NAROZENÍ SOKRATOVO. Do stínu tamarišků před svým domemsi used’ starý řezbář Sofroniskos,leb holou složil do žilnatých rukoua těžce zasténal, a seděl dlouho,a nemluvil. – Kdos jiný mluvil k němua hlasněj večer teď než v denním shonu,on znal ten hlas; jej nechtěl ohlušovatni v pitce veselé, ve přátel druži,ni v krbu zátiší, neb on se nedal.To bylo svědomí, jak před uměnímsvým vlastním stál, to nejvyšší byl soudce,kterého ze všech jedině se děsil.Jeť netýkavkou duše umělcovaa často hana sebemenší,sebemenší vícejí dotkne se než chvála horující.I on byl takým, tento soudce vnitřní,spal v jeho nitru pouze na půl uchaa probouzel se při nejmenším ruchu,zvlášť sykotu když zmije podobal se.Tak bylo dnes. Agorou přešel z ránaa v davu zaslech’ větu zanesenou,105tříšť z hovoru, však jedno znělo hlasněa příliš určitě, to musil slyšet,neb ještě nyní v stínech svatvečerapo práci dne to slyšel ve svém nitru:„Že pokoje si nedá, starý blázen!“ – „Kdo?“ – „Sofroniskos, zas již vystavuje!Kdo koupí to? Kdo chce to? Ptá se po tom?A nač to chvějící se řeže dlaní?Moh’ v klidu přece žít by, dobrý stařík,má dům svůj v městě a má venku villu,a žena, ku porodu pomocnice,ta více vydělá svou suchou rukou,než on svou žilnatou a těžkou... blázen!Jeť umění dar bohů. On to neví,on myslí, že jen stačí stále řezat,dnes zvěř a lid a zítra věčné bohy,a nikdo neřekne mu to a nikdojej nepoučí. Jdou jen klidně kolemvšech řezeb jeho, rameny jen krčía dále jdou. – Jak, tohle má být NikeNiké?Co na té vítězného? Snad svou ženuv ní zobrazil! – tať ovšem Niké praváa nejlepší, v svět nová pokolenía umně přivádí... To má být Herkul?Na nejvýš v zrcadle zřel stařík sebe,ba řekl bych, že dobrý Sofroniskosco živ neviděl krásné mužské tělo!“Ač tuto řeč zanesla peruť větru,přec dosti pro sluch starcův zbylo z nía více pro otravu jeho srdce.106Toť všeho konec. Jeho stará ženavíc vlasti dala rukou obratnostínež sám on duchem – umělec a muž!Ta rána byla dobře namířenaa padla, utkvěla. V sled pravdu mluvilten kárný hlas. Moh’ nechati již všeho,vždyť řeklo se mu to, má v městě důma venku villu – starý pošetilec...a tenké ruce jeho Fenaretyvíc zmohou nežli jeho – teď to ví!Tak seděl zadumán a nevšim’ sobě,že za ním krásný stanul cizinec:mlád, tváře vznešené, stál o svou hůlse opíraje jako ten, kdo čeká,že bude osloven. Pak nevšim’ si,když posled, vida stín, se obrátila krásného zřel juna vedle státi,že tento nad patami obou nohoumá po křídle, že byl to Merkur sám.Stál dlouho za ním. Božským okem bystrýmzřel v jeho nitro, slyšel vzdech i nářeka pravil náhle hlasem tiché hudby,jež všecko konejší a v souzvuk ladí:„Co kvílíš, Sofronisku? Nevděčnýmjsi, starče, k bohům. Což jsi zapomenul,co delfická ti kdysi rozceněnáskal tlama věštila? Z tvých dětí jednotvé jméno vnukům pro vždy zachováa v doby příští přenese, že zdánímít o tom nemůžeš... Ó, jen se spokoj,107Muz’můž’ lháti bůh? Ó, jistě, nemůže!On ve svých věštbách nemýlil se posud.On věštil dobře, jedním z tvojích dětíže nesmrtelnost bude tvá, – což myslíš,že musí Niké to být, nebo Herkul,či které jiné děcko dlaně tvojí?Ó, pošetilče, vstaň a odpros věčnéa nereptej víc!“Toto děl a zmizel.Vstal stařec, z jizby domu jemu v sluchse nesl ruch a pokřik. – Co se stalo?S rtem chvějícím se oznamuje služka:„Tvá paní Fenareta – právě nyní...“– Co? – „Slehnula a šťastně při svém věku“...a v jizbu vběh’ a děcko chytil v náruč,v něm vzplálo světlo, v radosti své anitu malou nezřel lebku šišatoua plnou hrbolů...108