UČITEL HUDBY.
Mými sny se posud mihne, jak bych před sebou jej zřel,
vyzáblý a dlouhokrký, pravý městský učitel,
sčísnutý vlas podél uší, holenou vždy bradu měl.
Od tabáku poprašek jen značil, kde je ret a nos,
stejně při tom, jak takt dával, kabátu mu lítal šos,
ale, mluvte sisi, co chcete, mistr byl a virtuos!
Na všech stranách samý dluh byl, ale na kůru byl král,
řezník, krupař, švec i krejčí, od kterých vše na dluh bral,
mezi mší zrak zvedli k němu – zítra dali na dluh dál.
Purkmistr si tabatěrku pomalounku z vesty táh’,
rozmyslil si, pro šňupeček žlutými než prsty sáh’,
ale jemu nabídnouti – nikdy nebyl na vahách.
76
Celé dlouhé dopoledne býval pravý školomet,
úkradkem jen po desáté do kuchyně vběh’, by zhléd’,
čím jej paní učitelka překvapí as na oběd.
Po obědě zdřím si do dvou, krátce moh’ být pánem svým,
a tu začli již se trousit (před zrakem je v duchu zřím)
z města děvčata a hoši ku hodinám hudebním.
Milé zjevy! – Sladké tváře, vidím vás i po letech!
S houslemi vás denně čekal, vy však neměli jste spěch,
a když vsled jste v síňku vpadli, smích vám křepčil na ústech!
Úsměvem on mdlým vás vítal, ač měl všecky stejně rád,
jeho vinou nebylo to, že vám musil předhrávat,
v čas, kdy jemu spát se chtělo a vám chtívalo se smát.
U starého pultu stoje usmál se a kynul všem,
housle zvolna sobě ladil, co váš hlučel ještě sněm,
jedním prudkým smyčce vzmachem ku hře znamení dal všem.
Jedno thema všichni hráli, žáci z not, on z paměti,
brzy volněj... ustal, hlavou po druhé a po třetí
kýv a znova trhl smyčcem vykládaným perletí.
77
Opíraje bradu holou o své housle v křeslo kles’.
Žáci, žačky dále hráli jakous fantastickou směs...
on snil klidně – oni hráli, stejně včera jako dnes.
Purkmistrovic Lóra první škubla bradou – Fanča pak
zapomněla, co má hráti, svého protějšku zříc v zrak,
Katka cenila své zoubky a vše brala naopak.
Z apatyky Mici kolem s pastilkami krabičku
sousedovi podávala... Pozdrav Pán Bůh babičku,
plní denně ji... Smích, šepty – Za pastilku hubičku?
Katky soused rozpustilý přiblížil se po špičkách,
tabatěrku pomalounku starci z vesty táh’ a táh’,
těžce ztajený smích zvonil v hudbu ve všech toninách.
Otevřel a šňupec vzal si – nabízel všem – v okamih
tabatěrku vedle šátku na pult položil – v tom kých’,
rázem probudil se mistr a sám nesved’ zmoci smích.
Z šesti slečinek a hochů, jak tu stáli denně kol,
jak tu hráli a se smáli, jeden v dur a druhý v moll.
Co se stalo během roků? – Mistra přemoh’ alkohol.
78
Z nudy, z bídy živobytí pít si navyk’ zlehýnka,
z Lóry, z Fanči, z obou stala způsobná se maminka,
se strážmistrem prchla Katka – Mici (hořká vzpomínka,
Pamatujipamatuji poplach v městě, jak se každý poděsil,
na půdě když pan lékárník v boží hod se oběsil),
Mici s matkou o kus chleba pak se bily ze všech sil.
Odtáhly pak někam z města, na hochy jsem zapomněl,
čas je zhltil, jistě každý ve svém stavu zšedivěl,
dnes již bude všecko mrtvo, já jen zbyl a osiřel!
Na starého učitele vzpomínka jen někdy mdlá
sny se mihne... K houslím padá těžká hlava prošedlá,
letí smyčec... šosy za ním... silhoueta vybledlá!
79