JO.

Jaroslav Vrchlický

JO.
I. I.
Hřmí hnána střečkem v světa kraje širé, pro jednu blaha chvíli... Ký trest děsný! Necítí zimy hlod, ni teplo Vesny, jí cizím taj váš, Oddechu a Míre! A mukou přece v duši její siré ten zpívá Rozkoš lásky paian plesný v němž mraku ve objetí padla ve sny, než zahřímal hlas: „Zchvať a nes ji, víre!“ Tu Kavkaz ohromný jí v cestu trčí, pláč Okeanid u pat jeho kvílí, kol skráně lysé vlaje mračen hříva... A s výše – mrak či bůh? – se Titan chýlí a střeček běsný znikl v nízkém smrčí, co konejšivý hlas jí k sluchu splývá: 18 II. II.
„Buď vítána, má sestro v utrpení! Ty hnána světem, já zde úpím v svoru, Ty s vlastním nitrem a já s bohy v sporu, Tě střeček, sup mne rve při Zéva hřmění... A klidu oběma nám – není, není... Tys láskou hřešila, já v síly vzdoru, snést lidstvu světlo a s ním lásky zoru jsme chtěli oba v dětinském svém snění. Ó, sestro tichá! – Tvůj byl úděl ženy: pro lásku trpět, já měl úděl muže: pro světlo býti vbit na skalní stěny. Jeť obé světlo – pravda jako láska! Vem bílé jak já krvavé vzal růže... Tvůj stane hon, jak pouto mé již praská!“ III. III.
Zlý střeček zabzučel jí zas kol ucha a v nový běh se vyděšená dala, přes Isthmus divoká ji vášeň hnala, pláň pouště před ní dálná, pustá, suchá... 19 Až konečně – ji nezklamala tucha, – před kmetem Nilem v šumném sítí stála, on skryl ji v houšti třtin a v sluch jí hrála vln hudba, v které srdce Kosmu buchá. „Tvá kletba sňata, Inachova dcero! Již věštba Promethea splnila se, hleď klidně, žena zas, v dob příštích šero! Ty matko králů, věčná Isis v řase svých mlh se vtělí ve tvůj symbol všude, a velký Herkul pravnukem Tvým bude!“ 20

Básně v knize Třetí kniha básní epických: