DUSNO.

DUSNO.
Mdlý honbou v podvečer se ztrácel skal obyvatel ve svou skrýš, po jelena se stopě vracel ve skal a hvozdů smutnou říš; na kámen dopad’ udýchán, sám skoro podoben jsa zvěři, sám vlastní hrůzou dále štván a zlekán každým hnutím v keři. Po nebi v dálku zataženém se choulel černý mraků tlum, lkal vichr v cedrech táhlým stenem,stenem tu nejžalnější ze svých dum. A přírody ten truchlozpěv v barbara hrudi ohlas hledal, on cítil v žilách kypět krev, var její usnouti mu nedal. Jak jindy s klidem zvěře spával, když znaven padl v mech i klest, že neškubla se v spánku nával ni zkrvácená, těžká pěst. 9 Dnes tuhá víčka na odpor se postavila spánku moci, tlak rozžhavil je v děs a spor, dnes poprvé bděl divoch v noci. Po skalní stěně blesků šlehy se hnaly v chvatu příšerném, on jakby cítil jejich žehy, tak hluboko, až v nitru svém! A praskot kmenů, větrů svist se mísil s tisícerým echem, v skřek ptactva splašeného z hnizd, s kosmaté hrudi jeho vzdechem. Bdícímu poprvé se zdálo, jak v náruč padl bleskům, tmám, cos kolem že se odhrávalo, že v přírodě té není sám; však v citů sporu nevěděl, byl duše jeho sen tak tuhý, zda vetřelce on v nitru měl, či venku zda kdos chodil druhý. Jej schvátilo to dusno parné. Ó, krůpěj jednu na skráň, ret! skal tesy byly stěny žárné, dne vedro dýchající zpět. 10 Na mechu bez dechu sám kles a bezmocně se v mukách svíjel, táh’ spánek jeho v mračnech kdes, a pouze jeho oči míjel. Hustého deště náhlý příval po ráně hromu s nebe spad, až v doupě v kapkách těžkých splýval, s ním úkoj, oddech, vláha, chlad. Snad světa duch, jenž kolem spěl, ve blesky protrhaném mračně, na syna pouště v letu zřel, jak líže vlhký kámen lačně. 11