. Démodokos.
III. Poslední výprava.
ATLAS.
II. MINIATURY A PASTELY.
FILÉMON A BAUCIS.
DCERA JEFTOVA.
DAVID ZPÍVÁ SAULOVI.
HERODIAS.
PÍSEŇ KRYSAŘE Z HAMMELN.
PÍSEŇ KATOVA.
STŘEDOVĚKÁ PÍSEŇ PONOCNÉHO.
POGGIO.
ROMANCE O BÍLÉ BLUZE.
UČITEL HUDBY.
STARÁ PÍSEŇ.
PROLOG.
I. On.
II. Ona.
III. První setkání.
IV. Tíha poledne.
V. Vyplnění.
VI. Návrat.
VII. Její sny.
Jeho myšlenky.
VIII. Rozhodnutí.
IX. Finale.
III. ROMANCERO.
DAR NERONŮV.
NAROZENÍ SOKRATOVO.
SEN SOKRATŮV.
ROZHOVOR NA MOŘI.
ŽENA SENECOVA.
NOČNÍ BDĚNÍ.
BALADA Z JÜTERBOGU.
ANEŽKA Z MONTLUÇONU.
BALADA O SMRTI JANA ŽIŽKY.
ZODPOVĚDNOST.
IV. LEGENDY.
SVATÝ DUNSTAN.
ŠPANĚLSKÁ LEGENDA.
JACOPONE TODI.
RANNÍ MODLITBA GODIVY.
LEGENDA O SV. HUBERTOVI.

TŘETÍ
KNIHA BÁSNÍ EPICKÝCH
(1900 – 1906.)
od Jaroslava Vrchlického
NÁKLADEM J. OTTY V PRAZE
[1] VEŠKERAVEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
TISKEM „UNIE“ V PRAZE.
[2] Básníku HUGONU SALUSOVI na památku chvil nadšení a souzvuku J. V.
[3] I.
FRESKY
[5]

PÝCHA.
Satan sražen s hvězdných sfér, pod Michala kopím úpěl; Anděl pravil: „Prach teď žer! Meč můj o tvé krzno ztupěl!“ – „Dobrá! Budu žráti prach!“ pravil Satan pokořený, „nikdy však v tvůj hvězdný nach nevnikne můj vzdor a steny!“ – „Dočkáme se!“ Anděl řek’, odlét’ k trůnu nebeskému. Minul čas a přelét’ věk, a Bůh pravil k duchů sněmu: – „Ze všech končin prostoru, nářky, prosby, vzdechy slyším, jak se nesou nahoru z bláta země k hvězdným výším. [7] Satan jen, můj dávný sok, ač to věky, posud mlčí, Michaeli, sleť mu v bok, čím svou zkojil zlobu vlčí? Věky leží, hryže prach pod hor tíží navršenou, arciďábel, starý vrah, Adama jenž svedl ženou. K němu sleť a dej mi zvěst, jaký důvod jeho vzdoru, v mlčení že králem jest, nad sebou nechť cítí horu? Čím své hanby nese tíž, v století noc věčně tichou?““tichou?“ Anděl slét’, zřel, v hvězdnou říš vrátil se, jen šeptnul: „Pýchou!“ 8

DUSNO.
Mdlý honbou v podvečer se ztrácel skal obyvatel ve svou skrýš, po jelena se stopě vracel ve skal a hvozdů smutnou říš; na kámen dopad’ udýchán, sám skoro podoben jsa zvěři, sám vlastní hrůzou dále štván a zlekán každým hnutím v keři. Po nebi v dálku zataženém se choulel černý mraků tlum, lkal vichr v cedrech táhlým stenem,stenem tu nejžalnější ze svých dum. A přírody ten truchlozpěv v barbara hrudi ohlas hledal, on cítil v žilách kypět krev, var její usnouti mu nedal. Jak jindy s klidem zvěře spával, když znaven padl v mech i klest, že neškubla se v spánku nával ni zkrvácená, těžká pěst. 9 Dnes tuhá víčka na odpor se postavila spánku moci, tlak rozžhavil je v děs a spor, dnes poprvé bděl divoch v noci. Po skalní stěně blesků šlehy se hnaly v chvatu příšerném, on jakby cítil jejich žehy, tak hluboko, až v nitru svém! A praskot kmenů, větrů svist se mísil s tisícerým echem, v skřek ptactva splašeného z hnizd, s kosmaté hrudi jeho vzdechem. Bdícímu poprvé se zdálo, jak v náruč padl bleskům, tmám, cos kolem že se odhrávalo, že v přírodě té není sám; však v citů sporu nevěděl, byl duše jeho sen tak tuhý, zda vetřelce on v nitru měl, či venku zda kdos chodil druhý. Jej schvátilo to dusno parné. Ó, krůpěj jednu na skráň, ret! skal tesy byly stěny žárné, dne vedro dýchající zpět. 10 Na mechu bez dechu sám kles a bezmocně se v mukách svíjel, táh’ spánek jeho v mračnech kdes, a pouze jeho oči míjel. Hustého deště náhlý příval po ráně hromu s nebe spad, až v doupě v kapkách těžkých splýval, s ním úkoj, oddech, vláha, chlad. Snad světa duch, jenž kolem spěl, ve blesky protrhaném mračně, na syna pouště v letu zřel, jak líže vlhký kámen lačně. 11

DOMALDI.
Sedmý rok již ani krůpěj rosy nezvlažila zprahlé brázdy niv, na kolenách pláče lid a prosí o nebeský, svatý deště div, tisíc obětí do chrámu nosí... Na něm leží stejný žár jak dřív. V horké liše pomalu se suší, jako otrávený, zhublý klas, na dvéře chat vychrtlý Hlad buší, k obloze zní ze všad nářků hlas, a Hlad roste, skot i lidi kruší, každý mrzák o berli se třás. Co tím chtějí nesmrtelní bozi na člověku bídném dosáhnout? Slunce rudá barva jest, jež hrozí, matkám prs vysch’ a cisternám kout, 12 moře, nad kterým se v blescích vozí, nemá síly zahřmít a se vzdout. V polorozpadlém již chrámu starém. na modlitbách ležel starý kněz, nebe zaklínal on mocným čárem, darmo vzlykal včera jako dnes. „Vykoupit vás největším lze darem!“ orakul se šerem k němu snes’. Největší dar! – Co to může býti? A přec každý toužil spasit zem. Od prsu tu žena dítě chytí, v žár je vrhá, v oběť bohům všem, šperk, zbraň, číše za děckem se řítí... V oblaku je strašlivý Thor něm. Starý velekněz tu k lidu pravil: „Darem největším jest dobrý král. Na něm pouze, pohromu by stavil, Bůh jej zpět chce, jako nám jej dal; dobro dělat, on se neunavil, čas, by říše, života se vzdal!“ A již vše se hrne k hradu valem, ruce spínají: „Ó, králi, slyš! Hynem hladem, žízní, vedrem, palem, ty jsi dobrý! Ty nás vyslyšíš! Obětuj se! K čemu byl bys králem, nejlepším z všech, jaké měla říš?“ 13 Usmál Domaldi se: „Lide milý, dobrý král nejlepší není dar, dobrý kněz, pln lásky, ušlechtilý snad by doved’ odvrátiti zmar. Váš je špatný, v oběť nemá síly, pojďte, jdu... ať zemi je to v zdar!“ 14

GANYMED.
Ach, v jaký sen u svojich stád, hochuhochu, jsi pad znaven a zmdlen –? Sen celý trval den! Co jsi v něm zřel? Zlato a nach v růžových tmách... Svět, stín a běl, byl jeden zlatý prach! Kol pastvin tiš a zdrojů šum... Vstříc sladkým snům v neznámou říš tys letěl výš a výš! 15 Jak temný bod nad tebou stál zjev jakýs, plál... nad tůně vod, nad hvozd ti kynul dál... Tys cítil žár... Však prudší pak, než viděl zrak, byl ostrý spár, trysk’ pod ním krve var... A již jsi let’, a již jsi zřel zjev, jenž se tměl, s tebou hřměl v před, pták, olbřím s tebou spěl... Kol azur, nach, a hvězdný třpyt, a dál jsi lít’, pod tebou prach, Edomu sněžný štít. V přívale mlh, hvězd ve změti, kdo kyne ti! Proč zrak ti zvlh’? Kdo vstříc šel dítěti? 16 To Venuše, ve růžích skráň, číš její dlaň ti v předtuše vstříc nesla v sladkou daň. A orel sám byl velký Zev... Devíti zpěv zněl ke strunám, zněl tigrů Baccha řev. – Číš vzal jsi v ráz, ji vypil hned žíznivý ret a kol zněl hlas: „Buď vítán Ganymed!“ 17

JO.
I. I.
Hřmí hnána střečkem v světa kraje širé, pro jednu blaha chvíli... Ký trest děsný! Necítí zimy hlod, ni teplo Vesny, jí cizím taj váš, Oddechu a Míre! A mukou přece v duši její siré ten zpívá Rozkoš lásky paian plesný v němž mraku ve objetí padla ve sny, než zahřímal hlas: „Zchvať a nes ji, víre!“ Tu Kavkaz ohromný jí v cestu trčí, pláč Okeanid u pat jeho kvílí, kol skráně lysé vlaje mračen hříva... A s výše – mrak či bůh? – se Titan chýlí a střeček běsný znikl v nízkém smrčí, co konejšivý hlas jí k sluchu splývá: 18 II. II.
„Buď vítána, má sestro v utrpení! Ty hnána světem, já zde úpím v svoru, Ty s vlastním nitrem a já s bohy v sporu, Tě střeček, sup mne rve při Zéva hřmění... A klidu oběma nám – není, není... Tys láskou hřešila, já v síly vzdoru, snést lidstvu světlo a s ním lásky zoru jsme chtěli oba v dětinském svém snění. Ó, sestro tichá! – Tvůj byl úděl ženy: pro lásku trpět, já měl úděl muže: pro světlo býti vbit na skalní stěny. Jeť obé světlo – pravda jako láska! Vem bílé jak já krvavé vzal růže... Tvůj stane hon, jak pouto mé již praská!“ III. III.
Zlý střeček zabzučel jí zas kol ucha a v nový běh se vyděšená dala, přes Isthmus divoká ji vášeň hnala, pláň pouště před ní dálná, pustá, suchá... 19 Až konečně – ji nezklamala tucha, – před kmetem Nilem v šumném sítí stála, on skryl ji v houšti třtin a v sluch jí hrála vln hudba, v které srdce Kosmu buchá. „Tvá kletba sňata, Inachova dcero! Již věštba Promethea splnila se, hleď klidně, žena zas, v dob příštích šero! Ty matko králů, věčná Isis v řase svých mlh se vtělí ve tvůj symbol všude, a velký Herkul pravnukem Tvým bude!“ 20

POSLEDNÍ VĚŠTBA.
I. I.
Hladké kužely skal hořeti v poledním slunci se zdály, na špičkách k azuru vstoupat jakoby v tajemství bohů chtěly vniknouti úkradkem. Do ticha mezi skály průvod velbloudů vešel, do štěrku na kámen nohu kladli, stoupali pomalu v dusném července žáru od břehů dálné Asie, klenoty, koberce, perly, byssu tkaniny vzácné a průsvitné nesly a pruty stříbra celistvé, sloužiti mohly za králů berly, v koších proutěných mezi hrby řidiči dromedárů v snění se houpali, chvěl se jich závoj i turban žlutý... II. II.
Co chtěli ti mužové snědí od asijských břehů za množství darů svých východní nádhery slyšet? Nač podnikli cestu svou dlouhou v nesmírném žehu písku a slunce? Nač z basaltů nechali na sebe čišet chlad větrů s hadím sykotem táhlý a ostrý? Nač spěli pralesů vývratí kmenů, jichž svítící kostry 21 v slunci se leskly příšerně na jejich dráhu bez oasy, oddechu, svěžesti zdrojů až k tomuto svahu, za kterým Acheron, zdálo se, zívá tlamou svých stínů, kde nad ryhou do země hlubou a tmící se ve skalin klínu nad husté kotouče par vsedá kněžka na tajemství prahu... III. III.
Však v dlouhé, zlaté posouny nedul jim zástup dnes kněží v bílých řízách, které splývaly ve stejných záhybech k zemi, vše dary přijali dnes slavně a němi, vedli v svatyň je dnes, Pythie lauru kde svěží žvýkajíc listy na trojnož sedala. – Leč kněžky tu není, a na skalách, na lidech, na věcích leží jen hluboké snění... IV. IV.
Kdo poslal vás, mužové tropů od Ceylonu ztracených pásem, co řekli jste kněžím ve svatyně delfické kobě, že, sotva jste skončili, vykřikli hrůzou a žasem a k obloze že v nářku zvedali dlaně své obě, druh zmateně k druhu zřel zaleklý, bez slova, v mdlobě? 22 To že jste slyšeli v poslední hodině z čistého azuru zníti? Jak možno to kolik set odtud mil znělo to stejně u vás, kdes v Delhi, v aleji chrámu pěti set slonů, že cítili všichni: Přestalo srdce světa teď bíti, krev žití se stavila v bouřném svém tluku a chvějně spad’ se stromu pějící pták a z bystřic zpívaných tónů se vyloudil nářek a pokřik: Co jen se to stalo? I vy jste viděli, stín jak nebem bezoblačným plynul, sta ruk jej démonských tkalo na obrovský rubáš, jenž ukryl tepny vše žití a hlas zněl vodami, nebesy, hvozdy a ve skalách šinul se ohlasem dunivým po klenbě oblohy, bouřil a hynul: a pravil: „Velký Pan – zhynul“ – – V. V.
Váš v Delhi velekněz ve chrámu pěti set slonů že smuten od chvíle této v tmách hlavu sklání a věsí? K nám že posílá vás s velbloudy a darů směsí, nás jako stébla se chytá volaje: „Pomozte, tonu!“ Vysvětlit neví si hlas ten mystický shůry? Za moudřejší klade nás a výklad od nás on žádá, co s čela mu nesejde více obrovský stín ten chmury? Ó, mluvte a zadržte balvan, jenž ohromný na hruď nám padá, že o skráň nám předtuch zlých tlukou si křídla zlověstné můry? 23 Že Strach bledý a Úzkost jsou našimi hosty? Však dosti! Nechte si dary a šperky a skvosty a vraťte se, kam chcete, rty kněžky jsou němy, jako váš velekněz v rozpacích ona též dívá se k zemi. jen úpí a kvílí a šílí, čas věšteb dávno již minul, neb velký Pan mrtev jest, zhynul!“ – – – VI. VI.
Však neustali poslové z Delhi, vztáhli své ruce a k darům nám vlídná a mocná přidali slova, chtíc, nechtíc, musila Pythie vyjíti, věštiti znova, i zřeli ji, bledá, bez síly, příšerná v děsivé muce, na trojnož usedla, ňadra jí pozvedla v křeči se prudce, však nevytrysk’ z trhliny skal dým obrovský, v křeči jen kněžce z hrdla dralo se úpění, jakoby plynul jí přes tvář Smrti stín – Thanatos! – Zmítá se, ječí, a slova poslední věštby té: Velký Pan zhynul! A rázem se mrtva skácela v štěrku tříšť k trojnoži na zem. VII. VII.
Teď teprv všickni cítili děsnou tu pravdu: Pan zhynul! On života odvěký zdroj, On otec stád všech i lidí, 24 On, jenž bedra svá přátelská kol všeho otcovsky vinul, jímž Helios povoz svůj skrz dráhu mléčnou v let řídí, On, kypícím prsem jenž dívek a thyrsem Baccha všem kynul, ten velký Pan zhynul! Ten včerejšek, dnešek a zítří, jenž srdce obrací a duše jítří. VIII. VIII.
Odtáhlo z Delhi poselství v němém a bolestném žalu, netknuté zůstaly dary, pak v jámu, v skalách jež zela uvrhli kněžku bohem svým zrazení kněží, jimž v stejný čas s oblohy polední stejná zvěst zněl jak v Delhi lámovi ve chrámu pěti set slonů, div, sami že nad tím nestrnuli v balvan a skálu. Cítili, kosmu po páteři ledový zmaru mráz běží a světem se rozprchli ptáci jak ve větrů podzimních shonu, věštírna zpustla, jen zdroj, jenž ve skalách plynul, sup, který s olbřímích příšerných boků skal hýkal, čím isopu chvěla se třtina, čím vichr vzlýkal, co člověk cítil a neřekl: Velký Pan zhynul! 25

EUCHIDAS.
S jásotem polnic rozlétla krajem pověst se v dálku, s třemi sty tisíci Peršanů u Plataj že skončil válku Pausanias, vítězství Hellady zatřáslo světem, hřímalo Asií, Evropou na křídlech vichřice letem. Bohyně, panenská Hera, vyslechla rekovy prosby, zdeptala vojsko, strhala stany, tyrana hrozby na posměch vydala Athénské luze a davům. Veliký vůdce v zbožnosti roven otců svých mravům Zevovi, Eleutheriu, rozkázal oltář hned vztyčit na náměstí, svatý kde požár měl oběti zničit; oheň však musil ve chrámu delfském původ svůj míti. Celého dne jest potřebí v božiště pospíšit, vzíti od kněžky Pythie paprslek, v uhlíku živém jej nésti v Plataje. Muž kde jest odvážný ochotou zázrak ten svésti? Euchidas Platajský na vůdce vyzvání hlásil se k tomu, stadií tisíc že proběhne, posvátný žár nesa domů. 26 Růžovou patou netkla se Eos východní brány, Euchidas s žehnáním národa opouštěl hellenské stany, orel tak neletí přes luhy, přes moře, nad slatí pískem, jakým se divokým do Delf rozběhl Euchidas tryskem. Zajisté běhounů praotec Merkur, jenž odvádí duše do Hadu přes mračen propasti, sotva tak jako on kluše. Euchidas takto se rozběhl, ký bůh mu okřídlil paty, nazpátek před slunce západem v tábor by přines žár svatý. Šílený jeho běh Aiolos, větrů král, z jeskyně viděl, šedivým zatřásl vousem, k větrům řka: „Čas, bych se styděl, Platajčík tento vás předstihne v šíleném, zoufalém běhu, Poseidona oře též předběhne, do skalných břehů kteří kopyty bušíce, dálnými okresy chvějí, Zevovy předletí blesky, jež z podbrví jemu se lejí. Neměl by Poseidon, neměl by Otec věčný všech bohů nechati vítězem Euchida, měl by mu prchavou nohu podtrhnout najednou úkladně, toho když nejmíň se nadá, neměl by strpěti, svalů že nad bohy větší jest vláda. Neměl by lhostejně v Olympu přihlížet k tomuto honu; Hélie v oblacích všezírný, co vidíš se svého trónu! Euchidas běží a běží a běží, ňadra jsou výhní, vichřice, ustoupni, zalez v sluj, božímu běžci se vyhni! 27 Běží a běží a běží, kraj na hustý závoj mu splývá, v klikatou linii stromy a keře, kraj se již stmívá, na čele žíly mu naběhly, pochodem divým jak hřímá, vítězně dutou hůl s uhlíkem delfickým v pěsti své třímá, nad hlavou mává jí, zahání havranů divoké tlumy, a běží a běží, na zeď mu tají kol zahrady, háje a chlumy. Tlukotem divokým srdce mu uštvané strhaně buší, pata co úderem prudkým zem křemitou vítězně kruší, pot se mu se skráně, s kadeří, po zádech, po stehnách lije, neslyší, kterak sup ve mraku hýká, dole pes vyje, běží a běží jen! Ejhle, již Athénských stany mu kynou, zalehne zástupů jásot mu do uší, pluky se vinou vítězné, věnčené před ním, falangy, šiky a voje, oltář již vztýčen ční, květy jej ze všech stran věnčí a zbroje, kněží již čekají s obětní miskou a přístroji všemi. Euchidas prorazí šiky, v před řítí se, padá tu k zemi! Někteří myslí, snad z vděčnosti vítězný k matce se shýbá, velebí bohy a děkuje, suchým rtem suchou zem líbá, ruka, hle, podává knězi hůl s jiskrou tou delfickou, živou, oběť by zapálil – posel však zchvácený honbou tou divou shroutil se bleskem jak skácený dub v této příšerné chvíli. Strnutím ohromen dav kol stojí tich – ženy jen kvílí. 28 Euchidas mrtev jest. Vlastního jiskru on poskytl žití, hekatomba ať nyní se rozhoří, do kraje svítí! Neboť ta jiskra s oltáře boha – život byl vlastní, který on položil vlasti své na oltář, nejkrasší básní! 29

TRIPTYCH ODYSSEJSKÝ. – Kazimíru Tetmajerovi. – Kalypsó. – Démodokos. – Poslední výprava.
I.
Kalypsó. Kalypsó.
Jak? Sama zas? – To není poprvé, co odplížil se od mých boků ven po špičkách opatrně v domněnce, že hlubě spím, neslyším jeho krok. Jsi, Odysseve, chytrý, zkušený! Tys jistě rysu v hvozdech hlubokých neb lišce, která číhá na drůbež u stáje zavřené, tu chůzi tichou a opatrnou přebral! – – Jdi, jen jdi! Zřím jedno jen, já nepoutám tě víc! Však poutala jsem – to jest pýcha má. A sedm let jsem tebe poutala, ať prsy, boky, srdcem, duchem svým, na jedno vyjde. Vím, že mým jsi byl, to stačí mi. Vždyť byl jsi Odysseus. Ty dávno nevíš – já již vzpomínám. V tom rozdíl celý. Vždycky žena dél 30 si pamatuje, celý život svůj do každé události vkládati si navykla. Co muži vedlejší jest efemerou, stínem na stěně, jest ženě – byť by byla bohyní – tím, že to bylo, věcí trvalou. V tom žije dál. Já jinak nemohu. Tož vzpomínám. Noc věčně památná, kdy znaven, mořem dlouho zmítaný a v posled po ztroskotu korábu, jen bohů zachráněn byv pomocí, jsi na dvéře mé sluje zabušil. Jak noční strašidlo stál’s přede mnou: zdrán, polonahý, s vlasů temných kštic a z vousu v neladu ti stékal proud, jak déště, tak i mořské sláně, zrak ti hořel v důlkách ohněm tajemným, to boje o život byl děsný sled; však v tazích tváře spala velikost, a ta mne jala celou silou svou; jak shlédla jsem tě, pustila tě dál. Kdo nejdřív tebe v lázni občerstvil? Kdo vystrojil ti potom hojný stůl? Kdo schvácenému duchu křídlo zved’? Kdo zbystřil smysly v mdlobu zastřené? Kdo k sobě posadil tě při stolu? Kdo nabídl ti lože k noclehu a neptal se: Kdo jsi? Zkad přicházíš? – Já byla to, a v tom jest pýcha má, že poznala jsem tvoji velikost. Byl’s velkým vždycky. Plných sedm let 31 zde trávil jsi a – špatná nebyla. Těch prvních pět bych s bohy neměnila! Ty olbřím, děcko byl’s v mém náručí. Pak začal’s chladnout. – Ne, to špatné slovo, tys počal přemýšlet, což lásky hrob. Tys začal ke mně býti soucitným, to lásky smrt. – Vím, ze soucitu jen ty odplížíš se zrovna o půlnoci od mého boku. – Tím jsem souzena. Spíš vedle mne a když se probudíš, do vousu vzdychneš si, jak náhodou tvá ruka hledá zbloudilá můj prs, leč vzpomínka tvá – bozi vědí kam se odnáší, po hřebenu vln v dál. Mně netřeba jest v skále okeničku nočnímu vzduchu otvírat, já zřím tě na skalnaté výspě tiše stát,stát jak temné strašidlo. – Kam patříš jen? Co hledáš v sváru oblaků a vln? Co v křiku racků, větrů kvílení? Po nějakém snad slídíš korábu, jenž z daleka se zjeví ve mlhách? Vím, kdyby třeba z Hadu přibyl sem a vracel se tam, že bys vstoupil doň, jen volný být a beze mne a svůj! Jen stůj tam zakuklený v mlhy plášť, to sluší ti; – já okem duše své tě vidím – čekej, Odysseve, jen! Mně netřeba, by Hermesa v chýš mou posílal Otec světla s výstrahou a radou, bych tě propustila již. 32 Jsi volný dávno – skoro celý rok... tvou vinou, že jsi posud neodplul. Já nedržím tě. Ženy půvab vždy jest napjatý luk před výstřelem. – Střel! A splaskne v ráz napjatá tetiva. Však jedno do dálky šlu za tebou a zvíš to po letech, ba v smrti též, že byl jsi milován těch sedm let, že velké štěstí pravé lásky měl’s, že není vinou mou, že velký Zev, jenž dokonalým přece stvořil vše, dal lásce lidí věnem nestálost. Jsi v posled nevinen, když uvážím běh všeho celý. – Já ti nadlehčím! Já rychle sluje spustím závoru, já zavru okenice – ulehnu, tvář v kštice zahalím a zacpu sluch, bych neslyšela vesel rhytm a kvil vln, větrů, které unášejí v dál, má lásko, tebe! – Jdi, jsi svoboden! II.
Démodokos.
Co všecko spělo hlavou Démodoka, když Alkinoos pravil k němu: „Pěj ku poctě hosta mého Odysseva; ten v širém zatím mešká nádvoří 33 při čackých junů hrách a zápasech, však odcházím, bych přivedl jej v síň!“ A odešel. Sám Démodokos zbyl ve prázdném večeřadle u krbu a hlavou létla myšlenek mu bouř a dojmů vichřice a snů a dum. Když Alkinoos pravil: „Pěj!“„Pěj!“, on pěl, a nikdo neptal se a nebádal, do jakých bání, šachet hlubokých on svého ducha musil vstupovat, by zas a zase novou setkal báj, jež, byť by v jádru stokrát slyšena, zas nové formy svojí úpravou dvurdvůr mohla okouzlit jak novinka. Sám Faiéků si takto navyk’ sbor, dnes jako včera, zítra jako dnes, těm dobrodružným slouchat prozpěvům, ať rozmarným, ať hlubě jímavým. Den plynul za dnem a za rokem rok, co Alkinoa při dvoře byl živ, mohutný stařec údů olbřimých a slepý s tváří rudě bronzovou, již šedé vroubily kol kadeře a bílá, dlouhá brada končila. Jak mocný dub stál v řadě dvořanů, dub, jemuž nejednou blesk klikatý po pleci mohutné se svezl, jehož koš byl mejlím, svatým bohům, přeplněn, tož darem písní věčně zelených. V hloub slepec patřil stejně jako výš 34 a varyto když jemu podáno, on struny zlaté mocně projížděl svou rukou žilnatou a po líci se táh’ mu úsměv plný pokoje. Tu prvním zlacených strun dotekem se vzbudil písní duch a zaklepal na brány paměti, jež, tvrdá spěž, se ztěžka otvírala vzpomínce, však naposled se otevřela přec, že zpívat mohl, slepým okem svým k dnu všeho patře. Hluboko on zřel. Čet’ z patra v minulosti análech, čet’ nepřipraven, až se v hloubi chvěl nad tím, co poprvé kdy vyslovil. Ba nejednou mu bylo, jak by oct’ se nad propastí ducha závratnou, kam vrh’ se, nevěda, kam dopadne, ni zač se v prudkém letu zachytí, co vyrve temnotám, jak rozum svůj, pro perlu z hloubi v sázku dávaje cit rozechvělý, soudnost napjatou. Ký dar mu bohy nesmrtnými dán? Kým síla, kterou mohl vládnouti a vyslovit vždy slovem případným, čím kolem svět, čím vláda Věčných v něm? Čím život v hloubi, výši, tu i tam a všady vře? Sám chvěl se před sebou, sám nedivil se pak, že oslepl nad tím, co viděl... Snil: Viděl se hochem, a stáda pás’ a v klidu jeseně se večer vracel s nimi ku stájům, 35 když potkal Orfea, již dřív jej znal a jako největšího z pěvců ctil. Jak zaleknul se, vida věštce tvář zlým hořem zrytou, oči potmělé v dál ztrnulé... Zastavil jeho krok a ptal se, odkud jde, co stalo se? Děl Orfeus: „Jdu z Hadu. Před chvílí jsem ztratil vše, jdu mrtvola, jdu stín. Já nevydržel kráčet stále v před, já musil ohlédnout se, v mžiku tom jsem ztratil blaho sotva vrácené, svou Eurydiku.“ – „A kam nyní jdeš?“ děl Démodokos, hoch ten pastýřský. „Jdu v Zapomnění!“ pravil Orfeus, „jdu v Noc bez konce, horší nežli smrt, jež smrtelníky schvátí řadou let, jsem nic bez lásky, bez lásky jdu v nic!“ – „Však písní dar, jež byly žitím všech,“ děl Démodokos v chvějných rozpacích, „nikomu nepřenecháš?“ Orfeus ztichnul a dlouho přemýšlel, pak usmál se, ač bolestně a jak by nechtěl, šept’: „Co písní dar je pěvci? Bolestí! Čím světu platen, který nedbá oň, jej neslyší?“ „Však zhynout nemůž’ přec,“ 36 děl Démodok, „jej s sebou nevezmeš, jeť duší přírody i života. Tak lidé žijí rovněž s duší svou, ač o ní nevědí, tak s písní jest, ji ztratit, věděli by teprve, co měli. Komu píseň odkážeš? Kdo po tobě má býti majákem, by poesie záři rozléval a přes vlny ji házel v mrákoty té ztmělé výspy, jakou naše zem?“ A pravil Orfeus: „Víc nemám sil dál světlo ono nést, je převezmi, jím směle mávej jako pochodní do temna věků! Ale dříve rci, zda poznal’s velkou lásku v životě, bys mohl cenu žití poznati, jsi málo zralý ještě, hochu můj, a láska žen ti bude pohádkou.“ Vzdych’ Démodok: „Já miloval jsem již!“ Děl Orfeus: „To první stupeň jest!“ Šept’ Démodok: „Já ale trpěl též!“ Děl Orfeus: „Ó, nevíš, jak’s mi blíž!“ Křik’ Démodok: „Já jsem se odříkal!“ Děl Orfeus: „Ó, pak jsi bratr můj! Dar písní vezmi po mně, v klidu mřít já mohu teď, mám písní dědice, 37 neb milovat a trpět, odříkat se, je trojí cestou k síle.“ Dech’ mu v tvář, jej políbil a pravil: „Bratře, pěj!“ A jako tenkrát dávno před lety, v svém snění pokračoval, v duchu pěl: „Buď zdrávo nebe! Čistý éthere, jenž rozlitou se číší usmíváš po prostoru ve šíři, hloubce, v dáli, jak velké moře, které zdouvá bůh! Buď zdrávo moře, věčná zahrado změn, tiše, odlivu a přílivu, všech bouří lůno, věčně vznícené a sotva zkolébané zefyry, korálu, perlí smavý palouku! Buď zdráva země, výspo zelená, ať úsměvná, ať mračná tichem skal, ať pustá jsi, ať žněmi bohatá! A člověk zdráv buď na ní žijící, ten hrdý od pravěku zápasník, syn hmoty, ducha dědic vítězný a silný athlet časů budoucích! To všecko žij, neb vše to život jest! Co život vzbouzí v puku, ve hnízdě, vše svato jako píseň v srdci mém, co žádá, aby život dále kvet’, je svato, jako mojich ňader chtíč po pravdě, dobru, kráse, naději, jež dává sílu, dává důvěru v boj proti slepé zášti živlů všech. Ó, štěstím zpit bych strh’ vše na svou hruď, 38 vše lidstva děje, dlouhé zápasy o trochu světla v tmách a lásky v srdcích! Ó, chápu tebe, božský Orfee, co v jednom Euridiky pohledu moh’s pochovat a cos v něm nechal též! Z tvé ruky beru tvoje dědictví, chci zpívat, leč ne pouze Faiékům, leč světu, lidstvu, příštím rodům dál, já Démodok, hoch druhdy pastýřský, jejž po letech král našel Alkinoos, vzal k svému dvoru a mu velel pět při slavnostech a kvasech. A já pěl. Však zprvu opatrně, povrchně jen dějů dotýkal se, svedených jen divých řeží, půtek, útoků, cest dobrodružných, slavných heroů a smrtí na bojištích vzdálených, a pozděj teprv v jarém mužství svém o lásce pěl jsem žen a dívek smavých, o spádech Erota, o štěstí krbu, o dětí reji, junů zápasech. To zpíval jsem, neb vím, co žádá svět a lidé v něm. A spokojen byl král a spokojen byl národ Faiéků, a mně tak prchla léta zralosti a léta stáří, v kmetství vstoupám dnes, a jiná proto bude píseň má: o všeho pět dnes budu příčinách, po všeho budu slídit kořenech, zkad trysknul puk, by v květ se rozvinul, kde žití zdroj, by mohlo trysknout výš. 39 Strom obtěžkaný tíhou plodů svých, král mezi pěvci, zpěvák života a darů jeho, nikým neskloněn, vždy korunován svěžím vavřínem, ač slepý, ke kořenům vidoucí, ač hluchý, slyšící přec píseň sfér, ač zmírající, přece nesmrtelný, ač králův sluha, volných světů pán. Však dosti snění. Král tu pokynul, do dveří vchází Odyssev, náš host, on činů básník, já jen básník slov.“ III.
Poslední výprava.
V rozsáhlých sadech svého paláce na pobřeží skalnaté Ithaky kmet Odysseus chodil o berli. Jak můra noční těžká mdloba zlá se zmocnila všech druhdy křepkých údů, tak podivně se cítil znaveným, jak Hades by již prstem svým naň kýv’. Jej nebavilo vzpomínání víc všech výprav bývalých, vše dávná báj, se tísnilo mu zhaslým před zrakem, víc vyprávěti se mu nechtělo ty staré příběhy let minulých, všem dobře známé. Palác nudil jej, i špižírny i skvosty pokladnic, kde všecko shled’ již, srovnal, ocenil. 40 Krb domácí po boku Penelopy mu zevšedněl; sestárlať ona již; ze svůdné, trpělivé manželky se stala stařice vnad otylých, od rána kázající k večeru, a mezi jeho syny čackými spor vládl tajný, dobře věděl o něm a těžce nesl jej. Svět jemu zhořk’. Jen jedno svěží zbylo v duchu starce, co nevyplenil ani mocný čas: to touha poznání, jež světem kdys jej štvala v dálku, v dobrodružství sta, již strach před smrtí zmoci nedoved’: ta touha mořem věčně dunícím ku břehům cizím bloudit dál a dál a všady hledat, kde taj světa spí. To touha nezkrocená, silný pud, vše vidět, poznat, zvědět osobně. Ta živa v srdci starce chvěla se,se jak doutnající jiskra v popeli. Dnes v listopadu den, kdy větry zlé od moře fičely a kraj se tměl a Hélios, ve mračen ztajen plášť, jej na procházce samotářské stih’, to cítil dvojnásob a ptal se: „Proč po kouři zatoužil jsem Ithaky a vrátil se? Ó, dnové líbezní! kdy domlouvat jsem musil soudruhům, je v odpočinek zváti v zátoce skal neznámých, je svádět k popěvku, 41 než zítra v sladýslaný se zas dají brod po moři pouti... Kde jste? Zdali víc se nevrátíte? Sám všech zahynout mám bídně zde jak otlučený strom, jak ohlodaná skála zvětraná? Já, který valné mužů šiky ved’ a bázně neznal? Věční bohové, zřím jasně: samo stáří smrtí jest. Jak uniknout mu? Což tak sebrati se ku poslední ještě výpravě za sloupy Heraklovy, o kterých zvěst šušká tajně večer při bouři, kdy v trouchni pařezů se směje krb.“ A co tak sadu svého stezkami se ubíral svou berlou tápaje ve zlatém písku vlhkém od moře, druh jeden starý, který všecko s ním kdys prodělal jak první kormidelník všech cest a výprav (nyní zahradníkem jej udělal v svých sadech královských), se k němu přiblížil, šel shrbený a nemluvil, však cítil Odyssev, že duše stejně naladěna vstříc mu přichází. Pod starý sedli fík, jenž roztrh’ kořenem zeď zahradní, a obráceni k moři starci dva se dlouho na vln příboj dívali, jak prášil se, co bouřil do skalin. Ač oba mlčeli, cos v srdcích jim se shrávalo jak drama poslední. 42 A oba drželi se za ruce, král s plavcem. Oba stále mlčeli. Leč po hodině když se pozvedli, do očí pohlédli si upřeně a jedním tempem s rtů jim sjelo v ráz: „My vyplujeme, ano? – Ještě dnes!“ V svůj palác Odysseus vrátil se, v svou chatrč zahradník. A přišla noc, pruh světlý měsíce hrál na vlnách, jež neztišeny tříštily se v prach o pusté břehy skalné Ithaky, když v šeru jako matné bludičky se pochodní řad začal míhati a zakuklených postav několik do lodi, v křivé břehu zátoce vše začlo snášet hojné zásoby ku dálné cestě. Brzy Odysseus od boku spící Penelopy své se zvednul. Trochu níže naklonil se k spící ženě. Hlavou táhlo mu, co všecko přetrpěla ubohá před lety, on kdy meškal před Trojou a zbytečně svých dlouhých na cestách, jak obmysly hned a hned rázností všech nápadníků léčky strhala, jsouc věrna jemu, čacké synky dva, tož Telagona s Telemachem zatím, vzor matky ve všem, odchovala jemu, a líto mu jí bylo. Vděčnosti cit zahrnul mu duši vysoce, 43 až k zalknutí. Však srdce pěstí smáčk’ a vzpomínal, jak druhdy zrovna tak od ňader Kalypsó i Kirky kdys se vykrádal jak zloděj v půlnoci. Tak vždycky byla touha po cestách, po dobrodružstvích souší, na moři, po cizích městech, cizích lidech v něm, že opustit moh’ lásky plný květ i přítulného krbu sladký čár, že ještě stařec, znaven životem, na nové cesty musil vydat se ke sloupům Heraklovým, chtěje znát, jak vztyčeny jsou, kdo vjezd hlídá k nim, kterou as cestou božský Herakles až k Hesperidek pronik’ zahradám, kde Atlas bedry podepírá svět, kde rozrazil svou hromnou palicí břeh tvrdých skal, až moře s jásotem. jak stádo řvoucích přikvapilo lvů, za jeho stopou poloboha hřmíc. Tam jeti musí kol ostrova Kirky! A srdce staré něhy přívalem se zachvělo mu v bohatýrských ňadrech, div slzu že v svém oku potlačil. Však jeho touha byla silnější po nových cestách, nových dobrodružstvích, že stínem vykrad’ se a vesele, jak s okřídlenou patou Hermesa, paláce spícími spěl chodbami 44 i sadu svého dlouhou alejí, a na loď, v zátoce jež meškala, vklouz’ jako stín, kýv hlavou soudruhům, již s vesly v rukách svojich mozolných již čekali naň, used’ lodi v příď a ku odjezdu ihned pokynul. V ráz vesel řady dvě vzduch proťaly a zakypěla voda ztemnělá, a jako přelud loď se nesla v dál. Křik „Thalatta!“ byl na rtech potlačen, by darmo spáče v domu nevzbudil. Leč oči mluvily a srdce reků jak pták se vznesla v této slavné chvíli chladného jitra v dál a k obloze! Ó, vlny! vzduchu! slaná páro v něm! ó, větry, posli dálek mlhavých! jak připínáte duším perutě. Jak stáří by, všem těžké břemeno, se s beder zmdlených sneslo zázrakem, všem takto poskočilo srdce v hrudi, a sotva zmizel očím z dohledu břeh Ithaky, si padli v náručí a objali se hlasně, bratrsky! Vše prchly starosti, zrak zjasněný po vlnách těkal, ptácích, oblacích, kvil větrů bdělé ucho chytalo, co s výše síla s mládí radostí jim v ňader otevřené kalichy, jak vzácná mana tiše stékaly... 45 Tak ujížděli v dálku neznámou. Tak pozdravili břehy Hispanie, Maroko s jedné strany kývalo a s druhé Sardů křidobílý břeh. Pak začlo moře úžiti se v ráz, na pravo Sevilla a Ceuta v levo, pak již jim kynula strž závratná, na jejímž konci vztyčil Herakles dva sloupy, výstražné své znamení, za nimi moře slaným pláštěm svým část země druhou vodstvem přikrývá, svou k levé straně řídili vždy loď, až oči zhlédly poprv hvězdný dav druhého pólu. Kolem vodní poušť a ticho smrti. Pětkrát zhasnul den a pětkrát vzplál ve matném sousvětlí, když hora z vln se začla zvedati před nimi strmá, srázná, vysoká, jež hrotem v oblacích se ztrácela. I zajásali... V tom se vichr zved’, jejž bouř si osedlala na dně vod, se vyvalivší hrozná, strašlivá; ta třikráte seskočivši na přídu, v svůj vír loď chytla spárem železným, jí zatočila jako pápěrkou, zpět zadní částí lodě mrštila, příď hroužíc v bezdno... a již nad všemi se nedohledné moře – zavřelo. *** 46 Ve Fonte-Avellanském klášteře čet’ v refektáři mezi večeří tu zkazku dávnověku šedý mnich. Když dočetl, jal úžas všecky bratry a hlubé ticho v síni zavládlo; pak začal zvolna vážný rozhovor o cestě Odyssea poslední, jak u té hory stanul vysoké, u jejíž paty s druhy ztroskotal. A divně mátly všem se jazyky, ni převor nemoh’ rozsoudit jich spor. I povstal muž, jejž nikdo posavád si nebyl povšim’, u stolu jak host on seděl poutníků a cizinců. Byl střední postavy, měl dlouhý háv, jak bakalář měl kápi sametovou a veliký nos jeho orličí se nořil z tváře snědé, vrásčité, vlas drsný byl a v černých kučerách se nad okem chvěl plném svatých hněvů a dlouhých běd. Od stolu tento vstal a hlasem vážným pravil: „Očistec ta byla hora, slední výpravu kde skončil Odysseus věhlasný. Do moře vln ji Bůh tam zapustil, jí smrtelníkům nelze dostoupit, tam zhynout musili. Bůh nesvolí, by živoucí v říš smrti sestoupil.“ Tu zrak všech obrátil se k řečníku a zřeli teprv hosta cizího, s orličím nosem v černém taláru. 47 „A kdo jsi ty a odkud vše to víš?“ se tázal převor. Odpověděl host a ohlas Věčna jeho slovy táh’: – „Já Dante jsem, jdu právě odtamtud!“ 48

ATLAS.
Tak, Otče světla, mne postavil Jsi dvojí na rozhraní svých světů: vzduchu a moře, moře a ohně, bych na svých bedrách držel čtvrtý živel, tvou zemi, tu starou matku lidských pokolení, tu věčnou chůvu tvorstva odvěkého, jež rodí se a visí na živých jejích prsech, zkad život ssaje, jenž nesmrtelný, věčný! – A já mám vše to držet: a já mám vše to nésti: ty bludy, žaly, hoře, jež lidstvo věčně snáší? 49 Ty malé jejich plesy, ty velké jejich trudy, všecko? Co spánky přejde za tichých jim nocí. co srdce zdvihá k odboji i tluku, co dráždí nervy, jich otců popely, kolébky matek, co hlídá, a zdar všech příštích pokolení, nesmrtelnost i krásný, slavný úděl, jejž oni nesou, každý Prometheus a každý Vykupitel příštích rodů. Proč já? Já pouze od let do let věky všemi? Kdo, Otče, vystřídá mne v práci mojí? Kdo vzpomene si, co tu nésti musím? Svět na bedrách! Ne, celé světy, Otče, tvé světy, které z bezdna vylákal Jsi své obraznosti vzletem, silou, chtěním, svým duchem, aby žily a milovaly se a rostly, kvetly, než zpět se schýlí v zmar, před kterým ni ty jich neuchráníš, Ty, Otče světla! Tak stál jsem tady věky, na bedrách nesl zemi a cítil všecky její bolesti 50 a její porody a umírání, a její záchvěvy a tvůrčí radost, a její utrpení, její touhy, a k světlu vzmach a pád – a celý Osud. A boly její, boly jejích dětí, ty vše jsem nesl, ale nenes pouze, leč prožil spolu s Ní! A tak mám trochu práva myslit s matkou, již nesu na svých bedrech, tak cítím, vím, znám všecko, co na Ní děje se... A nesu tiše... věky... Jen jednou přišel Kdosi, byl mohutný a velký jako gigant, já nesahal mu k bokům. On Herkul nazýval se, jen nahnul se a moje koule těžká všech světa dílů se na okamžik svezla s mojich beder, já cítil, kterak přestala mne tížit, já volným cítil se po věcích poprv; jak ze školy žák prchá, já jsem prchnul a cítil nebes vzduch i prostor, kosmos, dech trpce zahořklý té mořské sláně. Co věky nesl jsem, teď nesl jiný, a já byl atom v tom, jak pampeliška, ať zlatý květ, ať lucerničky pýří. 51 Však brzy, příliš brzy, dle úmluvy hvizd Herkul z dálky na mne, a já se musil vrátit v své jho a nésti své břímě dál... A nesu tiše... věky... Pak po jich dlouhém běhu, jenž stíny spěl a Nocí a mhou a mrákotami, kdos druhý přišel: – Bledý a vysílený, v potu tvář a v krvi a nesl břevno kříže na rameni na místě pádna kyje Herkulova. Sám přišel ke mnemně bos a pravil smutný, vážný: „Já – ani o tom nevíš – jsem tvoje břímě převzal, milý bratře, jsi volný zas! – Jdi, dýchej, pij světlo, vzduch, jimž Lidstvo říká Volnost a Svoboda! – Já za tebe tu stojím a vydržím svět nésti.“ A nes jej dlouho... Svět celý, svět těžký, svět zásluh a svět viny, svět Demona a Boha! 52 Já zatím těkal prostorem a šílil, zpit světlem, krásou, láskou, dobrem, kosmem, Sám s sebou! Však po věcích mne opět kyn vyšší vůle volal, a já se musil vrátit v jho zpátky, s beder Boha, jenž Kristus zval se, vzíti břímě těžké. Ó, kterak zapomnít lze onu chvíli, kdy s Jeho božských plecí se svezlo tiše na má mocná bedra, Co sluje Svět a Kosmos! On Bůh byl jakýs, byť mým pojmům cizí, však byl – a já jsem pouze polobůh, ba skoro člověk, oč větší nad člověka, kterého historii. od věků k věkům já nesu na svých plecích? Když Bůh byl znaven, nésti kouli světa, jak mám ji nésti já, jen polobůh a člověk? Ó, těžká jest! Já cítím její váhu! ó, těžká jest! Já cítím její trudy! Ne její – ale lidí, všech lidí trudy nesu, všech tvorů muky, i vzrůst a vznik a pád a umírání, i smrt i konec všeho. 53 A věčně stojím tady, všech živlů na rozhraní a nesu svět. Kdo vystřídá mne nyní? Kdo vykoupí mne z bolestí a trudů? Kdo může být a bude ten třetí? – Byl Herkul – síla, a byl Kristus – láska. Čím Třetí bude? Já nevím – chvím se, však pevně držím. 54

II.
MINIATURY A PASTELY.
[55]

FILÉMON A BAUCIS.
Filémon: Nám vskutku nebe přálo, byl plný vždy náš stůl, v týž směr se žití bralo, vždy vlídný vítr dul. Baucis: My dočkali se stáří, tíž let nám květný pýr, z tvých očí láska září, z mých očí svítí mír. Filémon: Nevím, co ještě zbývá, kde jaký květ a plod nám k utrhnutí zbývá a k zlomení ký hrot. Baucis: Nám ke dni den se klade a každý vyzlacen, co krásné kdys a mladé, jest líbezný nám sen. 57 Filémon: A přece i tu propast se děsná šklebí nám, tu strašnou chvíli propást, kdy vzdechneš: Umírám! Baucis: Pak vzbuditi se k ránu, necítit prázdno, tíž, za černou snů že bránu tě vyved’ Hermes již. Filémon: Ten stín mít na své skráni – mně nelze myslit dál... Oba: Bláh’, koho bez čekání blesk jedním rázem sklál! 58

DCERA JEFTOVA.
Nebudu těkati po horách s gazelou plachou víc, nerozžhnu v bledém líčku nach, nepůjdu ženichu vstříc, ó, nikdy, ó, nikdy víc! Vše mrtvo jest již, a Judy zlá tíž na srdci leží mramorem, spěží a odtamtud se nehne nikdy víc! Ó, nikdy víc! Kdo moh’ by přijíti ještě dnes, abych mu pohlédla v líc? Ký musil by kynorů i harf znít ples, sbor hlasů sta tisíc! Ó, nikdy, ó, nikdy víc! Vše mrtvo jest již, a Judy zlá tíž se s duše nehne, hloub jen ji sehne, by nevzpjala se sirá nikdy víc! Ó, nikdy víc! 59

DAVID ZPÍVÁ SAULOVI.
Vidím, králi, opět na tvé skráni dým, nenecháš mne dopět, Saule, napřed vím; hodíš svoje kopí zase na mou skráň, avšak zpěv můj ztopí hněv tvůj, lítou saň. Zpěv jest duší lázeň, smývá každý rmut, jím duch střásá strázeň v Jordánu jak prut, jenž se, hrdý, svěží z kalných zvedá míst, dole bahno leží, ale on jest čist. Nad měst husté kouře plá tak slunce svit, tak skrz noční bouře hvězdný hoří třpyt. Mrač se, píseň jará zdeptá hněv tvůj v prach, životem co hárá, nezanikne v tmách! 60 Nuže, vylij plnou zloby svoji číš, zpěv můj zářnou vlnou trysknout uslyšíš! Proto že jde k Bohu, k světlu výšinám, ty mu nastav nohu, klopýtneš v tom sám. Králi, kopí tvoje zabodne se v zeď, v otázkách tvých roje, zde slyš odpověď! Buďsi třeba obrem, Judy pevná stráž, zvítězím přec dobrem, za pravdu mi dáš. Ty se mračíš opět, zrak tvůj by mne zžeh... Jenom nech mne dopět, z ňader hlubin všech, zpěv můj Pána světí, světa i hvězd kruh – kopí tvé v zeď letí, zřím, je srazil Bůh... 61

HERODIAS.
Smědými cinká lýtky bronzový kruh, v prach závoj splývá řídký, teď chycen v řasné svitky rozvlní vzduch. Postava celá třtina v bouři se chví, teď klesá, ruce vzpíná, hned žhoucí tvář, hned siná, skok, sílasílá lví. Lká loutna, cymbál výská, až duní síň, pták splašen ze křoviska, jak pýří vichrem tryská v rej otrokyň! Spirálou v kruh se točí, stane mžik jen, však příval jisker zočí, do tisíc srdcí skočí, vzňat ve plamen! 62 V svém schoulen křesle zlatém král v dumy pad’, nad rozhaleným šatem prs hnědý stihal chvatem, v dlaň bradu klad’. Teď vzpřímila se třtina, ruch sálem chví, co ručka její líná déšť růží hází z klína v svém vítězství. V tom mezi dveřmi síně kat rudý stál, skrz černé otrokyně ku tanečnici líně popošel dál. Na zlaté míse hlavu kosmatou nes’, ji ukazoval davu, jak sťal ji v krve splavu... Vstal Herodes. Vjel hrubou rukou s pychem do černých kštic... Ruch žasu letěl tichem... Však ona s hlasným smíchem: „Nechci ji víc!“ 63

PÍSEŇ KRYSAŘE Z HAMMELN.
Hlavičky plavé, hnědé a tmavé, pospěšte v chvat, v hluboké hoře bez slunce, zoře budeme spát, černé a rusé, kamkoliv hnu se, na flétnu pěknou budu vám hrát. S čekanu trámu flétna je zrobena, kabaly znakem nejedním zdobena, při smrti Krista ďas na ni hrál, co satanův sbor se v propasti smál. Hlavičky zlaté, věnečky spjaté, čeho se bát? Hlavičky smavé, vrkoči vlavé, nač ještě stát? Pojďte jen za mnou, dejte se klamnou, šibalskou písní mou oklamat! 64 Chytrouškům k rozkoši, hlupáčkům k postrachu zní z té mé píšťaly škleb sterých rarachů, smýká se, sýká ten každičký zvuk, chechtá se, lehtá, ne nota, spíš hluk. Hlavičky bledé, růžné a snědé, všecky mám rád; podoby andělů, děti ať konšelů z paláců, z chat, mistrů a vojáků, kněžourků, sedláků, všecky vás přilákám do tenat! Tenata z tónů všech setkána mám, jak píská to, výská a tryská, tu, tam, jak sviští to, piští to, výsměch a vzdech, netopýr nehvizd tak v zášeří střech. Hlavičky krásné, smíchem tak jasné, růžových brad; hlavičky vážné, stíny kam strážné život již klad’, o sobě, v hejně, všecky chci stejně zlákat do hory své železných vrat. 65 Nechtěl jsem zlákat vás v hory své klín, vešel jsem bez falše v radnice týn, chtěl jsem spíš zbaviti město všech krys, vždyť i vám zle hrozil jich lačný hryz. Hlavičky, není mé provinění, špatný jen plat; za otců zradu pasti vám kladu, kde chata i hrad, z paláce, chýžky lákal jsem myšky, za ně vám nutno se, hlavičky, kát! Jak bude parukou pan fojt si třást, pan konšel jak hlavu si do dlaní klást! Matky i služky se do prsů bít, si vlasy škubati, jak čubky výt! Malá jen chvilka! – růžová tílka, budete chlad, sladké ty oči ve sloup se stočí v zlý smrti zvrat; pomsty své žízeň zkojím a v trýzeň vašich se matek všech já budu smát! 66 Dělník, nechť pekelný, vždy chce mzdu svou, proto teď, děťátka, za mnou zlou tmou, skákaly krysy dost v mé flétny tón, skákejte, hlavičky – pevný to shon! Mraky to hvízdá, pekelná jízda! Já mám již hlad; ve hvozdu lůně sova již stůně, necítím hnát, moc jsem dnes pískal, co však jsem získal, půjdu dnes, hlavičky, vesele spat! Hlavičky, – dušičky! oč tu jde spíš? Táta můj, Satan, ten pravdě jest blíž. Dušičky, hlavičky! – Konec jest již, kocour já ďáblův jsem, vy jste má myš! 67

PÍSEŇ KATOVA.
Ba s drsným jsem se citem dnes na lože své klad’, neb sťal jsem bratra svého a měl jsem ho tak rád; já musil tít, já musil – neb k čemu bych byl kat? Daleko stranou města se popravčí tmí chlum, a za ním na pár kroků můj pustý stojí dům, má okna zalepená a celá stavba – rum. A každý odplivne si, neb udělá si kříž, když cesta jej kol vede, spíš zajde si než blíž, však nesejme z nich žádný s mé duše hroznou tíž. 68 Já ženu měl, těm lidem zlé léky vařila, prý dětských víc než tisíc životů zmařila já sťal ji... proč tvář v rakvi jí divně zářila? Teď leta tady žiju tak světu cizí, sám, na oběti své všecky si večer vzpomínám, když klesnu v tvrdé lože, jen hořkost v duši mám. Ó, buďte bez starosti, vy lidé! – jedenkrát vím, oběti mé všecky že budou hrob mi stlát, však vím, že v sny mi bude sbor andělů všech hrát! 69

STŘEDOVĚKÁ PÍSEŇ PONOCNÉHO.
Odbila devátá hodina, chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna! Naposledy do sklenice třeba až k dnu pohledněte, zavře dům se, okenice, s žoldáky nic nesvedete, zvlášť vy, kteří v noční době tajně sobě rádi v kostky zahrajete! Odbila desátá hodina, chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna! Milující pod podloubím z objetí se vytrhněte, neslyšíte, kterak troubím? Naposled se obejměte! Až budete svoji, rádi po svém mládí každý zvlášť si ulehnete! Odbila jedenáctá hodina, chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna! Co se pod podloubím míhá? 70 Vláda duchů nyní kvete, stín jak v přeletu stín stíhá, z hřbitova sem tancujete! dokola a hbitě z ostra, s kostrou kostra, vari, v hrob si ulehněte! Odbila dvanáctá hodina, chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna! Kdo teď ještě bdíti může, škůdník jest a zlo jen plete, frejíř neb zlodějská kůže, konopí již pro něj kvete. Dlažbu jen má noha šlape, každý chrápe – chrupnu též si, prominete... Odbila druhá hodina, chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna! Takhle jsem dvě prospal, Bože, rozumní jste, nahlédnete, ulic patník není lože, všem chce spát se – podřímněte; vaším kráčeje dál loubím znovu troubím, třetí táhne – poslechněte! Odbila čtvrtá hodina, chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna! 71 Teď je nejhůř na ulici, mráz jen fičí, kudy jdete, ohlas kroků hlaholící všady straší, kam se hnete. Kde se rodí, kde jest mříti, tam jen svítí. v okně světlo – uhodnete! Minula pátá hodina, chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna! Kohout ozývá se z dáli, na bok jen se pošinete, dobře spali, svěží vstali, v rychlosti se pomodlete! Čeká stáj a čeká dílna, ruka pilná mne si oči: Procitněte! Odbila šestá hodina,. chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna! Tak noc minula mi zase! jedna z pouti dlouholeté, chuďas v dřině, boháč v kvase nalezne vše, co jen kvete! Já však zahrabu se chutě v svoje kutě....kutě... tvrdší spánek nenajdete! 72

POGGIO.
Já, osmi jenž jsem sloužil papežům, o světa běhu leccos moh’ bych říci; však neřeknu: Jsem pouhý svědek dějin, ne soudcem v nich. Mně každý člověk jest jak nápis na zdi z doby pravěku, jenž má býti rozluštěn. – Já luštil jej, jak doved’ jsem. I drobné rysy mnohé, jež unikly by snadno jinému, pod maskou žertu nakreslil jsem rád. Já poznal svět i lidi, nádheru zde klamnou všeho, lásku, nenávist i cenu přátelství, jak nicotná, i sladkost žen, ač v jádru hořké jsou, jak děl již Šalamoun. To přešlo vše, než nadál jsem se. Umru jistě stár, jájá, mincí sběratel a nápisů, a jistě dobrý otec dětí svých, ať manželských, či nemanželských, všech. Já, otrok péra, myšlenek však pán. 73 Však jedno vím, že v srdci do smrti dvou obraz ponesu, jež viděl jsem jak reky zmírat krátce za sebou. Slul jeden Hus a druhý Jeroným, a vůči nám všem světci byli oba. Tu často ptám se přede tváří hvězd a v tichu jitra, v noci mlčení, jak my je soudit mohli? Záhada to jako tisíc jiných; v středu jich nám dlužno žít zde. Nemohu víc říci, já, Poggio Bracciolini, Florenťan. 74

ROMANCE O BÍLÉ BLUZE.
I viděl bílou bluzu, na zemi ležela, pocítil v srdci hrůzu, jak roucho anděla by do prachu to sjelo – a tiskl skráň i čelo... že jsi to nezřela! A zvedl bílou bluzu, ji tisknul na svůj ret, přes všecku pekel hrůzu by anděla strh’ zpět i z prachu v náruč svoji, by zajásal: „Jsi mojí! Mně vždy jsi čistý květ!“ 75

UČITEL HUDBY.
Mými sny se posud mihne, jak bych před sebou jej zřel, vyzáblý a dlouhokrký, pravý městský učitel, sčísnutý vlas podél uší, holenou vždy bradu měl. Od tabáku poprašek jen značil, kde je ret a nos, stejně při tom, jak takt dával, kabátu mu lítal šos, ale, mluvte sisi, co chcete, mistr byl a virtuos! Na všech stranách samý dluh byl, ale na kůru byl král, řezník, krupař, švec i krejčí, od kterých vše na dluh bral, mezi mší zrak zvedli k němu – zítra dali na dluh dál. Purkmistr si tabatěrku pomalounku z vesty táh’, rozmyslil si, pro šňupeček žlutými než prsty sáh’, ale jemu nabídnouti – nikdy nebyl na vahách. 76 Celé dlouhé dopoledne býval pravý školomet, úkradkem jen po desáté do kuchyně vběh’, by zhléd’, čím jej paní učitelka překvapí as na oběd. Po obědě zdřím si do dvou, krátce moh’ být pánem svým, a tu začli již se trousit (před zrakem je v duchu zřím) z města děvčata a hoši ku hodinám hudebním. Milé zjevy! – Sladké tváře, vidím vás i po letech! S houslemi vás denně čekal, vy však neměli jste spěch, a když vsled jste v síňku vpadli, smích vám křepčil na ústech! Úsměvem on mdlým vás vítal, ač měl všecky stejně rád, jeho vinou nebylo to, že vám musil předhrávat, v čas, kdy jemu spát se chtělo a vám chtívalo se smát. U starého pultu stoje usmál se a kynul všem, housle zvolna sobě ladil, co váš hlučel ještě sněm, jedním prudkým smyčce vzmachem ku hře znamení dal všem. Jedno thema všichni hráli, žáci z not, on z paměti, brzy volněj... ustal, hlavou po druhé a po třetí kýv a znova trhl smyčcem vykládaným perletí. 77 Opíraje bradu holou o své housle v křeslo kles’. Žáci, žačky dále hráli jakous fantastickou směs... on snil klidně – oni hráli, stejně včera jako dnes. Purkmistrovic Lóra první škubla bradou – Fanča pak zapomněla, co má hráti, svého protějšku zříc v zrak, Katka cenila své zoubky a vše brala naopak. Z apatyky Mici kolem s pastilkami krabičku sousedovi podávala... Pozdrav Pán Bůh babičku, plní denně ji... Smích, šepty – Za pastilku hubičku? Katky soused rozpustilý přiblížil se po špičkách, tabatěrku pomalounku starci z vesty táh’ a táh’, těžce ztajený smích zvonil v hudbu ve všech toninách. Otevřel a šňupec vzal si – nabízel všem – v okamih tabatěrku vedle šátku na pult položil – v tom kých’, rázem probudil se mistr a sám nesved’ zmoci smích. Z šesti slečinek a hochů, jak tu stáli denně kol, jak tu hráli a se smáli, jeden v dur a druhý v moll. Co se stalo během roků? – Mistra přemoh’ alkohol. 78 Z nudy, z bídy živobytí pít si navyk’ zlehýnka, z Lóry, z Fanči, z obou stala způsobná se maminka, se strážmistrem prchla Katka – Mici (hořká vzpomínka, Pamatujipamatuji poplach v městě, jak se každý poděsil, na půdě když pan lékárník v boží hod se oběsil), Mici s matkou o kus chleba pak se bily ze všech sil. Odtáhly pak někam z města, na hochy jsem zapomněl, čas je zhltil, jistě každý ve svém stavu zšedivěl, dnes již bude všecko mrtvo, já jen zbyl a osiřel! Na starého učitele vzpomínka jen někdy mdlá sny se mihne... K houslím padá těžká hlava prošedlá, letí smyčec... šosy za ním... silhoueta vybledlá! 79

STARÁ PÍSEŇ. Lyrický román k cyklu Al. Kalvody.
PROLOG. PROLOG.
Vy řeknete: „To případ všední, jenž přihodil se stokrát již, než schýlila se ku poledni lidského žití šumná číš. To prodělává skoro každý; kdos lehce to jen s beder střás, co nad propastí sebevraždy se jiný chvěl a jiný zhas!“ A máte pravdu. Láska světem jak velký chodí rozsévač, kam šlápne, vše se třpytí květem, kdo za to, za vším že jde pláč? 80 To zrno padne v tvrdou půdu a jiné zrovna do trní a většina jich v bídě, trudu a všedních bojích zakrní. Tak splítá se ten román lásky, než román žití začíná, bláh, komu hravě bez otázky vzplá jedna obou hodina! Co básník můž? Jen politovat, kde nevyzrál květ v ovoce, na čtenáři jest meditovat nad vlastním losem hluboce. Kdo prožil to, ten víc to cítí; po dlouhých letech jedenkrát lze, když vše ztichlo vlnobití, líp po listu list probírat. I.
On. On.
Byl štíhlý junák rodných z hor, tvář úsměv jen a rety zpěv, plál čilou odvahou mu zor a bystře v žilách hřměla krev. 81 Sta snů se v duši vzbouzelo, jež cítila vzrůst křídel dvou, ba sám genius na čelo jej políbil v noc osudnou. Když zrodil se, syn chudiny, on u kolébky jeho stál, vtkal v sen mu čarné vidiny, vzlet po tom, co zvem ideál. On sterou zkazkou z báby úst jej krmil, matky písněmi, a junák cítil křídla růst a v svět se díval růžemi. Ni chaty rodné stesk a trud mu nepokořil ducha vzlet, jak horský křišťál nedotknut snil krásy květ, jímž hleděl v svět. Jak přišlo to, sám nevěděl, však ucítil žár nadšení, vzplál touhou tvořit, vzletět chtěl na vábné luhy umění. Ze zdrojů jeho rád by pil... Ó vítal prvních bojů den, tu cítil, že jen plně žil, když vtělovat moh vlastní sen. 82 Ó první vzmachu nadšený! Ó neurčito perspektiv! Svět celý mlhou zastřenýzastřený, a přec tak svítil vábný dřív! Což měl jen peruť Ikara? Či vlastním sněním záhy zmdlel? Vlastního patřil do jara, chtěl trhat plodplod, a přec se chvěl. I cítil, život všední shon, jej uměním chtěl plně žít, i cítil, že mu schází tón – Ó vyslovit se! Vyslovit! II.
Ona. Ona.
Nevědouc o něm v údolí svůj sladký snila sen. Nic nerve ji, nic nebolí, jí stejný každý den. Neb každý stejně nese jas, jímž plna duše v kraj, a každý pln je divných krás, že celý svět jak báj. 83 Tak prostá byla, dětinná a bez všech nároků jak prostá luční květina, jež shlíží k potoku. A teprv celá zdivená zří v jeho zrcadla, jak rosy krůpěj zperlená jí v kalich upadla. Jen kvítí měla, písně své, jí cizí trud i sten, však měla, co se mládí zvezve, a snila jeho sen. III.
První setkání. První setkání.
Máj zlatý leskem střel jej lákal v rodnou ves, zas rád by v horách zřel, co půvabů tam snes; chtěl bystřiny zřít spád, chtěl vidět kvésti hloh. Svůj tlumok svázal rád a skočil jako hoch. 84 Co byla města tíž, vše spadlo s beder v ráz, byl blankyt velká číš!... ó jak se po ní třás! Chtěl píti rozkoš z ní, ples mládí v klíně skal, za vším, co mládí sní, on dnes vše touhy vzpjal. Se srnou o závod, již splašil jeho krok, s tisícem ptačích not, jichž nad ním perlil tok, přes balvany a klest on spěl jak před lety, svět celý plát a kvést zřel zrakem poety. Kde sedmikrás pln svah,svah studánku tajil v stín, kde hořel šípek v nach jí patře do hlubin, zřel náhle – seděla tam sama – sama květ... on zřel v ní anděla, jak vínek v snění plet. Tak vídal, zrovna tak ji sněním dětství plát, kdes v dálce s písní pták se tratil... musil stát... 85 že ptáku naslouchánaslouchá, on myslil, v pravdě jen tak Psyche bezrouchá v Amorův zřela sen. Co nevěděl – ví teď. Ta v žití bouř a shon dát mohla odpověď, ta byla onen tón, do svého souzvuku jejž hledal dlouho tak, i vzal ji za ruku, zřel dlouho v její zrak. IV.
Tíha poledne. Tíha poledne.
Nevěděli, nevěděli, co si říci jen, celý svět kol zapomněli, vždyť vše jako sen. Nevěděli, nevěděli, když on jal se ptát: „Máš mne ráda? Život celý chci tě míti rád!“ 86 Nevěděli, nevěděli, jak ten slunce žeh srdce kout jim zlatil ztmělý, na duše jim leh. Nevěděli, co pták zpívá v šípku růží kdes, ani to, čím vlna zpívá, ni čím rákos hles. Cítili jen slunce střely, mdlobu, v níž se mře....mře... Nevěděli, nevěděli, co jim v žilách vře. V.
Vyplnění. Vyplnění.
V mateřskou náruč les vlídně je přijal, ustlal jim hebký vřes v směsici fijal; lonský vřes zahnědlý, hebký a měkký, zkad v dálce zahledli zářný pás řeky, kde si tak usedli z blízka pod lip sklepení nízká. 87 Zlaté sny! Sladké sny! Vy můžete jen zpátky lidstvu do vesny zvrátit žití v sen. Políbil ji poprvé, zrudlo líčko do krve, po druhé ji políbil, zbožný tak a tichý byl, políbil ji po třetí, leželi si v objetí, snili, snili, neschýlili ni hlavičku poupěti. Z dálky hrom tu zahučel, chlad se dotkl jejich čel, v dvou těl spjatých žeh a dech hrom ten leh fanfára jak jásotná drtíc pouta mrákotná jásající do vesny! Do vesny! ................................. 88 VI.
Návrat. Návrat.
................................ Když z lesa vyšli ven, zhasínal v dýmu den, se v chumlech mračen tměl, ve starých stromech hřměl zlý orkán, v těch mračnech unášel zlaté sny, zlaté sny! VII.
Její sny. Její sny.
Jak mou duši jal silou lásky své! Jak mou bytost spjal v pevné objetí! Kterak, se mu vzdát, bylo lehkým snem, větší láskou vzplát, malou obětí! 89 Jako mladý bůh byl on přede mnou, zdrtil mne, až duch blahem v hrdle váz. Jako beránek, jenž na jatky jde, v plen mu dán můj vděk s vínkem sedmikrás. Jak mou duši jal silou lásky své, musím za ním dál, neptám se, co ples. V jeho objetí včera, zítra, dnes....dnes... lehčej neletí skřivan do nebes! Jeho myšlenky. Jeho myšlenky.
Zasadím tě v žití své jako drahokam, přes vše, co mne tísní, rve, zářit budeš tam; 90 Zlatemzlatem citu svého třpyt zářný ovinu, by zrak ztlumen mohl zřít v jeho hlubinu. Stezku k hnízdu vyšlapu skalou k olšoví, bys nepadla do drápů dravci supovi. Svými sny ji vyzlatím, usneš sladce v nich, celý život utratím, bys šla po růžích. VIII.
Rozhodnutí. (Její list.)
„Můj příteli, miláčku duše mé! jím byls a jsi a budeš po vždycky, nechť třeba tento list můj ukrutný nás rozloučí zde pro píď života; však musí tak být, – neodsuzuj mne, čti klidně, uvaž vše a posoudíš, že opravdová k tobě láska jen mé péro vede s rozhodnutím mým. 91 Věř, lehýnce jsem nedospěla též k závěru tomu, dlouhé dni a noci jsem v slzách, v zoufalství se svíjela. Již přešla bouř, jak ocel chladná jsem ti píšíc tyto řádky poslední. Ty vzpomeneš sisi, jednou v červenci na jedné z našich toulek horami nad vodopádem jak jsme stanuli, a oba zřeli v pevném objetí, jak v prach se drtí vodstva šumná zeď. Víc tiskna k hrudi mne tys zašeptal: „Tak spolu dolů!“ – to by byla smrt! Že tenkrát slovo skutkem nebylo! Však pokračujme... Měsíc později na vřesu seděli jsme kvetoucím, tys prsty vlasy moje propouštěl a já se ptala, jak to bude dál, kde zimu ztrávíš... nechtěls mluviti, jen políbils mne, za krátký však čas jsi o rozchodu začal mluvit sám. Pak o pracích jsi mluvil, v hlavním městě jež na tě čekají... o díle svém, na kterém visí celá budoucnost jak má i tvoje... Já se zachvěla, však mlčela... tě dobře nechápala, proč neměla bych s tebou do města, tvé sdílet starosti a obavy, krok za krokem tvou dráhu sledovat, tvé sny a slavné jejich splnění, 92 proč neviděti tvoje dílo dřív než tupý cizích dav a lhostejný? A když jsem při loučení naposled tě o to prosila, bych směla s tebou, tys tvrdým stal se... z této stránky dřív jsem neznala tě, krátce odmítls. „Buď vítěz v dílnu svou tě uvedu, neb více neuzříš mne; v bídy kal a malicherné všední zápasy svou lásku nestrhnu a nesšlapu, mne máš-li ráda – pak mne pochopíš!“ A odejels a nepovážil jsi, čím ženě taková je vzdálenost, co snů, a každý zlý a mučivý, ji otravuje z rána, na večer a dlouhé noci... její podušky co vpijí slzí... Ale dosti o tom. Tvé listy byly stále vzácnějšívzácnější, až zmlkly zcela... Náhle na jaře zvěst dolétla až do hor z města k nám o velké v hlavním městě výstavě, k níž všecky hotové již přípravy, tvé jméno mezi umělci jsem četla. Mně nedalo to, večer odjela jsem z našich hor a přímo do Prahy. Na tebe snadné bylo vyptání i dílnu tvou – já přišla v pravý čas, 93 kdy pro užší kruh přátel v dílně své jsi vystavoval zatím práci svou, než očím davu dáš ji na pospas. Já stála v průjezdu a viděla, co krásných dam a v jakých úborech přichází k tobě... nejtěžší tu boj vzplál v duši mé... Mám jíti nahoru? Však zvítězila pýcha. Ne a ne! Kam vítězně mne uvésti chtěl paní, tam vetřelkyní já se nevplížím. Již odcházet jsem chtěla. Šatů ruch a kroků šust byl slyšán na schodech, to dolů spěla celá společnost ve hlasném hovoru... ty v středu jich. „Jak krásný obraz! – Krásné! Famosní!“ – „Jen, milostivá, vaší zásluhou,“ tys odvětil a dvorně políbil jsi ruku jedné lvici salonů a všichni s hlasným Sláva! svědčili. Ve stínu stála jsem – leč když jste zašli, já tryskem schody přelétla a v dílnu jsem vrazila... tam sluha nějaký odklízel v chvatu zbytky cigaret a prázdné láhve... za zpozděnou snad mne jednu považoval z oněch dam, mne pozdravil a dál si nepovšim! Před obrazem, před velkým dílem tvým, jsem stála bez dechu, krev bušila mi v spáncích, srdce chtělo rozbíti svor ňader úzký, slzy lítosti a bolu polykala ústa má, 94 však s pýchou musila jsem přiznati: Tys umělec a velký umělec a velký tvůrce....tvůrce... Musím ustati, ty pochopíš, proč píšu ti ten list. Ne proto snad, tak nejsem malicherná, že ona žena, které políbils na schodech ruku, které děkovals, střed byla díla tvého zářící. Já cítila, ty musíš volný být v své další práci, ve svém umění, jež volnost chce – to bez trpkosti dím, ty všecky boje mám již za sebou, má láska k tobě čistá zůstala, však nesmíš uzřít mne víc... S bohem buď a zapomeň, jak tys mne míval rád. To poslední mé slovo... Budiž zdráv!“ IX.
Finale. Finale.
Tak myšleno to nebylo... Zlá kletba to losu mého –, zmar jen sít, leč k čemu žalovat? Zlá byla setba, plod lepší nemoh být... 95 Já chtěl snad víc, než mohlas uhádnouti, ví Bůh, já chtěl jsem pouze s tebou žít, však dřív jsem musel zakotven být v pouti a právo, zváti svou tě, mít. Tys byla cíl – ty druhé stupně žebře, po kterých k hvězdě chtěl jsem dostoupit... Cíl zmizel mi... a lezec v pláči žebře o smilování... o soucit... * List po listu se z pošty vrací, „Neznámá adresátka“... Můj duch se s výše kácí, ta odpověď je krátká. Den po dni nese úspěch nový, o všech ti píšu denně, zpět s týmiž zas list přijde slovy obratem neprodleně. Nuž msti se mi... máš právo k tomu, já v nové velké práci se pohřbím... Ale v patách tomu slovu můj duch se s výše kácí. * 96 Teď bys tu mohla sedět – paní. mých snů a visí,...visí... kde dřevěný se panák sklání nad veteše směs cizí. Já královnou tě vídal v snění... tys nechtěla tak sama, – teď pohozené štětce v tlení... to moje smutné drama. * Mé jméno světem letí a ptá se: kde jsi? Zřím tebe v spleti snětí jda mezi lesy. Však marně pravidelně můj každý list se vrací... hvozd šumí necitelně, kol pějí ptáci... Snad propadáš již smrti... ó ticho stále... Přes vše, co duše drtí, jde život dále.

97 III.
ROMANCERO.
[99]

DAR NERONŮV.
„Tak všecko svým zval’s, co Řím dáti může; v mém trikliniu kolem spánků růže, snil’s v purpurové tunice. Falernské pil jsi z jedné číše se mnou, chuť maren okoušel’s i broskví jemnou, melounů, fíků ze Smyrny. Směl’s před národem o polední době mi holdovati, já sňal s hlavy tobě ve prachu klečícímu tiaru; Jájá v cirk tě ved, mé viděls naumachie, přes nahá dívčí těla od orgie moh’ kráčeti jsi bosonoh. Při sprchách růží, při potlesku hromu směl’s vidět v aréně, po katadromu, jak chodí slon můj učený; 101 Aa sedmihlavé Rómy prvním šerem směl’s těkat se mnou heter, šašků sterem v chatrném plášti zahalen. Z mých dírkovaných stropů celé splavy tě osvěžily voňavek a žhavý déšť růží, bílých narcisků Titi splýval na skráň ve výskotu citer, ve fléten blouznění do zářných jiter, než noci tmavé skanuly. Já Akté, nejdražší svou otrokyniotrokyni, ti přenechal ve zrcadlové síni lva svého, s kterým nahý spím; Vševše viděl’s, slyšel’s, měl, co Róma sluje a o čem barbar dětem vypravuje na severu jak v pohádkách. Ba ještě víc, já, umělec jenž ryzí, den celý hlasem plným jarní mízy jsem tobě jedinému pěl. Teď odcházíš, „tě proudy unášejí“, jak básník praví, slané na peřeji, k svým larům tíhneš Arménským. 102 Nuž, Toridate, vasale a králi, památku vezmi od Nerona z dáli, to nejlepší, co může dát. To nejvzácnější, čím se pyšnit mohu, na Kapitolu co jsem urval Bohu, v té vezmi zlaté krabičce. Však přísahej, že z duše příliš chtivé tu skřínku, králi, neotevřeš dříve, až mezi vodou, nebesy; Dřívdřív neuzříš, co ona na dně tají v opálech, perlách, které v zlatě hrají, duhovým svitem měsíčným.“ Toridat klek’ a v milou upomínku od Nerona vzal malou, zlatou skřínku, na srdci vlastním odnes ji; Slibslib dodržel; až sám když oceánem plul k břehům vlasti, teprv prvním ránem ji s hrůzou svatou otevřel. Ach, co jen tají, šperk snad krásy větší, než sama jest? Čím Nero se mu vděčí, zda vzácný je to amulet? 103 I otvírá, krev jemu v spáncích víří... Zří na dně cos jak šafránové chmýří, pár nitek ležet v safirech. Co vryto v onyx víčka, čte si v chvatu: „Dar příteli a králi Toridatu z prvního vousu Nerona!“ 104

NAROZENÍ SOKRATOVO.
Do stínu tamarišků před svým domem si used’ starý řezbář Sofroniskos, leb holou složil do žilnatých rukou a těžce zasténal, a seděl dlouho, a nemluvil. – Kdos jiný mluvil k němu a hlasněj večer teď než v denním shonu, on znal ten hlas; jej nechtěl ohlušovat ni v pitce veselé, ve přátel druži, ni v krbu zátiší, neb on se nedal. To bylo svědomí, jak před uměním svým vlastním stál, to nejvyšší byl soudce, kterého ze všech jedině se děsil. Jeť netýkavkou duše umělcova a často hana sebemenší,sebemenší více jí dotkne se než chvála horující. I on byl takým, tento soudce vnitřní, spal v jeho nitru pouze na půl ucha a probouzel se při nejmenším ruchu, zvlášť sykotu když zmije podobal se. Tak bylo dnes. Agorou přešel z rána a v davu zaslech’ větu zanesenou, 105 tříšť z hovoru, však jedno znělo hlasně a příliš určitě, to musil slyšet, neb ještě nyní v stínech svatvečera po práci dne to slyšel ve svém nitru: „Že pokoje si nedá, starý blázen!“ – „Kdo?“ – „Sofroniskos, zas již vystavuje! Kdo koupí to? Kdo chce to? Ptá se po tom? A nač to chvějící se řeže dlaní? Moh’ v klidu přece žít by, dobrý stařík, má dům svůj v městě a má venku villu, a žena, ku porodu pomocnice, ta více vydělá svou suchou rukou, než on svou žilnatou a těžkou... blázen! Jeť umění dar bohů. On to neví, on myslí, že jen stačí stále řezat, dnes zvěř a lid a zítra věčné bohy, a nikdo neřekne mu to a nikdo jej nepoučí. Jdou jen klidně kolem všech řezeb jeho, rameny jen krčí a dále jdou. – Jak, tohle má být NikeNiké? Co na té vítězného? Snad svou ženu v ní zobrazil! – tať ovšem Niké pravá a nejlepší, v svět nová pokolení a umně přivádí... To má být Herkul? Na nejvýš v zrcadle zřel stařík sebe, ba řekl bych, že dobrý Sofroniskos co živ neviděl krásné mužské tělo!“ Ač tuto řeč zanesla peruť větru, přec dosti pro sluch starcův zbylo z ní a více pro otravu jeho srdce. 106 Toť všeho konec. Jeho stará žena víc vlasti dala rukou obratností než sám on duchem – umělec a muž! Ta rána byla dobře namířena a padla, utkvěla. V sled pravdu mluvil ten kárný hlas. Moh’ nechati již všeho, vždyť řeklo se mu to, má v městě dům a venku villu – starý pošetilec... a tenké ruce jeho Fenarety víc zmohou nežli jeho – teď to ví! Tak seděl zadumán a nevšim’ sobě, že za ním krásný stanul cizinec: mlád, tváře vznešené, stál o svou hůl se opíraje jako ten, kdo čeká, že bude osloven. Pak nevšim’ si, když posled, vida stín, se obrátil a krásného zřel juna vedle státi, že tento nad patami obou nohou má po křídle, že byl to Merkur sám. Stál dlouho za ním. Božským okem bystrým zřel v jeho nitro, slyšel vzdech i nářek a pravil náhle hlasem tiché hudby, jež všecko konejší a v souzvuk ladí: „Co kvílíš, Sofronisku? Nevděčným jsi, starče, k bohům. Což jsi zapomenul, co delfická ti kdysi rozceněná skal tlama věštila? Z tvých dětí jedno tvé jméno vnukům pro vždy zachová a v doby příští přenese, že zdání mít o tom nemůžeš... Ó, jen se spokoj, 107 Muz’můž’ lháti bůh? Ó, jistě, nemůže! On ve svých věštbách nemýlil se posud. On věštil dobře, jedním z tvojích dětí že nesmrtelnost bude tvá, – což myslíš, že musí Niké to být, nebo Herkul, či které jiné děcko dlaně tvojí? Ó, pošetilče, vstaň a odpros věčné a nereptej víc!“ Toto děl a zmizel. Vstal stařec, z jizby domu jemu v sluch se nesl ruch a pokřik. – Co se stalo? S rtem chvějícím se oznamuje služka: „Tvá paní Fenareta – právě nyní...“ – Co? – „Slehnula a šťastně při svém věku“... a v jizbu vběh’ a děcko chytil v náruč, v něm vzplálo světlo, v radosti své ani tu malou nezřel lebku šišatou a plnou hrbolů... 108

SEN SOKRATŮV.
Pár let dřív, než byl odsouzen ku číši bolehlavu, měl starý Sokrat divný sen: Dlel u moře, vln v splavu; zřel v kraj, který se stmíval a v stíny přecházel, pak na svůj klín se díval, tam labuť mladou měl. Ku ňadrům jeho stulena se toužně k němu tiskla, mu křídlem hladíc kolena, zobákem rudým blýskla, zřel s divnou něhou na ni ve mocném pohnutí, jí peří čechral dlaní, zřel v zrak jí bez hnutí. Však náhle mocný křídel vzmach a v let se labuť zvedla, v červánků tryskla žhoucí nach, až k horám, k nimž Noc sedla; tam začla trhat stíny, jež shrnul Noci hněv, to s výše prohlubiny zněl sladký její zpěv. 109 Jak čistý stříbra jasný tón to znělo do červánků a strhalo to mračen shon kol horských obrů spánku, a v údolí to znělo jak filomely kvil, své Sokrat sklonil čelo a hloub se zamyslil. Zněl celý život jemu vstříc z labutě této zpěvu, co cítil sám a nemoh říc’, zde v zářném plálo zjevu, s čím po léta měl svízel, zde rozluštěno v ráz, však vtom zjev bájný zmizel a v husté mlze zhas’! Sen prchl. Povstal Sokrates, šel otevříti dvéře, hoch sličný k jeho nohám kles’, zřel v tvář mu v jitra šeře. Hoch jmenoval se Plato, jen „Mistře!“ chvěl se ret, kštic jeho měkké zlato políbil prvně kmet. 110

ROZHOVOR NA MOŘI.
Šlo k jitru pomalu. Tři muži v lodi byli a veslovali rázně a z paží plných síly. U přídy třetí seděl a s duší dojatou a okem vzníceným zřel v říši hvězdnatou, v chlad jitra v togu úžej se halil řasnatou. „Hleď, svítá, celou noc co jsme se namořili!“ Ten slyšel, u přídy jak tiše hovořili. „Ba“ – druhý děl, mu v hlase smích pohrdy se třás’ – „mně zdá se, Dionysios že zle napálil nás, chtěl buldok žrát – zde kost! Ať hryže!“ – Zmlk’ hlas. „A hryžem celou noc!“ – děl druhý pohrdavě, a prsty poškrabal se v chundelaté hlavě. „Jej prodat můžete si! – K smíchu je to, dím, Jenjen dál, co možno odsud“ – Ten s vousem ježatým brouk’ temně: „Mně se nezdá, že napálil nás, vím!“ 111 Ran opět vesly pár... A nebe se již rdělo. V sluch tomu u přídy zas cosi zaletělo. „Jej prodat můžete si! – Je filosof – Ba spíš bych řekl, augur je! Zří stále k nebi výš, v zvěř začaruje nás dřív, nežli slova díš.“ „Máš pravdu, celou noc tak marně brázdit vodu, Viďviď, brachu, raděj’ ho pustíme na svobodu! Ku práci nebude, ač muž prý velkých vloh... Kdo filosofa koupí? – Nám spíš by škodit moh’, než prospět – Vysaďme jej tamhle na ostroh!ostroh!“ Pak chvíle úvahy... Rozpočet zisku, ztráty. „Ba, skoro bude líp,“ děl onen chundelatý. O křemen veslo skříplo. – V slunce první svit, loď stála u břehu – kraj freska v moře vbit, se shlížel ve vlnách... Děl druhý: „Můžeš jít!“ Tu Plato u přídy se na ta slova vztyčil s velkostí archonta, v tváři mu úsměv klíčil, postoupil mezi oba, co slunce paprsk tkal mu kolem hlavy jas i vousem jeho plál, jak volně v prosté říze muž mezi muži stál. Sáh’ rychle v záňadří, dvě mince chlapům podal. „Já nechci, zadarmo by buldok svou kost hlodal,“ ku prvnímu z nich děl, „dík přijmi, brachu můj,“ a ku druhému zas: „Ty jedno pamatuj, ani od krále zajíce v pytli nekupuj! 112

ŽENA SENECOVA.
Tak chodí sama Říma ulicemi, ve šatu smutku zamyšlená, němá, na ničem zájmu, účastenství nemá, jde nevšímána, mlčky ctěna všemi, Smrt cloní tvář jí svýma perutěma. Je pravda, chotě svého milovala přes všecky jeho zrady, lsti a spády, své zvolna vadnout zřela bujné vnady a sama opuštěná usýchala, po boku když mu Nero hýřil mladý. A léta míjela a ona chřadla, vadla, co v Subuře kdes s Caesarem se bavil, spád jednotvárných dnů ji sžeh a strávil, azaž slední jiskra v jejím srdci zchladla. Tak ona nudou, on se shonem znavil. Až jednou přišel, v křeslo k ní si sednul. „Slyš, Paulo, nechtěla bys umřít se mnou? Svět celý ve propast se řítí temnou, nač dále žít“...žít...“ Hlas chvěl se mu, on blednul, tak toužebně jí ve tvář patřil jemnou. 113 „Jsme staří, já i On – znudění oba, mně kynul, abych zmizel, rád bych žíly si otevřel, však nemám dosti síly, neb já se bojím smrti... hrozná doba! Ty chtěla bys být se mnou v slední chvíli? Jsem Pisonova spiknutí sloup pevný, když myslí tak a chce – co říci mohu? jsem souzen tím – mstiteli nechám bohu, by soudil při mou... je to peníz levný, za který za práh Styxu klást smím nohu.“ – A ticho bylo v síni: „Teď víš o mně za celý život po prvé jak dlouhý! Jen k smrti jsem ti dobrý předmět touhy?“ Tak těžce vzdychnouc, odvětila skromně. „Nuž, umřem’ spolu... nebyl sen přec pouhý Tenten život s tebou... Příteli můj, rci mi, kdy s Pavlem rozprávěl jsi naposledy?“ – – „Co o Pavlu víš?“ on k ní pravil bledý,bledý. – „Ten z Tharsu mudrc s tahy žulovými mne první zaved’ v Galilejce sledy. Pojď – jistě lehká smrt nám spolu bude...bude...“ Dvě v peristylu vany postaveny palácu mudrcova... Horké pěny se valí z trub... trysk ručej krve rudé z žil oboumoboum, v zápěstí jež otevřeny. 114 A teplá voda řine se a splývá s jich krví smíchána... „Jak, Paulo, je ti?“ – „Tak měkce, volno, tvojím ve objetí, tak nebývalo“...nebývalo...“ On se klidně dívá, jak modrým nebem v dálku ptáci letí. – „Nu, jedno, jakobychom byli spolu kdy žili – aspoň spolu umíráme. Již mlčíš?... Tiberu zřím břehy známé, kde mladí žili jsme...jsme...“ „Ach, konec bolů... Má Pavel pravdu? – Či zde všecko klame?“...klame?...“ Jej našli mrtvého, po krátké chvíli již vykrvácel... ona živá byla, ji zachránili... strnulost však zbyla jí v bledé tváři, jejíž profil bílý ve stínech splýval, v nichž se duše skryla. Tak chodí němá Říma ulicemi, všem známá bledá vdova Senecova, k ní v katakombách děl kdys temná slova ten Pavel z Tharsu, výmluvný když němý... I vzchopila se, chtěla žíti znova. Však žila bez zájmu a bez úkoje, stín katakomb jen živý, bledá, němá, zem, nebe, svět víc pro ni půvab nemá, a s kříže netekou jí těchy zdroje, Smrt cloní tvář jí svýma perutěma... 115

NOČNÍ BDĚNÍ.
Harun al Rašid jedenkrát, ať co chtěl dělal, nemoh’ spát. Již stokrát na loži se hnul a podušku si posunul. Pak velbloudí houň srovnal zas a párkrát rozsvítil a zhas, Nana jediný bod upřel hled, by spánek na svá víčka sved. Leč marno, sen vždy prchnul pryč, svých Harun myšlenek byl míč. Svůj celý dlouhý život zřel, v něm radost počítal i žel. Svých dobrých skutků viděl dav, jak zástup žehnal mu sta hlav. 116 Jen něco málo viděl zlých a veliké měl hoře z nich. Pak v doby přešel, kdy byl mlád, na ženy myslil, jež měl rád. Těch bylo – máků na poli, až div zrak z toho nebolí. Harun se usmál nad tím sám a zase patřil v bezdno tmám. Však neusnul a při tom zas tak mnohý v duchu viděl kvas. Zřel pitky druhů, moudrých sněm, vždy nejmoudřejší býval v něm. A převalil se, hlavu skryl, o nynějším svém věku snil. Teď sladěno vše v jeden tok... (Na druhý Harun leh’ si bok.) Teď jeho život plný štěp, všem vláhu dává a všem chléb. Teď po bojích a sporech všech... (Na druhou stranu Harun leh’.) 117 Teď sto let žil by takto rád, jen kdyby dneska mohl spát. Svit zory v posledu když vzplál, derviše kalif zavolal. Vše, jak to bylo, vyprávěl a proč že nespal, vědět chtěl. Lékařem derviš spolu byl a k Harunu tak hovořil: „Věř, synu, Allah tě má rád, tím chtěl ti věčnost ukázat. Ta horší než tvé bdění jest, bez oken dům, poušť bez všech cest. Čím starší budeš, častěji tě zasype tou závějí, Ježjež zde jest bděním, spánkem tam, však zory nezkrátí ji plam. Ve míru sladké závrati lze Smrtí jen ji přespati. Noc jednu bděním předržíš, ne prázdno věčnosti a tíž, 118 Vímvím, sto let chtěl bys žíti rád, ba nechtěl ani umírat. A proto, snem dnes, jejž jsi měl, ti Allah okno otevřel do věčnosti, bys v hrobu chlad odešel k otcům znaven, rád!“ Na prsou zkřížil kalif dlaň, a v chmurách schýlil šedou skráň, dukátů sto derviši dal, „Jest velký Allah!“ zašeptal. 119

BALADA Z JÜTERBOGU. – Panu A. Thanabauerovi. –
Na náměstí v Jüterbogu velký lidu proudí shon, od svatého Mikuláše smutným úderem zní zvon. Až na kašnu šplhá mládež s hlasným křikem: „On, to on!“ Od radnice dlouhý průvod pomalu se zatáčí, žoldáků šik otvírá jej, s heroldem a trubači, na to s knězem odsouzenec s vězeňskými hlídači. U kašny se zastavili, halapartny sňali v mih, třikrát hlasně zatroubeno, herold s rozsudkem list zdvih’, nad hlavou jím třikrát mávnul, hlučící v tom zástup ztich’. „Odsouzenec, jejž tu zříte, druhdy byl váš primator, bohatý muž, pýcha města, občana i muže vzor, v radě bdělý, k skutku smělý v dobách zlých, když zuřil mor. 120 Ale v jednom ten muž dobrý otců zradil starý mrav, tak že v stáří o vše přišel, o svůj dům a skot a brav, v kytli režné, bosonohý hluboce kles’ pod svůj stav. Žebrat musil, v hladu z nouze na radnici zabušil, kde dřív pán byl, skývu dostal, ale v žalář vsazen byl, postaven pak před konšely, jejichž sbor jej odsoudil. Neb dí zákonzákon, a ten vrytý každý občan v srdci měj: Bohatstvím jen zkvétá obec, sílu, moc jím pěstit dbej, blahobytu, zdaru, štěstí bohatství jest čaroděj. Otec vydělá-li jmění mozolnou svou pravicí a je rozdá v slabosti své dcerám, synům, dědici, že sám přijde na mizinu, utlučen buď palicí! Starý otců řád tak velí a ten synům dlužno ctít. Tento hřešil proti němu, zmenšiv obce blahobyt, dcerám nehodným a synům všecko dal, teď musí zmřít!“ Rozsudkem nad hlavou mávnul, třtinu zlomil podanou, odsouzenec mlčky stojí, slzy jeho nekanou. Což mu těch pár hodin ještě, však též v mžiku odvanou! 121 Trubačů fanfára břeskná, průvod se zas dále hnal, k popravišti, kde jej čekal kat a soudní tribunal, kněz se loučil s odsouzencem, zvonek cink’, kýv’ soudce dál. Ale kat, jenž v této chvíli palici již zvednout měl, – ustal... děsí jej vlas bílý, či zrak se mu náhle ztměl? palice mu z dlaně padla, v prach před odsouzencem sjel. „Odpuštění, otče!“ zaštkal, děsu vzlyk se davy nes’, v proudu slzí synu svému otec ve objetí kles’. „Dlužno, synu, zákon ctíti!“ do šedin kmet slabě hles’. A než primator moh’ dojat otcovraždě klásti hráz, a než mohl v souhlas tomu promluviti lidu hlas, syn již vstal a mlatem mávnul, otce skolil v jeden ráz. Zítra již pro příští doby na výstrahu vnukům všem na rohy a na náměstí řád, jenž stal se zákonem, vryt byl v mramoru a žule, městu heslem, odznakem: „Otec vydělá-li jmění mozolnou svou pravicí. a je v slabosti své rozdá dceři, synu, dědici, až sám přijde na mizinu, utlučen buď palicí!“ 122

ANEŽKA Z MONTLUÇONU.
Neprotkává v prvním jase sličná Zora noční chmuru, paní Agnes usmívá se na Bertranda z Ventadouru, jakby chtěla jemu říci: „Hochu, s duší milující, hlavu, srdce pěkně vzhůru!“ Ale hoch byl nezkušený, patnácti let ve rozpuku, jenž se třás’, když krásné ženy políbit směl bílou ruku,ruku. Často, ráda jako v snění dávala ji k políbení, vlídně tišíc jeho muku. Čítávalo s paní páže, někdy dosti roztržitě; oblé nad ním plné páže v lilijném se mihlo kmitě. Těžko čísti cizí zkazky, když hruď plna vlastní lásky! Pohladila ho – byl dítě. 123 Častěji hoch přepadával sličnou paní v zamyšlení, nezdolal svých citů nával, klekl k ruky políbení, ale paní s dumnou skrání jak by nezřela jej ani, nechala jej, vzdána snění. Polibků vždy více bylo, až jich byla prška hustá, tu se hochu rozjasnilo: Což tak, políbit ji v ústa! Vskutku, zdálo se, že spala... Ze snů jen se pousmála... Požitkem jen žízeň vzrůstá. „Což však, se mnou-li jen hraje?“ Dělděl, „žár v srdci neudusím!“ „Spala vskutku? – Jaké taje! Ví-li o tom? – Však to zkusím!“ V parném dnu se stulil v stínu do besídky, do jasmínu: „Teď já opět spáti zkusím!“ Tiše přišla krůčkem laně, nad ním tiše sklonila se snesla obě bílé dlaně pohrávajíc v jeho vlase, potom jako vánku dechem dotkla se rtů jeho spěchem, a již chtěla prchnout zase. 124 Hoch ji sevřel pevnou paží, přitáh’ blíž ten nektar rtíků. „Neboj se, Bůh lásce stráží!“ – „Ty jsi nespal, ničemníku? To jest podlé. – To zví hrabě!“ – Ale bránila se chabě, než mu v náruč padla v mžiku. „Proč jsi rval ten závoj tenký mezi pravdou, mezi sněním? Vhroužen lásky do myšlenky, nebyl syt mým políbením?“ – Líbaje hoch praví: „Paní, já nad tisíc snů a zdání jednu skutečnost výš cením!“ 125

BALADA O SMRTI JANA ŽIŽKY.
Na poli u Přibyslavi zhasl rek náš Jan; tak co nezmoh’ Němčík dravý ani Říma pán, stalo se; bylť divný posel k Trocnovskému slán. Na vychrtlém koni přijel, jmenoval se Mor, malíčkem hnul, v prach se svíjel každý živý tvor, zkrušil každou obří sílu, zlámal každý vzdor. S večerními stíny přišel, za koltrami stál, ještě slední rozkaz slyšel, který vůdce dal, slyšel též, jak potom kněze k sobě zavolal. Za knězem se ve stan valil všecken věrný lid, kněz hned v kalich víno nalil, slzy nemoh’ skrýt, pod obojí tělo Páně ještě jemu skyt’. 126 Postavil se vůdci k loži hejtman Obrovec: „Nesmíš nechati lid boží sirotami přec!“ Šedý vůdce kroutil hlavou: „Vše jde na konec!“ Hejtman Bzdinka klekl vedle: „Zůstaň, otče náš, vždycky jsi byl pevný v sedle, viď, že vytrváš svého lidu pavéza dál, pevný štít a stráž!?“ Šedivý kmet chýlil k zemi polekaný zor, sám on viděl mezi všemi za koltrami Mor, v turecké jej poznal zemi, morem sám byv chor. Proto beze slov stál vzadu, ochromen tím byl, dlouhou v dlaně skrýval bradu; v tom tu ze všech sil Jan se zvedl na svém loži, v koltry svůj zrak vryl. Chraptivým pak hlasem pravil: „Neplač, lide můj, nerad bych tě pozůstavil... v otců víře stůj, zástavu jen pravdy třímej, jak chce Bůh to tvůj! 127 Dobře mlčíš, kněže boží, marná každá řeč, Mor se blíží k mému loži, zlou mi strojí léč, se Smrtí když nespojí se – není nebezpeč. Ať jde blíž jen, slovem jedním já ho polekám, nezaženeš leskem všedním, co sám v nitru mám, již se blíží, příšera zlá, svedu s ní boj sám!“ Všichni vytřeštěným zrakem zřeli nyní div, Mor se blížil půl skryt mrakem, holou lebkou kýv, slepý Jan mu vstříc se vztyčil, pevný jako dřív. Utkali se spolu v půtce: obr zde, tam duch, „Zikmund!“ zašeptal v tom vůdce příšeře zlé v sluch. – Mor couv’ na to jedno slovo, jím byl slep a hluch. Ale Smrt již stála za ním, přišla tiše blíž, ku Janovým bledým skráním sklonila se níž, „Mor jsem zmohl...“ zašeptal Jan, a byl konec již. 128

ZODPOVĚDNOST. (Myšlenky papeže KIementa VIII. dne 13. září 1599.1599.)
Ne trůn a žezlo – tiary ne tíž! To všecko bezcenná by hříčka byla, Ty, kdybys, velký Bože, Zodpovědnost k nim nepřidal! – Co platno mi to jen? Tvé zlaté klíče, které Jsi mi svěřil, plášť sněhobílý, symbol neviny, mé trepky, králové jež líbají, můj prsten rybáře, jenž pečetí Tvé rozkazy i zákazy, jak chci? Kdo jsem, to vím, čím jsem, to nevím přec. Servorum servus – tomu se ďas chechtá – Urbi et orbi žehnající kmet, však skoro nevědomý moci své a otrok řádů, zvyků, pověr všech. Na Monte Cavallo zde dlím teď sám. Chci modliti se, Bože zástupův, však chví se ret a slovo ztrácí peruť. Vím, nedolétne k Tobě modlitba, 129 ač z hlubin jde. – Dnes příliš vysoko Jsi nade mnou!... Já v prachu ptám se jen: Proč zrovna já mám v při té soudcem být? Proč mého žití otrávena číš tím hořkne tak? – Což nebylo již dost všech sporů, jedů v paštikách a kvítí, všech pletek ženských, spádů lichvářských, bych ještě tohoto se dočkat měl? Zde dcera s matkou otce vraždit daly tak lhostejně, tak bezcitně, a přec starého Cenci byly jedna krev! A kázaly tak činit... zde jsou akta..:akta... Čtu celé noci je a bádám v nich po stopě, jež by vedla k milosti, a nenalézám ve všem jediné, leč té, že mladá ještě Beatrice a krásná, a že otcem znásilněna, a chvím se hanbou, studem ohromen nad tímto bahnem, jemuž vládnout mám. Byl netvor Cenci – věc jest patrná – Nana vlastní krvi zle se prohřešili... však měla právo jeho vlastní krev tu prolíti krev, z které povstala? Kam dojdeme pak? Kam se řítí svět?... Já celou noc čet’ v aktech. – Nezavřel jsem víček svých, neb od nich prchal sen v jich žalář tam. – Chci pravdu, spravedlnost! Ba přístupen jsem cele k soucitu, jeť Beatrice dívka spanilá, a idol Římanů všech – zlý to bod! – 130 Ba přístupen jsem shodě, soucitu. A Farinacci, její advokát, je ďáblův advokát – ne, Kriste, Tvůj! Ó, jak se chvěji! Z andělského hradu mám ránu z děla hlasnou uslyšet, až padne hlava její... Chybil jsem, ji odsoudiv? Vím, byla vskutku vinna?... Kdo bezpečně to ví a říci můž’?... Proč já mám právě rozhodovat v tom?... Že papežem jsem právě v těchto dnech?... Já odsuzoval vždycky Celestina, že zřek’ se velkých skutků v zbabělosti a Petrových se klíčů navždy zřek’, teď cítím, kterak dobře učinil pro duše klid, a tenkrát lepším byl svět ještě,ještě nežli dnes... Ty velké skutky! – Což kdybych nechtěl? – Ale proč jen musím? Co na konci mi po všem? Ať Bůh sám si rozsoudí!... On soudit bude tam, já mám však zde... Ó, jedna neřest jsou ty římské rody! Jedna Zodpovědnost můj život celý, v balvan vyrůstá a padá na mne... aby prsa má svou rozdrtila tíhou obrovskou... A padá, padá... kéž již dělo zní, ať mukám mým již konec nastane! Což je-li přec ta dívka nevinná, jak budu, Bože, před Tvým soudem stát? Ten Cenci zlý byl, zlý jen kvůli zlobě. 131 Byl satan vtělený – to všecko pravda!... Však dlužno mysliti též, stařec byl. Teď představiti sobě, kterak spí, jak vrazi dva se plíží komnatou, se blíží k spícímu jak tiché šelmy, jak jeden v skráň mu hřebík nasadí a druhý na hřeb mlátí kladivem, jak druhý do hrdla mu vrazí hřeb, co manželka dlí s dcerou v pozadí, a dcera poupě šestnácti jest jar – to k nebi volá již – to dostačí... já právo měl ten říci rozsudek nad touto zvrhlostí. – A, Bože, přec se musím ptáti, proč jsem právě já zde musil soudit? – Čekám v úzkostech. Teď padla rána! Obě mrtvy jsou, jak máť, tak dcera. – Věčný Bože, sám jim v hrozném soudu budiž milostiv! In articulo mortis rozhřešení jsem poslal Beatrici. – Nelze víc mi udělat... Jdi spáti, květino ty bílá s krvavou tak obrubou!... Bůh ráj ti dej – tvá vina smyta jest, a na mně leží celá – Zodpovědnost. 132

IV.
LEGENDY.
[133]

SVATÝ DUNSTAN.
Čert zbloudil v Irsku v dobách těch, kdy výbojný táh’ světem dech, jak předzvěst nového žití. Z kovárny viděl ohně žeh, jak do noci mlhavé svítí. Měl nápad, v další cesty spád se pořádně dát okovat. „Kde mistr kovář?“ zařičel a couvl v ráz, neb vstříc mu šel muž velký skoro jak hora, jak z žuly svaly paží měl, v očích mu hořela Zora. S perlíkem v ruce před čertem stál... Co divno, čert utich’ a couval dál. – „Okovat?“ – „Ano, prosil bych!“ Zhas’ pekelníku na rtech smích, vjelť kovář v hustou mu kštici; ke kovadlině shýb’ si jej v mih, sáh’ v torbu po levici, podkovu vyňal a hřebíků hrst, jen v letu přejel ďáblovu srst. 135 A jeden ráz! – Již čert se třás’, tak si to nemyslil věru as, zasyčel v bolesti citu; v kopyto podkovu zas a zas mu vbíjel světec bez soucitu; hřeb nelítostně v nohu se ryl, a ďábel do noci sténal a vyl. „Zpět vyrvi, prosím tě, podkovu!“ – – „Chtěl’s okován být!“ poznovu buše v hřeb světec pravil. – „Ne, nechci, odejdu bez lovu, jen pusť mne!“ – Však se nezastavil nebeský kovář, buše dál. Čert k hvězdám zlobně vyl a štkal. Však Dunstan přeslech’ ďábla vzdech. Kol hlavy perlíkem jen šleh’, hřeb hlouběj ďáblu zatloukaje do podkovy. – „Ó, nech, ó, nech, ať vniká masa do pokraje! Já vracím ti jen, vem těch pět, jichž mroucí Kristus cítil hnět!“ – „Jsi bez citu, ty... svatý muž... tož pro ty rány ustaň juž,“ čert ječí, v drápy tvář skrývá... – „Zvěř každá najde tak svůj nůž!“ dí Dunstan, vážně bradou kývá... Podkovu ďáblu kleštěmi již vytrh’ a vrh’ ji ku zemi. 136 – „Teď, pekelníku, klid mi dáš! Ta podkova mého prahu stráž, v něj vbita, ať světu hlásá: Naučí modlit se Satanáš, když skutečná bolest jej drásá!“... Co pokořen ďábel odsud táh’, podkovu Dunstan vbil na svůj práh. 137

ŠPANĚLSKÁ LEGENDA.
V klášteře svatého Kříže každodenně v chvíli trhu děvčátko se objevilo. v chudém, ale čistém šatu, Matky božíBoží před oltářem pokleklo, pod svatý obraz položilo jako oběť veliké dva listy zelí, zbožně pak se pomodlilo. Klášterní je zřeli bratři, děcko jednou zastavili. Otázal se otec převor: Milé dítě, co to děláš, veliké dva zelné listy pod svatý že kladeš obraz? Zelí, zelí... nesluší se v oběť dávat Matce Boží, sprosté zelí jest – Nu, růže, lilie neb květy slezu kdybys aspoň mělo, dítě, ale zelí – nech to příště. 138 Na ta slova milé dítě neleklo se ani chvilku, ani mžik se nezaleklo upírajíc na převora veliké své krásné oči. „Co mám dáti, když jsem chudá? Kde bych měla vzíti růže? Zelinářskou máme pouze doma zahradu, já zelí na trh nosím ku prodejiprodeji, a tak mohu uloupnouti tu a tam list zelí – nemám ani růží ani fijal. Co mám, dám však mileráda, z upřímného dávám srdce.“ Převor dojat odpovědí, pohladil po tváři děcko, v klášter vzal je, brzy bratři číst a psát je naučili, zpívat pěkně litanie, říkat krásně modlitbičky k cti a slávě Matce Boží. Ale záhy otec převor zpozoroval, ba i bratři všimli si, že děvče milé každičkým dnem více chřadne, smutnější se stává, tišší, zamlklejší. Pravil opat: 139 „V hojnosti máš všeho, dítě, též se učíš velmi pilně, umíš pěkně modliti se, pěkně zpívat Matce Boží, ze zahrady naší můžeš denně nosit čerstvé růže – a jsi stále zamyšlena, smutnější se stáváš denně, pověz, dítě, co tě trápí?“ „Trápí, otče,“ řekla dívka, při čemž slzy se jí leskly v čistých, ale smutných očích, „trápí mne, že od té doby, co víc nenosím pod oltář Matky Boží jako dříve zelí listy v prostou oběť, Svatá Panna ani jednou víc se na mne neusměje, jak to jindy dělávala.“ – 140

JACOPONE TODI.
„KdeKde velký král, má blázna hned, tomu se směje celý svět, nejdřív že králův blázen jest, na blázna padne chvála, čest. Tož bláznem Tvým jsem, Ježíši, jenž králův král jsi nejvyšší! Či bláznovství to není snad, na svatbě druha tancovat, až přijde chvíle neblahá, s všemi se zřítí podlaha, a nikomu vlas nezkřiven, a raněna má žena jen!? A umřela... ta jediná! – Ó hrozná, bezdná hlubina! Když v posled chtěli jsme ji mýt, tu bylo nutno šat jí snít, však hrůza všecky zkosila, co na svém těle nosila! 141 Šat žíněný, pás jeden hřeb, a každý se mi zaryl v leb, tam bodá, pálí, žehne teď... Kde na to, Kriste, odpověď? Kdo diví se, že v srdci žal, jsem Kristovým se bláznem stal? Tak poutí žití celičkou já chřestím svojí rolničkou: teď „Stabat mater“, napotom zas „Dies irae“, pláč a hrom, zda slyšíš to, ó Ježíši, Ty králů králi nejvyšší? Ach, kdo jen mne, kdo utiší? 142

RANNÍ MODLITBA GODIVY.
Kdys ve snu zřel jsem hradu nádvoří, massivní zdivo hradeb mračivých z dob středověku. Krista učení se jako první skřivánčí zpěv mhou nad světem starých Keltů neslo v dál. Já mezi valy viděl chmurnými zahrádku malou, plnou lilií, na stonkách vysokých se houpaly, s měsíce stříbrem do nich zapadlým. Po několika stupních kamenných se v hradní vstupovalo nádvoří, kde čněla první brána mohutná, již ozdoboval starých králů erb! A v levo v temném valu relief byl vsazen svaté Matky bolestné, jíž sedm mečů pronikalo hruď. Před reliefem prosté klekátko a nad ním na řetízku rezavém se třásla stará lampa mosazná, ať jasný den, ať noc, vždy hořící. A proti reliefu Madonny se stmíval v druhém koutu nádvoří štít strážnice. A jeho před vchodem stůl prostý, zkřivené jenž nohy měl, 143 a židlí několik. Pár hostů vítal plnými konvicemi v noční stráž. Za strážnicí již most byl visutý, jenž ve skalin se ztrácel záhybu. Snil azur nebes v hvězdách hasnoucích. Pod ochozem při číších seděli dva rytíři. Z nich první Meinhard slul a druhý Steno. Byli celou noc zde na stráži ve plné výzbroji. Teď v zory sladké prvním úsvitu, kdy měli nově vystřídáni být, zřel Meinhard, opřen o svůj oštěp v hloub, přes valu kraj, co Steno v myšlenkách na vrhcábnici kostky rozhodil a s druhem tento začal rozhovor: Steno: Noc jako poraněná prchá zvěř, jest na ústupu; přešla poklidně. Jsou čarovné, ba řek’ bych mystické ty noci zde. Meinhard: S přírody lahodou je v příkrém odporu zde lidský mrav. Steno: Nechápu dobře, co jsi říci chtěl. 144 Meinhard: Vše u lidí zde drsné, mrav i řeč, vše hrany své ti nastavuje vstříc, styk s lidmi bývá bojem pojednou, vše raní zde. Tím spíš ti připadá, že pohoda a něha v přírodě hledá v člověku své protivy. Steno: Hleď, kterak zora s hradeb srázných skal po špičkách stoupá v údol, růží sta jí věnčí hlavu skrytou v oblacích, ji tajíc v závoji jak svatebním. V tom tichu jitra kterak bystřeň štká se drtíc na prach, na tříšť paprsků a hroty skalisk, záře půl, půl tma. Meinhard: To, bratře, vystih’s správně: Záře půl a temna půl. Hrad celý v obém jest: Tmou Tyrold zde a září – Godiva. Steno:Steno ( hlubokém zamyšlení opakuje po něm): Tmou Tyrold jest a září Godiva! Věř, bratře můj! Nejednou, stokrát spíš jsem v mysli vážil těžce tento spor, jak mohou ti dva lidé spolu žít! 145 Svit luny ona, posupný on mrak, s ním bojující denně. Sveřepost a zloba muže on – a gracií všech půvab ona s tichou dobrotou. Ti oba, Tyrold jako Godiva. jsou zázraky; že mohou spolu žít a v míru žít, sám zázrak největší. Meinhard: Však zásluhu má na všem Godiva. Jen Godiva. Vše tlumí, zmírňuje, jsouc hudbou souzvuku ve boje svár. Jak ctím tu ženu! Jako anděl boží se vznáší nad hradem i městem pod ním! Ba, samo jméno její talisman je trpících a opuštěných asyl. Ji každý miluje, kmet jako děcko, muž drsný jako žena líbezná. Steno: Máš pravdu: Milovat ji musí každý. Meinhard: Mně často zdá se: Není z této země. (V tom zazní s věže roh hlásného. Fanfára jitra. Rytíři zmlknou a dívají se k věži, kolem které, vyplašen zvukem rohu, polétá zástup ptáků s divokým křikem. S věže zaznívá zpěv hlásníka dle staré melodie.)
146 Hlásník (na věži): Noc prchla, hasne hvězdný svit; kdo mrtvý, můžeš v klidu dlít, kdo živý, hleď se probudit; jen, Kriste, se všemi rač být! (Zaniká na ochozu věže, Meinhard i Steno sňali přílby s hlavy a klekli směrem k vycházejícímu slunci.)
Oba: Amen. Amen. (Pokřižuji se a vstanou. Z hlavní brány hradu vyjde Godiva. Kráčí v dlouhém bílém a prostém hávu, přejde val a vejde do zahrádky, kde začne trhati lilie. Rytíři, jakmile ji postřehli, ustoupli poněkud pod střechu strážnice, odkud k ní vzhlížejí s uctivým úžasem.)
Godiva (v zahrádce lilie trhající): Pán Ježíš jistě kráčel zahradou! Pod nohou zkvetly jste mu, lilie, tak čisté jako On, tak průsvitné, jak opálový bledé luny srp, jenž ukrývá svit rosný v páře s hor. Ó, nedivte se, že vás trhám teď kladu snopky vaše v náruč svou, bych, vyrostlé vás ze stop Kristových, 147 na stupeň Jeho matky položila a s vámi tužby vše a vzdechy vše... Co matce lepšího dát moh’ by syn? (Sestupuje s plnou náruči lilií pomalu ze zahrádky po kamenných stupních k hradnímu valu, kde klade lilie kolem reliefu a pod relief Madony.)
Rty přírody jste, ó, vy lilie! Váš tichý, vonný dech dí věčně: Ave! Sem vy – a sem! – Vy bíle zářící kol hlavy Madony zde zvadněte! Až v noci Ježíš půjde zahrádkou, zas nové v jeho stopách vykvetou. (Klekne.)
A nyní dovol, Matko! Celý žal své duše nesu ti v těch liliích! Smím mluviti? Ó, ty jej dávno znáš; tož zmlknu. – Mluvte za mne, lilie! (Skloní hlavu v dlaně v tiché modlitbě.) Meinhard (šeptem): Lze čistšího a krásnějšího cos na světě zříti? Steno: „Plna milost“ dí modlitba; já na ni myslit musím. 148 Meinhard: Hleď! Rtové se jí chvějí. – Ztichněmež! Godiva (rovnajíc lilie kolem reliefu): Sne dávný můj! Být čista jak ten květ, jenž porosen se koupá na stvolu, číš paprsků vždy k nebi zvedaje! Vy čisté sem! a tlumočte můj sen! Na dlouhých stonkách lze vám dosáhnout. až k uchu Matky Boží, perletí jež svítí v hnědém vlase. Kratší vy, se stulte k nohám Bohorodičky! Své šepty vonné vydychujte výš! Za věrný její modlete se lid, jenž tolik trpět musí den co den – a poupata vy, přes noc rozkvetlá, však plná nádhery v svém rozpuku, vy nejčistší, jichž posud okraje se nedotk’ ani větřík východní, na které posud ještě neused’, by zlíbal pel jich, motýl těkavý, neb dřímá ještě v číšce tulipán, neb v srdci růže. Vy, ó, poupata, jež kladu k bolestnému srdci Matky, za mého Pána proste, aby klid, mír hluboký mu sáhly do duše, by měkkou dlaní láska sáhla tam, vše tišíc, co se vichřicí tam rve, 149 chtíc rozbít břehy. – V mysl divokou a krutou jeden paprsk něžnosti mu vyproste!... Splň, Královno, mé sny! (Vstává a odchází, odkud přišla, s hlavou sklopenou, až zmizí v bráně hradu.) Meinhard: Splň, Královno, mé sny! – Mé nesplníš! Steno: Což teprv moje! (Přejede rukou čelo.)
Jako zjevení to bylo vše před hodem svátečním, jež létlo věštce sny, se vracejíc v říš éthernou, zkad vyšlo. – Sen a nic. Meinhard: Noc uzavřelo sponou démantovou. Shon rušný všednosti teď nastane, však sladký cit mi v srdci potrvá, jak na podušce, kde byl vonný květ, neb hlava milenky. Steno: Ať prodlí tam, než hvězdnatá noc s dnem stráž vystřídá! 150

LEGENDA O SV. HUBERTOVI. (Miladě.)
Kdys v smutku černým hvozdem jel, tu mezi stromy světlo zřel a v úžasu se nenadál, že velký jelen před ním stál, zřel skrze větví hustou mříž, jak v parohách mu hoří kříž. On zjevení se toho lek’, a s koně do trávy se smek’, a v zbožné úctě na zem klek’, jak v oken záři setmělé jej v nejednom znám kostele. A pak se zved’, zas na kůň sed’ a sotva k jelenu zrak vzhléd’, sjel v propast hned svět jeho běd, on cítil, že to velký trest za jeho velkou vinu jest, za nesmírný ten k honbě chtíč, jímž zmítán byl jak dětmi míč, 151 že cítil v duši boží bič, jenž stále hnal jej dál a pryč; však zároveň to duši lík, tak jet a nestát ani mžik. V ráz sňal mu s duše všecku tíž ten zářící a velký kříž, ať k hradu jel, ať ku městu, vždy jemu svítil na cestu. A kudy jel, se před ním skvěl, ať plála skála, hvozd se tměl; on druhdy divoch, stal se tich ve světla toho paprscích, ba zamyšlený nad světem se měkkým stal, až dítětem. I jeli dál kol strmých skal, dnes jelenův kříž divně plál, i cítil v pevné naději, že jistě někam dospějí, neb po klidu on hrobu práh’, ret chvěl se jemu v modlitbách; i odevzdal se Pánu jen, spěl dále všemu odcizen. Skrz granátový prošli háj ve divný kraj, byl jako báj, v něm třtiny hrály na šalmaj, nebylo živých lidí v něm, jen zem voněla kadidlem, 152 vše stráně plály růžemi a vody hrály pod zemí, v opály tála nízká kleč, a ptáci měli lidskou řeč; vše stromy, které minuli, jim lidskou tváří kynuly, a šklebu vzdor a drsný smích již vymizely dávno z nich, že byly smavé, růžné tak a nevinné jak dětský zrak, zřel mnohé známé v řadách jich... A jejich běh se dále mih’. Ve stínu obrovitých skal v řetězu z růží Satan spal, a líbezně se ve snu smál; neb Anděl, který nad ním bděl, mu do snu písně míru pěl, že bělet začly v pohnutí mu konce dračích perutí... Zřel, prch’ mu půvab mladých jar i všeho čár a on byl stár a stále z toho světla pil, v ně celičký se zakotvil, jenž za ním cválal ze všech sil. On všecko měl, ba vícvíc, než chtěl, až svět i sebe zapomněl. Pak v pusté vjeli pohoří a srázy šlo to ku moři, 153 vstoup’ chutě jelen v slanou tůň, tu v děsu Hubertův couv’ kůň, leč on jej bod’, s ním do vln stoup’, kříž jelenův plál jako sloup, vše v plamenech, svět blesků pln, a oba zhltil příval vln... A Hubertu vše tálo v tmách, v sluch vod šum slyšel po kapkách a kapky jak se zpěnily, se v slavnou hudbu měnily, tak dojemnou, tak líbeznou, tak jásavou, tak vítěznou, že oči světlu otevřel a v Ráji stál a Pána zřel, k tomu se tulil jelen blíž a mezi parohy měl kříž. * Ó, myšlenko, za kterou jdem’, ať bouřným dnem, ať klidným snem, ať do bolu nám, do žertu, plaň vždy jak jelen Hubertu, nám Ariadny budiž niť a ve přístav nám spásy sviť! 154 OBSAH.
I. FRESKY. Pýcha7 Dusno9 DonaldiDomaldi12 Ganymed15 Jo18 Poslední věštba21 Euchidas26 Triptych Odyssejský (Kalypsó. Démodokos. Poslední výprava.)30 – 4049 Atlas49
II. MINIATURY A PASTELY. Filémon a Baucis57 Dcera Jeftova59 David zpívá Saulovi60 Herodias62 Píseň krysaře z Hammeln64 Píseň katova68 Středověká píseň ponocného70 Poggio73 Romance o bílé bluze75 Učitel hudby76 Stará píseň (Prolog. On. Ona. První setkání. Tíha poledne. Vyplnění. Návrat. JeíJejí sny. Jeho myšlenky. Rozhodnutí. Finale.)80 – 97
III. ROMANCERO. Dar Neronův101 Narození Sokratovo105 Sen Sokratův109 Rozhovor na moři111 Žena Senecova113 Noční bdění116 Ballada z Jüterborgu120 Anežka z Montluçonu123 Ballada o smrti Jana Žižky126 Zodpovědnost129
IV. LEGENDY. Svatý Dunstan135 Španělská legenda138 Jacopone Todi141 Ranní modlitba Godivy143 Legenda o sv. Hubertovi151
E: sf; 2004 [155]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Souborné vydání básnických spisů Jaroslava Vrchlického; Otto, Jan; Unie
(Nákladem J. Otty v Praze. Tiskem Unie v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 155

Věnování: Salus, Hugo
(Básníku Hugonu Salusovi na památku chvil nadšení a souzvuku. J. V.)

Třetí kniha básní epických byla vydána poprvé v roce 1907 jako 58. svazek Souborného vydání básnických spisů Jaroslava Vrchlického (údaj o ediční řadě tohoto vydání byl uveden pouze na přední obálce, která je v přítomném exempláři při převazbě vyříznuta - doplňujeme jej tedy do hlavičky podle básníkovy Bibliografie otištěné ve Sborníku Společnosti Jaroslava Vrchlického 2, 1916, B/ III, s. 239-244). S Epickými básněmi a Novými epickými básněmi ji pak edičně připravili Vítězslav Tichý a Karel Polák pro 12. svazek řady Básnické dílo Jaroslava Vrchlického roku 1949 v nakladatelství Melantrich. Součástí Třetích básní epických se stala i původně samostatně vydaná Stará píseň, lyrický román inspirovaný cyklem krajináře Aloise Kalvody (1903, vydavali Grosman a Svoboda) - vnitrotextových posunů je jen několik, zaznamenáváme je jednotlivě v komentářích (roman > román, čárné > čarné; z kad > zkad, stlumen > ztlumen; nepovšim. > nepovšim!). Zatahujeme veršové přesahy do jednoho řádku, abychom neporušili statistické výpočty aplikace. Plně respektujeme podobu dobového pravopisu, např. grafický záznam přejatých slov (rhytm, Caesarem, posouny, silhoueta, isop = yzop, zdvojené hlásky: massivní, ballada či psaní jména Odysseus též jako Odyssev - a příslušné skloňování), rozdělené psaní příslovečných spřežek (z paměti, na nejvýš, v posled - ale i poprvé), distribuci s - z v předložce a předponě (z patra /= spatra/; ztrávíš, ztmělé, schvátilo) a z- namísto vz- (zdouvá, zkvétá), pravopis i - y (tigrů, tamarišků, cymbál) nebo zdvojení ss- (ssaje). Neměníme verzály u významově zdůrazněných slov (Hlad, Strach, Úzkost) a ponecháváme je i u adjektiv z vlastních jmen (larům Arménským, Athénské luze), stejně jako minusku u jmen svátků či míst, v nichž dnešní norma užívá verzálu (boží hod, z andělského hradu). Nezasahujeme do kolísajícího nahrazení kontrakce apostrofem (v příčestí minulém: táh', trysk' - vedle kles, zžeh, namísto slovesa být: stál's, začal's - políbils, byls i ve všech dalších případech: umřem' - hynem, nemůž' - můž, raděj' - volněj, hloub, říc'). Nevstupujeme do hláskové kvantity (ryhou, vzlýkal, déště, stihal; v přejatých slovech: toninách, tribunal) a kvality (tetiva; špižírny, chýžky, lehtá, smědými, neměkčené lonský nebo skřínku), zachováváme alternace ve slovním základu (trónu, splítá, juž), vkladné hlásky a výpustky (paprslek - paprsk, mhou), vokálová stažení (zmřít, začly) i hiátové -j- (fijal, v lilijném - lilií). V rovině slovotvorné upozorňujeme především na kontrahované tvary (tesy, hlubou, plam, bezpředložkové slední), v tvaroslovné na změny rodů substantiv (pohrdy - pohrdání) a také koncovek v paradigmatu skloňování (genitiv singuláru palácu, archaický akuzativ na kůň a akuzativní přídu, genitivní plurálová koncovka -ův: zástupův, králův, dativ ku stájům, lokálová koncovka -ách: po stehnách, na bedrách, duálový instrumentál perutěma) a na posuny ve slovesných třídách (plá, žebře), dále na archaický tvar být slyšán nebo supinové spat, nestažené tvary přivlastňovacích zájmen (svojich stád, z mojich beder) nebo skloňování měkkého adjektiva podle tvrdého vzoru (skalných břehů). Doplňujeme čárku, chybí-li mezi větami s určitými slovesnými tvary nebo ve větě jednoduché a také u vokativu, rušíme ji před spojkami jak, nežli uvozujícími nevětné spojení; ponecháváme ale běžně užívanou čárku před spojkami a, ni ve slučovacím poměru, a nesjednocujeme ani oddělování citoslovcí čárkou, byť převažuje podoba oddělená. Respektujeme apoziopezní ukončení věty pouze pomlčkou (s. 23, ř. 13, s. 83, ř. 8 ad.) či zvýraznění části věty interpunkčním znaménkem, které má oslabenou ukončovací funkci, a věta tak za ním pokračuje malým písmenem (např. vzduchu!, vy lidé!, s. 71, ř. 3: z hřbitova sem tancujete! / dokola a hbitě, z ostra, s. 122, ř. 5: či zrak se mu náhle ztměl? / palice mu z dlaně padla). Podle dnešní normy opravujeme pořadí interpunkční znaménko - uvozovky, čtyři a tři tečky v apoziopezi sjednocujeme na tečky tři, doplňujeme chybějící jeden ze znaků uvozovek (s. 115, ř. 9, s. 112, ř. 10 ad.), nevkládáme však uvozovky do dialogů tam, kde podle předlohy nejsou. V souladu s dnešním územ řešíme případnou kolizi syntaktického a strofického členění textu - přesahuje-li věta či souvětí z jedné strofy do druhé, přepisujeme původní verzálu na začátku následující strofy na minusku.