POSLEDNÍ VĚŠTBA.
I.
I.
Hladké kužely skal hořeti v poledním slunci se zdály,
na špičkách k azuru vstoupat jakoby v tajemství bohů
chtěly vniknouti úkradkem. Do ticha mezi skály
průvod velbloudů vešel, do štěrku na kámen nohu
kladli, stoupali pomalu v dusném července žáru
od břehů dálné Asie, klenoty, koberce, perly,
byssu tkaniny vzácné a průsvitné nesly a pruty
stříbra celistvé, sloužiti mohly za králů berly,
v koších proutěných mezi hrby řidiči dromedárů
v snění se houpali, chvěl se jich závoj i turban žlutý...
II.
II.
Co chtěli ti mužové snědí od asijských břehů
za množství darů svých východní nádhery slyšet?
Nač podnikli cestu svou dlouhou v nesmírném žehu
písku a slunce? Nač z basaltů nechali na sebe čišet
chlad větrů s hadím sykotem táhlý a ostrý?
Nač spěli pralesů vývratí kmenů, jichž svítící kostry
21
v slunci se leskly příšerně na jejich dráhu
bez oasy, oddechu, svěžesti zdrojů až k tomuto svahu,
za kterým Acheron, zdálo se, zívá tlamou svých stínů,
kde nad ryhou do země hlubou a tmící se ve skalin klínu
nad husté kotouče par vsedá kněžka na tajemství prahu...
III.
III.
Však v dlouhé, zlaté posouny nedul jim zástup dnes kněží
v bílých řízách, které splývaly ve stejných záhybech k zemi,
vše dary přijali dnes slavně a němi,
vedli v svatyň je dnes, Pythie lauru kde svěží
žvýkajíc listy na trojnož sedala. – Leč kněžky tu není,
a na skalách, na lidech, na věcích leží jen hluboké snění...
IV.
IV.
Kdo poslal vás, mužové tropů od Ceylonu ztracených pásem,
co řekli jste kněžím ve svatyně delfické kobě,
že, sotva jste skončili, vykřikli hrůzou a žasem
a k obloze že v nářku zvedali dlaně své obě,
druh zmateně k druhu zřel zaleklý, bez slova, v mdlobě?
22
To že jste slyšeli v poslední hodině z čistého azuru zníti?
Jak možno to kolik set odtud mil znělo to stejně
u vás, kdes v Delhi, v aleji chrámu pěti set slonů,
že cítili všichni: Přestalo srdce světa teď bíti,
krev žití se stavila v bouřném svém tluku a chvějně
spad’ se stromu pějící pták a z bystřic zpívaných tónů
se vyloudil nářek a pokřik: Co jen se to stalo?
I vy jste viděli, stín jak nebem bezoblačným plynul,
sta ruk jej démonských tkalo
na obrovský rubáš, jenž ukryl tepny vše žití
a hlas zněl vodami, nebesy, hvozdy a ve skalách šinul
se ohlasem dunivým po klenbě oblohy, bouřil a hynul:
a pravil: „Velký Pan – zhynul“ – –
V.
V.
Váš v Delhi velekněz ve chrámu pěti set slonů
že smuten od chvíle této v tmách hlavu sklání a věsí?
K nám že posílá vás s velbloudy a darů směsí,
nás jako stébla se chytá volaje: „Pomozte, tonu!“
Vysvětlit neví si hlas ten mystický shůry?
Za moudřejší klade nás a výklad od nás on žádá,
co s čela mu nesejde více obrovský stín ten chmury?
Ó, mluvte a zadržte balvan, jenž ohromný na hruď nám padá,
že o skráň nám předtuch zlých tlukou si křídla zlověstné můry?
23
Že Strach bledý a Úzkost jsou našimi hosty?
Však dosti! Nechte si dary a šperky a skvosty
a vraťte se, kam chcete, rty kněžky jsou němy,
jako váš velekněz v rozpacích ona též dívá se k zemi.
jen úpí a kvílí a šílí, čas věšteb dávno již minul,
neb velký Pan mrtev jest, zhynul!“ – – –
VI.
VI.
Však neustali poslové z Delhi, vztáhli své ruce
a k darům nám vlídná a mocná přidali slova,
chtíc, nechtíc, musila Pythie vyjíti, věštiti znova,
i zřeli ji, bledá, bez síly, příšerná v děsivé muce,
na trojnož usedla, ňadra jí pozvedla v křeči se prudce,
však nevytrysk’ z trhliny skal dým obrovský, v křeči
jen kněžce z hrdla dralo se úpění, jakoby plynul
jí přes tvář Smrti stín – Thanatos! – Zmítá se, ječí,
a slova poslední věštby té:
Velký Pan zhynul!
A rázem
se mrtva skácela v štěrku tříšť k trojnoži na zem.
VII.
VII.
Teď teprv všickni cítili děsnou tu pravdu: Pan zhynul!
On života odvěký zdroj, On otec stád všech i lidí,
24
On, jenž bedra svá přátelská kol všeho otcovsky vinul,
jímž Helios povoz svůj skrz dráhu mléčnou v let řídí,
On, kypícím prsem jenž dívek a thyrsem Baccha všem kynul,
ten velký Pan zhynul!
Ten včerejšek, dnešek a zítří,
jenž srdce obrací a duše jítří.
VIII.
VIII.
Odtáhlo z Delhi poselství v němém a bolestném žalu,
netknuté zůstaly dary, pak v jámu, v skalách jež zela
uvrhli kněžku bohem svým zrazení kněží,
jimž v stejný čas s oblohy polední stejná zvěst zněl
jak v Delhi lámovi ve chrámu pěti set slonů,
div, sami že nad tím nestrnuli v balvan a skálu.
Cítili, kosmu po páteři ledový zmaru mráz běží
a světem se rozprchli ptáci jak ve větrů podzimních shonu,
věštírna zpustla, jen zdroj, jenž ve skalách plynul,
sup, který s olbřímích příšerných boků skal hýkal,
čím isopu chvěla se třtina, čím vichr vzlýkal,
co člověk cítil a neřekl: Velký Pan zhynul!
25