EUCHIDAS.
S jásotem polnic rozlétla krajem pověst se v dálku,
s třemi sty tisíci Peršanů u Plataj že skončil válku
Pausanias, vítězství Hellady zatřáslo světem,
hřímalo Asií, Evropou na křídlech vichřice letem.
Bohyně, panenská Hera, vyslechla rekovy prosby,
zdeptala vojsko, strhala stany, tyrana hrozby
na posměch vydala Athénské luze a davům.
Veliký vůdce v zbožnosti roven otců svých mravům
Zevovi, Eleutheriu, rozkázal oltář hned vztyčit
na náměstí, svatý kde požár měl oběti zničit;
oheň však musil ve chrámu delfském původ svůj míti.
Celého dne jest potřebí v božiště pospíšit, vzíti
od kněžky Pythie paprslek, v uhlíku živém jej nésti
v Plataje. Muž kde jest odvážný ochotou zázrak ten svésti?
Euchidas Platajský na vůdce vyzvání hlásil se k tomu,
stadií tisíc že proběhne, posvátný žár nesa domů.
26
Růžovou patou netkla se Eos východní brány,
Euchidas s žehnáním národa opouštěl hellenské stany,
orel tak neletí přes luhy, přes moře, nad slatí pískem,
jakým se divokým do Delf rozběhl Euchidas tryskem.
Zajisté běhounů praotec Merkur, jenž odvádí duše
do Hadu přes mračen propasti, sotva tak jako on kluše.
Euchidas takto se rozběhl, ký bůh mu okřídlil paty,
nazpátek před slunce západem v tábor by přines žár svatý.
Šílený jeho běh Aiolos, větrů král, z jeskyně viděl,
šedivým zatřásl vousem, k větrům řka: „Čas, bych se styděl,
Platajčík tento vás předstihne v šíleném, zoufalém běhu,
Poseidona oře též předběhne, do skalných břehů
kteří kopyty bušíce, dálnými okresy chvějí,
Zevovy předletí blesky, jež z podbrví jemu se lejí.
Neměl by Poseidon, neměl by Otec věčný všech bohů
nechati vítězem Euchida, měl by mu prchavou nohu
podtrhnout najednou úkladně, toho když nejmíň se nadá,
neměl by strpěti, svalů že nad bohy větší jest vláda.
Neměl by lhostejně v Olympu přihlížet k tomuto honu;
Hélie v oblacích všezírný, co vidíš se svého trónu!
Euchidas běží a běží a běží, ňadra jsou výhní,
vichřice, ustoupni, zalez v sluj, božímu běžci se vyhni!
27
Běží a běží a běží, kraj na hustý závoj mu splývá,
v klikatou linii stromy a keře, kraj se již stmívá,
na čele žíly mu naběhly, pochodem divým jak hřímá,
vítězně dutou hůl s uhlíkem delfickým v pěsti své třímá,
nad hlavou mává jí, zahání havranů divoké tlumy,
a běží a běží, na zeď mu tají kol zahrady, háje a chlumy.
Tlukotem divokým srdce mu uštvané strhaně buší,
pata co úderem prudkým zem křemitou vítězně kruší,
pot se mu se skráně, s kadeří, po zádech, po stehnách lije,
neslyší, kterak sup ve mraku hýká, dole pes vyje,
běží a běží jen! Ejhle, již Athénských stany mu kynou,
zalehne zástupů jásot mu do uší, pluky se vinou
vítězné, věnčené před ním, falangy, šiky a voje,
oltář již vztýčen ční, květy jej ze všech stran věnčí a zbroje,
kněží již čekají s obětní miskou a přístroji všemi.
Euchidas prorazí šiky, v před řítí se, padá tu k zemi!
Někteří myslí, snad z vděčnosti vítězný k matce se shýbá,
velebí bohy a děkuje, suchým rtem suchou zem líbá,
ruka, hle, podává knězi hůl s jiskrou tou delfickou, živou,
oběť by zapálil – posel však zchvácený honbou tou divou
shroutil se bleskem jak skácený dub v této příšerné chvíli.
Strnutím ohromen dav kol stojí tich – ženy jen kvílí.
28
Euchidas mrtev jest. Vlastního jiskru on poskytl žití,
hekatomba ať nyní se rozhoří, do kraje svítí!
Neboť ta jiskra s oltáře boha – život byl vlastní,
který on položil vlasti své na oltář, nejkrasší básní!
29